Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) 6. kapitola - Rande

05.08.2013 (07:15) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1742×

Damon:

„Není nezdvořilé přisednout si bez pozvání?" rýpnul jsem si.

„Vadí ti to?" zeptala se s vážnou tváří.

„Ani ne," zasmál jsem se. Vůbec jsem nevěděl, co tady vlastně dělá. Nevypadá jako takový ten typ, který s každým flirtuje. Zabloudila?

„Dáš si něco?" nabídnul jsem s úsměvem. Zrovna k nám přišla servírka.

„Colu?" protáhla do otázky. Servírka si to hned napsala a odešla.

„Odkud jsi Damone?" zeptala se mě Bella.

„Jsem zdejší," odpověděl jsem prostě. „Vrátil jsem se domů."

„Aha," hlesla. „Já jsem na tom podobně. Přistěhovala jsem se nedávno - taky zpět."

„Kde jsi žila?" snažil jsem se rozproudit hovor.

„Žila jsem se svým otcem ve Forks," odpověděla. „Takovej zapadákov na olympijském poloostrově."

„Aha," řekl jsem zaujatě. „Tam to... neznám."

„Jo," hlesla a sklonila hlavu. Najednou přišla servírka a postavila před ní tu colu. Ona se hned trochu napila.

„Proč..." začala, ale nedořekla. Jen zakroutila hlavou a znovu se napila.

„Co?" zeptal jsem se se zájmem. Bella se nadechla a prudce vydechla.

„Proč ses vrátil?" zeptala se. 

„Dobrá otázka," pohasnul mi úsměv. Snažil jsem se vymyslet nějakou dobrou odpověď, ale nijak mi to nešlo.

„Podívej se na mě," pobídnul jsem ji. Bylo to nejjednodušší. „Na tohle se mě už ptát nebudeš."

„Na tohle se tě ptát nebudu," zopakovala poslušně. 

„Hodná holka," usmál jsem se. Ona se znovu trochu napila coly.

„Proč ses vrátila ty?" zeptal jsem se. Ani trochu mě to nezajímalo, ale o ničem jiném se mluvit nedalo.

„Táta umřel," řekla ztěžka. Oou.

„To je mi líto," řekl jsem.

„Jo, je to už v pohodě," řekla rychle. „Ještě pořád mám mámu a ségru..."

„Ségru?" zeptal jsem se.

„Jo, Elenu," potvrdila. „Jsme dvojčata."

„Aha," pokýval jsem hlavou.

Nevím, jak dlouho jsem si s Bellou povídal, ale moc o čem nebylo. Už jsem ji sice nikdy nechtěl vidět, ale i tak jsem si s ní vyměnil číslo, protože za A: potřebuju osobní, krevní banku a za B: nudím se. Co já vím, třeba ji napravím... A navíc mi připadala tak nějak povědomá, jako bych ji už někde viděl...

Bella: 

„Odkud jsi, Damone?" držela jsem se Carolininých rad. 

„Jsem zdejší," odpověděl s úsměvem. „Vrátil jsem se domů."

„Aha," hlesla jsem. „Já jsem na tom podobně. Přistěhovala jsem se nedávno - taky zpět."

„Kde jsi žila?" zeptal se... Lhostejně? Ano, lhostejně.

„Žila jsem se svým otcem ve Forks," odpověděla jsem suše. „Takovej zapadákov na olympijském poloostrově."

„Aha," řekl zaujatě, jako by věděl, o čem mluvím. „Tam to... neznám."

„Jo," zamumlala jsem a sklonila hlavu. Najednou přišla servírka a postavila přede mě colu, co jsem si objednala. Trochu jsem usrkla.

„Proč..." začala jsem, ale nedořekla jsem myšlenku. Zakroutila jsem hlavou. Nemůžu se ho na to ptát, je... divný.

„Co?" zeptal se s úsměvem. Nadechla jsem se - asi jsem doufala, že vdechnu odvahu. Ale nevdechla. Tak jsem ten vzduch z plic hned vydechla.

„Proč ses vrátil?" zeptala jsem se nakonec. 

„Dobrá otázka," pohasnul mu úsměv. Chvíli nad tím přemýšlel, ale pak na mě upnul zrak:

„Podívej se na mě. Na tohle se mě už ptát nebudeš."

„Na tohle se tě ptát nebudu," zopakovala jsem. Tohle je ujetý. Proč jsem to zopakovala jak nějakej magor?

„Hodná holka," usmál se. 

„Proč ses vrátila ty?" zeptal se.

„Táta umřel," řekla jsem ztěžka. Teď mi došlo, že jsem to ještě nikdy nikomu takhle přímo neřekla.

„To je mi líto," řekl, ale moc upřímně to nevyznělo.

„Jo, je to už v pohodě," řekla jsem tedy rychle. „Ještě pořád mám mámu a ségru..."

„Ségru?" chytil se tématu

„Jo, Elenu," potvrdila jsem mu to. „Jsme dvojčata."

„Aha," kývnul.

Pak jsme si asi patnáct minut povídali. Byla to hrůza. Proč? Protože jsem prostě nudná. To jsem musela uznat. A proto jsem byla překvapená, když mi potom dal svoje telefonní číslo a řekl mi, ať mu dám svoje.

Když byl konečně pryč, rozběhla jsem se za Caroline, Bonnie a Elenou. Velká chyba. Protože jsem na sobě měla pořád ty samé boty. A zase jsem se málem natáhla.

„Pozor!" upozornil Matt a chytil mě. A omylem si mě tak k sobě přitáhl. No, omylem.

„To je dobrý," odtáhla jsem se rychle. Měla jsem chuť vzít ty boty, zahodit je někam do popelnice a jít domů bosá. No, ale Elena by mě pak asi zabila. „Jen jsem zapomněla, že mám na sobě tyhle boty." Jsem v pohodě, uklidňovala jsem se. Jsem v pohodě, jen červená jak paprika, ale to není tak strašný, nebo je?

„Nech mě hádat," podíval se na ně. „Caroline."

„Bingo," usmála jsem se. „Právě teď tam na mě čekají u baru, takže..."

„Takže se uvidíme zítra na dějepise," kývl.

„Jo," kývla jsem taky a sklonila hlavu. Byla jsem si totiž jistá, že právě teď jsem červená jako... jako... jako rajčatovo-paprikovo-jahodový protlak.

„Zatím," rozloučil se a prošel okolo mě směrem k východu.

„Čau," zamumlala jsem a pomalu, pomalu se vydala k mé mučednici.

„Tak mluv!" skočila přede mě. „Jak se jmenuje? Byl milej? To byly telefonní čísla, co jste si měnili?"

„Pomalu, Caroline," poprosila jsem ji a pak se usmála, když jsem jí vyprávěla o mém prvním objevu. „Jmenuje se Damon. Damon Salvatore. A byl extra milej, protože to fakt byly telefony. Divím se mu, byla jsem nudná!"

„Neboj, to spravíme," zajiskřilo jí v očích a mně se chtělo kňučet. „Nejdřív musíme vyřešit jiný problém." Podívala se dolů na ty boty. Pak se otočila k Eleně:

„Eleno, naučíš svoji sestřičku komunikovat s podpadky?" 

„Je to na ní," dala mi na výběr. „Jestli chce se v tom naučit chodit..."

„No," zamyslela jsem se. Takže mám dvě možnosti:

Ta první, ta lepší, přijmu. Naučím se na tom chodit, v klidu. 

Ta druhá, ta horší, odmítnu. A asi až do konce života budu muset snášet Carolinino: No tak, Bello! Nauč se na tom!

„Budu ráda, když mě na tom někdo naučí," kývla jsem. 

„Fakt?" zeptala se Elena překvapeně. Kývla jsem a najednou mi zazvonil mobil. 

„Ahoj, mami," pozdravila jsem ji.

„Kde jsi?" zeptala se místo pozdravu. „A kde je Elena?"

„Jsme v Grillu," odpověděla jsem. „Proč? Děje se něco?"

„Jenom potřebuji pomoct vytáhnout nějaké staré věci, starostka by je ráda použila na tom zítřku."

„Aha," pochopila jsem. „Jsme na cestě." Pak jsem zavěsila.

„Co se děje?" zeptala se Elena.

„Máma chce pomoct s nějakýma věcma, které má půjčit na ten zítřek," vysvětlila jsem to.

„Jasně," kývla. „Caroline, odvezeš nás?"

„Mám na výběr?" zeptala se Caroline ironicky. „Tak jdem."

Elena:

„Myslím, že to nebyl nejlepší nápad, Caroline," poznamenala Bonnie, když viděla Bellinu zvláštní chůzi.

„Jo, bude muset cvičit," řekla Caroline. „Ale už sedí, to je podle mě dobrý znamení! Nedáte si kolu?" 

„Co myslíš?" pochybovala Bonnie, když jsme si šly sednout k baru. „Zvládne to?"

„Musí," pokrčila Caroline rameny a objednala tři koly. Pak se nenápadně ohlédla za sebe.

„Teď se směje," podivila se. „Teď se tváří... znuděně... Teď se usmál, teď mu úsměv zmizel. A teď? Oh! Držte se! Naklonili se k sobě!" Podívala se nadšeně nejdřív na Bonnie a pak na mě a její pohled znamenal vidíte? Dokázala jsem to! 

Takhle nějak to probíhalo, dokud nám Caroline nadšeně nenahlásila, Že si něco jako by měnili, nejspíš telefonní čísla.

„Nebude to tak hrozné," řekla a otočila se směrem k pultu.

„Třeba to nebyly telefony," poznamenala Bonnie a napila se coly. „Třeba to byly..."

„Co?" zeptala se Caroline. Ale než Bonnie stihla odpovědět, uslyšely jsme hlasitý dopad podpadku na dřevěnou podlahu, jakési syknutí a Mattovo Pozor. Když jsme se otočily, viděly jsme Matta a Bellu.

„Co se stalo?" zeptala se rozjíveně Caroline. 

„Nevím," řekla Bonnie. „Ale podle mě se rozběhla a začala padat a Matt ji chytil."

„Proč by běhala v botech na podpadku?" zeptala se pochybovačně Caroline.

„Protože je to Bella," vzdychla jsem. Teď jsme slyšely o něco pomalejší a tišší klapání podpadků. Za chvíli tu už Bella byla.

„Tak mluv!" skočila před ní Caroline, ani jí nedala možnost se nadechnout. „Jak se jmenuje? Byl milej? To byly telefonní čísla, co jste si měnili?"

„Pomalu, Caroline," vzdychle a pak se usmála. „Jmenuje se Damon. Damon Salvatore. A byl extra milej, protože to fakt byly telefony. Divím se mu, byla jsem nudná!"

„Neboj, to spravíme," zajiskřilo Caroline v očích a já si unaveně povzdychla.. „Nejdřív musíme vyřešit jiný problém." Pak se podívala dolů na podlahu a otočila se ke mně:

„Eleno, naučíš svoji sestřičku komunikovat s podpadky?" 

„Je to na ní," pokrčila jsem rameny. „Jestli chce se v tom naučit chodit..."

„No," zamyslela se. „Budu ráda, když mě na tom někdo naučí," 

„Fakt?" zeptala jsem se překvapeně. Protože tohle jsem nečekala. Já být na jejím místě, už bych boty na podpadku nechtěla ani vidět. Kývla a pak jí zazvonil mobil.

„Ahoj, mami," zvedla to. Chvíli byl slyšet jen nezřetelný hlas z telefonu.

„Jsme v Grillu," odpověděla potom. „Proč? Děje se něco?"

„Aha. Jsme na cestě," zavěsila.

„Co se děje?" zajímalo mě.

„Máma chce pomoct s nějakýma věcma, které má půjčit na ten zítřek," odpověděla.

„Jasně," kývla jsem. Máma mi asi před týdnem říkala, že bude potřebovat pomoc. „Caroline, odvezeš nás?"

„Mám na výběr?" zeptala se Caroline ironicky. „Tak jdem."

Zaplatily jsme ty coly a pak nás Caroline odvezla. 

„Fajn, už jste tady," řekla máma, když jsme vešly. „Mohly by jste protřídit tu krabici v obýváku."

„Jo," potvrdila jsem a šla do obýváku.

„Stejně by mě zajímalo, proč chtějí naše věci," řekla Bella po cestě.

„Při příležitosti Noci s kometou se pořádá taková místní, historická výstava," vysvětlila jsem jí s úsměvem.

„Historická?" ujistila se. „Jakože od založení města?"

„Jo," potvrdila jsem.

„A odkud to máme my?" zeptala se nechápavě.

„Ty to nevíš?" zeptala jsem se překvapeně.

„Nevím co?"

„Naše rodina tohle město tak trochu založila," vysvětlila jsem a vysypala věci z té krabice na gauč.

„Cože?" vyhrkla. „Vždyť Gilbertovi pochází z Forks!"

„Ne," vyvrátila jsem. „Poslední dvě generace pochází z Forks. Gilbertovi jsou jedna ze zakladatelských rodin."

„Kdo ještě?" zeptala se. 

„Z hlavy to nevím," řekla jsem popravdě a všimla si toho starého deníku. „Ale tenhle deník je z doby založení města a občanské války."

„Deník?" zeptala se překvapeně. Copak jí táta neřekl ani o denících?!

„Jo, Jonathana Gilberta," kývla jsem. „Je jich víc. Táta je někam schoval, někam tady poblíž."

„Kdo to teda ještě založil?" zeptala se znovu.

„Tak určitě Lockwoodovi," řekla jsem a otevřela deník na datu založení města. „Dále to byli Forbesovi, Fellovi, Gilbertovi a... Salvatorovi."

„Salvatorovi?" ujistila se. „Jako Damon?" 

„Asi," kývla jsem. „No nic, měli bychom začít." Najednou začal vyzvánět Belle mobil.

„Počkej," řekla a zvedla to. „Haló?"

Bella: 

„Haló?"

„Ahoj," pozdravil volající.

„Ahoj, Damone," usmála jsem se. Elena se hned tak jaksi zvláštně podívala. „Co potřebuješ?"

„No, zítra je ta Noc s kometou, tak jsem si říkal, že jestli s nikým nejdeš..."

„Takže mě zveš na rande?" zopakovala jsem to, aby to slyšela i Elena. Elena se tak nějak udiveně usmála.

„Takže přijímáš?" zeptal se a já jsem jistá, že se usmívá. 

„Zítra v pět?" navrhla jsem.

„Vyzvednu tě," slíbil. „Kde bydlíš?" 

„Piš si," nařídila jsem. „2104 Maple Street."

„Fajn," potvrdil. „V pět tě vyzvednu."

„Tak jo," souhlasila jsem. „Zatím ahoj."

„Ahoj," rozloučil se a zavěsil.

„Pozval tě na rande?" zeptala se Elena nadšeně. 

„Chce, abych s ním šla zítra na tu Noc s kometou," potvrdila jsem.

„To je skvělý!" radovala se Elena.

„Ani ne," přiznala jsem.

„Jak to myslíš?"

„Nebudu vědět, co mám říkat," řekla jsem popravdě. „Moc společných věcí nemáme. A jestli jo, nevíme o nich."

„Prostě ho poznávej," poradila mi. „Ptej se ho, co ho zajímá, proč se vrátil..."

„Na to se ho nemůžu ptát," řekla jsem automaticky. Ani jsem nevěděla, proč jsem to řekla.

„Proč?" zeptala se Elena. 

„Protože..." zamyslela jsem se. „Protože mi to řekl..."

„Cože?" 

„To neřeš," řekla jsem raději a vytáhla nějakou věc z krabice. Byly to zlaté, kapesní hodinky.

„To patřilo tomu Jonathanovi," vysvětlila Elena. „Víš, proč nevíš, co máš říkat?" Pokrčila jsem rameny.

„Protože je pro tebe cizí," řekla Elena. „Jseš nervózní, protože ho vůbec neznáš a nevíš, co může udělat, jestli mu můžeš věřit."

„Jak to víš?" vzdychla jsem.

„Protože to mám za sebou," vzdychla 

„Tohle nedám!" zasmála jsem se. 

„Prostě se soustřeď," usmála se Elena. „Když budeš našlapovat nejprve na špičku, půjde ti to líp."

„Tak jo," nadechla jsem se. Vykročila jsem a našlapovala na špičku, jak mi Elena radila. A fungovalo to. Dokázala jsem plynule přejít celý pokoj, tam i zpátky.

„Funguje to!" zaradovala jsem se. „Už nepadám!"

„Není to taková věda," usmála se Elena. „Chodit v botech na podpadku není až tak těžké."

„Je to až moc lehké," poznamenala jsem.

„To jsem si říkala taky."

„Jaks to myslela, že to máš za sebou?" zeptala jsem se konečně.

„Taky jsem taková byla," sedla si na postel. „Do doby, než jsem poznala Caroline."

„Taky jsi nevěděla, co máš říkat, mělas... strach?" zeptala jsem se sklopenou hlavou.

„Taky," kývla. „Hlavně jsem měla strach, že řeknu něco, co bych neměla."

„Jak ses přes to přenesla?" zeptala jsem se.

„Uvědomila jsem si, že když s nikým nebudu mluvit, nebudu ho poznávat," vysvětlila. „A když nebudu poznávat nové lidi, nebudu se moct zamilovat."

„Ten Damon se mi fakt líbí," přiznala jsem. 

„Tak s ním mluv," poradila mi. „Carolininých rad si nevšímej. Prostě se ho ptej na detaily, oblíbená barva, oblíbený jídlo... Prostě se bav, OK?"

„OK," souhlasila jsem. „Děkuji, jseš fakt skvělá sestra."

„Ty taky," řekla. Já jsem se smutně zasmála.

„Určitě," poznamenala jsem. „Deset let jsem tě neměl ráda, protože tě máma měla raději a ty mi řekneš, že jsem dobrá sestra."

„Každý dělá chyby," pokrčila rameny. „Ale když se ta chyba dá odpustit, když ta chyba někoho mrzí..."

„Díky," poděkovala jsem. Pak mě nenapadlo nic jiného, než změnit téma. „Kdo vlastně má na starost ten večírek?"

„Tady v Mystic Falls se o takové věci jako večírky, plesy a výzdoby stará jen a pouze Caroline," usmála se.

„Nepřijdu na její cvičnou svatbu, že ne?" zeptala jsem se s úsměvem.

„Doufám, že ne," zasmála se. „S tím počítáme na maturiťáku."

„Přemýšlím, že bych sebou trochu hodila a maturitu nepotřebovala," zasmála jsem se.

Tak, další kapitolu máme za sebou. Příští kapitolka se jmenuje Noc s kometou. Já vím, strašně kreativní název :-) 

Jinak co myslíte? Damon a Bella? Della? Mají šanci?

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) 6. kapitola - Rande: