Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry navždy (?) Prolog - Bella přijíždí

13.07.2013 (15:00) • AliceCullen999 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3223×

Bella

Moje sestřička... Elinka tohle a Elinka tamto a tak dále a tak dále. A já? Zalez do kouta!

Mé jméno je Bella. Bella Gilbertová... To není špatné jméno. Ale špatné na tom je, že stejné příjmení nosí i osoba, kterou z hloubi duše nenávidím – moje sestra Elena. Proč ji nenávidím? Já vlastně už ani nevím. Vím, že tu bylo něco, na co jsem chtěla zapomenout. A zapomněla – ale znáte to. Zvyk je zkrátka a dobře železná košile. 

Ale to už asi dost přeskakuju, že?

Takže pěkně od začátku.

Jsem Isabella Gilbertová a narodila jsem se mému otci Charliemu a mé matce Phoebe Gilbertovým společně se sestrou Elenou. Ona je moje dvojče, ale vůbec si nejsme podobné. Ironie. Já jsem víc jako táta a ona zase spíš jako máma. A věřte mi, tak zajímavou famílii jste ještě neviděli. Bylo to k nevydržení. Na spadnutí.

A právě tehdy, po dvanácti letech, se to jejich úžasné, nesmrtelné manželství zhroutilo. Samozřejmě si máma vybrala mamánka Elenu. A já musela žít s Charliem – s chlapem ve Forks, v té největší díře na světě. Pořád uklízet, vařit, poslouchat přednášky o klucích, když se u mě náhodou nějaký zastaví. Ach, ach.

A i když táta věděl, že kdyby bylo po mém, Elena by dočista zmizela z povrchu zemského, nutil mě každé, každičké léto za nimi jezdit do Mystic Falls. Ale jakmile jsem trochu vyrostla, odjížděla jsem na prázdniny sama – ale do Mystic Falls to určitě nebylo. Nikdo mě tam po dlouhé dva roky nečekal.

Ale teď ano. Když táta zemřel za velmi divných okolností (vykrvácel tak, že neměl v těle kapku krve), musela jsem tam jet. A nejela jsem sama, když na mě někdo (přísahala bych, že Elena) práskl, jak tam nerada jezdím, přijela pro mě jedna z máminých kamarádek z Mystic Falls, Jenna McCoulow.

Ale musím uznat, že Mystic Falls je sakra pěkné městečko. Je pěkně udržované a lidi tu udržují bohatou kulturu. Stále se tu něco děje – plesy, oslavy, slavnosti, sbírky... všechno, na co si vzpomenete.

A zase musím uznat, že máma má taky sakra pěkný domek. Je bílý, dřevem obložený a jednoduše krásný. Až na jednu obyvatelku sen.

A právě ona mě přišla přivítat – světe, div se – s přátelským úsměvem. Ona měla studovat spíš herectví, pomyslela jsem si. Možná by pak byla odtud dost daleko.

„Ahojky, sestřičko," pozdravila a udělala gesto, jako by mě chtěla obejmout. Prošla jsem kolem ní a její přátelské gesto ignorovala.

„Ahoj, mami," pozdravila jsem radši mámu. 

„Ráda tě vidím," usmála se máma. „Proč jsi tak dlouho nepřijela?"

„To víš," vysvětlovala jsem. „Měla jsem moc učení."

„Jasně," přikývla máma a šla dovnitř domu. Já jsem se ještě jednou podívala na tu nádheru a nadechla se vzduchu, toho krásného vzduchu, kde byly cítit šeříky a slunce. Páni, slunce už jsem dlouho necítila. Budu si muset zvyknout.

Vykročila jsem pevnou nohou dovnitř, byla jsem zvědavá, co se tam změnilo. Ale ve dveřích už stála Elena a blokovala mi tím svým štíhloučkým tělíčkem vchod. Ne že by pro mě byl problém ji odstrčit, ale známe to „Mamí!".

„Mohla bych laskavě projít?" zeptala jsem se ironicky.

„Neobejmeš sestřičku?" odpověděla mi otázkou.

„Ne," řekla jsem pevně a rozhodně. A pak jsem obešla rychle barák a vešla zadním vchodem. Než ta Elenina hlavička zjistila, co mám v úmyslu a než se tam dopotácela, stála jsem už u mámy v kuchyni.

Kuchyň se moc nezměnila, možná byla trochu zmodernizovaná. Byla praktická – mámino znamení. Nic v domě nebylo nepraktické.

„Kde budu mít pokoj?" zeptala jsem se hned. Radši se tam hned teď odeberu.

„Tam kde vždycky, zlato," odpověděla automaticky máma a vzápětí se zeptala:

„Chceš pomoct s těmi kufry?"

„Ne, zvládnu to," zamumlala jsem a vydala se pro ty kufry. Neměla jsem moc věcí, úspěšně se to vešlo do tří kufrů.

Můj pokoj byl nahoře a (naneštěstí) měl koupelnu společnou s Eleniným. Takže budu vstávat dřív. Bomba.

Pokoj se od mé poslední náštěvy vůbec nezměnil. Jednoduchý, bílé stěny, světlé dřevo a černé povlečení – podle mého gusta.

Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Proč já tu Elenu tak nenávidím? Co je to něco, na co jsem zapomněla? Ale ať jsem se snažila sebevíc, na nic jsem nepřišla. Já ji asi fakt musím nenávidět.

Vybalila jsem si svých pár švestek a upoutala svou pozornost na velkou dřevěnou krabici, kde byly věci z mého dětství. Hele, to je moje sukýnka z baletu. Nebavilo mě to, ale aspoň mám představu o tom, jaké to je. Jé, a to jsou moje noty z hudební školy. A můj klarinet.

Trochu jsem se nechala unést. Vzala jsem si klarinet a zahrála skladbu, která byla nahoře. Byla to moje oblíbená – The Entertainer od Scotta Joplina. Ani jsem si nevšimla, že máma stojí ve dveřích. 

„Nezapomnělas?" zeptala se, když jsem dohrála.

„To se nedá zapomenout," usmála jsem se. Je pravda, že máma mě do klarinetu tlačila. Ona to neuměla, ale dřív to umět chtěla. Splnila si sen na mně.

„Zahraj mi ještě něco," zašeptala. Zavrtěla jsem hlavou.

„Promiň, mami," omlouvala jsem se. „Ale už jsem unavená. Zítra mám první den školy, chci být vyspaná." A taky čistá, pomyslela jsem si. Máma to ale vzala obstojně.

„Tak jo. Snídaně je o půl sedmé."

Fakt jsem byla unavená. Ale sny si dny nevybírají.

Měla jsem hrozný sen. Bylo to to něco, na co jsem zapomněla.

Hrály jsme si s Elenou. Tehdy jsme byly ještě kamarádky. A najednou Elena zakopla a spadla. Začala křičet a tam přiběhla máma. Elena měla roztržené koleno a muselo se s ní jet do nemocnice. Nezapomenu na slova, která mi máma řekla u auta:

„Bello, pročs to udělala? Jak jsi mohla?"

Probudila jsem se a v očích mě pálily slzy.

Bylo nám sedm a už tehdy měla máma radši Elenu než mě. Myslela si, že jsem do Eleny strčila, aby schválně spadla.

Elena

Takže je to tu. Návrat ztracené sestry – Belly. Kéž by mě přestala nenávidět. 

Jmenuji se Elena Gilbertová a žiji se svou matkou Phoebe Swanovou v malém městečku zvaném Mystic Falls. Proč to rozdílné příjmení? Před pěti lety, když bylo mně a Belle dvanáct let, se moji rodiče Phoebe a Charlie Gilbertovi rozvedli. A já zůstala s mámou a Bella s tátou. 

A teď, když táta zemřel, se Bella vrací sem do Mystic Falls. Problém je v tom, že mě kdovíproč nenávidí. Nemůže mě ani cítit. Dárek k narozenínám? Dostat mě někam hooodně daleko od ní.

Takže sem určitě nechce přijet. A to nejsem jediná, kdo to ví. Ví to totiž i máma, takže poslala svou kamarádku Jennu, aby ji sem dovezla. Moje pocity? Naivní – nevím proč, ale stále doufám, že mě Bella konečně přestane nenávidět. Naivita.

Takže jsem seděla u okna v mém pokoji a vyhlížela je. Přitom jsem si psala do deníčku, do té malé žluté knížečky, kterou jsem si nedávno koupila.

Sobota, 3. 9.

Milý deníčku,

dnes je den D. Má přijet Bella. Stále naivně doufám, že přijede, obejme mě, vše zapomenuto... Ale taková ona není. Je to pod její důstojnost. Ale popravdě – dospěla jsem. Už se s ní nechci pořád jen hádat a dělat, že neexistuje. Většina mých kamarádů ani neví, že nějaká Bella Gilbertová je, a už vůbec nevědí, že je to moje sestra, dvojče. To ví jen Bonnie a Caroline. A taky Meredith, ale ta se nedávno přeci odstěhovala do Phoenixu. Jsem na to sama. A nechci ji ztratit. A přísahám, že udělám maximum, abych ji neztratila, aby mi odpustila.

Přestala jsem psát a vykoukla z okna. A najednou se na rohu objevil Jennin fialový volkswagen a v něm na předním sedadle Bella. Zavřela jsem deník a schovala si ho za nejméně nápadnou knížku na mojí skříňce, za knihu Na větrné hůrce. Potom jsem seběhla schody a šla přivítat Bellu.

Bože, jak ta se za ty dva roky změnila! Měla poněkud pěknější vlasy, trošku zvlněné. Ano, byla po tátovi. Proto se jí vlasy vlnily. A jí to vyloženě seklo. Mně ne. A navíc, mohla jsem si klidně zničit vlasy kulmou, nezvlní se. Vždycky byly rovné. A vždycky asi budou.

Přátelsky jsem se usmála a tenký, tichý hlásek tam někde vzadu v mojí hlavě křičel, jak jsem naivní. Ale já ho absolutně ignorovala.

Když vystoupila, pozdravila jsem ji a roztáhla jsem ruce, chtěla jsem ji obejmout. Shody neshody, je to moje sestra, moje krev. Neumím popsat tu bolest v mé hrudi, když kolem mě prošla bez povšimnutí. Stále mě nenávidí.

„Ahoj mami," pozdravila mámu a objala ji. Skvěle, s mámou taky nevycházela nejlíp, ale ji obejme.

„Ráda tě vidím," usmála se máma. „Proč jsi tak dlouho nepřijela?"

„To víš," vysvětlovala. „Měla jsem moc učení." Cha! Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. To určitě - má tolik učení. Vždyť je to šprtka!

„Jasně," přikývla máma a šla do domu.

Bella ještě zůstala venku. Podívala se okolo a zhluboka se nadechla. Já jsem se mezitím postavila do dveří, tak aby nemohla projít. Ona o tom nevěděla a málem do mě vrazila. Nedivila bych se. Je to nemehlo. Ale vždycky byla tak roztomilé nemehlo...

„Mohla bych laskavě projít?" zeptala se ironicky. Byla jsem v šoku. Kde se to v Belle bere? Nikdy neuměla být ironická, byla ke všem tak milá...

„Neobejmeš sestřičku?" odpověděla jsem. Mělo to znít ironicky, ale vyznělo to spíš prosebně. Moje vada – nenáviděla jsem se pro to.

„Ne," řekla pevně a rozhodně. Pak odběhla za dům. Věděla jsem, co chce dělat. Oběhne dům a vejde zadním vchodem. Ale i tak jsem se nedokázala hnout. Bolelo to. 

„Kde budu mít pokoj?" slyšela jsem její hlas z kuchyně těsně předtím, než jsem zavřela dveře do mého pokoje.

Musela jsem se hned někomu svěřit. A jediným teď dostupným řešením byl deníček.

Milý deníčku,

před několika okamžiky přijela Bella. Měla jsem pravdu, stále mě nenávidí. Je tak tvrdohlavá... Jako táta. Taky jsem taková bývala. Ale já jsem z toho vyrostla, ona ne. Chybí mi. Chybí mi sestra, které můžu říct cokoli, které můžu důvěřovat, ale také sestra, která bude důvěřovat mně a taky se mi bude se vším svěřovat. I když mě teď nenávidí, klidně bych se za ni šla prát, klidně bych za ni bojovala. Nesmím ji ztratit. Udělám maximum pro to, abych ji neztratila. Neztratím ji. Neztratím. Neztra...

Přestala jsem psát. Oči se mi naplnily slzami. A najednou jsem uslyšela tu známou melodii.

Bella. Hrála na klarinet. To už jsem neslyšela od rozvodu našich. Slzy už tekly proudem. Co jsem jí tak strašného mohla udělat, že mě tolik nenávidí? Zkoušela jsem vzpomínat. Ale když vás někdo nenávidí a vy nevíte proč, jde to ztěžka.

Zbytek dne jsem psala domácí úkol na angličtinu. Měli jsme napsat esej na téma významná díla anglických klasiků. Takže jsem vsadila na klasiku – Shakespeare a jeho Romeo a Julie. Jsem si sice jistá, že to bude mít polovina třídy, ale bylo mi to jedno. Pokud šlo o školu, s ní jsem si nikdy moc starostí nedělala.

A večer jsem měla nějaký zvláštní sen.

Ten den si dobře pamatuji. Mně a Belle bylo sedm let. To mě ještě měla ráda. Hrály jsme si na dvorku a já zakopla a spadla. Musela jsem s tím do nemocnice.

Nevěděla jsem proč se mi zrovna tohle zdálo. Už to bylo tak dávno... A nemá to žádnou spojitost. Ale i tak mě to dohnalo k pláči. Bylo to, jako bych mohla cítit něco, co cítí někdo jiný, a přitom jsem vůbec nevěděla proč.

Tak, jak se vám povídka zamlouvá? Všechno pište do komentářů, ať už pozitivně či negativně a tady vám trošku nastíním, co bude v příští kapitolce. :-)

1. kapitola – První den ve škole, Bello.

Je pondělí a Bella tedy musí poprvé do školy. Jak to dopadne? Jak ji přijmou ostatní? Jak se to všechno asi vyvine? No, myslím, že se máte na co těšit. ;-)

Autor: AliceCullen999 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry navždy (?) Prolog - Bella přijíždí: