Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seznamte se – Alice Volturi: 3. kapitola - Přistiženi při činu

11.12.2010 (09:30) • AndyAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1415×

Ve 2. kapitole:

„Slyšela jsem o tom, Aro. Ale já nic neviděla. Je to příliš velké riziko. Slyšela jsem, že to dítě je pod dobrou ochranou.“ Doufala jsem, že pochopí riziko a nenechá jet všechny.
„Právě proto nás musí být hodně.“ Prohrála jsem.
„Dobře, pojedu. I když pochybuju, že přežijeme boj, jestli jedou všichni, bojíš se jich. Musejí být hodně silní.“ Aro mě propálil vzteklým pohledem.
„Alice, v gardě jsou upíři s dobrými dary. Kdo nemá dar, má neuvěřitelnou sílu. Neexistuje šance, že by nás dokázali porazit.“
„Aro?“ Alec se k nám blížil rychlými kroky, které se rozléhaly prázdnou chodbou. „Nemáme moc času, všichni jsou připraveni.“ Tázavě se na mě podíval a já kývla. Jeho nadšení zesláblo, ale před Arem nechtěl dát nic najevo. Musím mu potom poděkovat.
„Připravte se. Musíme spěchat.“ Aro se otočil a odcházel zšeřelou chodbou. Alec mě okamžitě popadl za ruku a skoro zatáhl do mého pokoje.
„Nic se nemůže stát. Pojedeme, vyřešíme to a vrátíme se.“ Kývla jsem, nemělo by cenu se teď hádat s Alecem. A Ara nepřesvědčím. Vydali jsme se do sálu.

***

„Alice, tady jsi. Znám tvoji povahu a chci, abys mi něco slíbila.“ Aro se mi podíval do očí.
„Slibuju, že se budu držet dál, nezachovám se jako hlupák a nenechám se zabít jenom proto, že bude někdo jiný v ohrožení.“ Znala jsem to zpaměti, neslibovala jsem to poprvé. A asi ani naposledy. Caiovi za mnou cukaly koutky.
„Ben fatto. Není na co čekat.” Všichni se pomalu začali přesouvat k východu. Alec se postavil vedle mě a nenápadně mi stiskl ruku.
„Není se čeho bát, Alice,“ zašeptal. Přikývla jsem.

Chodbami se rozléhaly rychlé kroky. Já a Alec jsme byli úplně vzadu, k naší smůle před námi byla Jane. O Arovi radši ani nemluvím. Najednou se dav před námi začal zastavovat. Aro se na nás otočil a Alec rychle udělal pár kroků dozadu.
„Co se děje, Aro?” Podíval se na mne a pak se zhluboka nadechl, jako by ho měli slyšet všichni.
„Jestli dojde na boj a něco se stane, musíme být silnější. Heidi?“ Kývla na znamení, že poslouchá. „Víš, co máš dělat.“ Heidi odešla a my se vraceli. Vedle mě se otevřely dveře a někdo mě vtáhl dovnitř a zakryl mi oči. Než jsem vykřikla, někde mi v tom zabránil. Jakmile se odtáhl a odkryl mi oči, usmála jsem se.
„Alecu! Vyděsil jsi mě.“ Věnoval mi psí pohled a oba jsme se rozesmáli. „Odpuštěno. Ale co tě to napadlo?“
„Ty jsi nic neviděla? Neboj, vrátíme se včas, abychom nepropásli Heidi.“ Něco v jeho hlase mi zabránilo dál se ptát. Položil mi ruce těsně vedle ramen a já se musela přitisknout ke zdi. Podíval se mi do očí, nedalo se říct, jestli ještě zčernaly, oba jsme měli žízeň. Najednou mě políbil. Ale jinak. Nedával pozor, jestli někdo jde. Přitiskl mě k sobě a naše pláště se octly na zemi. Zajel mi rukama pod halenku a já ztuhla.
„Děje se něco?“ Ani se neodtáhnul, znal mě dobře.
„Ne, jenom se bojím, že nás tu najdou.“ Usmál se a znovu mě políbil. Než jsem se nadála, halenka zmizela. Nehlídala jsem kam a za moji halenku zaplatil svojí košilí. Tiše zavrčel a svoje polibky přesunul na můj krk. Uslyšela jsem kroky dvou nebo tří upírů, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Alec mě přitiskl těsně k sobě a já si všimla, že jsme v jeho pokoji.
„Tady končí její pach!“ To byla Renata. Bože, ať nás nenajdou!
„Že by byla uvnitř? Není to Alecův pokoj?“ Demetri. To ne!
„Je. Alice, jsi tam?“ Aro. Alec se postavil proti dveřím a mě posunul za sebe a rukou mi zabránil jít vpřed. Co si pomyslí? Oba jsme tu napůl nazí. Klika se pohnula dolů a dveře se začaly otevírat.
„Alice?“ Demetri nakoukl dovnitř a zpražil mě pohledem, který jasně říkal, co si myslí. „Aro, myslím, že tohle se ti nebude líbit.“
Dveře se otevřely a v nich stál Aro. Jeho výraz se prudce změnil a já nevědomky couvla. Sakra, kde je ta halenka?
„Alice, cosa stai facendo?“ Nikdy na mě nemluvil takhle naštvaně, až teď. Podívala jsem se vyděšeně na Aleca.
„Klid, Alice. To bude v pořádku.“ zašeptal Alec a to Ara ještě víc rozzuřilo.
„A meno che, Alec! Alice subito vestiti e vieni qui!” Porušila jsem pravidla. Alec měl nižší postavení a navíc byl můj osobní strážce. Povzbudivě se na mě usmál.
„No, Aro. Non è in tuo potere di decidere per me!” Aro zalapal po dechu a Renata přidušeně vykřikla. Tohle si proti Arovi ještě nikdo nedovolil.
„Alice, není v mojí moci rozhodovat za tebe. Ale je v mojí moci zajišťovat dodržování pravidel. Demetri, mohl bys? Nejdříve za Jane, když jsou to tihle dva. Alice tu zatím nech.“ Alec zvedl ze země svoji košili a podal mi halenku. Oblékl se, ale já jenom stála a zírala do prázdna. Tohle není možné! Taková smůla.
„Ne. Prosím, Aro.“ Ale Aro se jenom chladně usmál a já se bezmocně dívala za Alecem. „Aro, i já bych měla být potrestána. Proč tu ještě stojím?“ Aro zvedl obočí a pak se zasmál.
„Kdepak, Alice. Nemohu příliš oslabit gardu.“ V tu chvíli mě to napadlo.
„Alec je jeden z nejnadanějších, Aro. Vezmi ho s sebou. Bude spolehlivý, pokud půjde o moje bezpečí, klidně by za mě i položil život.“ Mluvila jsem rychle a naléhavě. Jenom doufám, že ten život mu zůstane. Arův výraz byl zamyšlený a pak se usmál.
„Jsi mazaná, Alice. Ale máš pravdu. Počká to, až se vrátíme. Ale nemysli si, že ty z toho vyvázneš jen tak. A obleč se.“ Otočil se a zavřel za sebou dveře. Pomalými pohyby jsem se oblékla a vyšla na chodbu. Vydala jsem se k sálu, s očima upřenýma do podlahy. Najednou jsem do někoho vrazila. A zvedla jsem hlavu.
„Omlouvám se, já… Alecu!“ Objala jsem ho, ale on mě setřásl. „Co se děje?“
„Promiňte, slečno, nevšiml jsem si vás.“ Ohlédl se, ztišil hlas a pokračoval. „Musíme si dávat větší pozor, Alice. Byla to ode mě neopatrnost, kdyby tě nenapadlo to s tvojí ochranou, už by si mě podávala Jane. A hned na to tebe.“
Dívala jsem se do jeho černých očí a přistoupila na jeho divadélko. „Nevadí, Alecu. Příště se budu dívat na cestu. A ty jistě také.“ Ještě že mám staletí tréninku, jinak bych teď tu netečnost zahrát nezvládla. Obešla jsem ho a pokračovala v cestě do sálu. Setkala jsem se s opovržlivýma rudýma očima.
„Pospěš si, Alice. Jinak tam už nic nezůstane. Ikdyž, možná by to tak bylo lepší. Sama Alice Volturi porušila pravidla.“ Změřila jsem si Heidi chladným pohledem a zvedla obočí.
„A sama návnada Heidi mi to tu říká. Vím, co dělám.“ Přidala jsem do kroku a spěchala do sálu, kde už vážně mnoho lidí ani upírů nebylo. Vyhlédla jsem si jednu ženu. Ani se nesnažila bránit, jen upřeně zírala na Demetriho, který právě odhodil tělo nějakého muže. Na ruce té mrtvoly se zableskl zlatý prsten. Odhodila jsem jí z krku vlasy a napila se. Stejně rychle, jako jsem přišla, jsem sál i opustila, abych nezacláněla a nemusela se setkávat s opovržlivýma očima všech, kteří nás viděli, i těch, kteří o nás jenom slyšeli.
Před sálem se tvořil dav a mě překvapilo, že je Alec uprostřed a vesele se s nimi baví.

„Samozřejmě, že mi na to skočila. Kdyby nedorazili ti tři…“ Tiše zavrčel a zachytil můj pohled. Skryla jsem se za rohem a málem se rozplakala. Alec je výborný herec, vážně. Dav se přesouval ven a já se držela vzadu. Byl čas vyrazit. A tentokrát doopravdy.

Minislovníček:

Alice, cosa stai facendo? – Alice, co tady děláš?
A meno che, Alec! Alice subito vestiti e vieni qui! – Nebude, Alecu! Alice, obleč se a pojď sem!
No, Aro. Non è in tuo potere di decidere per me! – Ne, Aro. Není v tvojí moci rozhodovat za mě!

4. kapitola – (Ne)porazitelná Volterrská garda

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seznamte se – Alice Volturi: 3. kapitola - Přistiženi při činu: