Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkáme se Znovu 8

12.12.2009 (19:15) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2021×

SETKÁME SE ZNOVU

8. KAPITOLA

Kdybych teď skočila, cítila bych se určitě skvěle. A taky jsem to udělala. Jednoduše jsem přeskočila zábradlí a padala dolů. Cítila jsem se uvolněně a svěže. Dopad jsem ztlumila tím, že jsem pokrčila nohy. Čekala jsem nějakou ohlušující ránu, ale nic nebylo slyšet.

Pomohlo mi to. Veškerý stres a obavy byly ty tam. Přede mnou byla velká hala. Dostala jsem hroznou chuť skočit znovu a aniž bych si to nějak moc uvědomila, už jsem letěla vzduchem. Přistála jsem v půlce haly, zbytek jsem už radši došla. Až za recepčním pultem mi teprve došlo, co jsem právě udělala. Proboha, vždyť mě někdo mohl vidět. Mám víc štěstí než rozumu.

Zalezla jsem do – já tomu říkám kumbál – místnosti, kde byli různé papírky a kancelářské potřeby. Převlékla jsem se, stáhla vlasy do culíku. Obula si boty na podpatku a už chtěla odejít, když jsem si všimla bloku bez linek a obyčejné tužky. Vzala jsem si to sebou a šla.

Namířila jsem si to do haly ke křeslům a televizi. Sedla jsem si tak, abych viděla na recepci, kdyby někdo přišel. Začala jsem malovat. Kreslila jsem ten měsíc, který jsem viděla včera v noci.

Najednou jsem ucítila sladkou vůni, přicházela ke mně ode schodů. Nepodívala jsem se. Čím víc se ke mně ten tvor blížil, tím víc mě lákala jeho vůně. Byla příjemná. Ten dotyčný si sedl do křesla naproti mně a začal si číst. Byl to muž, ale ne obyčejný. Tohle nebyl člověk. Chtěla jsem se na něj podívat, ale něco mi říkalo ať to nedělám. Přesto jsem pořád chtěla zjistit co je zač.

„Co to čteš?“ Zašeptala jsem tak, že by mě obyčejný člověk neslyšel. Ale on nebyl člověk, protože mi v pohodě odpověděl.

„Hra na city.“ Měl krásný hlas, sakra, tohle nemůže být člověk. Hrozně mě lákalo se na něj podívat. Teď jsem si uvědomila název té knížky. Taky jsem jí četla.

„To je dobrá knížka. Až na to, že mě nikdo nemohl vystát.“ Četla jsem jí, bylo to už hrozně dávno. Hrozně se mi líbila. Je to taková knížka, která vám pomůže rozpoznat pocity druhých i když je skrývají.

„Já jsem Jasper.“ Představila se.

„Cass.“ Řekla jsem a podívala se na něj. Okamžitě jsem ale sklopila hlavu, protože to co jsem uviděla mě vyděsilo k smrti. Měl na obličeji spoustu jizev, kousanců. Nedali se ani spočítat. Ale to nebylo jediné co mně vyděsilo. Jeho obličej byl mrtvolně bílý, ale při tom krásný. Pod očima měl jemně nafialovělé kruhy a jeho oči byli zlaté. V tom mi to došlo. On je upír, ani nevím, kde jsem na to přišla, ale je to určitě tak. Ale jak to, že mě teď nevysává? Jak to, že v pohodě sedí naproti mně a chová se jako člověk? A jo vlastně, kdo by chtěl vysát takovou zrůdu jako jsem já? Nikdo. Vůbec nikdo.

„Co se děje?“ Zeptal se. Tentokrát jsem se na něj nepodívala, radši.

„Nic.“ Řekla jsem a zaposlouchala se do televize. Zrovna dávali zprávy.

„Více vám o tomto úkazu řekne Janet Taylorová.“

„Děkuju ti Andie. Všichni jistě znáte největší hotel na Aljašce, který se nazývá 8. Div Světa. Sjíždí se sem spoustu bohatých lidí, ale i kvůli krajině a lesu, který se nachází kousek za hotelem. Poslední dobou se však v tomto kouzelném lese dějí podivné věci. Místní obyvatelé si stěžují na časté vití vlků. Přijeli jsme se sem podívat, abychom zjistili příčinu těchto podivných jevů. To co jsme zde ale našli nás vyděsilo na tolik, že už se tu nikdy neukážeme. Za mnou můžete vidět dva stromy přeražené přesně ve středu. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby ovšem hned kousek odtud nebyl sníh potřísněný krví. 20 metrů odtud na sever jsou roztrhané hadry na malé kousíčky…“ Dál už jsem neposlouchala, nemohla jsem. Jen jsem tupě zírala na obrazovku. Viděla jsem tam své roztrhané oblečení. Potom byl záběr na velké vlčí stopy. Podívala jsem se na Jaspera. Znechuceně se díval na obrazovku. Takhle by asi reagoval, kdyby zjistil, že já jsem to monstrum, které za všechno může. Kdo ví, jestli by mě neroztrhal na kousky.

Teď jsem si uvědomila, že o tom, že Cullenovi jsou upíři přemýšlím úplně normálně. Měla bych se bát, utíkat, co by mi nohy stačily. Ale právě naopak, chtěla jsem o nich vědět víc.

Zhluboka jsem se nadechla, praštilo mě do nosu pět různých nepříjemných „vůní“. Jedna horší než druhá. Podívala jsem se směrem k lesu odkud ten smrad přicházel. Na kraji lesa stálo pět polonahých kluků, vlkoušů. Zavrčela jsem. Periferním viděním jsem zahlédla, jak se na mě Jasper udiveně dívá. Za chvilinku si podíval směrem, kam jsem se dívala já, ale vlkodlaci už tam nebyli.

„Promiň Jaspere, musím jít.“ Vstala jsem, vyhodila blok s tužkou do koše a vydala se směrem do kumbálu. Rychle jsem se převlékla do bavlněných šatů a šla do kuchyně. Tam jsem narazila na Wendy.

„Ahoj Wendy.“ Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíc mdle. Wendy se na mě udiveně podívala.

„Ahoj. Co se děje?“ Udivený výraz v jejích očích nezmizel, trošku mě vyvádělo z míry, že na mě tak civěla, ale dalo se to vydržet. Bylo to rozhodně lepší než to, co mě teď čekalo. Setkání s bandou potrhlých vlkodlaků.

„Není mi dobře. Musím se jít projít. Vezmeš to za mě tak na půl hoďky?“ Udělala jsem mírně bolestný pohled.

„Určitě.“ Jen jsem děkovně kývla hlavou a vyšla dveřmi z kuchyně ven. Sundala jsem si boty, položila je na tem a rozeběhla se opačným směrem než jsem byla v noci. Běžela jsem… ani nevím jak dlouho. Zastavila jsem se na místě, kde byl nejvíc cítit vlkodlačí smrad. Během pár vteřin stáli přede mnou.

„Co chcete?!“ Zeptala jsem se dost ostře, zavrčela a všechny začala propalovat pohedem.