Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 3. kapitola

31.07.2012 (11:30) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3491×

3. kapitola

Bella se několikrát zhluboka nadechla, než zaklepala na dveře pokoje své sestry. Bála se její reakce. Nikdy se nepohádaly tak, že by létaly facky nebo dokonce nábytek, a věděla, že Annie nesnáší, když ji poučuje, ale její dnešní chování překročilo mez. Nemůže se takhle chovat.

Třikrát ťukla na dřevo. Přemítala, jestli by nebyla radši, kdyby se její sestra zamkla a odmítala jakýkoliv rozhovor vést.

„Ano?“ ozvalo se otráveně zevnitř pokoje.

„To jsem já. Můžu dál?“

Teď přijde určitě ne, pomyslela si Bella.

„Když to jinak nejde,“ zabručela Annie a Bella vešla dovnitř. Pokoj byl rozhodně větší než ten její, ale nevadilo jí to. Ona nebyla ta, co si zakládala na luxusu.

„Co chceš?“ vyprskla Anabell a Isabella teprve teď zaregistrovala svou sestru, která ležela na obrovské posteli a listovala módním časopisem.

Bella se nervózně ošila. Netušila proč, ale v hlavě jí stále pobíhal pocit, že jejich konverzace nebude tak tajná, jak si myslí. Bylo směšné myslet si, že by to Cullenovi mohli nějakým způsobem slyšet, ale už předtím se ukázalo, že slyšeli jejich opravdu tiché výměny názorů. Bylo tedy nasnadě, aby jim neušlo ani tohle.

„Chtěla jsem si s tebou promluvit,“ vysvětlila jí a - aniž by se zeptala, protože odpověď by byla jistojistě záporná - se posadila na kraj té veliké postele.

Anabella odhodila časopis na zem, posadila se a se založením rukou na prsou se na svou sestru vyčkávavě podívala. „No, tak povídej – co máš na srdci?“

„Annie, já vím, že k sobě jako nevlastní sestry nemáme zrovna nejlepší, ale já tě prosím – snažně tě prosím… Nechovej se ke mně takhle. I když nevlastní, pořád jsme sestry a já si myslím, že bychom se k sobě mohly chovat alespoň trochu hezky. Nepřijde ti?“

Annie se hraně zamyslela a pak se zdviženým obočím vydechla: „Hm, ne.“

Belle bylo do breku, ale ovládla se. „Dobře,“ vzdychla. „Pak mi tedy řekni… Proč mě shazuješ? Vždyť máš všechno. Edward se kolem tebe motá jako omámený, Alice je úplně nadšená tím, že spolu jdete nakupovat a ostatní ti taky určitě brzy podlehnout, protože jsi… Jo, protože jsi dokonalá. Všichni tě mají rádi, tak mi vysvětli, proč chceš se mnou pořád válčit? Co jsem kdy udělala tak strašného?“

Teď už plakala. Proudy slz se jí valily po tváři, ale s Anabell to ani nehnulo. Jen ji s neutrálním výrazem pozorovala, jako by čekala, až se malé děcko vyvzteká.

„Neudělala jsi nic, jen jsme si prostě nepadly do oka. Navíc, zabila jsi nám tátu, Isabello.“

Bella si rychle objala rukou hrudník a hlasitě vzlykla, když jí její slova uštědřila ohromnou ránu. „Sama dobře víš, že… Že to nebyla moje chyba. Nebyla to ničí chyba. Vlastně ty jsi ho poslala pryč, ale já tě z ničeho neobviňuju. Já jsem neudělala nic a stejně pořád poslouchám, že za to můžu já.“

„Dost o tom,“ utnula ji Anabella nemilosrdně. „Edward… Edward je nádherný, bohatý a milý. A evidentně se mu dost líbím, takže to úplně vynecháme a přeskočíme to, že prostě nemůžeš zkousnout, že jsem ho zaujala já a ne ty. Alice – upřímně, je celkem milá, ale neočekávám, že by to byla nějaká moje nejlepší kamarádka. Na můj vkus je moc… Moc inteligentní.“

Bella při její řeči přestala plakat a teď se jí mezi obočím utvořila zmatená vráska. „Jak to myslíš?“

„Tak, jak to říkám,“ odsekla Annie, ale pak to vysvětlila. „Ty sis toho nevšimla? Myslím, že občas mi není úplně oddaná.“

Isabell vykulila nevěřícně oči a šok ji donutil postavit se na nohy. „Ty nejsi normální! Ty jsi šílená! Co si o sobě vůbec myslíš? Že ti každý oddaně padne k nohám a splní každé tvé slovo? To, že to dělá Edward… Ne že bych chápala, co ho k tomu vede,“ zamumlala tiše, „to zkrátka neznamená, že to udělají i ostatní. Annie, vzpamatuj se,“ prosila ji klidnějším tónem, „svět se nebude vždy točit jenom kolem tebe. A je velmi sobecké a pyšné, že si to myslíš.“

„Tak podívej,“ vyhrkla Anabella naštvaně. „Já si budu dělat, co uznám za vhodný, a ty se do toho vůbec nemusíš plést, ano?! Toť vše. Teď laskavě vypadni a jdi si ty své chytré řeči vyprávět někomu jinému. Jo a mimochodem… Myslím si, že to já mám být Cullenová. Ty jsi tu pouze proto, že nás asi nechtěli rozdělit. Sbohem.“

Bella odešla z pokoje, a když byla na chodbě, opřela se o stěnu zády a sklouzla po ní k zemi. Byla tak zoufalá. Tohle přece ani nemůže být její sestra, její krev! Vždyť je tak… Tak zlá! Nemohla uvěřit, že někdo takový může existovat.

„Jdu tam,“ zahlásila Esmé po chvíli rozhodně a užuž se chtěla vydat do horního patra.

„Nemůžeš tam teď jít,“ oponovala jí Alice. „Poznala by, že s námi něco není v pořádku. Teď se to ještě dozvědět nemůže. Teda, ne že by všichni tohle pravidlo dodržovali…“ Hodila káravý pohled po Rosalii, která se jim před chvílí přiznala, co udělala. Jak úplně upřímně Belle sdělila, že slyšeli každé slovo, co ty dvě vypustily z úst.

Esmé zasténala. „Ale ona nás potřebuje. Byli jste tu vůbec přítomní? Slyšeli jste, co si povídaly? Určitě se nemýlím, když si myslím, že se nás Annie pokusí omámit všechny.“

Carlisle svou ženu chlácholivě chytil za ruku a posadil si ji na klín v konejšivém gestu. „Všechno se vyřeší. Eleazar slíbil, že přijede už příští týden a pokusí se nám pomoct.“

„Je teprve deset hodin. Někdo by za ní mohl jít,“ navrhnul Emmett. „Nebo se jí můžeme zeptat, jestli si s námi ještě nechce povídat.“

Alice zavrtěla nesouhlasně hlavou. „To není dobrý nápad. Měli bychom jí dát čas do rána, ať se vzpamatuje, a zítra… No, pokuste se jí co nejvíce věnovat, ať pochopí, že ji máme rádi. A že ji podpoříme, protože teď jsme rodina.“

„Budeme si všímat Anabelly?“ zeptala se Rosalie ostatních.

Všichni uvažovali, až nakonec promluvil Jasper.

„Myslím, že úplně ji ignorovat by bylo opravdu… Nehezké. Zkusíme se věnovat oběma stejně, ať jí Anabell zase nepomlouvá a nesnaží se ji před námi zesměšnit.“

„Jak můžou být vůbec sestry?“ nechápal Emmett a kroutil hlavou. „Vždyť jsou tak… Tak rozdílné. Proč jí tohle dělá? A pochopil někdo, co znamenaly ty řeči o jejich otci?“

Nikdo neodpověděl, protože nikdo odpověď neznal. Carlisle jen poznamenal, že v dětském domově, odkud dívky pocházejí, ho informovali o jejich rodičích velmi stručně. Matky byly kamarádky; jedna zamřela při porodu, druhou srazilo auto čtyři týdny po porodu.

„Jejich otec měl dvě ženy najednou?“ vyhrkl překvapeně a nevěřícně Emmett.

„No, ne tak docela. Matka Anabell, ta, co ji srazilo auto, byla prý manželka jejich otce – Kathleen Swanová. A matka Belly, Renée Higginbothamová, byla Kathleenina nejlepší kamarádka, která se zjevně v trochu podnapitém stavu neuváženě vyspala s podnapitým Charliem Swanem.“

Všichni šokovaně hleděli do prázdna, zmítáni svými myšlenkami.

„Páni,“ vyhrkla nakonec Rose. „To muselo být pro všechny velmi… Drsné. Chudák ten jejich otec – musel to všechno zvládat sám.“

„Za hloupost se platí,“ utrousil Jasper.

„A jejich výchovu zjevně nezvládal moc dobře, když se podíváme na výsledky,“ zabručela Alice.

Esmé vzdychla. „Ale Bella je skrz na skrz dobrá, toho jsme si snad všimli všichni, ne?“

„Téměř všichni,“ zamumlal Carlisle a očima bedlivě sledoval svého syna, který právě vešel do obývacího pokoje. Edward měl ve tváři zamyšlený a zmatený výraz a zpočátku si ani neuvědomil, že v místnosti se koná nějaká rodinná sešlost.

„Co tu všichni děláte?“ otázal se jich a hledal v jejich myslích. Měl ovšem smůlu, za necelých sto let, co s ním jeho rodina žije, už se všichni stačili naučit chránit si před ním myšlenky. Když uznal, že asi nic nezjistí, svalil se na pohovku vedle Carlislea a kývnul bradou vzhůru. „Holky už spí?“

„Ano,“ odvětila Alice. Jejich vyrovnané dechy a pravidelné tlukoty srdcí se nedaly přeslechnout a Cullenovi byli rádi, že už Bella usnula; potřebuje si odpočinout.

Edward ostražitě přejel po strnulých postavách své rodiny. „Tak co se tu děje?“

„Nic, naprosto nic,“ zahučel tiše Emmett a uhýbal pohledem stranou.

Pro Alice to ovšem bylo příliš velké sousto, a tak se neudržela a všechny své starosti na svého bratra vyhrkla: „Ty se ještě ptáš? Můžeš nám vysvětlit, jak se to, krucinál, chováš? To ti vůbec nedošlo, co s tebou ta holka dělá? Když ji spatříš, úplně slintáš. Běháš za ní jako pejsek. Vůbec ti nedochází, že tě jen využívá? Copak jsi dnes nic neslyšel? Jsi bohatý a krásný – to je důvod, proč o tebe jeví zájem. Ona sama je… Zlá.“ Alice vzdychla a opřela si čelo a Jasperovo rameno, jako by byla zmožená.

Edward překvapeně zíral na svou oblíbenou sestru a v hlavě jen přemítal, co udělal špatně. Vždyť Isabella byla dobrá. Nic špatného nedělala. Tak co to tu Alice vykládá? Proč si myšlenky stále chrání?

„O čem to mluvíš?“ obořil se na ni. „Vždyť Bella zlá není.“

Všichni se na něj vyjeveně podívali se zmateným a ostražitým podtónem.

„Mluvím o Anabelle!“ zakvílela Alice.

„Och,“ vydechl Edward chápavě. „Ano, uvažoval jsem o tom, když jsem byl teď na lovu. Já nechci Anabellu. Opravdu nerozumím svému chování v její blízkosti. Dnes, když tu Bella seděla… Na chvíli jsem to dokázal potlačit, dokázal jsem dělat to, co chci, cítit to, co mám, ale v další chvíli už jsem měl plnou hlavu Annie. Víte, není to tak, že bych byl úplně omámený. Myslím – tím si jist úplně nejsem – že její dar funguje úplně jen na lidi. Protože jestli touží po mně, její dar se automaticky aktivuje a vysílá ke mně ty zvláštní vlny, které mě nutí ji chtít. Ale v mé hlavě je stále jedno místo, které ví, co je správné, a které se snaží potlačit to podivné nutkání mít Annie rád. Jsem z toho úplně zoufalý.“

Všichni se s otevřenou pusou dívali na Edwarda. Mysleli, že Edward je dočista mimo a on mezitím vnímal celou situaci. Jak si jeho řeč všichni v hlavě ještě jednou poslechli ze své dokonalé paměti, hned všechny napadly různé návrhy.

„Ano,“ přitakal Carlisle. „Možná máš pravdu, Edwarde. Její dar funguje úplně jen na lidi, polovičně na upíry a na nás…“

Esmé se usmála, jak jí to došlo. „Vždyť je to jasné.“ A pak zopakovala Carlisleova slova a přidala k tomu ještě svou domněnku: „Její dar funguje úplně jen na lidi, polovičně na upíry a proti zamilovaným nemá vůbec žádnou šanci.“

„Proč ale nefunguje na Bellu?“ zeptala se Rose. „Vždyť podle toho, jak se chová, by z ní měla perfektní služku.“

„Já ani jedné nemůžu číst myšlenky,“ přiznal Edward náhle. „Tudíž pokud je Anabellin dar iluze stejně jako Jane nebo Kate… Nemůže se do Belliny hlavy dostat.“

„Ale do tvé ano,“ zašeptal Jasper.

Ani Emmett, který vždy bere všechno pozitivně, si nedokázal na této situaci najít důvod k úsměvu. Samozřejmě bylo všem jasné, že tohle ještě nic není. Kdyby se stala Annie upírkou, všechno by bylo ještě tisíckrát horší, protože by se její dar zesílil, což nemohli dovolit.

„No,“ vzdychl tiše Carlisle, „má někdo nějaké nápady?“

Alice se kousla do rtu; nevěděla, jestli se má vůbec opovážit. „Co takhle Annie… ehm, poslat pryč?“

Esmé, která už zpočátku stála za názorem, že je nesmí rozdělit, najednou o svém přesvědčení pochybovala. Možná by to bylo to nejlepší řešení. „Možná nám nic jiného nezbývá.“

„Poslouchejte,“ vyhrkl najednou Emmett šeptem a všichni ztichli, aby mohli poslouchat tiché kroky, které opatrně našlapovaly po schodech.

„Myslíte, že je to Bella?“ zeptala se tiše Esmé.

Edward zaťal čelist. „Ne,“ procedil skrz zuby. „To je Anabella.“ A už to nemohl ovládat. Zavřel oči a zkusil se párkrát zhluboka nadechnout, aby si v hlavě udělal pořádek, ale něco mu říkalo, že přichází jeho vyvolená.

„Edwarde, zkus tomu vzdorovat,“ prosila Rose.

„Nejde to,“ vydechl Edward a už očima hypnotizoval místo, kde se o pár vteřin později objevila Annie v kraťasech a tílku, vlasy trochu rozcuchané a ve tváři unavený výraz, oči klopila k zemi.

„Děje se něco?“ zeptal se jí Carlisle a vstal.

Anabell vyjekla a uskočila, jak si teprve teď všimla rodiny Cullenových, která byla různě rozmístěna po sedačkách v místnosti. „Ty vole, já se vás lekla,“ postěžovala si. Jakmile spatřila výrazy ostatních, uvědomila si, že takhle si je rozhodně nezíská. Musí být lepší než Isabell, to je jasné, jinak proti ní nemá šanci. „Omlouvám se, jen jste mě polekali. Všechno je v pořádku, jen jsem se šla napít… Jestli to nevadí?!“

Jo, nejistota a ostýchavost – to je to, co Bella používá, pomyslela si Annie v duchu.

Esmé, zaskočena jejím milým chováním, okamžitě odpověděla: „Samozřejmě že ne. Nabídni si,“ rukou ukázala směrem ke kuchyni. Hned, jak Annie zašla za roh, se naléhavě otočila na ostatní. „Co to dělá?“ naznačila ostatním ústy.

Edward se omámeně díval za ní. „Je úžasná,“ zasnil se, načež zatřepal hlavou. „Není. Určitě to jen hraje… Jenže, co když ne?“ ptal se sám sebe, zíral do prázdna a snažil se utřídit si své myšlenky. „Co když jsme si je prostě spletli? Co když Bella navádí Annie k takovémuto chování?“

„Co to, krucinál, plácáš?“ vyprskla na něj nazlobeně Alice.

„Alice,“ mírnil ji šeptem Carlisle. Nikdo nechtěl, aby tuhle jejich konverzaci zaslechla Annie, ačkoliv se na malou chvíli zdálo, že skutečně není tak špatná, jak vypadala zpočátku.

Alice rozhodila ruce v zoufalém gestu. „Vždyť se na něj podívej – je dočista omámený! To, že se jednou zachovala nejistě a na něco se slušně zeptala, ještě neznamená, že je hodná nebo že je dokonce hodnější než Bella!“

„Já nejsem omámený,“ protestoval tiše Edward a ostatní si ho obezřetně měřili. „Ale copak vás to nenapadlo? Co když je Annie opravdu ta hodná a Bella ji jen omamuje?“

Všichni se tázavě podívali na Jaspera, protože Edward měl hlavu sklopenou a evidentně byl myšlenkami úplně jinde. Jazz zavrtěl hlavou a zvedl u toho mírně obočí, aby jim ukázal, že je Edward totálně mimo.

Esmé vzdychla a složila si hlavu do dlaní. „To je naprosto zbytečné. Jsme ztraceni.“

Carlisle ji objal pevněji a vtisknul jí polibek do vlasů. „No tak, to se vyřeší.“

Anabella mezitím opláchla sklenici, z které právě pila, a položila ji na utěrku, aby oschla. Věděla, že si musí ještě víc zlepšit reputaci. Jestli se bude dál chovat tak, jak chce, Bella jí ještě přebere Edwarda, a to nemohla dovolit.

Vešla do obýváku a pohled rádoby ostýchavě stočila ke své nové rodině.

„Než půjdu spát, chtěla bych vám ještě něco říct,“ řekla tichým, nevinným hláskem a doufala, že se teď chová přesně tak, jako to má ve zvyku Bella.

Všichni se na ni obezřetně a překvapeně dívali a ona použila další Bellin zvyk – nervózně se kousla do rtu.

„No,“ začala a všem se postupně podívala do očí, „chci se omluvit za to, jak jsem se předtím chovala. Jestli jsem byla nějak protivná nebo nevychovaná. Já jen… Byla jsem hrozně nervózní a nevěděla jsem, co mám očekávat. Většinou taková nejsem, ale… Zkrátka lidé mají často raději Bellu, a když jsem viděla, že i tady aplikuje svůj talent lidi zaujmout, snažila jsem se ji předhonit, ale asi jsem dělala opak, viďte?“

A téměř všichni jí uvěřili, ačkoliv ještě před chvílí byli toho názoru, že se je jen snaží obalamutit.

„Ano, dělala,“ souhlasila Rosalie.

„Ale snad to napravíš,“ doplnila Esmé svoji nevlastní dceru a usmála se na Annie.

„Budu se snažit,“ odpověděla na to Anabell klidně, ale v mysli pěnila. Tohle byla dost těžká role, na tohle ona stavěná nebyla.

Emmett se na ni usmál s ďolíčky ve tvářích. „To jsem rád, že budeme mít brzy možnost poznat opravdovou Annie.“

„Bez přetvářek,“ dodal Jasper a také jí věnoval úsměv.

Edward byl úplně mimo, jen ji oddaně pozoroval a v jednom zazším koutě mysli uvažoval, jak tomu vzdorovat.

Carlisle s Alicí si vyměnili napůl vyděšený, napůl obezřetný pohled. Ani jeden Anabelle nevěřil a bylo lehké vysvětlit, proč zůstali jediní. Po dobu Anabellina příchodu a následného vyprávění přemítal Carlisle o tom, jak by mohl Edwardovi pomoci, pokoušel se dopodrobna rozpitvávat každý detail dnešního dne a přijít na to, jestli ve chvílích, kdy je Edward omámený, záleží na Anniině blízkosti, nebo jestli si musí Annie přát, aby jí nemohl odolat. A Alice… Ta od té doby, co přijely a ukázala se Anabellina skutečná povaha, nemyslela na nic jiného, než jak jí omlátit palici o zeď a poslat ji do háje, aby Edward konečně přišel k rozumu, tudíž ve chvíli, kdy si Annie hrála na dobrou a nevinnou, neviděla nic než jen zlo, které opravdu hodně škodí její rodině a Edwardově a Bellině budoucnosti.

Anabell si všimla, že Alice se na ni podívala přesně tím výrazem, kterým se na ni dívala, než ji pozvala na nákupy – nevěřím ti a nikdy nebudu, pro mě jsi prostě mrcha. Viděla i Carlisleův pohled, ačkoliv ten nebyl tak nenávistný jako ten Alicin. Carlisle ji pouze obezřetně sledoval, ale očividně také neměl v plánu věřit jí.

No, až na ty dva… To šlo celkem snadno, pomyslela si Annie a spokojeně se usmála. Popřála dobrou noc své nové rodině a odebrala se do svého pokoje s vyhlídkami na lepší budoucnost u Cullenových.

Tady přidávám třetí kapitolu a na další kapitoly se můžete těšit až za tři týdny, protože zítra odpoledne odlétám. Goodbye, Twi-fans. Hello, San Francisco! ;-*

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 3. kapitola: