Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání 4. část - Carlisle

07.11.2010 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2201×

Konečně se nemocnice trochu ztišila. Odcházeli i poslední pacienti a doktoři. Já jsem ještě musel vyřídit nějaké papíry. Nebyl jsem unavený, ani jsem nemohl. Nevadilo mi pracovat přesčas. Měl jsem svou práci rád a to se nezmění. Začal jsem na stroji přepisovat zprávy. Po celém patře se rozléhalo rytmické ťukání stroje. Slyšel jsem, jak se odráží od stěn a nepatrně zesiluje a poté se mění v sotva slyšitelný zvuk. Nikdo jiný z celého patra to neslyšel a i kdyby ano, pochybuji, že by tomu věnoval pozornost. I po třech stoletích mi vše připadalo nové a zajímavé. Díky mým schopnostem se mi otevíraly nové cesty a možnosti. Většinu z nich jsem ale ignoroval a zůstával u medicíny a jazyků.

Najednou jsem zaslechl v přízemí otevírání dveří a ucítil vůni krve. Zhluboka jsem se nadechl. Ta krev mi neskutečně voněla. Více než všechny ostatní, které jsem kdy cítil. Pocítil jsem v sobě něco jako své druhé já, které mi našeptávalo, ať se té vůni nebráním a začnu se řídit instinkty. Slyšel jsem hlasy nějakých sestřiček a cítil jsem, jak vůně zesiluje tím, jak se blíží. Připomínala mi místo, kde jsem nejraději trávil svůj volný čas. Les. Cítil jsem vyvážené promíchané vůně květin, které jsem nedokázal poznat.

Do dveří vpadla sestřička.

„Pane doktore, máme tu pokus o sebevraždu,“ zasípěla. Byla v obličeji rudá a ruce měla od krve. Tentokrát jsem přikývl a zadržel dech. Z věšáku jsem sebral plášť  a oblékl si jej. Sestřička mě popadla za rukáv a táhla směrem k pojízdné posteli, na níž ležela žena. Srdce jí téměř nebilo. Podle ochablého těla jsem poznal, že má zlomenou páteř. Krev z ní tekla málem proudem.

Zavrtěl jsem hlavou. Toto nemůže přežít. Odhrnul jsem jí krví slepené vlasy z obličeje a ztuhnul jsem.

Díval jsem se do známých rysů Esmé Plattové. Sípavě se nadechla a pootevřela oči. Viděl jsem, jak se rozhlíží po místnosti. Nakonec se podívala na mě. Rty se jí roztáhly do slabého úsměvu. Vteřinu se na mě dívala oříškovýma očima a poté sebou škubla a zastavilo se jí srdce. Ztuhl jsem a naklonil se k ní. Poté se ozval slabý tlukot, ale byl tak nepravidelný a tichý, že jej mohly slyšet jen mé uši.

„Pane doktore, odvezete ji do márnice?“ zeptala se sestřička.  Při slově márnice se ve mně něco pohnulo a já jsem si uvědomil jednu věc:

Ona nesmí zemřít.

Přikývl jsem a roztlačil postel směrem, kterým jsem vždy tak nerad vozil své bývalé pacienty.

Dovezl jsem ji do márnice, kopnutím zabouchl dveře. Sotva se dveře zavřely, nahnul jsem se těsně nad ní.

„Esmé, slyšíš mě? Prosím, pohni se, pokud mě slyšíš,“ šeptal jsem jí do ucha. Sledoval jsem ji a poprvé mi můj zrak připadal tak nedokonalý. Najednou jsem si všiml, jak se jí zachvěla víčka, jako by se snažila otevřít oči.

„Esmé, bude to v pořádku, jenom se nehýbej, dobře?“ zašeptal jsem a dotkl se její tváře.

Tentokrát oči otevřela a podívala se na mě. Jemně se jí zacukaly koutky, jako by se chtěla pousmát, ale neměla na to sílu.

Všiml jsem si, že její kůže je dokonce světlejší než moje ruka, kterou jsem si neustále držel na tváři. Uvědomil, jsem si, že nemám moc času. Rychle jsem si svlékl plášť a zabalil do něj Esmé. Snažil jsem se to udělat rychle a zároveň opatrně, ať jí neublížím. Jakmile se mi to povedlo, opatrně jsem ji vzal do náruče. Otevřel jsem okno a začal slézat po zdi. Jednou rukou jsem se držel maličkých výstupků na stěně, v druhé jsem nesl Esmé a poslouchal jsem každý její nádech a modlil se, aby přišel další. Sotva jsem byl na zemi, rozběhl jsem se. Byla tma a na ulicích nikdo nebyl. Utíkal jsem co nejrychleji k domu, který jsme s Edwardem koupili. Byl přesně na okraji města, sousedy jsme neměli. Dveře jsem téměř vykopl a rozběhl se do patra, do mého pokoje. Edward byl někde s kamarády. Bude to o něco jednodušší, zoufale jsem si myslel, zatímco jsem pokládal Esmé na svou postel. Znovu jsem se na ni podíval.  Krev jí už moc netekla. Nadechl jsem se a po chvíli se zakousl do jejího krku. Sotva jsem tesáky prokousl tenkou kůži na krku, sotva jsem na jazyku ucítil první kapičku krve, napadlo mě, že tohle nezvládnu. Bylo to… šílené, nemožné, zbytečné. Nedokážu odolat. Její krev byla mnohem lepší než její vůně. Aniž bych to mohl ovlivnit, polkl jsem lok té úžasné tekutiny a vzápětí se zarazil.

Tohle nesmím, ubližuji jí. Zabíjím ji.

Sotva jsem si tohle uvědomil, zarazil jsem se. Stál jsem tam se zuby zahryznutými do jejího krku. Cítil jsem, jak se mi v ústech tvoří jed a míchá se s krví. Po chvíli jsem se odtáhl. Nebylo zase tak obtížné odolat. Opatrně jsem jazykem přejel po ráně na krku. Okamžitě se zacelila.

Srdce pořád ještě tak pomalu a jakoby ze setrvačnosti tloukl.

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem do ní vpravil dostatek jedu. Zvedl jsem její ruku a zakousl se do zápěstí. Tentokrát jsem byl připraven a neustále si opakoval, že kdybych se neovládl, zabiju ji. Už nikdy bych necítil, jak i mě prohlížejí světle hnědé oči, neviděl bych její úsměv, neslyšel bych její hlas. Po chvíli jsem se odtáhnul a opět olízl ránu.

Posadil jsem se k posteli a sledoval každý její pohyb. Asi po hodině napjatého čekání jsem si všiml, že srdce jí začíná bít rychleji. Občas sebou trhla, jednou málem spadla z postele, ale zachytil jsem ji a opatrně přenesl na původní místo. Pochyboval jsem, jestli vůbec něco cítí.

Najednou ale otevřela oči a začala křičet. Měl jsem pocit naprosté beznaděje. Věděl jsem, jak je proměna bolestivá a přál jsem si, abych jí mohl pomoci. Jednu ruku jsem jí položil na čelo, druhou jsem ji chytl za ruku a začal na ni mluvit. Po chvíli se uklidnila a jen občas vykřikla.

Seděl jsem bez hnutí a potichu na ni mluvil. Nevěděl jsem, jestli mě slyší, ale pomáhalo mi slyšet svůj vlastní hlas, který zněl kupodivu vyrovnaně a měl uklidňující vliv.

Po několika hodinách jsem zaslechl vrznutí dveří a vzápětí tiché zavrčení. Zhrozil jsem se. Edward!

Slyšel jsem, jak běží po schodech a postavil jsem se před Esmé. Ve vteřině stál dva metry ode mě s očima lesknoucíma se žízní. Zuby měl vyceněné a neustále vrčel.

„Edwarde, jdi ven,“ zašeptal jsem. Nezabralo to. Edward začal chodit ze strany na stranu ve snaze dostat se k Esmé.

„Jdi. Hned!“ opakoval jsem. Na vteřinu se zarazil a o krok ustoupil. Poté ale otevřeným oknem zafoukal vítr a donesl k němu vůni krve. Opět přestal vnímat a začal na mě vrčet.

„Padej!“ zavrčel jsem. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem na něj vrčel. Zjevně to pomohlo, protože se otočil a rychle vyskočil oknem. Ještě několik minut jsem tak stál v lehce nahrbeném postoji, připraven odrazit útok.

Probralo mě až další Esmino zaskučení. Ihned jsem byl u ní a snažil se na ni mluvit. Srdce už jí bušilo hlasitěji a dýchalo se jí snadněji. Bylo mi jasné, jak trpí, ale šance na přežití se zvyšovaly každou hodinou, která mi připadala jako věčnost. Když po třech dnech, kdy jsem se od ní odmítal vzdálit, jenom když jsem vyhazoval zakrvácený plášť, otevřela oči, myslel jsem, že jsem nejšťastnější upír i člověk na světě. To jsem asi i byl.

Jako pokračování by se dala počítat i moje jednorázovka: My new world...vampires, která je psána z pohledu novorozené Esmé.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání 4. část - Carlisle: