Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 2. kapitola

14.01.2012 (17:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4247×

„Sníh, sníh a zase sníh,“ mumlal Hank a nejistě zíral z okna letadla.
„Slibuji, že si postavíme sněhuláka,“ řekla jsem a stále byla zahrabaná do Draculy. Strana za půl sekundy… Ani knihu si nemůžu vychutnat. Žádná knihovna pro mě není dost velká.
„Bello, mně je zle,“ prozradil mi a celý zelený chytil moji ruku a přiložil si ji na čelo. Měl štěstí, že jsem byla na lovu. Přikládat moji ledovou kůži na jeho rozžhavenou tepající žílu na čele nebyl ten nejlepší nápad. Občas jsem tu jeho inteligenci musela brát jako relativní.
„Musím,“ zahlásil a rozběhl se k záchodu. S pozdvihnutým obočím jsem to sledovala – Hank mě naučil být tak lidská. Prohrabávala jsem si vlasy, mrkala a snažila se používat i mimiku obličeje. Nutno dodat, že jsem byla pořád upír, a tak mi to připadalo nepřirozené a hloupé. Dokázala jsem od sebe odlišit každý jednotlivý zvuk na palubě letadla a venku, takže ke mně doléhalo dávení, když Hank dostával ven lososa a lehkou citronovou omáčku – aspoň to psali na jídelním lístku. Vyťukávala jsem do opěradla Morseovku. Jestli je Edward na palubě – uslyší to.
„Blbečku,“ optala jsem ťukáním a chvíli čekala. Nic. Znala jsem ho dobře. Na tohle by se ozval. Pořád jsem se rozhlížela kolem a čekala, odkud se ten zamilovaný sobec vynoří. Hank si vypláchnul ústa a dopotácel se na sedadlo. Prohlížela jsem si ho.
„Jsi zvláštní člověk. Když mi sedíš na zádech a já utíkám rychleji, než letí tohle letadlo, je ti to úplně jedno. A tady zvracíš,“ dodala jsem znechuceně a zároveň pobaveně.
„Jsme tři tisíce kilometrů nad zemí. Ano, je mi špatně,“ odsekl a popotáhl si na nose brýle s tlustou černou obroučkou.
„Letadlo je nejbezpečnější dopravní prostředek…,“ začala jsem a on vehementně zakroutil hlavou.
„Jistě, že je. Nemůžeš porovnávat ale letadla s auty. Kolik na světě projede aut a kolik proletí letadel?“
„Jsi tu se mnou. Co si myslíš, že se stane? Tak tě vezmu do náruče, trochu se proletíme a pak s tebou hladce dopadnu na moje kamenné nezničitelné nohy. Neumřeš, chápeš?“ zašeptala jsem, a přestože v první třídě byl dost velký odstup, chlápek za námi se tiše pochechtával. Ohlédla jsem se na něj a on zíral na mé nasycené rudé oči. I když mě stvořili Volturiovi a měla bych mít uloženou výchovu k tomu, aby se lidská populace o naší existenci nedozvěděla, občas jsem se na to prostě a jednoduše vykašlala. Muž zalapal po dechu a srdce se mu rozběhlo kupředu. Blýskla jsem se oslňujícím úsměvem, na který lákáme oběti, a on by teď šel se mnou kamkoliv na světě. Otočila jsem se zpátky a Hank mě skepticky pozoroval.
„Co je?“ zeptala jsem se a on zakroutil hlavou.
„Ty jsi neuvěřitelná,“ zamumlal.
„No, jo. Jsem hotový mýtus.“

V ruském Permu jsem vyskočila z letadla a čekala na Hanka, který se, pořád ještě zelený, potácel z letadla. Sklopila jsem oči k zemi, aby si mě nikdo další zbytečně neprohlížel. Zapadla jsem pod schodiště, které vedlo z letadla, a pozorovala lidi, navlečené do mohutných kabátů a beranic. Drkotali zuby a já závistivě přihlížela. Tak bych zase chtěla cítit drápy tvrdé zimy, které se do vás zasekávají, a vaše tělesné teplo se stahuje do středu těla.
„Vypadáš hrozně nenápadně v tom saku,“ utrousil Hank a zíral do mapy. Moc dobře věděl, kde budu schovaná.
„Kam teď?“ zeptala jsem se nedočkavě. I když jsem nesmrtelná a čas nic neznamená – teď jsem byla netrpělivá a hořela zvědavostí.
„Nevím,“ odpověděl a já vyvalila oči.
„Jak nevíš?“ zavrčela jsem. Ignoroval mě a začal si ukazovat rukama do různých směrů. Točil se na místě a přitom se neustále ohlížel do mapy.
„Pravítko a tužku,“ nařídil a já poznala tu jeho pohrouženou náladu, kdy nevnímá okolí. Vytáhla jsem mu z batohu potřebné věci a on mapu rozložil na asfaltu.
„To jsi to nemohl udělat doma?“ zeptala jsem se.
„Když jsem měl hlavu v záchodové míse, něco jsem přehodnotil,“ vysvětlil a podrbal se na hlavě.
„Jsme aspoň na správném kontinentě?“
„Hmm,“ zamumlal a já se posadila k němu, jako kdybych mu mohla pomoct.
„Tam, kde Samodijci přes řeku přešli, sémě zaseli..,“ mumlal a od středu Arktidy nakreslil čáru. Procházela Republikou Komi až k Permu. S těmahle básničkama pokračoval, až nakonec na mapě zářil jasný bod, kde se všechny čáry protnuly. Uložila jsem si do paměti souřadnice a Hank mi strčil do ruky mapu a kompas.
„Vždyť je celá začáraná,“ bědovala jsem a hledala nějaký záchytný bod.
„Ty si poradíš,“ věřil mi a naložil si – pro něj – těžký baťoh na záda. Natáhla jsem se pro něj a on uhnul.
„Hanku, nehraj si na džentlmena.“ Zakroutil hlavou a mahagonové vlasy mu spadaly do čela.
„Možná jsi upír, ale především jsi žena,“ vysvětlil mi a vydal se z poloprázdného letiště pryč. Přeletěla jsem tu krátkou vzdálenost a baťoh mu sebrala.
„Možná jsi chlap, ale především jsi člověk. Zkus mi ho sebrat.“ Mrkla jsem na něj a on si zase narovnal brýle. Prošel zahanbeně a naštvaně kolem mě a cupital do zasněžené krajiny.
„Ale Hanku…,“ zaskučela jsem a běžela za ním. Ješitní chlapi – můžou se zbláznit z toho, když ženská vydělává víc, anebo je dokonce tisíckrát silnější než oni.

***
„Tak, co mám vlastně hledat?“ zeptala jsem se, když už jsem hodinu běžela plnou rychlostí ve sněhu a pořád kontrolovala kompas.
„Skálu, anebo něco podobného. Nikde jinde to být nemůže, protože v těch dobách tu nic jiného nebylo,“ odpověděl a celý se třásl zimou. Pořád se mnou prožíval tyhle extrémní přírodní podmínky, přestože to byl pouhý, křehký člověk.
„Edward tu někde bude,“ řekl po chvíli.
„To si piš,“ přitakala jsem a stále po něm pátrala očima. Je jen otázka času, kdy v té bílé tmě zasvítí ty rezavé, rozcuchané vlasy.
„Bello, musíme to najít dřív, než začnu senilnět a nevzpomenu si, co jsem měl včera k obědu.“ Stáhla jsem bolestně obličej. Smrt byla daň za lidský život, ale ten život měl aspoň nějaký smysl a konec. Bez konce není příběh. Bez příběhu není nic. Jen ta prázdná, nekonečná nicota – upíří život. Navíc jsem se zase začala cítit provinile. Hank byl člověk s celým životem před sebou. Mohl vynalézt lék na rakovinu, mít za manželku primářku neurologie a mít šíleně chytré děti… To jsem mu úspěšně sebrala. A protože jsem si k němu vytvořila silný vztah – myslela jsem na to pořád.
„Jestli budeš chtít odejít, pochopím to. Jsem sobec. Chci tak strašně lidský život, že jsem jeden ukradla.“ Smířlivě se zasmál.
„Bello, ty jsi mi nic neukradla. Pokud si dobře vzpomínám, tak si mi ho zachránila.“
„No, jo, ale teď…“
„Nemyslel jsem záchranu před nimi, ale před mnou samým. Nebýt tebe, jsem zahrabaný doma a popisuji si zdi rovnicemi, které nikdy nic nevyřeší. Teď někomu pomáhám k tomu, aby mu vdechly zpátky život. To je smysl mého života. Jestli se to podaří – můžu říct, že jsem něco dokázal,“ domluvil a já se široce usmívala. Nesnažil se mě utěšit – to bych poznala.
„Díky, Hanku,“ zašeptala jsem a zahleděla se asi kilometr před sebe, kde sníh pokrýval zřejmě skálu. Aspoň jsem doufala. Zrychlila jsem na maximum a zastavila se u toho výjevu. Hank mi seskočil z ramen a já rychlostí blesku shrnula sníh z kamene dolů. Pod sněhem byla ještě silná vrstva ledu.
„Hlavně nerozlom i tu skálu,“ radil mi moudře a já protočila oči. Jako kdyby nevěděl, že s tím budu zacházet v rukavičkách. Zabořila jsem prsty do toho ledu a natáhla je. Ta skála byla pod ledem dokonale hladká i pro můj citlivý hmat.
„Jo, je to tady… Bello!“ zařval Hank. Ohlédla jsem se a podívala se na velkého bílého méďu, jak si razí cestu směrem k nám. Jeho velké šťavnaté srdce už jsem nějakou dobu slyšela.
„Ten je roztomilý,“ hlesla jsem a obrátila se zpátky ke skále. Mohla mít asi dvacet metrů…
„Bello!“ zaječel znova, když byl méďa skoro u něho.
„Počkej,“ zamumlala jsem a vyskočila na skálu. Udeřila jsem do ní a led poprskal až dolů. „Vždyť už jdu,“ zahulákala jsem, když se Hankovi srdce snažilo vyskočit z hrudi. Seskočila jsem dolů a stoupla si před toho krásného medvídka. Vycítil nebezpečí a postavil se na zadní. Natáhl tlapy, větší než talíře a chystal se zaútočit. Nechtěla jsem, aby si zlámal hnáty, a tak jsem uskočila.
„Ty jsi ale velký méďa,“ zašvitořila jsem a v nestřeženém okamžiku ho podrbala na břiše. Zlostně zařval.
„Chystáš se ochočit si ho?“ zeptal se vyděšeně Hank.
„Bojí se mě. To by nešlo,“ řekla jsem smutně a hrála si s ním. Mohl se z toho zbláznit. Rozeběhl se ke mně a já k němu přiskočila. Půl tunový medvěd přese mě málem přepadl. Zapřela jsem se mu hlavou o břicho a chytila jednu jeho tlapu. Valčík.
„Nikdy jsi neuměla tancovat,“ konstatoval Edward a já zavrčela. Medvěd zaskučel.
„Polib mi…“
„Asi vím co,“ přerušil mě a já pustila mého kamaráda z objetí. Rozběhl se pryč.
„Příště to nenechávej na poslední chvíli,“ prosil Hank.
„Stál dva metry od tebe,“ odbyla jsem ho a nespouštěla z očí toho idiota. „Edwarde, utíká ti svačina,“ vysmála jsem se mu a on se proti své vůli zatvářil znechuceně. „Neříkej, že ti nechutná?“
„Víš, já se aspoň na rozdíl od tebe dokážu udržet. Chceš se stát člověkem, ale stejně se dál chováš, jako upír. Nedokážeš se odtrhnout od lidské krve. Tak to je,“ řekl tu čistou pravdu a já mohla vylétnout z kůže. Tak mi vadilo, že má pravdu. Nevýhoda toho, když se staletý přítel stane vaším nepřítelem. Ví o vás všechno.
„Tak co jsi našel?“ zeptal se Edward Hanka.
„Našel jsem… Počkej. Je to někde tady,“ řekl a hrabal v kapse bundy. Nechápavě jsem to sledovala. „A! Tady!“ zvolal a vytáhl svou ruku s vystaveným prostředníčkem. Usmála jsem se. Edward přimhouřil oči a bylo mi jasné, že právě teď se snaží, aby Hank ztratil koncentraci a začal na to myslet.
„Hanku, to nevadí. Stejně by si to nakonec vyhrabal z tvé hlavy. Sám totiž není schopný najít nic,“ řekla jsem otráveně a přistoupila ke skále. Oběhla jsem ji a seškrábala z ní poslední zbytky ledu.
„Nestůj tam a pojď taky hledat,“ štěkla jsem na Edwarda, který v tom momentě hledal jakékoliv známky nějaké stopy.
„Bello, podívej,“ řekl po chvíli a já ho málem porazila, jak jsem nedočkavě přiskočila. Prstem přejel po prázdném vyrytém čtverci v černé hladké skále.
„Nic tam není,“ konstatovala jsem zmateně.
„Nepovídej,“ hlesl Edward a lámal si nad tím svou hlavu. S tím lámáním mu ráda pomohu.
„Prázdný tajemný čtverec…“
„Tohle je práce upíra,“ řekl Edward a přejel rukou po povrchu skály.
„Nepovídej,“ zopakovala jsem jeho frázi.
„Znamená to, že ShanShu vytvořil upír?“
„Vytvořil… Co já vím. Je mi jedno, jestli to stvořil bůh, mořská panna, anebo Alexandr Veliký. Jen to chci najít.“
„Zeptej se svého vědátora, co s tím,“ poradil mi chytře a já se podívala na Hanka, který si sundal brýle a promnul si jiskřivě zelené oči. S tím chlapem budu muset něco udělat. Mohl by být pekelně sexy, kdyby se nenavlékal do vytahaných triček a občas se oholil. A taky umyl.
„No… Počkejte,“ řekl a začal přecházet sem tam.
„Tohle dělá často?“ zeptal se pobaveně Edward.
„Mlč. Bez něj bys nevěděl nic,“ zasyčela jsem. Edward se na mě smutně podíval.
„Jsi skvělá přítelkyně, Bello.“ Překvapeně jsem vykulila oči.
„Snažíš se mě obměkčit?“ zeptala jsem pohoršeně.
„Ne. Jen mě to mrzí. Tři sta let jsi byla moje nejlepší přítelkyně. Chybíš mi.“ Ten se zbláznil. Dobře, i mně chyběl, ale teď nebyl čas a místo na to, abychom si vyznávali city. Mezi námi je konec. Teď už je to jen život nebo smrt.
„Edwarde, jeden z nás tohle nepřežije a já ti rovnou říkám, že si dost fandím,“ odvětila jsem chladně.
„Až na to dojde, budu připravený,“ přiznal.
„Já taky.“
„Už to mám!“ řekl Hank a ukázal na čtverec. „Plivněte na to!“ Vím, že lidé začnou v zasněžených krajinách bláznit, protože ta bílá se jim dobývá do mozku…
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se starostlivě. Zakroutil očima.
„Váš jed. Plivněte na to,“ dodal na vysvětlenou a Edward to okamžitě udělal. Jed, který se konzistencí a barvou podobal rtuti, se začal rozprostírat po celém obsahu čtverce.
„Co to je?“ zeptala jsem se, když se nám tím odkryl symbol, který jsem v životě neviděla.
„Tohle jsem už viděl,“ řekl Edward a prohlížel si ty klikyháky. Nepodobalo se to žádnému jazyku, který jsem doteď viděla.
„Kde?“ prskla jsem.
„Za normálních okolností bych si to nechal pro sebe, ale tohle budeš muset vyřešit ty.“ To je skvělé. Zase akorát slízne smetanu. Proklaté čtení myšlenek.
„Tohle jsem nikdy neviděl,“ řekl Hank.
„Ani jsi nemohl. Tohle má Marcus na svém přívěsku,“ prozradil mi a já udělala bolestnou grimasu. Volterra…
„Kde to vzal?“ zeptala jsem se otráveně a doufala, že ve skutečnosti třeba mluví o jiném Marcusovi, což asi nemluvil…
„Co já vím. Je jim přes tři tisíce let… Ti musí mít takových cetek.“ Jenom jednomu Marcusovi bylo tři tisíce let. To je skvělé. Sladký domov čeká.
„Já tam nemůžu. Kvůli Emily. Ví o upírech a nechce se jím stát. Zákon zní jasně.“
„Emily? Emily! Kdyby tě Emily tak moc milovala, tak tě požádá o přeměnu!“ vyprskla jsem pod tlakem toho, že budu muset do Itálie.
„Emily je člověk. Nemůže ke mně chovat tak silné city, jako já chovám k ní.“
„Je mi z toho na nic!“ štěkla jsem a vyskočila na nohy. „Jsi sobec!“ obvinila jsem ho.
„Oba jsme sobci. Tenhle z toho života moc nemá,“ řekl a ukázal na Hanka.
„Jeho do toho netahej!“ Hank si stoupnul přede mě a ukázal na Edwarda prstem.
„Něco ti povím. Já člověk jsem a víš co? Kdybych Bellu miloval, stal bych se kvůli ní upírem. Ty jsi se svým životem spokojeným, viď? Láska mezi lidmi není jako u vás. Ona chřadne a slábne. Zničíš Belle tu jedinou šanci úplně zbytečně!“ S Edwardem to pohnulo, ale asi špatným směrem, protože odrhnul rty a na Hanka zavrčel. Obranně jsem se před něj postavila a nahrbila se.
„Sejdeme se ve Volteře,“ zavrčel a rozběhl se pryč.
„Hezky jsi mu to řekl.“ Otočila jsem se na Hanka a ten stáhl obočí.
„Volterra?“
„Bohužel.“
„Zpět do jámy lvové?“
„Někde tě vysadím. Se mnou nepůjdeš.“
„Do hradu určitě ne, ale jak řekl on – sejdeme se ve Volteře. My všichni. Jsme v tom spolu. Tedy ty a já. Jeho vynechám, když dovolíš.“
„Jak myslíš.“ Nechala jsem ho svobodně se rozhodnout a přitom myslela na to, že se vrátím tam, kde mi zničili život. Myslela jsem, že už mě tam nikdy nikdo neuvidí…

Už vím, co se bude dít, jelikož jsem si to tak nějak rozplánovala. Bude to kratší povídka - kolem dvaceti kapitol. Jen abyste si nemysleli, že tohle utahané hledání bude následovat dalších třicet kapitol. Hledání bude první část povídky. A ještě jednou se omlouvám za to týdenní čekání. Zaměstnává mě moje druhá povídka, která ale bude brzy končit, a tahle se stane prioritou.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 2. kapitola: