Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkáme se Znovu 2

22.09.2009 (09:30) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3027×

SETKÁME SE ZNOVU

2.KAPITOLA

Najednou se u našeho stolu objevil…..MMM….sakra, jak se jmenuje?.......MMM…..Edward. Co tu chce?

„Můžu si s tebou promluvit?“ Zeptal se. Překvapeně jsem se na něj podívala, vstala a šla před cukrárnu. Opřela se o sloup a zeptala se.

„Co potřebuješ?“ Z jeho očí byla cítit starost. Ale proč starost?

„Chci tě o něco požádat…..“ Když jsem chvíli nic neříkala, pkračoval. „Nebav se s tím psiskem.“

„Co prosím?! Psiskem?“ Zatřásl hlavou.

„S Denisem.“ Zvláštně nakrčil nos.

„A proč?“ Jsem zvědavá co si vymyslí.

„Nechci, aby se ti něco stalo.“ A než jsem stihla cokoliv říct, odešel. Jen jsem mávla rukou a šla zpátky ke kamarádům. Už z dálky po mně házeli zvědavé pohledy. Zhluboka jsem se nadechla, došla k nim a sedla si. Ještě než se stihli na něco zeptat, řekla jsem.

„Nic vám neřeknu.“ Smutně a zklamaně se na mě podívali, protože když tuhle větu řeknu, tak se ode mě vážně nic nedozvědí.

„No tak, aspoň jak se jmenuje.“ Zkusila to Angela.

„Dobře, ale to je jediná věc, kterou vám řeknu. Jmenuje se Edward.“

„To je divný jméno.“ Poznamenal Steve.

„Hmm….takový starodávný.“ Řekl Jerry. Koukla jsem se na hodiny. Měli jsme ještě víc jak hodinu času.

„Co budeme dělat?“ Zeptala jsem se. Všichni tři pokrčili rameny. V tom mě napadlo něco bláznivýho. „Pojďte se mnou.“ Řekla jsem jim a utíkala k nejbližšímu kadeřnictví.

„Dobrý den.“ Pozdravila mě kadeřnice a mile se na mě usmála.

„Dobrý. Já se chtěla zeptat, máte teď čas?“ Úsměv jsem jí oplatila.

„Ano, mám.“

„Dobře.“ Otočila jsem se na Angelu, Steva, Jerryho a řekla jim. „Nechám si přebarvit vlasy.“ Vykulili na mě oči.

„Tak, tady se posaďte.“ Sedla jsem si. „Tak, copak to bude?“

„Přebarvit vlasy na tmavě červenou.“

„Tak dobře.“ Dala se do práce. Hotová byla za třičtvrtě hodiny. „Hotovo.“ Vypadala jsem fakt hustě.

„Děkuju.“ Zaplatila jsem jí a šla i se svými kamarády na náměstí..

„Vypadáš dobře, ty červený vlasy ti slušej.“ Řekla Angela. Usmála jsem se na ní. U ní člověk poznal, když lže, ale teď nelhala. Ještě pár spolužáků se k mé nové barvě vlasů ozvalo, ale to mě nezajímalo. Když jsme tu byli, vyrazili jsme k hotelu.

„Takže, večeře bude v osm a večerka v deset.“ Všichni jsme zklamaně zabručeli. „Můžete jít do svých pokojů.“ Prohlásil učitel, když jsme stáli před hotelem. Vyjeli jsme výtahem nahoru a vešli do pokoje.

„Co budeme dělat?“ Zeptala jsem se Angely.

„Já nevím, co takhle jít k Jessice a Lauren“

„Blázníš? Víš přece jak po nákupech vždycky vyváděj. Zkoušejí si oblečení a konbinujou. Děs a hrůza. A jak je znám tak toho zase nakoupili dost.“

„No jo vlastně.“ Poznamenala Angela.

„Já si jdu číst.“ Řekla jsem a víc nevnímala. Asi po dvou hodinách jsem přestala. Angela v pokoji nebyla, vyšla jsem na malý balkónek, který patřil k našemu pokoji. Vzala jsem si blok a tužku a začala kreslit. Obrázek byl hotov a já jen pozorovala krajinu. Bylo tu nádherně. V noci se půjdu projít. Samozřejmě tajně a sama. Začalo se stmívat. Kolik může být hodin? Podívala jsem se na hodinky, bylo půl osmé. Sakra !! Rychle jsem vlezla do pokoje. Schovala blok a tužku. Převlékla se a sešla dolů.

Všichni už tam byli a povídali si. Zapojila jsem se do hovoru. Za půl hodiny přišel učitel a my šli do jídelny.

Večeře byla vynikající a já co nejdřív zalezla do pokoje. Vysprchovala se a lehla si do postele, za chvilku přišla Angela naštvaná. Nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Co se stalo?“

„Představ si, že nám večerku zkrátili o hodinu, slyšela jsem Evense jak říkal, že si dneska zajdou do hospody i s ostatníma učitelem.“ Evense je – vlastně byl – učitel. Angela si nakvašeně sedla na postel. „Ty jsi dneska nějak grogy ne?“

„Jo, jsem unavená.“ Angela kývla hlavou, vzala si osušku a pyžamo a zapadla do koupelny. Za půl hoďky vylezla, lehla si. „Dobrou Angie.“

„Dobrou Bells.“ Jenom ona mi ze všech mích přátel občas řekla Bells, nebo Bello a jenom jí jsem to tolerovala. Výjimka pak byla rodina a učitelé. Čekala jsem hodinu než pořádně usnula. Vylezla jsem z postele, teple se oblékla a vylezla na balkón. Hned vedle byl žebřík, který byl dlouhý až na zem. Ježiš, to je vejška, klid já to zvládnu. Slezla jsem a utíkala na cestu, která vedla směrem nahoru lesem. Podívala jsem se na nebe. Měsíc bude asi za dva dny v úplňku. Šla jsem asi ještě půl hodiny a v tom se přede mnou objevila krásná, měsícem ozářená loučka. Vyrazilo mi to dech. Jen tak jsem tam stála a dívala se na tu nádheru. Najednou se za mnou ozval něčí hlas.

„Je to úžasný viď?“ Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla a zprudka se otočila. Proboha!! Co ten tu dělá?