Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry rozdílů - 5. kapitola

11.02.2013 (18:30) • CeKarin • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2591×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola

„Ta jedna je Anabella a druhá Isabella.“

„Vůbec se k sobě jako sestry nechovají…“

„Všimli jste si Edwarda?“

„Jo, před chvílí jsem ho viděla, jak zírá na Anabellu, ale dneska šel po chodbě a vesele si povídal s Isabellou.“

„Nejsou to dvojčata? Třeba si je spletl…“

„Vidíš snad, že jsou úplné jiné, ne?“

Bella si rychle vzala tác s jídlem a rozhlédla se po místnosti v zoufalé snaze najít Cullenovy. Byli v tom nejzazším rohu místnosti a už se na ni dívali. Annie tam ještě nebyla, ale Bella si byla jistá, že každou chvíli přijde. Jestli bude v obležení nových přátel, nebo v přítomnosti nějakého kluka, kterého už stihla okouzlit, to Bella nevěděla a bylo jí to naprosto jedno.

Vydala se rychlým tempem přes celou místnost, dávajíc si velký pozor, aby o něco nezakopla. Už chtěla být co nejdál od všech těch řečí a drbů, co se linuly jídelnou. Divila se, že to ostatním není skoro trapné, když se ani neobtěžují šeptat – ten jejich rádoby ztišený hlas se nedal počítat – a tak k Isabelle doléhaly všechny ty neuspořádané myšlenky, které si majitelé nestihli srovnat v hlavě dřív, než je vypustili ústy na svět.

Došla k poslední volné židli u stolu Cullenových a s úlevou se na ni sesunula. To, jak si bude židli shánět Annie a jakou u toho bude tropit scénu, ji vůbec nezajímalo.

„Hrůza, co?“ Emmett se zachechtal a jemně do ní strčil ramenem. „Pomlouvají na každém rohu.“

Bella, sedící mezi Emmettem a Edwardem, přikývla. „Je to neskutečné. Při jedné z hodin přede mnou seděly dvě holky, které se celou dobu bavily jenom o tom, jestli jste mě a Annie adoptovali do rodiny proto, že…“ Belle pozdě došlo, co se chystala říct. A teď nevěděla, jak z toho ven, protože bylo přece jen trapné říct něco takového jim všem.

„Proto, že proč?“ zeptala se Rose nechápavě a Bella se hryzla do rtu.

„Proto, že je… Edward sám. Aby měl někoho do páru. Po škole se prý říká, že Carlisle… tedy, pan Cullen… je něco jako pěstoun a dohazovač v jednom. Tak aby prý měl z krku všechny děti.“ Bella se nevesele usmála a sklopila pohled. Teď by nezvládla dívat se někomu do obličeje.

Slyšela, jak se vedle ní Emmett tlumeně směje, a v příští vteřině se chichotala i Rosalie s Alicí a Jasperem. Jediný Edward neprojevil žádnou odezvu, ačkoliv si byla jistá, že mu cukají koutky, když se ho snažila vidět periferním zrakem.

„No…,“ protáhla Bella, překvapená svou odvahou a uvolněností v přítomnosti Cullenových, „ono to není zase tak vtipné.“

„My víme,“ omluvila se Alice. „Promiň, akorát je to přece absurdní.“

Bella si v duchu oddechla, že ji a její sestru neadoptovali Cullenovi právě z tohohle důvodu, jenže Alice přišlo absurdní něco naprosto jiného.

„Carlisle by se nás nikdy nesnažil zbavit tím způsobem, že by z nás udělal páry, abychom brzy vypadli z domu. My jsme rodina tak, jak jsme teď, a to se nikdy nezmění.“

Bellu ta slova zahřála, ale stále ji vrtal hlavou fakt, že je tu možnost, že má být Edwardovým děvčetem. Samozřejmě by ji to potěšilo, ráda by, ale vzhledem k situaci by to bylo jako nějaká reality show mezi ní a Annie o Edwarda. A to nechtěla. Nechtěla soutěžit. Chtěla být s Edwardem proto, že si ji vybral, ne proto, že ho vyhrála. I když byla přesvědčená, že takovou soutěžit by spíš prohrála.

„A co jinak? Seznámila ses s někým?“ zeptala se Rosalie.

Bella našpulila spodní ret a pokrčila rameny. „Ani ne. Dneska jsem byla spíš nějaká atrakce. Jenom jedna holka se se mnou snažila seznámit, ale myslím, že nakonec odvedla řeč k tomu, jestli je to oblečení moje, nebo jestli už mě stačili Cullenovi zajistit drahým oblečením.“ Kysele se ušklíbla.

Jasper chápavě přikývnul. „Většina lidí soudí podle vzhledu, je to těžký.“

„To mi povídej,“ zamumlala Bella a pustila se do jídla.

Za několik minut se za Bellou ozval šepot a všichni u stolu se tam zvědavě podívali. Annie právě šla k pultu pro oběd, doprovázená dvěma děvčaty, která se mohly přetrhnout, aby jí stíhaly a jedna do druhé ještě strkala.

Bella se otočila zpátky a nevěřícně zavrtěla hlavou. Jak tohle proboha ta Anabell dělá? Možná je to zkrátka v Belle, asi není tak milá, jak si myslí, možná působí jiným dojmem a není lidem sympatická. Možná její obličej není důvěryhodný a lidé si od ní raději drží odstup.

Když se tak nad tím Isabell zamyslela, uvědomila si, že je to spíš ona, kdo si od nich drží odstup, ale copak má na výběr? Vždyť se všichni chovají naprosto nepříčetně!

„Bello?“ oslovil ji Edward a ona na něj zvědavě pohlédla, načež se zarazila a jako omámená hleděla do jeho přívětivých, hřejivých, zlatavých očí. Na něco se jí ptal, tím si byla jistá, ale nedovedla přesně pochopit smysl otázky.

„Ehm, promiň, cože?“ zeptala se a tváře jí zrudly rozpaky.

„Ptal jsem se, co máš odpoledne za hodiny.“

Isabell se zamyšleně kousla do rtu a nakrčila čelo. U Edwarda tohle gesto vyvolalo nepoznané pocity. Nikdy tohle nezažil. S Annie, samozřejmě, ale to je pouze klam, o kterém ví, že je falešný. Není to ono, ale s Bellou je to… jako by se znovu narodil. Všechno je jinak a on ví, že je to správné. Právě teď by ji nejraději vzal do náruče, vyběhl s ní z místnosti do lesa na jím objevenou loučku, kterou tak rád navštěvoval, a jen by tam tak vedle ní ležel, nadechoval se vůně jejích vlasů a pokožky a užíval si její blízkost. Jedině tak vypadal ráj.

Díkybohu, Anabellin dar nebyl tak silný, jak zpočátku vypadal. Ne že by postupně slábnul, nebo nad ním Edward získával větší převahu, ale byl takový… neúplný. Občas na Edwarda fungoval trochu, jindy vůbec a někdy naprosto úplně, což bylo nejhorší, protože mu to zatemnilo i tu poslední rozumně uvažující část mysli. Ale to se prozatím stalo jen jednou, když Anabella přijela poprvé. Když úplně bezmyšlenkovitě vyhrknul, že s ním bude sdílet pokoj. Ještě teď se nad tou představou otřásal odporem. Nechtěl ve svém pokoji, ve své posteli nikoho… až na Bellu, ale ta o něj nejevila bůhvíjaký zájem.

„Biologii a dějepis,“ odvětila mu Bella a usmála se.

Edwardovi se po těle rozlila radost. „Já mám také biologii, ale pak matematiku. Nevadí.“ Úsměv ji oplatil a poslouchal ten nádherný zvuk Bellina srdce, které prudce zrychlilo, a Bellin tichý povzdech.

Bella zbystřila, když se za ní ozvaly podpatky, a málem chytila Edwardovu ruku, ale ovládla se.

Anabell si přistrčila židli od vedlejšího stolu – tak žádná scéna, podivila se Bella v duchu – a posadila se vedle Edward z druhé strany. Alice se musela trochu přisunout k Jasperovi a nikomu, kromě Annie, neunikl ten nevraživý pohled, který své nevlastní sestře věnovala.

„Páni, dneska to bylo… tak parádní,“ horovala Annie, vůbec si neuvědomila, že přestala hrát Bellu, a všichni to poznali. „Poznala jsem spousty skvělých lidí, několik kluků mě dokonce už pozvalo ven, ale já je odmítala.“

„Proč?“ zeptala se Alice s ironickým úsměvem.

Anabella se na ni nejistě podívala. „Protože…,“ podívala se na Edwarda, vzala jeho ruku do své a usmála se, „protože mám Edwarda.“

„Cože?“ vyhrkla Alice s Rosalií najednou a Bella zavřela oči dříve, než se z nich vyvalí hromada slz. Nechtěla, aby ji Annie viděla plakat, ani nikdo z nich. Ne, Edward zkrátka nemůže být její.

Po chvíli otevřela oči a kousla se do rtu. No tak, prosím, prosila úpěnlivě v duchu, buď zase Edward, který si se mnou před chvílí povídal. Nenech se omámit jejím kouzlem. No ták… Horoucně se snažila uvolnit Edwarda z Anabelliných spárů. Ani netušila, proč něco takového dělá. Vždyť Annie přece nemá žádnou kouzelnou moc, nebo tak, ale v tu chvíli jí to zkrátka přišlo správné.

Všimla si, jak po ní Jasper šlehl zkoumavým pohledem, ale nedokázala tomu věnovat pozornost. Soustředila se na Edwarda.

Náhle se právě on podíval do Belliných očí, ve tváři se mu zračila úleva s překvapením a vděčností. Otočil se na Annie, vyprostil svou ruku z její a odsunul se od ní židlí k Belle.

„Co to děláš?“ zeptala se ho nevěřícně Anabell.

„Mezi námi dvěma nic není,“ vysvětlil jí. „Nikdy nebylo a nebude.“

Annie zvedla obočí a znechuceně si odfrkla. „Takže Bella, jo? No, jedna z nás to musela být, ale asi bys měl vědět, že…“ Annie se po tváři rozlil ďábelský úsměv a Bella začala zběsile vrtět hlavou a vysílat k ní prosebné pohledy, když pochopila, co chce sestra říct. Ale marně. „…že nám zabila tátu.“

Bella zklamaně vydechla a sklopila pohled. Teď se nedokáže nikomu podívat do obličeje. Nikdo jí neuvěří, jak to skutečně bylo. Nemá šanci.

Postavila se, a aniž by se na kohokoliv podívala, pronesla šeptem: „Omluvte mě.“ a spěchala z jídelny ven. Jakmile se venku opřela o chladnou zeď, spustily se slzy a Bella se sesunula k zemi. Tohle nemůže nikdy zvládnout, ne dokud Annie podkope všechny její snahy o to zapadnout. Vždyť teď to vypadalo tak nadějně s Edwardem.

Nemůžu do něj být zamilovaná, krucinál, vždyť se známe teprve den… Ale co když…? Blbost! Zavrtěla hlavou. Na lásku na první pohled sice věřila, ale byla si jistá, že její případ to není. Přece nemůže být její první láska její nevlastní bratr, navíc, kdo by o ni stál?

„Bello?“ ozvalo se kousek od ní a ona se vylekaně otočila směrem toho nádherného hlasu. Edward stál pár kroků od ní a pozoroval ji lítostivým hlasem. Nechtěla, aby ji takhle viděl, a tak si rychle utřela oči do rukávu trika a vstala. „Jsi v pořádku?“

„Jsem,“ odpověděla bleskově.

Přešel až k ní a prohlídl si její obličej. Jak se jí díval do očí, Bella ucítila teplo jeho očí, které se jí rozlévalo do těla a konejšivě ji uklidňovalo. „Nejsi,“ konstatoval.

Chvíli se na něj dívala a pak to nevydržela a rozplakala se nanovo. Edward ji chytl kolem ramen a přitáhl si ji k sobě do náruče. Hladil ji po vlasech a přemítal, jestli ji moc nevystraší. Ale Bella mu byla vděčná, pevně ho objala kolem pasu a nechala se uklidňovat.

„Pššt, to bude dobré,“ šeptal Edward a políbil Bellu do vlasů.

„Nebude,“ vzlykla Bella. „Ona mi to bude připomínat do konce života.“

Edward potlačil zuřivé vrčení, že Annie ubližuje Belle, ale nemohl se nezeptat. „Je to pravda?“

Bella ztuhla, odtáhla se od něj a pohlédla mu do obličeje, v očích nesmírnou bolest a zklamání. On si opravdu myslí, že jsem důvodem, proč otec zemřel? Oči se jí naplnily dalšími slzami a ona se otočila na patě a odcházela pryč.

„Bello, počkej,“ volal za ní a za vteřinu ji doběhl a chytil za ruku, aby ji otočil zpět k sobě. „Tak jsem to nemyslel. Jen… ona ti to pořád říká, tak jsem chtěl vědět, co se stalo.“

Bella vzdychla. „Já nevím, nikomu jsem to ještě neřekla…“

Edward se posadil na nejbližší lavičku a poplácal místo vedle sebe. Isabell se posadila, ale stále pochybovala, držela hlavu sklopenou k zemi a neodvažovala se zvednout zrak. Edward zahákl prst pod její bradu a zvedl jí tvář, aby jí pohlédl do očí. V jeho očích se zračilo tolik upřímnosti a obětavosti, že to nakonec riskla. Začala mu vyprávět vše od začátku… Někde v půlce vyprávění ji chytil za ruku a pohrával si s jejími prsty.

„Tak to je vše a Anabell mi to dává od té doby při každé příležitosti sežrat,“ zakončila Bella své vyprávění.

„Ale ty jsi nic neudělala,“ namítl.

„Já vím. Ale přesto si to vždy vyčítám, když se s tím na mě vytasí.“

Bella se rozhlédla po parkovišti a otřela si slzy. Nechtěla, aby ji někdo viděl plakat, a protože bylo okolí bez živáčka, trochu se uklidnila. Tolik si přála, aby Annie v jídelně nebyla, aby tam nebyl nikdo kromě Cullenových… jenže to bylo nesplnitelné přání, a proto se pokusila najít v sobě všechnu sílu, co měla, a rozhodla se vrátit se.

„Měli bychom jít zpět,“ oznámila Edwardovi, který si ji nesouhlasně měřil.

Nechtěl, aby se dostala do Anabelliny blízkosti, ale taky věděl, že jsou sestry, takže tomu pravděpodobně nezabrání. Nezmohl se navíc než na přikývnutí a společně se vydali zpět do jídelny, kde už na ně čekalo překvapení v podobě zvědavých studentů. Pro Edwarda to takový šok nebyl, ale Bella si myslela, že si budou hledět svého.

Posadila se zpátky na své místo, vědoma si starostlivých pohledů, které se upíraly do jejího obličeje.

„Jsi v pořádku?“ optala se jemně Rosalie a Isabell tiše přikývla. Všimla si totiž, jak se na ni Anabell nenávistně dívala, a nedovedla nic říct.

Alice se náhle otočila na Annie a Bella ztuhla v domněnce, že ji nějak pomluví a dá za pravdu její sestře. „To dnešní nakupování asi zrušíme.“

„Cože?“ vypískla Anabel šokovaně a neodpustila si obviňující pohled Belly směrem.

„Nejsem si jistá, jestli chci nakupovat s někým, kdo dokáže být takový na vlastní sestru,“ odsekla Al a všichni se na ni překvapeně podívali. Cullenovi byli obeznámeni s tím, že Annie přímo nesnáší, ale doposud jí to nedala tak najevo.

„Jsme nevlastní,“ opáčila Anabella.

„Na tom nezáleží, vyrůstaly jste spolu, máte společnou minulost,“ vyjmenovávala Alice.

Anabell našpulila pusu. „To neznamená, že si rozumíme. Jsme každá úplně jiná.“

„Protiklady se přitahují,“ navrhl Jasper.

Annie šlehla pohledem do jeho obličeje. „V našem případě asi ne.“

„Ani jste to nezkusily,“ přisadila si Rose.

Annie dlouze vydechla a podívala se na svou sestru. „Edwarda už jsem stejně prohrála…“ Všichni čekali, že řekne, že to můžou zkusit, ale ona se jen smutně pousmála, zvedla se od stolu a rychlým, sebevědomým krokem opustila jídelnu.

„Co to bylo?“ zeptala se s nejistě přimhouřenýma očima Al.

„Nemám nejmenší tušení,“ zamumlala Bella a zmateně se dívala na dveře, za kterými zmizela Anabel. Byla si naprosto jistá, že to Annie jen tak nevzdá, tudíž jí bylo jasné, co je tohle za hru – bude se snažit předstírat, že se zlepšila, a až to nebude nikdo čekat, tak Belle zase podkopne nohy. Ale to nemohla nikomu říct, nechtěla sestru za zády pomlouvat, přestože ona toho byla schopná za každým rohem.

A už vůbec by se přece nevzdala Edwarda, pomyslela si a periferním zrakem si všimla, že se na ni právě dotyčný dívá. Nebyla ale s to mu pohled oplatit. Bála se, co uvidí – možná ji nebude mít rád, když je teď Annie smutná. Co když ji všichni odsoudí za to, že Edward dal na chvíli přednost jí před její sestrou?

Hryzla se váhavě do rtu, ale přesto pohled nezvedla.

Edward ji mezitím pozoroval starostlivým pohledem, který si o chvíli později vyměnil i s ostatními. Myšlenky, které se jim honily hlavou, byly stejně zmatené jako ty jeho. Nevýhoda toho, že nemůže číst Anabele mysl, byla teď zřetelnější než kdy jindy. Rád by je samozřejmě četl také Belle, ale ona nebyla ta zlomyslná, škodolibá a pomstychtivá sestra. Od ní mohl čekat překvapující jen to, že sestře pomůže, protože ona byla té povahy. Jenže Annie byla daleko více nepředvídatelná, jako by měla rozdvojenou osobnost. Schizofrenie.

Edward se zamračil, když si uvědomil, že je to dost možné. Už tak byly obě pokryté štítem, který mu nedovoloval číst myšlenky, Alice měla občasné výpadky v jejich budoucnosti a ani Jasper nebyl vždy schopný vyčíst jejich emoce. A navrch toho ještě Annie měla dar okouzlit všechny okolo. Pokud by měla i třetí dar, museli by všichni doufat, že se o ní nedozví Volterra.

„Asi bych za ní měla jít,“ zamumlala náhle Bella a všichni u stolu střelili překvapeným pohledem do jejího obličeje.

„Proč bys to dělala?“ zvolala nechápavě Rosalie.

„Je to moje sestra,“ řekla tónem, jako by to bylo nad slunce jasné.

Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Bello. Je možné, že ji tvá přítomnost naštve ještě víc. Ona je docela složitý člověk, a tak si možná bude myslet, že ses jí přišla vysmát do obličeje.“

Bellu popadla nutkavá touha bránit Annie. „Ale je to hlavně moje sestra, ne vaše. To já jsem ta, která ji zná od narození, ne vy. Já bych měla uznat, jestli bych tam měla jít nebo ne.“ Naštvaně vstala od stolu, zanechala je tam s jejich překvapenými obličeji a odešla stejnými dveřmi z jídelny, jako před chvílí Annie.

Nemohla uvěřit, že skutečně takhle mluvili s Cullenovými. Věděla, že to přehnala, že si takové jednání nezasloužili, ale Bella stále brala Annie jako sestru, s kterou musí vycházet už jenom proto, že jsou to sestry a že by to tak Charlie chtěl. Ne že by jí to snad Anabel nějak usnadňovala…

Najít ji nebylo vůbec těžké. Očekávala ji na záchodcích nebo někde na parkovišti.

„Annie?“ zavolala, když vešla na toalety.

Odpovědí jí bylo jen naštvané zafunění z třetí kabinky. Automaticky k ní přešla a zaklepala. Když se nic neozývalo, zatáhla za kliku a dveře se s tichým zaskřípěním otevřely. Bellina sestra seděla na staženém prkénku na záchodě a zamyšleně hleděla do prázdna.

„Jsi v pořádku?“ optala se Bella starostlivě.

Annie k ní zvedla pohled a její oči bodaly jako tisíce nožů. „Proč bych neměla být? A co tu vůbec děláš? Myslela jsem, že někde slavíš své vítězství.“

„O čem to zase mluvíš?“ Bella na ni starostlivě hleděla. „Já přece nic nevyhrála. Edward se jen ven přišel ujistit, že jsem v pořádku.“

Annie se zarazila a překvapeně zvedla obočí. „Takže jste se nelíbali?“

Bella odfrkla. „Ne. Seznámili jsme se včera, co si myslíš?“ Věděla, že Annie už by s ním v tuhle chvíli pravděpodobně spala. „Víš, jak jsi říkala, že bychom spolu mohly začít vycházet, tak – „

„To jsem si ještě myslela, že už nemám na Edwarda šanci,“ odbyla ji Annie, vyskočila na nohy a odstrčila ji, jak vycházela z kabinky.

„Do háje, Anabello!“ okřikla ji Bella rozčileně. „Jsme sestry, měly bychom spolu vycházet. Táta by to tak chtěl, nemyslíš?“ Bella se styděla za to, že musela vynést na povrch tak citlivé téma, ale cítila, že nemá na výběr. Annie ho vynesla tolikrát a nikdy ji to nezamrzelo.

„Nezkoušej na mě tyhle řeči s tátou. Pokud vím, byla to moje máma, která byla jeho manželka. Tvoje byla obyčejná coura, která se s ním vyspala v baru. Možná ani nejsi jeho dcera, bůhví kolik chlapů tenkrát přefikla.“

Bella vztekle zaťala čelist, napřáhla se a vlepila jí facku.

„Už nikdy takhle nemluv o mé mámě. Nikdy,“ procedila Bella skrz zuby a tělem jí projelo uspokojení – konečně to byla ona ta silná, která ujasní Annie, že se chová jako malý, rozmazlený fracek.

Anabel si odhrnula vlasy z očí a přikryla si dlaní tvář, na které měla téměř neznatelný otisk Isabellina slabého úderu. Ale přesto jí to bolelo, protože Bella viděla, jak bojuje se slzami.

„Víš co,“ snažila se Annie znít důstojně. „Už je to stejně jedno, protože já mám teď další dvě sestry, s kterými s radostí budu vycházet.“

„Ani jedna z nich tě nedokáže přijmout, dokud se nezačneš chovat normálně,“ připomněla jí Bella.

„Za to ty si zatím byla přijata všemi, viď? Proto máš tolik zkušeností s milostnými vztahy,“ pronesla Anabel sarkasticky.

Bella nad ní zavrtěla hlavou. „Aspoň neskočím do postele hned s prvním chlapem, kterého uvidím. Navíc s ním přijít do jiného stavu také není asi zrovna nejchytřejší.“

Annie vykulila oči. „Jak to víš?“

„A kdo si myslíš, že pomáhal Tamaře shánět peníze na potrat?! Chodila jsem na brigádu pro své vlastní dobro, samozřejmě, ale část vydělaných peněz jsem dala Tamaře a tobě, i když jsi to nevěděla. Chtěla jsem vám pomoct, protože ty jsi nebyla ochotná vydělávat, a Tamaře plat nestačil.“ Belle se v hlavě vynořila vzpomínka na zničenou padesátiletou Tamaru, která je v dětském domově vychovávala už od začátku, a která k ní přišla jednoho večera, když si Bella tajně zalezla do knihovny, protože nemohla spát, s tím, že její sestra je těhotná. Bella se jí tenkrát zeptala, co s tím hodlá dělat, a když jí Tammi, jak jí vždy říkaly, prozradila, že chce na potrat a shání peníze, Bella ani neváhala a pomáhala, seč mohla, aby měly dostatek.

„Ty jsi mi pomohla?“ zašeptala Annie nevěřícně.

Bella nedovolila, aby ji Anniin mile překvapený výraz zlomil. „Ano. Ale nejsem si jistá, jestli sis to zasloužila. Možná že vlastní dítě by tě přimělo chovat se alespoň trochu zodpovědně.“ Otočila se, a když vycházela z toalet, zaslechla za sebou ještě tiché „děkuju“, ale snažila se tomu nevěnovat pozornost.

Autor: CeKarin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry rozdílů - 5. kapitola: