Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkání s osudem - 12. kapitola - Nový svět, nová naděje

29.04.2014 (07:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1604×

Dva a půl roku. Tak dlouho mi trvalo, než jsem se vrátila k téhle své povídce. Hanba mi. Ale znáte to? Takový ten pocit, že máte zadřenou třísku, pořád vás píchá a nedá vám pokoj? Vždycky na ni na chvilku zapomenete a v nejméně vhodný okamžik se vám zase připomene a vy se k ní prostě musíte vracet a dloubat do ní a snažit se ji vytáhnout... Tak tahle tříska se mi podebírala a podebírala a nakonec už se to nedalo vydržet. Takže se k ní zkusím vrátit.

Posledně jsme opustily Maria s Esmeinou dcerou v záchranném člunu, Esme po porodu vyčerpanou a držící se z posledních sil prázdného soudku ve vlnách v bouři a Carmencitu, kterou našel Eleazar na skaliskách u potopeného vraku a kvůli zranění ji musel přeměnit... 

 12. kapitola - Nový svět, nová naděje

„Tak, tuhle nitku sem… paličky musíš držet takhle, v dlaních, vidíš? Pak ti jejich přehazování půjde snadněji,“ vzala mladá žena do svých rukou jiné, mnohem menší, a vedla jejich pohyby svými vlastními. Usmívala se, ale v jejích rysech byl patrný smutek a strádání, které zřejmě musela nedávno prožít. Vypadala bledě, křehce a jako po dlouhé nemoci. A v pohledu na holčičku, která se zatím neobratnými prstíky snažila zvládnout paličkování krajky, svítila láska, trpělivost a ochota, ale také žal a stesk.

„Koukej, mami, už mi to jde!“ nadšeně vyjekla holčička, která ještě před chvílí krabatila čelo a kousala se do rtu úpornou snahou zvládnout ty zamotávající se neposlušné nitě a svéhlavé paličky. Teď skoro nadskakovala vzrušením, tvářičky jí hořely a oči se blýskaly zadostiučiněním. „Za chvíli to budu umět stejně jako Esme!“

Matka dívenky a mladá žena, která jí ukazovala, jak na to, se na sebe přes hlavu holčičky s porozuměním zadívaly a usmály se.

„No vidíš, jak jsi šikovná, Jilly,“ pochválila ji matka. „Když vytrváš, nebude trvat dlouho a tvoje krajky půjdou na odbyt stejně dobře jako ty Esmeiny. Jonah posledně prodal úplně všechny,“ pochvalovala si Jillyina matka. „Brzy budeš mít dost peněz na cestu. Jen co sejde sníh, měl by přijet dostavník z Bostonu. Ale stejně si myslím, že je to zbytečné,“ vrtěla hlavou a pochybovačně se dívala na Esme. „Víš, že Jonah je hledal marně…“

„To ještě neznamená, že se nezachránili,“ tvrdohlavě opáčila Esme. „Když jsem se mohla zachránit já, proč by se to nepovedlo těm ve člunech?“

„Našli jsme tě na útesech skoro mrtvou, Esme. Celý podzim jsi prostonala a i teď jsi ještě slabá. A v Bostonu málokdo z přistěhovalců zůstane, spousta jich odjíždí do divočiny hledat nový život, osídlovat západ… Tahle země je obrovská. Kdoví, kde je jim konec?“ naléhala na ni její hostitelka. „Jen co nebezpečí by na tebe číhalo…“

„Ne, Mariah. Musím to zkusit. Nesmím přestat hledat a ani nechci. Kdyby to byla Jilly… kdybys přišla ty o svou dceru, nechala bys to být?“ Esme se zatřpytily v očích slzy. „Jen tak kratičkou chvíli jsem si ji mohla podržet v náručí a přišla jsem o ni. Nemám už nic.“ Ale v Bostonu mám někoho, kdo mi pomůže hledat, pomyslela si. Když najdu Carlislea… ten si bude vědět rady. Prosila Jonaha, aby ho při cestě do Bostonu pro zásoby zkusil vyhledat, ten ale v prázdném domě nikoho nenašel. Sousedi říkali, že doktor Cullen odcestoval, a nikdo nevěděl, kdy se vrátí. Možná ji hledá. Možná… třeba ho našel Mario s Elisabeth a teď je někde s nimi. Možná… Kdo ví?

Věděla jistě jen jedno. Nikdy to nevzdá. Naděje byla to poslední, co jí zbývalo. Marně přemýšlela, kam se poděli i Eleazar s Carmencitou, a doufala, že jsou v pořádku. Copak Eleazar… ten snad už svou podstatou utonout nemohl, a doufala, že se postaral i o její přítelkyni. Snad. Určitě. Určitě ano, vždyť dobře viděla, jak se na sebe dívají – byla si jistá, že má jeden druhého rád. Nenechal by ji napospas oceánu. Ale hledat je nemohla. Sice byla z dětství zvyklá cestovat vozem od štace ke štaci, od města k městu, ale tahle země je tak veliká, mnohem větší než Evropa, a hlavně prázdná, obydlená zatím jen řídce, a hlavně Indiány. Přistěhovalců z Evropy je tu dosud poskrovnu a jejich osady jsou tak daleko od sebe, že při nepřízni počasí jsou usedlosti úplně odříznuté od zbytku světa. Kéž by už přišlo jaro!

Vrzly dveře a na zápraží se objevil Jonah, který si ještě před dveřmi oklepával sníh z bot. Vešel dovnitř, shodil kabát a pověsil ho na kolík u dveří, ale sotva to udělal, už ho držela za ruku Jilly a táhla ho ke stolu.

„Podívej tati, jak mi to už jde!“ ukazovala nedokončenou kraječku napnutou na pilinami a pískem vycpaném válci na stole. Od krajky visela na nitích změť paliček, ve které se nejspíš vyznala jen Esme a jak se zdálo, teď už i Jilly.

„Vidíš, holka, jestli ti to půjde takhle dál, na jaře už povezu do Bostonu i tvoje dílo,“ pochválil ji otec a spokojeně se na ni usmál. „Ale než to budeš umět jako támhle Esme, to ještě uplyne hodně vody, viď?“

„Chce to jen cvik,“ opáčila Esme. „A trochu fantazie. Když zvládne základní vzory a křížení, pak už je sama bude umět kombinovat a vytvářet si vlastní. A fantazie má Jilly na rozdávání.“

„Až moc,“ zamračila se Mariah. „Věčně má hlavu v oblacích, a pak zapomíná na práci, kterou má uloženou. Chtělo by to trochu rovnováhy.“

„I to se naučí, viď, Jilly?“ obrátila se Esme na zrudlou holčičku.

„Když já mám pohádky ráda,“ špitla. „Většinou v nich všechno skončí dobře a každý dostane, co si zaslouží.“

„Kéž by to tak chodilo i v životě,“ povzdechla si Esme.

„Možná ano,“ usmál se Jonah. „Tvoje krajky jdou na dračku. Na jaře, až pojedu znovu do Bostonu, se mám zastavit s dalšími. Kupec prý vezme jakékoliv množství – podobné viděl prý jedině ve Valencii.“

„Vždyť právě odtamtud jsem přijela,“ usmála se Esme a znovu s Jilly usedla k paličkování.

***

Sál ve volterském hradě byl dnes skoro plný. Nezvykle byl plný jasu, nebyl osvětlený jen kulatým oknem ve stropní kopuli, ale i stovkami svící v nástěnných zlacených svícnech, na zdech plápolaly louče, plameny se zrcadlily v mramorové podlaze a násobily jejich záři. Kolem sálu stál celý dvůr i garda, na stupních v čele sálu seděli na dvou trůnech vládci nočních tvorů. Třetí trůn byl prázdný. Jeho majitel stál před vazalem klečícím pod stupínky a zkoumavě se na něj díval.

„Takže říkáš, že ten Nový svět tam za oceánem je plný… možností?“

„Můj pane,“ muž pozvedl hlavu a natáhl před sebe paži. „Přesvědč se sám,“ nabídl vládce své vzpomínky a myšlenky.

Vládce upírů přijal jeho nabídku, naklonil hlavu v zamyšlení a na chvíli se ztratil v mužových vzpomínkách na zemi za oceánem. Zemi bohatou krásnou panenskou přírodou, hlubokými lesy a širými prériemi, divokými horami i hlubokými údolími, plnou zvěře, známých i neznámých rostlin a… zatím jen řídce osídlenou lidmi. Hlavou mu probleskla vzpomínka na to, jaká bývala Evropa kdysi, za jeho mládí, kdy ještě tlouklo jeho srdce, kdy v místech, kde nyní stál jeho hrad a panoval jeho dvůr, sídlil jen kmen Etrusků, lesy byly stejně hluboké jako dnes ty za oceánem a řeky nepoutaly kamenné mosty; kdy mu v žilách kolovala horká vášnivá krev a srdce svírala láska, mladá a divoká, jako byl sám. Na chvíli se mu po těch dobách zastesklo, ale rychle ten pocit zahnal. To už dávno nebyla pravda. Vyměnil to – vyměnil život i krev a čisté svědomí za moc a nesmrtelnost, za chlad v žilách i v duši – pokud mu ještě nějaká zbývala -, zestárl stejně jako svět kolem něj. A nezáleželo na tom, že vypadal stále stejně mladě jako kdysi – uvnitř i na povrchu byl starý a tvrdý jako kámen. Trpce se usmál.

„Ne, můj milý,“ pustil ruku svého vazala, „pro mě ani mé bratry už ta země není. Už jsme si příliš zvykli na snadnou kořist, která přichází téměř dobrovolně až na naši tabuli. Už dávno se nemusíme skrývat v temných houštinách a jako noční dravci vyrážet na lov do lidských osad jen řídce rozložených v kraji velkém jako půl světa. Ale pro mladé, jako jsi ty a tobě podobní, to příležitost je – a nebudeme vám bránit ji využít. V našem starém unaveném světě nás začíná být příliš mnoho. Vítám tuto příležitost rozšířit naši působnost i mimo náš světadíl, ale nepropadej omylu. To, že ty a tobě podobní budete tak daleko, neznamená, že nedokážeme zjednat pořádek i tam. Stále podléháte našim zákonům a s jejich porušováním nebudeme mít slitování.“

„Zajisté,“ sklonil hlavu mladší upír. Pak povstal z pokleku. „Příští týden odjíždí loď, kterou jsem přijel. Jen naložíme stáda ovcí a prasat, abychom měli dost proviantu na cestu,“ usmál se významně. Vládce se rozesmál a ohlédl se na své bratry, kteří se také pobaveně usmívali.

„Stal ses odpůrcem lidské krve jako náš starý přítel Carlisle?“ posmíval se. „Pokud vím, i on zvolil tuhle zemi za svou. Aby to nebyl nějaký její zvláštní vliv!“

„To ani ne, můj pane,“ odvětil mladík a ušklíbl se. „Ale posádka musí cestu přežít, jinak bychom se přes moře nedostali. Ta malá dočasná změna jídelníčku je ústupek našemu pohodlí. Komu by se chtělo takovou dálku plavat?“

„Pravda,“ usmál se Aro. „V těchhle šatech by to moc pohodlné nebylo,“ obdivně se zahleděl na krajkou lemované rukávy.

„To ne,“ souhlasil s ním cestovatel. „A byla by to škoda. Jak vidíš, i v Novém světě máme stejně šikovné krajkářky jako ve Valencii. A navíc to není jen z pohodlnosti. Je to i bezpečnostní opatření a snaha dodržet jeden z našich hlavních zákonů – nepoutat k sobě pozornost. Myslím, že loď, ze které by se během cesty ztratila celá posádka, by zvědavosti vzbudila víc než dost.“

„Taky pravda,“ usmál se teď vládce uznale. „A myslím, že toto pravidlo stanovíme pro každého, kdo s vámi tu cestu bude chtít podstoupit. Souhlasíte?“ otočil se na své bratry, kteří oba mlčky kývli.

Slyšení skončilo. Vládci zmizeli ve zlacených dveřích za trůny, které vedly kamsi do jejich soukromých komnat, a shromážděný dvůr se začal pomalu rozcházet. Upír, který hovořil s vládce, zamířil ke dveřím do sálu a zvědavě povytáhl obočí, když se k němu přitočila krásná černovlasá žena.

„Smím se podívat?“ upírala oči na krajkoví na jeho oděvu. „Sama pocházím z Valencie, a tak mě poznámka o krajkách zaujala,“ zatvářila se prosebně a svůdně.

„Jistě,“ podal jí pyšně ruku a ani nepostřehl, jak se jí rozšířily oči překvapením. Rychle se ale opanovala.

„Nádherná,“ pronesla s obdivem, který byl trochu moc okatý na to, aby byl upřímný. „Stejně jako ty,“ dodala tichým hlasem, ve kterém se ozval podtón výzvy. Upír se zachvěl a pohled se mu zastřel a potemněl.Mám tě, zajásala v duchu Carmen a nahlas navrhla: „Pojď se mnou, navštívíš mě v mých komnatách a popovídáme si víc o těch krásných krajkách,“ přejela mu prstem po dlani a propletla prsty s jeho. Následoval ji jako ve snách a už nemyslel na nic jiného než na ženu, která šla před ním, a na slasti, které mu slibovala její sošná postava, hlas plný hříchu a ústa sladká příslibem vášně. Jako všichni ostatní, pomyslela si opovržlivě Carmen, ale hlavně, když mi poví, odkud ty krajky má. Tenhle vzor znám a dobře vím, koho jsem ho naučila.

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Setkání s osudem - 12. kapitola - Nový svět, nová naděje: