Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 20. kapitola

21.03.2012 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 34× • zobrazeno 4397×

Bella

Dobře jsem si uvědomovala, že Adrian to ví… I kdyby si to jen myslel, nebylo bezpečné zůstávat v jeho blízkosti. I když jsem se nemohla rozhodnout, pro koho to bylo nebezpečné. Mně je to vlastně jedno. Tak budu odhalená a zabijí mě. Nic, pro co bych musela truchlit. Udělala bych to sama, kdybych na to měla sílu. Ale proměna vás odnaučí myšlenkám na sebevraždu.

Ale rozhodla jsem se, že ještě jedna jasná narážka, a promluvím si s ním. Velmi slušně a nebudu nikoho vydírat. Teď jen chci, aby proběhla ta svatba v pořádku a Hank, no - vlastně už i Dawn - byli šťastní. To jsou pitomá klišé, ale je to tak.

A nakonec zbýval ten jeden malý detail. Samozřejmě absolutně nepodstatný detail.

„A to se ti jako líbí? On… On tě přitajuje?“ zeptal se Hank s otevřenými ústy a nevěřícně zíral, když jsem se mu rozhodla svěřit, protože mě to žralo zaživa - což je u mě relativní pojem.

„Nepřitahuje mě!“ zavrčela jsem a snažila se chabě bránit.

„Počkej. Teď jsi říkala…“

„Jo, dobře, dobře! Přitahuje,“ přecedila jsem skrz zuby a srovnávala se s tím, co jsem vypustila z úst.

„Aha. Jako vážně - Edward?“ zeptal se po několikáté.

„Ano.“

„Ten Edward? Mluvíme o Edwardovi Volturi?“ Sundal si brýle a začal si je leštit cípem košile.

„Ale právě, že on už není Volturi,“ přerušila jsme ho naléhavě, protože tohle bylo klíčové. A taky dalších milion věcí. „Je to člověk s bijícím srdcem. A kromě toho se změnil i povahově. Dospěl.“

„Já bych řekl, že je to pořád stejný, arogantní idiot…“

„Všichni upíři jsou arogantní. Teď je to prostě jen chlap. Ješitný…“

„Hele!“

„Jasně.“

„Dejme tomu, že už to není teenager…“

„Ale tam nejde o to, že to není teenager. Ať už mu je, kolik chce, není to upír! Není to mrtvý kus kamene. Není to, co se mi dřív hnusilo. I kdyby takhle vypadal tenkrát, jako dnes, a byl upír, tak je mi to odporné. Odporné stejně jako já sama…“

„Necháš mě domluvit?“ zeptal se podrážděně a začal přecházet sem tam. Stále si čistil brýle a civěl na mě jako na kuriozitu. „Bello, je to Edward, který se stal člověkem místo tebe a zradil tě…“

„Já vím. Ale… Teď je to jiné. A dobře víš, že já bych tě nedokázala kousnout, vysát jed a přestat. I dneska by to pro mě bylo těžké, a to mě drží na uzdě všechny ty psychické bloky, co mi Havaj způsobil. Vlastně bych to určitě nedokázala. Odolat je jedna věc, ale držet v zubech kus tvého masa a přestat? To nejde. Ale nemění to nic na tom, jak moc jsem ho za to nenáviděla a stále nenávidím.“

„Nenávidíš ho, ale chceš ho?“ zeptal se nechápavě.

„Hanku, na tuhle otázku vysokou školu nepotřebuješ. S přitažlivostí se nedá nic udělat. Navíc, znáš to. Mezi láskou a nenávistí je tenká hranice…“

„Ty ho miluješ?“ vypísknul.

„Řekla jsem snad něco takového?“ Sednul si na stolek naproti mně a vzal mé ruce do svých. Podíval se mi do očí a já čekala.

„Bello, máš ho ráda?“

„Cože?“

„Tak máš ho ráda?“ Celá tvrdohlavější polovina mé osobnosti chtěla zavrčet, že ne. A ona to vlastně byla pravda. Já ho neměla ráda.

„Ne, já ho nenávidím. Jen, když jsem ho málem zabila, tak se to tak nějak stornovalo, víš. Vždycky, když se na něj podívám, tak si říkám, že tohle jsem teď mohla být já – člověk. Závidím mu. Ale… Když mi bylo nejhůř, tak jsem šla za ním, protože on jediný mě dokázal pochopit. Promiň, ale je to tak. On ví, když mu něco popisuju, o čem doopravdy mluvím. Navíc mě objal… Já v něm prostě začala vidět oporu. Jsem pitomá,“ dodala jsem a sklonila hlavu, abych se mu nemusela dívat do očí, kde měl určitě vypsáno, co si o mně a mém počínání myslí.

„A co chceš dělat?“ chtěl vědět po delší pauze.

„Já nevím, ale nedokážu se od něj držet dál. Na to nejsem dost silná. Navíc, je to to jediné… Prostě mám před sebou věčnost a chci pár dnů ochutnávat štěstí.“ Nechci kvůli svojí hrdosti zahodit jediné chvíle, kdy si budu připadat živá. Vzhlédla jsem, když Hank vstal a začal něco hrabat v kapse saka.

„V tom případě,“ začal a s kusem bílého papíru se ke mně otočil, „bys mu měla předat pozvánku na svatbu.“

Dva dny před svatbou, kdy jsem stále ještě nerozhodla, jestli mu to pozvánku dám – v překladu se prala se svými chutěmi a emocemi - jsem byla v zahradě, kde se měl obřad konat. Jsem ráda, že to nebude v kostele. Sice se tu nejedná o žádný strach z křížů, ale spíš o osobní pocit, že tam nemám co dělat.

Spořádaně a lidsky jsem připevňovala nejrůznější blbosti ke sloupkům, zábradlím a židlím. Lidsky, takže několik hodin, a už mi z toho začínalo hrabat, protože jsem mlčela a nezaměstnávala všechny komory mé mysli ničím jiným, než Edwardem. Pořád mi to připadalo zvrácené a úchylné, ale já vážně potřebovala něco… Něco, co je těžko definovatelné, ale v téhle chvíli mi připadlo, že to něco je Edward.

„Škoda, že nesvítí slunce,“ poznamenal Adrian o stůl dál, když už se setmělo. Přitom se na mě díval a z hlasu mu čišela ironie. Tak a dost. Řekla jsem jednu poznámku. Rozhlédla jsem se kolem a kontrolovala čistý vzduch. Dawn něco vyštrachávala na parkovišti z auta a mně stačí pár sekund na to, abych toho všetečného chlapce vyděsila k smrti.

Mihla jsem se k němu a stoupla si mu za záda. Když zase zvednul hlavu, aby mě probodl pohledem, ztuhnul.

„Hledáš mě?“ zavrčela jsem a jemu poskočilo srdce. Pomalu se otočil a já se nechala prostoupit jeho vůní, abych dosáhla černých duhovek. Naštvaná jsem totiž nebyla. A nadržená jsem byla jen v přítomnosti jistého muže.

„Neslyšel jsem tě,“ podotknul a měřil si mě vytřeštěnýma očima. Tepna na krku se mu snažila prorazit kůži, když demonstrovala reakci jeho srdce na blízkost upíra. Ty instinkty.

„Umím být tichá,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jak začít. Nejlehčí bude, když to z něj vymlátím, anebo ho vyděsím tak, že mi řekne i heslo k jeho Facebooku. Chytila jsem ho pod krkem, ale radši nezvedla nad zem, kdyby měl náhodou špatnou teorii. Teď se ještě pořád můžu vydávat za sériového vraha se speciálním výcvikem. Lepší, než oznámit, že jsem upír.

„Teď mi řekni, co o mně víš,“ přikázala jsem chladným hlasem, který zněl ledově i mně. Adrian mě chytil za zápěstí a snažil se mě odtlačit. Báječné. „Dělej. Nebo se zeptám maminky.“ Okamžitě mě pustil a teď už se tvářil vážně zděšeně. No, aspoň, že má strach o matku. To ho šlechtí.

„Ty jsi upír,“ vykuckal. Sakra. Teď už ho aspoň můžu zvednout do vzduchu. Vypadá to lépe a oběť se cítí hůř, když nemá pod nohama pevnou zem.

„Jak to víš?“ Zblednul, když mu došlo, že jsem právě potvrdila jeho teorii.

„Nejsem pitomý.“

„To je blbost. Musel sis něčím projít, abys na to začal věřit.“

„Nemůžu… Pusť mě,“ hlesl a já tak učinila, protože takhle bych z něj nic nedostala. Padnul na kolena a lapal po vzduchu. Povzdechla jsem si a vytáhla ho za ramena nahoru.

„Tak?“

„Tátu zabil upír.“ Nepovídej.

„A to víš jak?“

„Máma měla lékařskou zprávu doma. Našel jsem ji.“

„No a?“

„Rozervané hrdlo a ani kapka krve,“ vysvětlil. Jistě, moje tehdejší heslo – je mi to jedno.

„A to ti stačilo, aby si došel k závěru, že po světě běhají upíři?“

„Byla to fantazie kluka. A pak se máma seznámila s Hankem…“

„Nezkoušej tvrdit, že ti vyprávěl dobrodužné příběhy…“

„To ani nechci. Měl jsem zvyk – proklepnout si matčiny partnery. A našel jsem všechny ty fotky, zápisy…“

„Ježiši Kriste, já ho přetrhnu,“ zavrčela jsem a obrátila se k Adrianovi zády. On prostě nechá doma válet důkazy o existenci upírů. Stačí, že si vystavuje vázy nevyčíslitelné hodnoty a má podivnou kamarádku z Itálie. Má štěstí, že to našel Adrian, jinak by skončil ve vypolstrované cele. Zaslechla jsem, jak Adrian něco sevřel v ruce a bleskově se otočila. V ruce třímal nůžky a já ho mohla ještě třikrát za tu dobu, co mu ruka mířila k mému břichu, přehodit přes celou zahradu, ale nechala jsem ho to udělat. Stejně to ví.

Nůžky se se skřípěním svezly po mojí kůži.

„Spokojen?“ zeptala jsem se a podívala se mu do šedých očí. Stejné na mě zíraly před osmi lety, když z nich vyprchával život. Pustil nůžky do trávy a šokovaně zíral na moje břicho.

„Zabiješ mě?“ zeptal se po chvíli. Jaká zvláštní otázka.

„No, celkem bych i ráda, protože se mi nelíbí, že to víš. Ale jsi nevlastní syn mého nejlepšího přítele, který tě má opravdu rád. Nechci si to s ním rozházet, víš,“ vysvětlila jsem mu klidně. Kdyby to chtěl říct, tak už to udělá. Naklonila jsem se mu k uchu, abych si to ale radši pojistila.

„Ale Adriane, teď tě budu pořád sledovat. Nedokážeš si představit, jak jsem rychlá, silná a jak daleko slyším. Zkus něco říct a zemřeš ty, tvoje matka a všichni, které máš rád. Tvého otce je mi líto, ale na světě jsou stovky upírů. Nejen, že žádného nedokážeš zabít ani s celou armádou, ale hlavně nedokážeš najít toho pravého. Žij klidně svůj lidský život a všichni budeme spokojení. Jinak se stane tohle,“ řekla jsem a utrhla kus kovové opěrky z židle. Jemně jsem ten kousek zmáčkla v dlani a nechala ji zavřenou. Sebrala jsem jeho ruku a vložila mu do dlaně prášek, co mi po židli zbyl. „Snad jsi při své inteligenci pochopil, že vám nerozdrtím nábytek, ale lebku. No, já půjdu. A ty mysli na to, že máš maminku rád.“ Nechala jsem ho tam stát a vydala se směrem k bráně. A už to bylo zase tady. Chtěla jsem za Edwardem a říct mu, jak jsem lhala, vyhrožovala, protože jsem věděla, že on to pochopí. Kdo jiný má na světě někoho, komu může říct, jaká je příšerná zrůda a on ho přesto neodsoudí a nestydí se za něj.

„Bello, kolik ti vlastně je?“ zavolal za mnou Adrian.

„Tři sta let, kamaráde, takže mi netykej a přestaň mě svlékat pohledem. Jsem na tebe moc stará.“

Edward

Hodil jsem klíče do misky na komodě a přelétl očima prázdný dům. Nikdy jsem nebyl zvyklý žít sám a už vůbec ne, když jsem živý a tma mě děsí do morku kostí.

„Bello?“ hlesl jsem a pořádně nevěděl, na co jsem čekal. Co by tu dělala? Už několik dní se mnou ani nepromluvila. Došel jsem do obývacího pokoje, kde byl přes pohovku přehozený černý vak. Na jeho vrchu spočívala obálka z těžkého papíru.

Vzal jsem obálku do ruky a rozbalil ji. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, dokud mi z ní nevypadlo svatební oznámení, kam Bella ještě připsala svůj vlastní vzkaz.

Zase ses mi připletl do života a já tě z něj nemůžu dostat. Uvidíme se na svatbě, která, díkybohu, nebude naše. Jestli přijdeš, dáš mi najevo, že to myslíš vážně. Už nechci trpět, ale potřebuju tě.

Bella

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 20. kapitola: