Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 29. kapitola

11.04.2012 (15:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4866×

Posadila jsem Edwarda do auta, zatímco si nepřítomně prohlížel okolí. Zaplula jsem za volant a chtěla nastartovat.

„Edwarde, musíš se připoutat,“ hlesla jsem a zřejmě stále ještě plně neabsorbovala doktorova slova, protože jinak bych si tyhle pitomé příkazy odpustila. Jen zíral z bočního okna a mě ignoroval. Nebreč, Bello. Nebreč…

Natáhla jsem se přes něj a zapnula mu pás. Nemohla jsem nabourat i přes moje psychické rozpoložení, ale nevěděla jsem, čeho je momentálně schopný on.

„Miláčku, slyšíš mě?“ zeptala jsem se a pohladila ho po vlasech jako malého chlapce. Otočil se na mě a já tam spatřila výraz, který jsem už dlouho neviděla. Díval se soustředěně a vševědoucně… Jako kdysi dávno.

„Didyme,“ řekl mi pevným hlasem a já vyvalila oči. Pak se jeho pohled zase rozostřil a otočil hlavu nazpět k oknu. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se vzpamatovat. Proč už teď? Proč? Bude mu teprve šedesát, tak - do hajzlu - proč?

Vystartovala jsem z parkoviště jako raketa a v mysli se mi pořád honila doktorova slova o tom, jak se teď všechno sesype.

„Ne, paní Masenová. Můžeme sice zpomalit průběh, ale u vašeho manžela je to ve velmi pokročilém stádiu. Určitě zapomínal, kam si dával své věci, anebo nevěděl, co před chvílí dělal, i když to bylo jen před pár vteřinami.“

„Ale vždyť je ještě mladý…“

„Alzheimer se výjimečně objevuje i u pacientů mladších šedesáti let. A vzhledem k vašemu věku…,“ začal tišeji a mně zatrnulo.

„Co k mému věku?“

„Myslím, že by bylo vhodnější, aby se o pana Masena staral kvalifikovaný…“

„Ne. Můj manžel se mnou půjde domů,“ zavrčela jsem a on zblednul. Edwarda já nepustím na krok. Jsem upír, co nepotřebuje spát, a může s ním být dvacet čtyři hodin denně.

„Jsem jeho manželka! Kdo může být kvalifikovanější?“ vyštěkla jsem a pozorovala Edwarda, jak sedí na posteli a dívá se na své ruce. Už se nehnul pět minut. Drolilo mi to kamenné srdce na štěrk… Nechápala jsem, jak je to možné, ale v mém nitru umíralo i to, co už mrtvé bylo. Jak to mohlo být ještě víc zdevastované a spálené?

Hodila jsem kabelku na věšák a vedla Edwarda za ruku do obýváku. Nevěděla jsem, co mu mám teď říkat, když jde realita mimo něj. Nevěděla jsem, co si počít. Byla jsem bezmocná, stejně jako hmyz. Potřebovala bych Hanka, který zná na všechno odpověď a řekl by mi, co mám dělat. Pustila jsem ho a čekala, co bude dělat. Pomalými kroky došel k prosklené stěně a zase jen zíral a neměl cíl.

Potřebovala jsem brečet a řvát, ale musela jsem být teď ta, co se jen nebude poddávat svým emocím a třískat hlavou o zeď. To, co jsem řekla v nemocnici, platí, a bylo to posvátné. Jsem jeho manželka a postarám se o něj. Není snad nic horšího, než když cítíte nesnesitelnou bolest a vy si ji nemůžete nikde vylít. Jen zadržet a dusit… Nikam ji nepustit, protože je nežádoucí.

Vytáhla jsem mobil z kapsy a našla Hanka v telefonním seznamu. Přiložila jsem mobil k uchu a poslouchala, jak vyzvání. Za chvíli to zvednul a já málem vykřičela všechno, co jsem měla, jenže nemohla.

„Ahoj, Bello,“ zašeptal do telefonu tiše, jako kdyby snad nechtěl někoho vzbudit.

„Ahoj.“ Edward zvednul dlaň a přiložil ji na sklo. Pak ji zase sundal a já si strčila pěst do úst, abych nebrečela. Nádech, výdech…

„Co se děje?“ zeptal se Hank a já už se zakousla centimetr do kůže. Bolelo to pekelně, ale nebyla to ani špetka z toho, co se teď ve mně odehrávalo. Pěst zase spadla podél těla a zůstala zaťatá, zatímco se mi zacelovaly rány. Jen ty, co se vyléčit daly…

„Nic se neděje. Jen jsem tě chtěla slyšet,“ odpověděla jsem a nechávala za sebe mluvit tu upíří, nezdolnou a vždy přítomnou část, co dokázala lhát, i když to bylo prakticky nemožné.

„Tak to jsem rád,“ odpověděl vroucně a já přikyvovala, zatímco se mi křivil obličej. Vtom se Edward otočil a ten pohled, co měl v autě, byl zpět.

„Jdeme na lov?“ zeptal se úplně normálním, vyrovnaným hlasem a dokonce v něm bylo patrné nadšení.

„Cože?“ vydechla jsem zlomeně a stiskla mobil, který zapraskal a padnul k zemi.

„Nebo ne…,“ zašeptal a zase se ke mně obrátil zády. Upíří vzpomínky se mu proplétaly s těmi současnými a rozpadaly se stejně jako jeho nervové buňky. Přešla jsem k němu a položila si jeho ruku na tvář. Nevšímal si mě.

„Edwarde, víš, kdo jsem?“ zeptala jsem se a doufala, že aspoň jednou se na mě podívá očima mého manžela a já v nich uvidím lásku. Ale nebylo mi to přáno. Nevěnoval mi ani jeden pohled a jen rozostřeně zíral na krajinu za oknem. Kolik bolesti dokážu snést, než mě sežere zaživa? Protože já měla pocit, že jsem ohlodaná až na kost. Jako při přeměně, kdy jsem prostě věděla, že teď jsem určitě už jenom ohořelá briketa. Opět jsem si vybavila předpověď naší budoucnosti, co mi slíbil doktor.

„Dojde ke změně osobnosti a bude velmi podezíravý. Zvláště, když mu budete třeba podávat polévku a on vás jí opaří, protože si vyfantazíruje, že jste ji otrávila. Bude úzkostlivý, agresivní a uzavře se do sebe, což už možná udělal, pokud jste vypozorovala, že se vás stranil. Nebude schopen chápat problémy a popře je. Ztratí veškerou iniciativu… Víte, průběh téhle nemoci může být velmi individuální. Může se stát, že v jednu minutu najednou bude vědět všechno, co se stalo, ale pak se ten kontakt zase ztratí. Bude to velmi těžké, paní Masenová. Až se začne toulat a mít halucinace, měla byste vyhledat pomoc. Bude to jenom horší...“

Moc jsem si přála – snad jako nikdy v životě – abych mohla spát. Na pár hodin všechno vypustit z hlavy a nechat se unášet sladkým nevědomím. Ale já tu pořád byla – v plném soustředění a vnímání každého detailu. To abych si to užila ještě víc, protože se nemůžu ani cítit unavená. Všechno, až k základům, budu cítit v plné síle a koncentraci až do konce. Tohle je moje peklo na zemi a já si protrpím každý jednotlivý, ohnivý jazyk, co mě olizoval a dával pocítit mi svůj hněv.

„Edwarde. Edwarde, miluju tě. Zůstanu s tebou,“ šeptala jsem a objala ho. Neopětoval mi to. Bez reakce zůstal v mé náruči a já mu vzlykala do ramene. Nemohla jsem Hankovi říct, co se děje. Udělala jsem už tu nejsobečtější věc v mém životě, a to, že jsem nechala Edwarda člověkem, protože jsem to tak chtěla – protože tak jsem ho milovala. Nechci ještě sobecky přilívat moje problémy do těch Hankových, kterých má určitě nad hlavu, a já se předtím dozvěděla jen zlomek. Prostě mě s tím nechtěl zatěžovat – jak jsem ho znala. A teď je řada na mně, abych se zachovala stejně. Jednou ve svojí existenci si ponesu svoje problémy sama a nebudu je přehazovat na bedra někomu jinému. Nejdřív jsem měla Edwarda, a pak Hanka. Na oba jsem vždycky všechno házela a vylívala si jim svoje srdce. Kradla jsem je o chvíle, kdy mohli být šťastní, protože museli poslouchat mě. Jenže teď, když jsem je potřebovala nejvíc, nemám ani jednoho.

Možná bych mohla zavolat Adrianovi… Ne, to určitě nemůžu. Nebudu si z něj dělat Hanka. Aspoň u něj bych nemusela dělat tu chybu a připravovat ho o cenné, lidské vteřiny, co ještě má, protože já teď na vlastní kůži zjišťovala, že je jejich směšně málo. Možná dost pro ně, ale pro upíra to bylo tak málo… Chtěla jsem víc. Chtěla jsem s Edwardem trávit věčnost, ale ne za cenu toho, že bych o něj přišla. Věděla jsem, jak by to dopadlo, kdybych ho přeměnila. Nevěděla jsem, jestli by on miloval mě, ale myslím, že by jeho zevnějšek neoklamal upíří věčnou lásku, kterou jsem cítila k tomu člověku vedle mě. Nechtěla jsem mrtvolu, já chtěla život a teplo. Chtěla jsem něco, na co si jako upír nemůžu sáhnout, protože je to na mě moc čisté a dobré, a teď platím za to, že jsem se o to vůbec pokoušela. Někdo mě nechal dotknout se nebe, a pak mě srazil zpátky do pekla, abych žila s vědomím, že vím, jak nebe úžasně chutná, ale že už nikdy nebude mé. Že já navždycky zůstanu na té temné, chladné straně. Tam, kde je věčná i nenávist a bolest. Tam, kde si vyžeru všechny svoje hříchy. A sama. Opuštěná.

Edwardovi se začala podlamovat po pár hodinách kolena, a když se setmělo, pospával mi na rameni. Odnesla jsem ho do ložnice a nastavila jeho tělo na posteli tak, aby ležel za mnou a objímal mě. Jeho ruce jsem si schovala na hrudi a nechala ho spát. 

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 29. kapitola: