Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 13. kapitola

05.03.2012 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4341×

Edward

Hlasitě jsem lapal po dechu, když mě ve snu Bella znovu zabila. Slezl jsem z postele a suše polknul. Emily měla noční, protože lampa u stolu byla pořád zapnutá. Dlaní jsem si objel zpocené čelo a znechuceně se otřásl. Pot… Rozběhl jsem se do koupelny a třískl dveřmi od sprchového koutu. Pustil jsem na sebe silný proud vody a snažil se to ze sebe smýt. Nejradši bych si serval celou kůži… Připadala mi jako hnusná kyselina. Nalil jsem si na celé tělo polovinu sprchového gelu a vzal tvrdý kartáč. Drhnul jsem jako pomatený a snažil se zbavit té odporné, lidské reakce…

Pokožka mě pálila a brzo byla na některých místech prodřená. Ale tu bolest jsem doopravdy pořádně nevnímal. Ani když mi mýdlo nateklo do očí, pořádně jsem to necítil a ty oči si nevypláchnul okamžitě. Nechal jsem tomu volný průběh, protože i ty zelené oči mě příšerně dráždily, když se na mě dívaly ze zrcadla. Vysmívaly se mi.

Vylezl jsem ze sprchy a vyhnul se svému odrazu, abych se na sebe nemusel dívat. Navíc mi nepřipadalo, že se dívám na sebe, ale na obraz svojí zkázy, co do mě zasekává drápy a celého si mě podmaňuje.

Osušil jsem se a nastříkal na sebe deodorant. Poslouchal jsem ten zvuk a tlak v nádobce pomalu docházel. Hodil jsem ji do koše a tam zacinkal o další prázdné nádobky.

Vytáhnul jsem ze skříně oblečení a narval se do něj. Z věšáku jsem strhnul bundu a ani se neobtěžoval zamykat byt. Jen jsem zabouchnul a z kapsy bundy vytáhnul baterku. Broukal jsem si písničku, abych nějak vyplnil ticho ve výtahu. Nejhorší na tom bylo, že už jsem zpívat neuměl. Znělo to jako škrábání vidliček o sklo.

Vyšel jsem do chladného vzduchu a pořádně si stáhnul modrou hučku, která chránila to jediné, co mi pořád připadalo stejné, a to vlasy.

Svítil jsem si baterkou pod nohy a prohledával každý kout na ulici. Lomcoval se mnou neovladatelný strach. Bál jsem se, že mě zase někdo vykuchá a já to opět přežiju.

Šel jsem dlouho, ale nakonec jsem ho uviděl.

Emily

Plížila jsem se podél zdi na opačné ulici a sledovala ho. Byla mi hrozná zima a nebylo mi příjemné být v tuhle noční dobu na téhle ulici, ale byla jsem rozhodnutá na to přijít. Případně ho zachránit.

Zastavil se u vchodu do mrakodrapu a zmizel ve dveřích. Nechápavě jsem zírala. Co tam jde dělat? V tom mrakodrapu byly kanceláře a podobně. Neměla jsem tušení, proč by tam Edward chodil.

Přeběhla jsem silnici a vešla dovnitř. Byla tam obrovská hala a u malé recepce seděla dívka se sluchátky na uších a pilovala si nehty. Proběhla jsem kolem ní k výtahům. Jeden jel nahoru a, podle ukazatele nad výtahem, do nejvyššího patra, a to do sedmdesátého. Byl v polovině, takže jsem otevřela druhý výtah a zmáčkla poslední patro. Cesta to byla nekonečná. Byla jsem nalepená na dveřích – opírala jsem se o chladný kov čelem a děsila se toho, na co přijdu. Když výtah po pár minutách zacinkal, vystoupila jsem a ocitla se v prázdné místnosti se schody. Nic jiného, kromě pár hasících přístrojů, tu nebylo. Vydala jsem se po schodech a vystoupala tak ještě další tři patra. Konečně jsem narazila na ocelové dveře. S obtížemi jsem je otevřela a narazil do mě silný poryv větru. Skrčená jsem se rozhlížela a myslela, že jsem se určitě musela zmýlit a on šel třeba po schodech do prvního patra, ale pak jsem ho uviděla, jak sedí na kraji střechy. Se strachem jsem se k němu rozběhla, protože jsem myslela, že se chystá skočit.

„Edwarde!“ vřískla jsem a skočila na něj. Chytila jsem ho pod krkem a stáhla dolů. Spadnul na mě celou svou vahou a já si vyrazila dech. Dezorientovaně se na mě otočil.

„Bello?“ hlesl zmateně. Když jsem konečně popadla dech, stál už na nohou a zřejmě si uvědomil, že já nejsem Bella. Když to vypustil z úst, dalo mi to pořádnou facku.

„Co tu děláš?“ zeptal se naštvaně.

„Já? Co tu dělám já?“ vyprskla jsem na něj ostře. „Co tu děláš ty? Víš, jak jsem se o tebe bála?“ Obličej mu zkřivil vztek.

„Nepotřebuju, aby se o mě někdo bál. Nejsem malé děcko!“

„Ne, ty nejsi děcko. Ty jsi pubertální fracek, co mu teprve začaly růst chlupy!“ vyštěkala jsem ze sebe, protože tři měsíce už bylo moc i na mou provinilou osobu. Edward se ode mě odvrátil a šel zpět k zábradlí. Lekla jsem se a chytila ho za ruku.

„Nešahej na mě,“ zasyčel s takovým odporem, že jsem zůstala němě zírat. Chrstl na mě svoje slova jako ledovou vodu po ránu. Suše jsem polkla a snažila se posbírat. Odvahu, Emily.

„Tak co tu děláš?“ zeptala jsem se a stoupla si kousek dál od něj, aby mě třeba v záchvatu vzteku neshodil dolů.

„Čekám,“ odpověděl tiše, že jsem asi ani nebyla jistá, jestli to opravdu řekl. Pohled mi sklouznul na zábradlí. Vykulila jsem překvapeně oči a podívala se na něj zblízka.

„Tohle jsem už někde viděla,“ zamumlala jsem, když jsem si prohlédla ty symboly precizně vyryté do železa. „Proboha,“ šeptla jsem, když mi to došlo.

„Ty tu čekáš na Bellu?“ vydechla jsem nevěřícně. Jednou kývnul a dál shlížel na město. „Ale ona sem nepřijde, Edwarde. Je pryč.“

„Není. Je nesmrtelná. Tam někde pořád je. O tomhle mrakodrapu vždycky říkala, že je její. Ráda sem chodila a dívala se na lidi,“ vysvětloval a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„Myslíš, že sem přijde? Co by tu dělala?“ Neodpovídal. Měl v hlavě nějakou směšnou představu o tom, že je snad Bella pořád jeho nejlepší kamarádka a přijde ho navštívit. Byl zralý na psychiatrii, ale tohle je moje vina, a proto si to vyžeru já. Musím.

„Edwarde, pojď domů. Je tu hrozná zima a já nechci, abys byl nemocný,“ začala jsem a tahala ho za loket.

„Nemocný?“

„Ano, nemocný. Tak pojď.“ Tvářil se zmateně a nejspíš úplně vypadnul ze své role. Nechal se mnou odvést až dolů, kde se na mě podíval a poprvé se mnou pořádně promluvil.

„Mohla bys mi zpívat?“ zeptal se a já překvapeně zamrkala.

„Cože?“ Pokrčil rameny a stáhnul obočí k sobě.

„Vyplňuju tím ticho, ale už zpívat neumím,“ přiznal a já si povzdechla. Jak jsem řekla – vyžeru si to. Nebo spíš vyzpívám.

Doma jsem ho uložila do postele a přetáhla přes něj deku. Tohle, že je muž, který za mnou přišel i v noci a přehnul mě přes stůl? Nedovedla jsem si představit, že bych teď na něj něco začala zkoušet. A tím jsem si jasně uvědomila, že mezi námi dvěma už nikdy nic nebude, protože nejen, že mě tenhle teenager nepřitahoval, ale já ho ani nemilovala. Milovala jsem muže, který už neexistuje.

„Edwarde, miluješ mě?“ zeptala jsem se náhle. Otevřel oči a chvíli na mě civěl. A pak zakroutil hlavou zleva doprava. Další Bellina předpověď se vyplnila. To upíří láska je ta nesmrtelná, ale ta lidská? Chřadne… až nakonec vymizí. Nemiloval mě a já nemilovala jeho. Ale musím s tím žít. A s ním taky.

O měsíc později

Edward

Po tom večeru, kdy pro mě Emily přišla, jsem se vážně začal snažit. Něco ve mně bouchlo a já se snažil usnadnit jí to. Hudbu jsem měl puštěnou do sluchátek v uších a snažil se ji zdravit a ptát se, jak bylo v práci. Ale čas mě pořád míjel. Pořádně jsem si neuvědomoval, kolik uplynulo času, a nijak jsem se nezapojoval do života. Moje srdce tlouklo zbytečně a naprázdno.

Jediné, o co jsem se pokusil znovu, bylo něco pro Emily udělat k jídlu. Nakonec jsem vytvořil prazvláštní sendvič a rozhodl se jí ho přinést do práce, protože měla noční. Sbalil jsem se a odešel z jejího bytu. Nedokázal jsem tomu říkat náš dům. Nebylo tam nic, co by mě k němu poutalo.

Vzal jsem si taxíka, který mě dovezl až před nemocnici.

„Dobrý den, jdu za sestrou Emily Carterovou,“ oznámil jsem sestře u pultu. Ta se na mě zmateně podívala.

„Ale Emily dneska nemá službu,“ podotkla a já zůstal prkenně stát.

„A kde je?“

„To nevím.“ Sundal jsem ruce z pultu a odcházel pryč. Plahočil jsem se bez života ven a nechápal to. Kam chodí? Proč není doma? Chytil jsem si znovu taxíka a přemýšlel, jaké by to bylo, kdybych prostě domů mohl běžet.

Když jsem vystoupil před domem, všimnul jsem si, že u schodů stojí náš soused. Se zaujetím a nechutí si mě prohlížel. Ignoroval jsem ho – jako všechno okolo – a odemknul barák. Jenže on mě chytil za rameno a zastavil.

„Pojďte se na něco podívat," zamumlal a pokynul mi, abych šel za ním. Proč ne? Místo toho, abych šel do Emiliina bytu, jsem ho následoval do vedlejšího – jeho - bytu. Němě jsem šel za ním chodbou s botníkem přes obývák, a pak pravděpodobně do dětského pokoje. Pod přikrývkou s žábami tam ležela Emily. Absolutně jsem to nechápal. Proč leží na posteli dítěte našeho souseda místo toho, aby ležela ve své posteli? A proč mi tvrdí, že je na noční?

Soused – nevěděl jsem, jak se jmenuje – do mě strčil, abych se posunul a on mohl zavřít dveře.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se mírně naštvaně.

„Nečerti se, chlapče. Našel jsem ji na schodech, kde spala.“

„Spala na schodech?“

„Dělá to často. Asi nechce domů.“ Pocítil jsem ostré bodnutí provinilosti. Nechce domů kvůli mně. „Nevím, co mezi vámi je, ale očividně jí to nedělá dobře.“ Hrozně těžko jsem si něco uvědomoval – cokoliv. Nějaké silné emoce – láska, smutek, radost – mi byly cizí. Ale teď jsem po dlouhé době cítil a probudil se z bláznivého kómatu. Skoro půl roku Emily zabíjím. Je tak mladá a krásná a musí se starat o mě. Nezáleží na tom, jak to předtím bylo… Myslela si, že se o mě musí starat, protože je to její vina. Ale to já se tak kdysi rozhodnul. A teď musím napravit, co jsem způsobil.

Přešel jsem chodbičku do jejího bytu a sesbíral svoje věci do zelených pytlů. K sobě jsem si vzal jen to nejdůležitější, a to doklady a karty od účtů po celém světě. Odstranil jsem z toho bytu všechno, co by jí mě připomínalo, a věděl, že teď bude konečně zase žít a dýchat, protože já ji nebudu dusit svojí přítomností. Ona kvůli mně spí na schodech? Byl jsem moc zaujatý svým lidským tělem, než abych si všimnul toho, že svět okolo mě se boří. Naposledy jsem se rozhlédl po dokonale uklizeném bytě. Nebudu si z něj pamatovat nic. Ani jestli byl obývák před kuchyní, nebo jestli tu byl balkon. Na stole jsem nechal lístek s dvěma větami.

Nemůžeš za to. Odpusť mi.

Venku jsem vyhodil pytle s mými věcmi do popelnice a nechal se odvést na letiště. Zapíchnul jsem prst do mapy Ameriky a tam se taky rozhodl odletět. New Hampshire. Chicago jsem nechal za sebou a věděl, že světla mého rodného města už nikdy neuvidím.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 13. kapitola: