Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 25. kapitola

04.04.2012 (21:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 4761×

Uplynuly tři roky od okamžiku, kdy mi Edward řekl, že mě miluje. Dokázal si mě tím omotat kolem prstu a já mu uvěřila. Věřila jsem, že mě jen nevyužívá a vážně ke mně něco cítí. Možná to bylo hloupé, ale já se opíjela tou nadějí, že mě může milovat člověk. I když jeho lidství byla v podstatě jen povrchová záležitost, instinkty mu radily utíkat a on mi přesto tvrdil, že mě miluje. A když jsem se mu dívala do zelených očí, kterými se na mě díval jako Hank na Dawn, a ještě mnohem zbožněji, věřila jsem mu a připadala si milovaná a uctívaná. Krásné pocity – i kdyby to byla jen iluze, já se s tím spokojím. I to bylo víc, než jsem kdy dokázala po tom, co se moje naděje, týkající se bijícího srdce, rozplynula.

A navíc… Jako z nás nevyprchá láska, nevyprchá z nás ani nenávist. A já teď dohlédnu na to, aby Edward prožil svůj lidský život, i když se s tím nemůže smířit. Prala se ve mně touha udělat ho šťastným a zařídit, aby si prožil peklo. Měla jsem pocit, že zvládám obojí na jedničku.

Edward promoval a já se šla jako pyšná přítelkyně podívat, jak mu potřásají rukou a vkládají do ruky diplom. Dokázal získat akademický titul doktora filozofie i bez upířího mozku. Asi si toho dost pamatoval ze svých starých studií a přece jenom - sám toho vnesl do dějin hodně, i když to nakonec bylo kvůli utajení přisuzováno někomu jinému. Hank seděl mezi profesory a to byla taky celkem zábavná podívaná. Nadšeně jsem tleskala, když můj přítel, kterého jsem přemluvila, aby se na promoci oholil, přebíral diplom, a pak na mě mrknul. Drcla jsem do Adriana, aby začal taky tleskat, protože bylo vidět, jak ho celá tahle událost nudí. Udělal ksicht, a pak s povzdechem mlátil dlaněmi o sebe. Já musela svoje nadšení krotit, protože přece jenom kamenné dlaně vydávaly jiný zvuk, než dlaně lidí okolo.

„Doufám, že za tohle mě budeš krýt,“ šeptl Adrian a já ho zpražila pohledem.

„Stejně si myslím, že bys to měl Dawn říct,“ odvětila jsem a zářivě se usmála na Edwarda, který se usadil zpět na židli. Vypadal božsky v tom saku…

„Jo, rád mámě řeknu, že na medicínu kašlu a jedu do Londýna s kapelou,“ zabrblal. Ano, asi to nebyla nejlepší možnost.

„Jestli se ti v tom Londýně něco stane…,“ začala jsem varováním a on se zašklebil.

„Nemáš o mě snad strach?“

„Ne, mám strach o sebe, protože to já tě teď budu krýt a tím pádem to bude na mě,“ přerušila jsem ho podrážděně.

„Jsi upír – tohle tě zajímat nemusí,“ utrousil.

„A protože jsem upír, přátelé se hledají těžko, takže jestli se ti něco stane, tak ti ještě přidám a osobně dohlédnu na to, že strávíš pěkných pár let na vysoké.“ Adrian ve mně tak nějak hledal obranu, protože si uvědomil, že tady na mém sedmnáctiletém vzhledu vážně nezáleží, že jsem mnohem starší a v rodině jsem byla za jeho… tetu. Přece jenom je Hank jako můj bratr, a i když žádný z těch vztahů není pokrevní, je stejně silný.

„Zajímalo by mě, proč ten studuje vysokou po milionté v životě?“ mumlal si pod nos. Jemu se na ni nechtělo ani jednou a radši řval do mikrofonu, takže to pro něj bylo asi hodně nepochopitelné.

„Jsi člověk – tohle tě zajímat nemusí,“ zopakovala jsem jeho slova a jen je převedla do lidské verze. „A Adriane, garantuju ti, že jestli z tvé krve ucítím drogy, tak tě roztrhnu jako hada,“ zavrčela jsem ještě dodatečně.

„Kde bych bral zase drogy?“ zeptal se nechápavě. Pokývala jsem hlavou a zanořila se do vzpomínek.

„Já vím, jak takový koncert v Anglii vypadá…“

Wembley, Velká Británie 1966

„Z každého tu táhne alkohol,“ zavrčela jsem znechuceně na zmítající se skupinku pode mnou. Edward se na protější tribuně zachichotal.

„Dneska jsi extrémně otravná. Nestěžuj si pořád a nabídni si,“ řekl a naznačil rukou výběr mladých krků.

„Nemám žízeň,“ zamumlala jsem a zadívala se zase na kapelu pode mnou. Vtom seděl vedle a ruce si rozložil po betonu za námi. Nohy překřížil v kotnících a položil je na sedačku před námi. Dívka, která to schytala jeho nohou do hlavy, se nahněvaně otočila, že ho seřve. Podívala se mu do tváře a otevřená ústa, připravená k nadávkám, zase zaklapla. Mám takový dojem, že by mu klidně vyhradila celou řadu.

„Omlouvám se, slečno,“ zařval na ni přes hluk a i tak dokázal svůdně broukat. Protočila jsem oči.

„Tohle je směšné. Měla bych hledat a ne tu s tebou vysedávat na koncertě kapely, která to má spočítané. Slavnější než Kristus… Idiot.“ Zvedla jsem se ze sedačky a Edward mě stáhnul zpátky. Vycenila jsem zuby a odstrčila ho.

„Jestli aspoň na pár minut nevypneš, zabiju McCartneye,“ pohrozil mi a já mu vrazila pěstí.

„Paula necháš na pokoji!“

„Paula necháš na pokoji,“ napodoboval můj hlas ve směšnější formě.

„Jsi dítě,“ odsekla jsem a sedla si na zadek, abych si ohlídala pěveckého idola.

„To ty taky,“ zasmál se a usmál se takovým rozpustilým úsměvem, že jsem nad tím jen mávla rukou. Za dvě stě padesát let jsem si na tyhle jeho vylomeniny zvykla.

„Bello, podívej, jak si otrávená. Máš žízeň, takže to nebudeme prodlužovat. Dělit se s tebou o tu dívku pod námi nebudu. Jídlo si snad najdeš sama.“

„Neříkej jim jídlo.“

„Jídlo.“

„Můžeš mi říct, jak já tě můžu považovat za nejlepšího kamaráda už tolik století?“ Na oko zauvažoval, a pak se vědoucně usmál.

„Prostě jsem ti byl souzen, abych tě zachraňoval před hladem a věčnou nudou.“

„No, to jo.“

„Ah, Bello, usměj se. Najíme se, poslechneme si pár písniček, a pak pročešeme celou Skandinávii, ano? Najdeme ShanShu, ty se staneš člověkem a všechno bude růžová zahrada. Slibuju.“

Současnost

„Pojď ke mně,“ zaprosil Edward a poťukal ospale na místo vedle sebe. Vklouzla jsem k němu pod peřinu a schoulila se mu na teplé hrudi.

„Neměli bychom teď někde oslavovat tvoji promoci?“ zeptala jsem se a nechala se hladit velkou rukou po vlasech.

„Možná, ale mně stačila ta večeře. Teď chci být s tebou tady,“ odvětil a některá slova komolil. Dávala jsem mu totiž pořádně zabrat a na nohou byl od pěti od rána.

„Stejně usínáš,“ upozornila jsem ho a cítila, jak zavrtěl hlavou. „Usínáš!“ zopakovala jsem a podívala se do jeho tváře, která najela na režim – Spící anděl. Když spal a všechny rysy se mu uvolnily, byl k sežrání, a to doslova. Přivoněla jsem si k jeho tváři a nechala se stravovat ohněm. V tomhle si vypěstujete jakýsi druh masochismu. Líbilo se mi, když jeho vůně svírala můj krk a já tak věděla, že ho mám u sebe. Že mám u sebe člověka…

Ráno jsem se tiše vypravila z domu a naložila Adriana, abych ho odvezla na letiště. Přišlo mi to příšerně teatrální a zároveň úžasné. Jsem jako lidská teta, co veze svého synovce na letiště. Ještě, aby si ke mně chodil pro peníze a cigarety…

Spokojeně jsem se zubila za volantem a dávala mu rady, aby se za čtrnáct dní vrátil se všemi čtyřmi končetinami a hlavou na krku.

„Už to máš vymyšlené?“ zeptal se, když jsem otevírala kufr, abych mu vyndala dvě velké tašky.

„Co jako?“

„No, těch čtrnáct dní… Hele, já si to vyndám sám,“ protestoval, když jsem vzala obě do ruky a kytaru v pouzdru k tomu.

„Vždyť to neuneseš!“ Ani jsem necítila, že něco nesu, ale ten by unesl maximálně tu kytaru.

„Ale unesu. Vždyť jsi tak mrňavá,“ obvinil mě a bral mi to z ruky.

„Hele, nejsem mrňavá,“ odporovala jsem. Vedle něj by vypadal mrňavý každý! Kromě Edwarda… Chyběl mi tlukot jeho srdce v uších, na který jsem byla už vyladěná.

„Jsi jak Hank. Ten si taky vždycky stěžoval, když jsem ho nesla na zádech…“

„Jo, musel být celý nadšený,“ přerušil moje vzpomínání a táhl kufr po zemi. Už červenal a kytara mu padala z ruky. Druhou tašku si ještě ani nevzal. Ale nechám ho podusit, kamaráda. Chtěl si je vzít sám, tak ať si poslouží.

„Chlapi. Nemůžou snést, když má žena větší plat, a nedej bůh, aby byla silnější,“ utrousila jsem a rozhlížela se po hale – takhle brzy ráno byla narvaná a já se snažila nedotýkat lidí okolo a hlavně, aby někdo nenarazil do betonové stěny – a to mě.

„Jo, to nemůžeme. Divím se, že to Edward snese,“ utrousil a já k němu kmitla očima.

„Jak to myslíš?“

„No, tak, že já bych to s tebou nevydržel.“

„Edward je jiný…“

„Teď jsi řekla, že jsou všichni chlapi stejní.“

„Ale Edward mě miluje.“

„Když to říkáš,“ hlesl ledabyle a věnoval se vozíku, na které chtěl svoje zavazadla naložit. Vždycky jsem si myslela, že jediné, co by mohlo Edwarda trápit, je závist vůči mé podstatě, a to, že mu připomínám, čím byl… Nenapadlo mě, že by měl komplexy z toho, že já zvednu bez problému náklaďák. To je… blbost. Určitě.

„Tak jak to máš vymyšlené?“ zopakoval netrpělivě.

„Nestarej se. Hele, nejsou to támhle tví kamarádi?“ zeptala jsem se a kývla ke skupince dvacetiletých kluků, co postávali u odbavování zavazadel. Adrian rozjel vozík k nim a u toho blekotal o tom, abych už nikomu neradila ohledně drog. Jako by ho mohla tetička Bella ztrapnit… Já tak. Jsem ta nejlepší reprezentace.

„Ahoj, kluci,“ zapředla jsem a usmála se. Zamrkala jsem a prohrábla si vlasy. Adrian na mě zakroutil očima a podíval se na svoje slintající kamarády.

„To je Bella. Něco jako sestra Hanka… Rodinná přítelkyně,“ řekl pobaveně.

„A vy hrajete v kapele, ano?“ zeptala jsem se jako debil a namotávala si pramen vlasů na prst. Jeden přes druhého se začal přeřvávat, kdo hraje na co, a kdo lépe. Zaslechla jsem někoho mezi stovkami hlasů, jak říká, že je šest hodin… No, padám udělat snídani svému příteli jako normální lidská žena, co má přítele, který jí normální lidské jídlo. Úžasné.

„Tak nezapomeň, co jsme si domluvili,“ zavrčela jsem Adrianovi do ucha. Chytil mě neočekávaně za pas a objal mě.

„Ať to vypadá aspoň trochu normálně,“ vysvětlil a já mu to váhavě opětovala. Je pravda, že by to vypadalo divně, kdybych mu jen něco šeptla do ucha a odkráčela bych pryč.

„Tak si to užijte,“ popřála jsem všem a oni mi to odkývali jako pejsci. Asi by taky chtěli obejmout.

Doma jsem hodila klíče na komodu a spěchala do ložnice, abych byla u něj, až se probudí. Vstával v tuhle dobu normálně – až mi to připadalo nezdravé, protože člověk by měl spát mnohem déle. Zvlášť, když jsme šli spát – šel spát ve tři ráno.

„Jsi vzhůru,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři.

„To jsem,“ souhlasil bez artikulace. Po chvíli rozlepil oči od sebe a zaostřil na mě. „Jsi oblečená. Kde jsi byla?“ zeptal se vážně.

„No, tak různě. Odvezla jsem jednoho čerstvě zletilého vysokoškoláka na letiště a slíbila, že čtrnáct dní ho budu krýt…“

„Co?“

„No. Jsem prostě teta Bella,“ vysvětlila jsem a nevinně se usmála. Přejel mi palcem po dolním rtu a já blaženě zavrčela.

„Vím, co to pro tebe znamená,“ řekl tiše. „Rodina, promoce a všechny tyhle věci,“ dodal. Přikývla jsem a nechala se ještě chvíli vískat ve vlasech. Potom vyskočil z postele a šel do sprchy, a to byl rituál, kterého jsem se já nikdy nesměla zúčastňovat, což jsem nepochopila. Prostě se teď jdu sprchovat a nikdo tam nesmí… Nevím, co za tím bylo, ale nechala jsem to tak.

Když si čistil zuby, konečně jsem se k němu mohla připojit. Objala jsem ho zezadu rukama a natiskla se na jeho záda. Vykoukla jsem mu pod paží a on se zadíval do zrcadla. Jeho výraz se změnil a já se postavila vedle něj, abych se zeptala, co se stalo.

„Bude mi třicet,“ odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

„Já vím.“

„A tobě pořád sedmnáct.“

„Vlastně je mi tři sta třicet…,“ začala jsem a znala to i na měsíce a dny, ale on mě přerušil.

„Ne, Bello. Je ti sedmnáct!“ štěknul po mně. „Těch tři sta let je jen doba, která uběhla od chvíle, kdy jsi zamrzla v čase. Tvoje osobnost, emoce a tvář jsou pořád stejné… Trvalé a neměnné.“ Shrbila jsem se a zamračeně mu pohled oplácela.

„Já vím, co jsem. Nemusíš mi to opakovat,“ přecedila jsem tiše.

„Bello, podívej se na nás,“ přikázal a otočil mě k zrcadlu.

„Co?“

„Víš, jak to bude vypadat za deset, dvacet let?“ Zase jsem mu stála tváří v tvář a on mě držel pod bradou. „Proměň…“ Přiložila jsem mu ukazovák na ústa včas, než to stačil dokončit. Zavrtěla jsem hlavou.

„Znáš mě tolik let. Víš, jaká jsem. Dokážeš si odpovědět sám,“ šeptla jsem a obrátila se k odchodu. Zastavila jsem se ve dveřích, s očima zapíchnutýma v podlaze. „Nikdy to neudělám.“

Máte tu konečně vytouženej trailer. :D Někdo ho už viděl na shrnutí a mně došlo, že jsem ty slova vybrala tak, že zní nakonec všechno dvojsmyslně a nikdo na nic nepřijde, a to jsem se bála, že všechno vykecám. Snad jen, že bude svatba a někdo zařve. Ale věnujte si i záběrům...

Řeknu vám jen jedno, pokud umím aspoň trochu psát a nebude to v závěru vypadat směšně, tak si za pár kapitol připravte nervy.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 25. kapitola: