Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 16. kapitola

09.03.2012 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4336×

„No, Bello, rád bych ti řekl, že mu to přeju, ale…,“ zamumlal Hank a zakroutil hlavou, když se podíval znovu na Edwarda, který vypadal ještě hůř než včera, protože modřiny, podlité krví, rozkvetly ještě víc.

„Já po tobě ani nechci, abys mu to přál. Tohle jsem přehnala,“ zašeptala jsem a Hank se na mě podíval, který naznačoval, že jsem to přepískla, a to pořádně. „Už mu nemůžu ubližovat… Je člověk. Není to Edward Volturi.“

„Jsem rád, že sis to uvědomila, ale nebuď k sobě moc tvrdá. Na jednu stranu si to zasloužil,“ šeptl a já mu zapadla do náruče. Pohladil mě po vlasech. „Víš, Bello, to, že toho lituješ, dokazuje, jak jsi lidská,“ zašeptal a já věděla, že kdybych teď mohla plakat, tak to udělám.

„Pojď zatím bydlet k nám a…,“ začal navrhovat a já zběsile zakroutila hlavou.

„V žádném případě. Poslední, co potřebuješ, je upír pod střechou. Navíc teď zůstanu tady a budu čekat, dokud se neprobudí. Aspoň tentokrát to bude obráceně,“ dodala jsem a pustila Hanka.

„Obráceně?“

„Edward se po přeměně probudil jako první. Já už vnímala a poslouchala, jak se hádá s Felixem a Demetrim, že beze mě lovit nepůjde,“ prozradila jsem mu tu vzpomínku a zkřivila obličej, protože její součástí bylo upalování mých orgánů. „Neuvěřitelné. Musela ho spalovat žízeň, ale on si prostě postavil hlavu.“

„Tak dobře. Můžu tě tu nechat samotnou?“ zeptal se a já přikývla. Otevřel dveře a vyšel ven… Měl alibi – přednášku. Takže se sem přišel podívat jako normální návštěva.

Posadila jsem se k posteli a znovu ho chytila opatrně za ruku. Fascinovalo mě to teplo.

„Měla bych tě tak nenávidět,“ zamumlala jsem a povzdechla si. Prohlížela jsem si ty modřiny a viděla přes tenkou membránu jeho kůže popraskané žilky. Vzpomněla jsem si na příběhy, kde se tvrdí, že pokud se jed nedostane do krevního řečiště, působí regeneračně. Za zkoušku nic nedám. Sklonila jsem hlavu k jeho tváři a jazykem jsem mu přes ni přejela. Chutnalo to neskutečně… Vyhýbala jsem se tržným ranám a po chvíli jsem zase hlavu zvedla, abych viděla, jestli to vůbec působí. Nejprve se nic nedělo a já už rezignovala, ale pak začaly modřiny mizet. Nejprve z krvavě purpurové na fialovou, z fialové na zelenou. Potom zežloutly a pomalu se vytratily úplně. Radostně jsem se usmála, posadila jsem se na postel a opřela se rukama podél jeho těla. Pokračovala jsem s klíční kostí a rozvázala mu nemocniční pyžamo, abych mohla sjet až na hrudník.

„Probudím se a na hrudi mám krásnou ženskou. To by se mohlo stávat častěji,“ zachraplal a já překvapeně vzhlédla. Dech měl tak vyrovnaný, že jsem nepoznala, že se probouzí. Když jsem se mu podívala do polootevřených očí, srdce mu poskočilo. Zvláštní.

„Krásnou?“ vypadlo ze mě překvapeně. Ten mi neřekl, že jsem krásná, ani když jsem zhnuseně koukala do zrcadla.

„To si piš,“ odpověděl a já spadla z jeho postele zpět na židli.

„Asi bych měla začít tím, že se ti omluvím za to, jak strašně jsem tě mučila,“ hlesla jsem a ani se mu u toho nedokázala dívat do očí.

„No, omluva se nepřijímá, protože to vážně bolelo,“ podotkl a já sevřela pevně víčka k sobě. „Ale už jsme zažili všichni horší… Je zvláštní, jak každou bolest přirovnáváš k přeměně. Říkáš si, že to může být ještě horší,“ zamumlal a já se na něj podívala jako na blázna.

„Zešílel jsi?“ neodolala jsem té otázce.

„Na pár let ano, ale za poslední tři roky jsem se dal dohromady. V mezích,“ dodal a povzdechl si. Modřiny se ztratily a on zase nabral barvu. Díky tomu, že očividně žije v Hanoveru, nebyl opálený, ale pořád nebyl mrtvolně bílý.

„Chtěla jsem ti vytrhnout srdce.“ Edward sebou škubnul, když jsem to řekla. „Ale když jsi mi řekl, že jsi Emily opustil, došlo mi, že takhle budeš trpět víc, než kdybych tě zabila a tys měl pokoj,“ přiznala jsem a on se k mému překvapení usmál.

„Tvoje upřímnost mi chyběla.“

„Ale… Nezkoušej se kamarádíčkovat,“ poradila jsem mu. Začaly ze mě padat kameny, které jsem si včera vytvořila. „Vážně ti nic není? Myslím tady,“ řekla jsem a zaklepala mu na spánek prstem. Hledala jsem si výmluvu, abych se ho mohla dotknout.

„Bello, kdybys tohle udělala pětadvacetiletému studentovi, který žije svůj poklidný život v New Hampshiru, tak se z toho nejspíš nikdy nedostane a celý život se tahá od jednoho psychiatra ke druhému. Ale mně není ani pětadvacet a ani nežiju poklidný život. Moc dobře víš, že už jsem si něco zažil a tobě mučení ani nejde. Jen si mě pošimrala,“ utahoval si ze mě a já napnula čelist.

„Máš neuvěřitelný dar štvát mě i jako živý,“ poznamenala jsem.

„Aspoň nějaký dar mi zůstal.“ Začal se pokoušet posadit se, ale ihned bolestně zkřivil tvář a zapadnul zpět do polštářů.

„Co chceš? Pomůžu ti,“ řekla jsem a na chvíli se pozastavila nad tím, co jsem právě vypustila z úst.

„Jestli bys mi mohla… Anebo radši ne,“ zamítnul to a já zakroutila očima.

„Tak co chceš?“ zeptala jsem se, ale jen se mračil. „Fajn, přijdu na to sama.“ Zkusila jsem mu nadzvednout hlavu a vytáhnout polštář. Pořádně jsem s polštářem zatřásla a vložila mu ho pod hlavu zpět.

„Podívej se na sebe. Jsi nádherná,“ řekl najednou vážně a ne tím svým typickým tónem – pojďme naštvat Bellu. Byl v tom smutek, zoufalství a ještě něco… Nějak jsem se v tom ztrácela.

„Jo, to upíři jsou,“ odvětila jsem a dívala se, jak kroutí hlavou.

„Ne, to jsi ty. Jsi krásná ženská.“ Prohrábla jsem si nervózně vlasy, protože jsem od něj nebyla zvyklá na komplimenty. Zasáhl mě teď tak, jako ještě nikdo. Pěkný, lidský chlap, který ví, že jsem zrůda a stejně mi zcela vážně řekne, že jsem krásná… žena. Necítila jsem se jako žena už několik století.

„Jaké to bylo? Myslím potom… Po Havaji?“ zeptala jsem se, protože i když jsem říkala, že se to stane, zaskočilo mě to.

„Bylo to… tiché, dusivé a děsivé. Vážně hodně děsivé,“ vyprávěl a já se divila té volbě slov.

„Tiché?“ Přikývnul a přimhouřil oči, jako kdyby na něco vzpomínal. Pak natočil hlavu ke mně.

„Co slyšíš?“ zeptal se.

„Ehm… Všechno.“

„Vyjmenuj to.“

„Tak dobře… Když to k něčemu bude. Slyším, jak sestra usrkává na pokoji nějaký nápoj. Slyším šumění trávy a listů venku. Slyším tvoji krev, jak se valí tvým tělem. Moje rty, jak se otírají o sebe, když mluvím… Jé, už to stačí?“ zeptala jsem se, protože nervy nemám zrovna dvakrát v pořádku.

„A teď – a vím, že to nepůjde – si představ, že jediné, co kolem tebe je, je absolutní ticho." Zkusila jsem to, ale když tři století slyšíte všechno a vaše uši jsou nezastavitelné a chytají každý šepot, nedokážete si to už ani představit.

„Nejde ti to,“ konstatoval.

„Ne.“

„Bylo to hrozné… A tma? Víš, jak vypadá tma? Nevíš. Nikdy si ji neviděla. Tedy za svůj lidský život ano, ale to už si ani nepamatuješ. Nebo tvoje tělo… Reaguje na každou změnu. Zahřívá se, ochlazuje… Tohle by byl trest pro upíry – lidství. Ne pravá smrt, ale lidství.“

„Přeháníš to… Pro tebe to bylo hrozné, protože jsi to nechtěl…“

„Ne, Bello. Já věřím tomu, že jsem tě zachránil. Podvedl, ale zachránil. Tohle tělo mi do dneška nepřipadá jako moje tělo. Ale nejhorší bylo, že jsem to nikomu nemohl říct. Ledaže bych chtěl skončit ve vypolstrované cele. Uznávám, že za to, co jsem předvedl v Chicagu, jsem si tam vysloužil jednosměrný lístek, ale když jsem ji opustil, dokázal jsem se z toho vyhrabat. Musel jsem sám.“ Takže on mi tu tvrdí, že mě zachránil. Někoho prostě samolibost nepřejde. Ale říkal to tak, že tomu určitě sám věřil.

Zaslechla jsem na chodbě sestru a beze slova se tak schovala na záchod.

„Pane Masene, podám vám… Ale… To je divné,“ zamumlala. Modřiny zázrakem zmizely a ona z toho měla v hlavě pravděpodobně paseku. „No… Léky proti bolestem.“ Jistě, modřiny se sice vytratily, ale pořád zbývaly bodné, řezné a tržné rány. Navíc vykloubené rameno a dalších milion věcí, co jsem mu udělala.

Prohlížela jsem se v zrcadle a čechrala si vlasy. Vážně se mu připadám jako krásná… žena?

„Po tomhle hned usnete,“ dodala a odešla. Vklouzla jsem zpátky do pokoje a přiběhla k posteli. Už se mu omámeně zavíraly víčka.

„Edwarde, já nechci, abys chodil spát,“ přiznala jsem a on se napůl usmál, protože už plně neovládal svoje mimické svaly.

„Vždyť mě nesnášíš,“ zamumlal nesrozumitelně a usnul. Teď, když nevypadal tak zohaveně, byl jiný… Myslím ve spánku. Bylo v tom něco, co mě k němu připoutalo a naprosto fascinovalo. Sjela jsem mu očima na rty a vzpomínala na to, jak říkal, že líbat člověka je nepopsatelné. Přemohla mě zvědavost, protože jsem chtěla vědět, jaké to je. Jak to mohlo Edwarda tenkrát tak ovládnout. Nevěřila jsem tomu, že to může být vážně tak úžasné.

Sklonila jsem hlavu a jen jemně přiložila svoje mramorové rty na jeho… horké a poddajné.

To se ale dalo čekat. Co jsem ale nečekala, byl elektrizující pocit, který mi pronikal až do kamenných útrob mého těla. Nikdy jsem nic takového necítila. Bylo jako otřít rty o hořící lampu, jenže v té lampě kolovala krev, a tak to bylo mnohem intenzivnější.

Znovu jsem sklonila hlavu, protože jsem to chtěla cítit ještě jednou. Vsunula jsem svůj horní ret mezi jeho ústa – chtěla jsem víc. Říká se, že pro upíra je polibek jako pro člověka orgasmus. Myslím, že už jsem to chápala.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 16. kapitola: