Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 15. kapitola

07.03.2012 (09:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4909×

Edward

Hank mě probodával pohledem a tipuji, že mě chtěl uškrtit. Bylo mi to jedno. Chtěl jsem jen vidět ji. Vykašlal jsem se na blbou přednášku a vyskočil ze židle. Hank mě chytil za rameno a já ho odstrčil. Vyběhl jsem před budovu a hledal ji.

„Ty parchante!“ zavrčela za mnou a já se otočil. Vymrštila ruku a já měl krk v jejím silném sevření. Nohy mi bezvládně visely nad zemí a já vyvalil oči, když jsem spatřil její rozzuřené oči. Byly zlaté. Pak jsem uslyšel ránu a brzy na to mě pohltila temnota.

Bella

Posadila jsem ho na židli – no, vlastně jsem s tím pytlem krve mrštila a on měl štěstí, že zůstal sedět. Vyhrnula jsem mu košili a všimla si plochého břicha, které bylo vyrýsovanější než předtím. Vytáhla jsem mu pásek z kalhot a přetrhla ho. Uvázala jsem mu pevně obě ruce k opěradlům. Na stolku jsem rozložila nože, co jsem sebrala v kuchyni, a prohlédla si jejich ostří. Kdyby mi jed přisoudil dlouhé nehty, mohla jsem řezat jimi. Ale očividně by mi neslušely a takhle bych z té kůže nadělala akorát kaši. Porozhlédla jsem se ve sklepě neznámých lidí a hledala ještě něco zajímavého, jenže začal přicházet k sobě a já se rozhodla věnovat pozornost jemu. Rozlepil s námahou oči a zvednul hlavu.

„Bello, já…,“ začal a já mu přejela přes čelist pěstí. Ta rána byla uboze slabá, ale nemůžu mu rozdrtit lebku hned napoprvé. Když se pokusil znovu zvednout hlavu ke mně, zopakovala jsem to i na druhé straně. A pak to přišlo… Slyšela jsem trhání a on vyplivnul krev z úst. Nebylo to těžké. Nenávist a touha po pomstě mě pohltily víc, než cokoliv jiného.

„Fajn, máš úplné právo mě nenávidět, ale já…“ Chytila jsem mu jednou rukou čelisti a držela je u sebe, aby byl zticha.

„Mluv, až budeš vyzván,“ zašeptala jsem a strhla z něho košili. Uviděla jsem jasnou, bílou jizvu a na krátký okamžik chtěla vědět, co se mu stalo. Srdce mu nebilo tak rychle, jak bych si představovala. Chtěla jsem cítit jeho strach.

„Jednou jsem v Evropě potkala muže, kterého mučili nacisti. Chtěli od něj získat důležité informace, a tak mu nařízli kousek kůže a po tenkých pramínkách ji stahovali z jeho těla,“ zamumlala jsem a ani jednou se na něj nepodívala. Sebrala jsem ze stolku nůž a přestala dýchat. Šlo to tak hladce… Ta tkáň byla měkká a šťavnatá. Pořezala jsem ho na rameni a vytvořila mu tak krvavé náramky. Jenže on nekřičel… Jen syčel a zatínal zuby. Vsunula jsem svůj prst pod kůži a začala ji tak velmi pomalu oddělovat od masa. Ten zvuk byl k nezaplacení. Bičoval moje lovecké instinkty, ale hladil moji mysl, které chtěla Edwarda zabít. Po ruce mu stékalo čím dál více krve a on už začínal cedit výkřiky bolesti přes zuby. Zaplavovala mě zvrácená úleva. Předtím jsem nechtěla mluvit, protože oběť slovy rozptylujete a v tichu se může soustředit jen na svoji bolest, ale teď jsem neodolala. Byla jsem moc slabá a toužila si vylít dušičku.

„Bolí to? Mě to taky bolelo… Každý den. Osm let. Plus těch tři sta, kdy jsem se utěšovala nadějí,“ řekla jsem tiše, protože to působí lépe než hysterický křik.

„Poslouchej mě chvíli,“ hlesl přiškrceným hlasem, protože ztrácel na síle a měl pravděpodobně lehký otřes mozku, když jsem mu práskla hlavou o zeď.

„Ještě slovo a narvu ti do huby kus tvojí vlastní ruky!“ pohrozila jsem mu.

„Moc dobře víš, že to udělat nemůžeš. Stálo by mě to tolik krve, že bych ztratil vědomí,“ dostal ze sebe těžce a já rozčíleně zavrčela. Natáhla jsem se po tom jeho lidském ksichtě a slyšela prasknutí, když jsem mu zlomila nos. Neodolala jsem a trefila ho znova. Na tváři se mu vytvořil hluboký šrám, když nevydržela ten tlak.

„Zničil jsi všechno kvůli blonďaté čůze!“ Hysterie nade mnou začala vítězit a pomalu přebírala otěže. Sebrala jsem jeden z menších nožů a změnila se v rozmazanou šmouhu, když jsem mu zabodla do stehna. Byl tak krátký, že nepoškrábal kost. Zařval tak, že se zvukové vlny odrážely od stěn a vracely se ke mně zpátky. Nenechala jsem to stehno vychladnout a zajela tam ostřím znova.

„Zradil jsi mě, to, co jsi byl, a naše přátelství,“ vyčetla jsem mu a lomcovaly se mnou ty iracionální pocity. Dokonce mě začínal opouštět vztek, za to se stupňovalo moje šílenství. Přejela jsem mu čepelí přes obočí a stočila ji ke rtům. Na hrudník mu odkapávalo tolik krve, že už nebyla vidět skoro žádná pokožka. Jeho druhá ruka byla jediná končetina bez újmy. Popadla jsem ji a jedním zkroucením zlomila.

„Už stačí,“ zamumlal, ale přes krev v ústech mu bylo špatně rozumět.

„Myslíš, že tohle stačí? Jsme tu teprve půl hodiny. Já budu žít díky tobě navěky!“ Přešla jsem ke stěně a vyskočila k malému okýnku, které sem propouštělo světlo. Rozbila jsem ho a sebrala střep ze země. Stoupla jsem si za něj, zatáhla ho za vlasy a věděla, že mi jich pár zůstalo v ruce. Stálo mě takovou námahu, abych mu neurvala hlavu, když jsem mu ji zvrátila dozadu.

„Řekni mi jediný důvod, proč bych to neměla udělat!“ zavrčela jsem a držela připravený střep u jeho hrdla. Kousek se už zanořil do masa.

„Jak dokážeš vzdorovat lidské krvi?“ zeptal se a já poznala, že už musel z bolesti zešílet. Pustila jsem střep na zem, odtrhla kusy pásku z opěradel, a uvolnila mu tak ruce.

„Vstávej!“ zavrčela jsem. Nechtěla jsem, aby mě přestal vnímat – chtěla jsem, aby věděl, že umírá. Neposlechl mě. Vytáhla jsem ho za krk nahoru a postavila. Málem se zhroutil, protože kolena se mu třásla a podlamovala. Opřel se jednou rukou o židli a konečně vzhlédnul.

„Je tu něco, co nevíš,“ zachraplal.

„Ušetři mě historek o tom, jak na tebe doma čekají děti. Jsou blonďaté nebo zrzavé?“ zeptala jsem se posměšně, i když mi z toho do smíchu vůbec nebylo.

„Nemám děti,“ odpověděl.

„To je dobře, protože by to byly stejní hajzlové jako ty!“ Strčila jsem do něj tak prudce, že shodil židli a narazil do zdi ramenem. Ramenní kloub mu vyskočil z jamky, když na něj dopadnul. Perfektní melodie pro moje uši. Svíjel se na zemi v bolestech a já věděla, že jestli to neudělám teď, tak pak už o tom ani nebude vědět. Klekla jsem si k němu a podívala se mu do očí. Byly tak krásné… Dva zářící smaragdy. Očima se dá prý pohlédnout až na dno duše, když jsou čisté a dobré.

„Bello, já Emily opustil,“ zamumlal najednou a bylo vidět, že ho každé slovo stojí námahu.

„Co?“ vydechla jsem a všechno ze mě spadlo.

„Lidská láska,“ vysvětlil. „Nezvládl jsem být člověkem. Dávám… se dohromady přes osm let.“

„Trpíš,“ konstatovala jsem. „Jsi bez lásky, rodiny a přátel.“ Přikývnul.

Rozhodování trvalo čtvrtinu sekundy. Vsunula jsem pod něj svoje ruce a zvedla ho do náruče. Vyběhla jsem s ním na denní světlo a slyšela, jak jeho srdce slábne – možná, že ty rány byly hlubší a moje rány tvrdší, než jsem si myslela. Najednou jsem nemohla dopustit, aby zemřel. Momentálně jsem chtěla zabít jen Emily. Chutě se u mě střídaly jak na horské dráze. Celou dobu jsem prahla po pomstě… Myslela jsem, že to bylo kvůli tomu, že mě zradil, ale uvědomila jsem si, že s tím jsem tenkrát počítala. Říkali jsme, že to bude boj na život a na smrt. Navzájem jsme se nazývali nepřítelem.

Ale došlo mi, že teď jsem mu jen chtěla utnout jeho šťastný, lidský život… Jenže on ho neměl.

Věděla jsem, kde je v Hanoveru nemocnice, protože když jsem ráno vylezla z lesa, zjistila jsem, že je přímo na kraji města. Rozběhla jsem se k ní úzkými uličkami a byla si jistá, že jestli mě teď někdo v téhle rychlosti uvidí, rychle na tu rozmazanou, podivnou čmouhu zapomene.

Vletěla jsem do nemocnice a začala volat o pomoc, ale ještě předtím jsem se zhroutila na zem, aby nebylo vidět, jak si nesu dvoumetrového chlapa v náruči.

„Co se mu stalo?“ zeptala se lékařka, co přiběhla jako první. Za chvíli dorazilo lehátko a posila.

„Já… nevím. Našla jsem ho,“ zakřičela jsem a začala hrát zoufalou.

„Ustupte, slečno,“ řekl nějaký doktor a všichni společně naložili polomrtvého Edwarda na lehátko. Odvezli ho na vyšetření a mumlali o vnitřním krvácení.

„Toho muže někdo šíleně mučil,“ poznamenala ta doktorka.

„Myslíte, že ta holka…“

„Ne! Viděl jste ji? Byla naprosto vyděšená. Vždyť jí může být sotva osmnáct.“

„I v tomhle věku dokáží děti příšerné věci.“ Začali se bavit o jeho zraněních a já to bez dechu poslouchala. Z úst jiných lidí a potom, co jsem ukojila svoji touhu po pomstě, to znělo… hrozně. Vybavila jsem si Edwardovy zelené oči – viděla jsem mu jimi až na dno duše… Protože byly čisté. Nebyla to ty zlatá, mělká jezírka. Objala jsem si trup, jako kdybych tím mohla zahnat pocit provinilosti, co se mi tam proti mé vůli usadil.

Podívala jsem se na chlapa vedle mě, který se zděšením pozoroval moji zkrvavenou košili.

„Nemáte náhodou pár centů?“ zeptala jsem se a dokázala ze sebe vyloudit svůdný, vábivý hlas, i když mi bylo každou chvíli víc do pláče. Jako v mrákotách přikývnul a vytáhnul peněženku. Natáhla jsem dlaň a on mi tam nasypal všechny své drobné.

„Díky,“ hlesla jsem a přešla k nemocničnímu telefonu. Vhodila jsem tam mince a krvavými prsty zanechávala na klávesech červené fleky, když jsem vytočila Hankovo číslo. Ale nezvedal to… Nemohl – měl přednášku. Položila jsem sluchátko zpět a pochopila, že s Edwardem jen tak neskončí. Otočila jsem se směrem k východu a rozhodla se nepozorovaně vrátit v noci.

Hned, jak jsem uklidila sklep, úplně vysklila okenní tabulku a umyla všechny nože, vytáhla jsem jim ze skříně oblečení. Někdo tu měl příšerný vkus. Ale do obchodu jsem s těmi zkrvavenými věcmi nemohla.

Čím dál víc mě nahlodával pocit, že jsem udělala něco příšerného. Ale já přece měla cítit pocit zadostiučinění! Mělo se mi ulevit. Ale žádná úleva nepřicházela. Všechno bylo spíš horší.

Toho muže někdo šíleně mučil.

Jsem zrůda… A nejsem na to hrdá.

Když se setmělo, čekala jsem před nemocnicí, až sestry obejdou pokoje a zhasnou. Přišla jsem k pultu, kde seděla černovlasá sestra a něco spisovala do papírů.

„Dobrý den, dnes sem přivezli muže… Zrzavý, přes metr devadesát…,“ mumlala jsem Edwardův popis a sestra si mě s podezřením prohlédla.

„Vy jste příbuzná?“ zeptala se.

„Ne,“ odsekla jsem. Sakra!

„V tom případě vám nemohu dát informace…“

„Jasně,“ štěkla jsem a obrátila se k odchodu. „Sežerte si ty informace třeba,“ zavrčela jsem a smířila se s tím, že teď budu muset prohledat každý pokoj.

„Byla tu nějaká holka a sháněla se po tom z trojky,“ řekla příchozí sestře a já vystřelila jako šíp z luku. Prolétla jsem kolem nich a papíry na pultu se zavlnily pod náporem větru. Zachytila jsem na dveřích číslo tři a ani se pořádně nepřipravila na to, co uvidím. Edward vypadal, jako kdyby ho přejel parní válec. Obličej a klíční kosti měl poseté fialovými modřinami. Rány po nožích vyčištěné a zašité. Jedna ruka byla zasádrovaná a druhá obvázaná. A to nebyl vidět zbytek těla, protože byl zakrytý peřinou. Pohladila jsem ho po hřbetě ruky konečky prstů. Byl tak horký a jemný. Proboha, co jsem to udělala?

„Edwarde,“ zašeptala jsem a zatahala ho za prsty. Bylo těžké najít místo, které nebylo fialové nebo obvázané. „Edwarde!“

Tu noc se neprobudil, ale já byla rozhodnutá přijít i tu další. Nevím přesně, co jsem mu chtěla říct… Že jsem mu nevytrhla srdce z těla, protože mu ho vytrhla Emily? Člověk žije po vytržení srdce ještě pár minut, ale takhle s tím bude žít ještě několik desítek let. A taky jsem možná chtěla říct ještě něco.

„Omlouvám se.“

Holky, díky moc za komentáře. Jsem ráda, že tuhle povídku někdo čte. A k přidávání? Napsala jsem teď devět kapitol za čtyři dny k téhle a mé druhé povídce. Začíná mi z toho hrabat a já taky musím vyjít na denní světlo, takže trochu zpomalíme. Ne nějak extrémně, ale za každej den jednu už vážně ne.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 15. kapitola: