Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 10. kapitola - Zlom

01.06.2011 (12:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1497×

10. kapitola -  Zlom

Esmé stála lehce rozkročená, aby vyrovnávala houpání paluby, jednou rukou se držela roubení a druhou měla ochranně položenou na břiše, které se vzdouvalo stejně pyšně jako boky bachraté obchodní lodi, na níž se už třetí týden plavila. Stála na špičce přídě, ve tváři ji studily kapky tříště mořské vody, kterou rozstřikovala loď propadající se do vln, a vítr, který se opíral zezadu do plachet, jí cuchal vlasy uvolněné z uzlu v týle.

Ještě tři dny, pomyslela si, ještě tři dny a uvidím ho… snad.

Za zády se jí ozvaly kroky a ona se otočila, aby pohlédla na svého nevlastního bratra.

„Jak je Carmencitě, Mario?“

„Špatně, Esmé. Dnes je moře neklidnější než jindy a mořská nemoc se jí vrátila v plné síle. Chvílemi skoro ztrácí vědomí. Je s ní Eleazar… Skoro se od ní nehne. Nezdá se ti, že ti dva…“

Esmé s úsměvem přikývla. „Nezdá. Vím to jistě. Z obou to přímo vyzařuje, Mario.“ A v duchu pocítila bláznivou naději. Jestli si hlavu nelámou Eleazar s Carmencitou, nevadí jim, že Eleazar nenáleží do lidského světa, pak možná je naděje i pro ni… A pro toho, kterému už kdysi dala své srdce a teď mu ho veze přes oceán na dlani. Snad ji přijme, snad jí odpustí, jak ho tehdy před několika měsíci od sebe vyhnala; snad ji nepřestal milovat. Snad ji přijme i s jejím dítětem, s tím, které nosí v lůně jako trvalou a živou vzpomínku na toho, který jí daroval lásku a kterému se ji snažila dát i ona… a který to zaplatil životem. Proč se jen Carmen nemstí na ní? Proč za ni musejí trpět její blízcí? Co měl Alejandro společného s její žárlivostí na Esmé, na její mládí a krásu, proč si její zášť vybrala jako daň jeho život? Vzpomínka na Alejandrovu smrt jí projela jako blesk a sevřela srdce do kleští špatného svědomí. Je špatná, když jeho smrt sice oplakává, ale zároveň cítí úlevu?

Nerozuměla dost dobře sama sobě. Milovala svého manžela, byla odhodlaná být mu dobrou a věrnou ženou. Chystala se dát mu dítě, celou svou duší se snažila mu darovat lásku a štěstí. A přece jí celou tu dobu jako tříska vražená přímo do středu srdce bolelo pomyšlení na to, co by mohlo být… kdyby se nevdala… kdyby počkala ještě alespoň půl roku. Zakazovala si na to myslet, ale její srdce si poroučet nedalo. Byla rozervaná mezi náklonností, vděčností, věrností a loajalitou k muži, který ji nade všecko miloval a dal jí bohatství, podporu a klidný bezpečný cit, jistotu a domov; a mezi potlačovaným, ale o to intenzivnějším prudkým bolestným steskem po muži, který jí nic z toho nabídnout nemohl, ale vzbuzoval v ní vášeň, horkou a bezhlavou a bezpodmínečnou… lásku tak horoucí, že ji nedokázalo přehlušit nic, ani hrozba smrti.

Náhle sebou škubla, pustila se bortu lodi a k jedné ruce, položené na břiše, přidala i tu druhou. Mario ji rychle podepřel a starostlivě se jí zadíval do náhle pobledlé tváře.

„Co se děje, Esmé? Jsi v pořádku?“

„Ale ano, Mario. Jen dnes nějak víc kope.“

„Měla by sis jít lehnout. Moře je dnes divoké, co se zvedl ten vítr.“

„Nedělej si starosti, Mario. Je mi tu líp než v té dusné kajutě. A vítr nás alespoň dřív donese do Bostonu, jsem za něj vděčná. Chvíli tu ještě postojím, ale pak se zajdu podívat na Carmen. Už to nebude muset snášet dlouho. Ještě tři dny a budeme na pevnině,“ usmála se na černovlasého mládence, znovu položila ruku na zábradlí, druhou si podepřela záda v kříži a zahleděla se dopředu, tam, kde v mlžném oparu tušila vzdálené břehy Nového světa. Hlavou se jí rozběhly vzpomínky…

****

„Co se děje, Esmeraldo? Vrátím se po týdnu z obchodní cesty a najdu tě tu takhle. Nejsi snad nemocná?“ staral se Alejandro, když viděl svou ženu bledou a zpocenou bezvládně ležet v posteli, poté, co úporně zvracela do majolikového umyvadla. To už služebná uklidila a teď své paní přikládala na čelo studený obklad.

„To nic nebude, Alejandro,“ pokusila se Esmé o úsměv a potlačila další záchvat křečí v žaludku. „Jen jsem nejspíš něco špatného snědla. Zase mi bude líp, uvidíš,“ snažila se svého muže uklidnit.

Alejandro si přisedl na okraj postele a gestem služebnou poslal ven. Vzal její ruce do dlaní a stiskl je. „Mám starost, Esmé,“ pokračoval tiše a v očích měl strach. Takhle svou ženu ještě neviděl. „Miluji tě víc než vlastní život. Nesnesl bych, kdyby se ti něco stalo. Zavolám doktora…“

„To ne!“ bránila se Esmé a přitom ji pronikavě zabolel záblesk vzpomínky na jiného lékaře, na doktora se světlými vlasy. Dokáže někdy zapomenout? „Budu v pořádku. Už teď se cítím líp,“ pokusila se vstát.

„Ne, lež, lásko. Odpočívej. Zkus usnout,“ pohladil ji Alejandro po tváři a zlehka ji políbil na čelo. Když poslechla a zavřela vyčerpaně oči, počkal, dokud nezačala pravidelně oddechovat, a potichu odešel. Jakmile za sebou zavřel dveře, přivolal služku.

„Jak dlouho je paní už nemocná, Juanito?“

„Týden, pane. Vlastně už od té večeře v La Lonja, po které jste musel odjet. Vždycky ráno je jí nevolno, pak se to zlepší. Jen bývá víc unavená a zamyšlená. A další den ráno je jí špatně zas,“ pohlédla služebná významně na Alejandra.

Ten ale její mnohoznačný pohled nepochopil. Starostí se zachmuřil, promnul si dlaní čelo a pak se rozhodl. „Doběhneš pro lékaře. Týden je moc dlouhá doba, než aby to byla obyčejná nevolnost.“

„Jistě, pane,“ uklonila se a pak zaváhala.

„Co je? Na co čekáš?“

„Omlouvám se, pane, ale smím-li být tak smělá,“ osmělila se, „myslím, že lékař zapotřebí nebude. Spíš… Carmen.“

„Carmen? Ta cikánská kořenářka?“ podivil se.

„Ano, pane. Není to jen kořenářka. Taky je ta nejlepší porodní bába ve Valencii,“ usmála se služebná a Alejandrovi se zároveň s pochopením v očích rozsvítil ve tváři šťastný úsměv.

****

Esmé seděla u paličkování, prsty se jí jen míhaly a pod rukama jí vykvétala jemná a něžná krása.  Na chvíli ustala, rukou si zasunula za ucho pramen vlasů, který se uvolnil z těžkého uzlu v týle a šimral ji v obličeji, a ruka se jí pak svezla do klína, pohladila vystouplé bříško a na rtech jí pohrával šťastný úsměv.

Tohle bude krajka na čepičku, nebo možná na košilku pro její děťátko. Pro jejího synka či dcerku, pro to nejdražší, co v sobě nosila a co se za několik měsíců chystala dát svému muži. Byla šťastná, mnohem šťastnější než po celých uplynulých pět let, a sny o dítěti téměř zahnaly vzpomínku na jedny milované zlaté oči. Téměř… ale ne úplně. Občas ji přepadala touha, za kterou se styděla a kterou se v sobě snažila potlačit; touha, aby to dítě, které v sobě má pod srdcem a miluje ho víc než cokoli na světě, bylo jeho, aby až mu poprvé pohlédne do očí, mohly být zlaté.

Násilím odehnala tu marnou touhu až do nejzazšího koutku své bláhové duše a zase uchopila do rukou paličky. Vtom se ozvalo zaklepání.

„Je tu Carmencita, paní,“ uklonila se služka a ustoupila ze dveří, aby ohlášená mohla vejít.

Esmé vstala a s radostí spěchala ke dveřím, aby návštěvu uvítala.

„Vítej, má drahá, dnes jsem tě nečekala,“ vedla ji překvapeně k lenošce u zdi.

„Byla jsem v sousedství, a tak jsem si řekla, že se na tebe podívám,“ usmála se černovlasá krasavice, ne o moc starší než sama Esmé.

Když tehdy poprvé Esmé slyšela, koho k ní její manžel pozval, do radosti z poznání, že není nemocná, ale čeká dítě, se přimísil strach. Věděla, že se bojí zbytečně, vždyť kde by se ve Valencii vzala její nevlastní matka? Ale to jméno jí nahánělo hrůzu. Carlisle ji před ní varoval a jistě věděl proč. Co když se nějak z Itálie dostala až sem? Co když je to opravdu ona? A co když…? Tehdy večer Carlisleovi řekla, že ráda přijme, co jí osud přinese, a myslela to vážně. To ještě ale nevěděla, že by neobětovala jen svůj život. A o své dítě se bála, o něj by se pustila do křížku třeba se samotným peklem. Co jestli ta Carmen bude opravdu ta, před kterou ji Carlisle varoval?

Ale bála se zbytečně. Do místnosti s jejím manželem tehdy vstoupila překrásná černovláska, na první pohled až moc mladá na kořenářku a porodní bábu. Ale v jejích očích svítila moudrost, předávaná od věků mezi španělskými gitanes z matky na dceru, z babičky na vnučku… znalost přírody, bylinek a prostého zdravého života byla někdy víc než vědomosti školených lékařů. Esmé si ji postupně zamilovala, jen jí nedokázala říkat jménem – pokaždé ji z něj zamrazilo. A tak ji oslovovala jeho zdrobnělinou a postupně si na to zvykli všichni, včetně samotné Carmen.

A s jejími radami bylo Esmé skoro okamžitě líp. Hned na začátku jí zakázala nosit šněrovačku – „jak myslíš, že se to dítě asi cítí, když je takhle zmáčknuté?“ -, pak jí přikázala hned po ránu sníst trochu suchého chleba a vypít šálek vlažného čaje, ještě než vstane, a chvíli pak ještě ležet. Ranní nevolnosti po té radě skoro úplně přestaly. Poradila jí jíst hodně ovoce a zeleniny a lehká, ale výživná jídla, chodit na procházky a nedělat si s ničím starosti. Chodila k ní pravidelně, nosila jí bylinky do koupele a levanduli do prádla, a postupně se spřátelily natolik, že Esmé připadalo, že v ní získala nejen sestru, ale částečně i matku, kterou nikdy nepoznala.

„Jak se cítíš?“ ptala se Carmencita a prohlížela si Esmé zkoumavým pohledem.

„Dobře,“ usmála se Esmé. „Jen se mi stýská. Alejandro odjel za obchodem a měl se vrátit už před dvěma dny. Nevím, proč se zdržel, ale snad se už brzy vrátí.“

„Není tady?“ podivila se Carmencita. „Doufám, že až se narodí to malé, trochu své cesty omezí. Vím, že to dělá pro vás, pro váš šťastný život v bohatství a dostatku, ale přece by měl být raději tady. Jeho syn nebo dcera budou potřebovat i otce…“ povzdechla si starostlivě.

Esmé se usmála. „Neboj se. Slíbil, že tohle bude pro něj na dlouhou dobu poslední cesta. A brzy by měl přijet i Mario. Psala jsem mu, že budeme mít brzy rodinu, a odepisoval, že na konci měsíce, až bude mít po zkouškách, určitě přijede. Už se na něj tak těším! Je jediný, kdo mi zbyl z mého minulého života,“ zesmutněla.

Carmencita chápavě přikývla. Esmé jí vyprávěla, jak vyrůstala na cestách komediantským vozem, a věděla, že o většinu rodiny přišla při nějakém neštěstí v Itálii. Jen nevěděla, co to bylo za neštěstí. Z nejasných Esméiných poznámek usoudila, že snad přepadení, a nedivila se tomu. Lesy byly plné lapků a přepadení cestovních vozů nebylo nic zřídkavého. Věděla i to, že Esmé se u komediantů nenarodila, že ji našli jako novorozeně u vrat kostela, jen se zlatým medailonkem na krku. Ten medailon, jehož jedinou ozdobou byla jemně vyrytá snítka břečťanu stářím už skoro setřená, Esmé měla na krku i teď. Nikdy ho nesundávala, věřila, že jí nosí štěstí.

Esmé se zrovna chystala zazvonit na služebnou, aby jim donesla občerstvení, když se ze dvora ozval nečekaný ruch, výkřik služebné a dupot mužských nohou. Znepokojeně vzhlédla a chtěla se postavit, když se dveře nečekaně rozlétly a do místnosti bez zaklepání vběhla služebná, oči navrch hlavy.

„Madam, madam, pán…“ jektala vyděšeně a pak se zakousla do ruky, kterou si přikryla ústa.

„Co se stalo, Juanito?“ zeptala se Esmé se strachem v očích. „Vrátil se Alejandro?“

Služebná přikývla, ale pak jí z očí vyhrkly slzy. Esmé už na nic nečekala a vyběhla ven. A tam… z vozu dva pacholci právě sundávali z vozu Alejandrovo tělo. Zděšeně vykřikla a vrhla se k němu následována Carmencitou.

„Alejandro, Alejandro!“ snažila se ho vzkřísit a hladila ho po chladné bledé tváři. „Co se mu stalo? Je v bezvědomí? Nemocný? Zraněný?“ Obrátila se na muže, který právě seskakoval z kozlíku, a zarazila se. To nebyl jejich kočí. Tohohle muže neznala. Jen oči se jí zdály povědomé, jako by je už někdy viděla. Někoho jí připomínaly… a pak si uvědomila, že jsou zlaté. Zajíkla se a zbledla jako stěna.

„Kdo jste?“ zašeptala a ucouvla. Už tušila.

„Eleazar Rodriguez, paní. Přítel Carlislea Cullena, jehož jistě znáte. Je mi velmi líto, ale váš manžel není nemocný ani zraněný, je…“

„…mrtvý,“ dokončila prázdným hlasem Esmé a zapotácela se. „To Carmen,“ vzlykla a vzhlédla k Eleazarovi.

Přikývl, a když viděl, že Esmé ztrácí vědomí, honem ji podepřel a vzal do náruče.

„Tudy,“ ukázala mu Carmen dovnitř a on, než se vydal do domu, na ní spočinul dlouhým zaujatým pohledem.

****

Nad obzorem se zablesklo, zahřmělo a do plachet se opřel nový poryv větru. Loď se zhoupla na vlnách, zvedla příď a pak se propadla po druhé straně vzduté vlny do hlubiny. Esmé se chytila oběma rukama zábradlí a pomyslela si, že by se opravdu radši měla uchýlit do své kajuty. Vypadá to na bouřku. Snad na téhle cestě už poslední.

Když tehdy celá otupělá a s pláčem oteklýma očima zařizovala Alejandrův pohřeb, přemýšlela, kam se její život bude ubírat dál. Ve Valencii zůstat nechtěla, všechno jí tam připomínalo to, co se stalo, a ona chtěla zapomenout.

Eleazar jí pomalu a opatrně vyprávěl, co se vlastně událo. Že slíbil Carlisleovi, že zůstane ve Španělsku a bude ji zpovzdálí střežit před Carmeninou pomstou, a jak váhal, zda se vydat po Alejandrových stopách, když zjistil, že se vydal na obchodní cestu mimo město. Nemohl hlídat ji i jeho, protože byl na to sám, a rozhodl se zůstat raději u ní. Teprve, když se Alejandro nevrátil ve stanovený čas, vydal se mu naproti, ale přišel pozdě. Našel vozy vydrancované a lidi mrtvé. A žádný z nich nezahynul bodnou ani střelnou ránou. Esmé dobře věděla, co je potkalo, a ve svém žalu to nedokázala tajit ani před Carmencitou. Ta však už sama poznala, že Eleazar není obyčejný člověk, ale zdálo se, že jí na tom nezáleží. Od prvního okamžiku, kdy ho spatřila, byla přesvědčená, že potkala svůj osud.

Eleazar a Mario, který se před pohřbem vrátil ze studií, byli Esmé velkou oporou. Zjistila, že po manželovi zdědila veškerý majetek, protože neměl jiné příbuzné, a rozhodla obchod prodat. Několik měsíců trvalo, než vyřídili všechny formality, a Esmé se mezitím vyplakala ze svého nejhoršího smutku. Eleazar radil vydat se do Ameriky, za Carlislem; nevěřil, že by Carmenině pomstychtivé povaze stačila Alejandrova smrt, a tvrdil, že s Carlislem budou alespoň na její obranu dva. Esmé se nakonec přesvědčit nechala. Nechtěla přijít o poslední své blízké, bála se o Maria i o své nenarozené dítě. A když své rozhodnutí oznámila Carmencitě, ta se rozhodla k nim přidat. Nedala na námitky, jen se záhadně usmívala a tvrdila, že svůj osud bude následovat kamkoliv.

Eleazar napsal Carlisleovi do Bostonu dopis, ale nečekal na odpověď, jen mu oznámil, kdy a kterou lodí přijedou; Carlisle mu po příjezdu do Ameriky psal, takže znal adresu, kde v Bostonu provozoval lékařskou praxi. Esmé se setkání s ním trochu bála, posledně ho odmítla a teď si nebyla jistá, jestli ji ještě uvítá, jestli ji přijme i s cizím dítětem. Doufala, že ano, a přes všechen strach i stesk a bolest ze ztráty manžela se nemohla dočkat, až ho uvidí.

A tak se teď už třetí týden plavili na jedné z bývalých Alejandrových obchodních lodích. Kapitán Esmé dobře znal a nedivil se ani podivnému nákladu ovcí, koz a prasat v podpalubí. Esmé ho zdůvodnila potřebou čerstvého masa po dobu plavby, ale v první řadě bylo určeno pro Eleazara. Tři týdny plavby bez možnosti lovu by nevydržel.

Znovu zahřmělo a zablesklo se a na palubu dopadly první kapky deště. Esmé se konečně rozhodla uchýlit do své kajuty, znovu se zablesklo a Esmé zároveň s tím projela bolest tělem stejně jako blesk oblohou. Zasténala a chytila břicho oběma rukama.

„Ach, Bože na nebesích,“ zašeptala zbledlými rty, „ne! Teď ještě ne!“

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 10. kapitola - Zlom: