Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » ShanShu - 32. kapitola + Epilog

Poslední kapitola, kdy se Bella zbaví pout, co ji přikovaly k tomuhle světu, ve kterém nechtěla žít. Bella byla nenávistná a sobecká, zatímco Edward zamilovaný, který se vzdal všeho pro lásku - Emily, ale zjistil, že lidská láska chřadne a někdy úplně vymizí. Oba udělali chyby a oba za ně krutě zaplatili. Na obou však byly napáchané škody. Belle byl vzat lidský život a Edward přišel o život, který miloval. Ale nakonec možná dojdou svého štěstí, ale to už je ve hvězdách. Díky všem, co vydrželi až do konce. Příjemné čtení přeje domcamerci.

17.04.2012 (07:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 90× • zobrazeno 8732×

Když jsem přijela do nemocnice v Jižní Karolíně, a to konkrétně v Charlestonu, zjistila jsem, že slečno mě oslovovali proto, protože Edward vzal doklady, které jsme nechali vyrobit pro doby, jako je tahle, kdy jsem se už neměla vydávat za jeho manželku, aby nikdo nevolal na policii. Byla jsem jeho mnohem mladší sestra Isabella. Věděli jsme, že jednou přijde čas a on toho využil, abych neměla problémy.

Já bych chtěla nějak definovat to, co jsem cítila, ale… Ne všechno se dá vždy popsat slovy. Slova jsou něco tak primitivního, co nepasuje k tomu, co se ve mně odehrávalo. Ale už jsem věděla, že přeměna byla jen polechtání… Byla až neuvěřitelně směšná a protrpěla bych ji klidně stokrát, jen abych nemusela prožít tohle.

Dorazila jsem hned ráno po tom telefonátu a já si uvědomila, jak blízko celých těch pět let byl. Bydleli jsme tenkrát na Floridě a on letěl jen tři hodiny… Tak blízko byl, protože mi věřil. Věřil, že splním jeho přání. Tak moc mi věřil… A když jsem přišla na pokoj, kde pod bílým prostěradlem leželo jeho tělo, cítila jsem tolik nenávisti za to, že mě tu Hank i on nechali samotnou. Prostě odešli.

Edward chtěl, abych si ho pamatovala takového, jaký byl, a já se rozmýšlela před postelí, jestli mu plivnu do tváře tím, že to prostěradlo stáhnu a podívám se do jeho tváře. Neměl mě opouštět. Neměl mi to udělat.

Nechali mě s ním samotnou a já uchopila lem mezi prsty. Zmuchlala jsem ho v ruce a čekala na svoje rozhodnutí. Nekontrolovaně jsem se roztřásla a přemýšlela. Ne, já bud

u zase sobecká a ještě naposled ho spatřím. Já musím. Už jsem ho neviděla pět let.

Stáhla jsem z něj prostěradlo a podívala se do jeho poklidné tváře, ve které nebyla žádná barva a ulpěla očima na jeho namodralých rtech. Pohladila jsem ho po lícních kostech. Už jsme zase měli stejnou teplotu. Byli jsme stejně bledí… Naše srdce nebila.

Sklonila jsem hlavu, abych ho naposledy políbila a nasála jeho vůni, která byla ještě stále patrná, protože zemřel jen před pár hodinami. Edward zemřel… Edward už není… Poprvé jsme si to sama pomyslela a připustila.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem mu do uvolněné tváře. A prohrábla mu zrzavé vlasy, co byly převážně protkány stříbrnou nití. Ale pořád tam byl ten zvláštní, jedinečný bronzový odstín. Přešla jsem k oknu na chodbu a zatáhla žaluzie. Vlezla jsem si k němu do postele a složila si hlavu na jeho tiché hrudi.

Sestra otevřela dveře, a když mě uviděla, jak tam vzlykám na hrudi svého mrtvého manžela, otevřela ústa a já zavrčela.

„Vypadněte,“ přecedila jsem skrz zuby do Edwardovy nemocniční košile. „Vypadněte!“ zařvala jsem, když tam pořád postávala se soucitným výrazem. Konečně odešla a já ho tak mohla nerušeně ještě objímat a nasávat jeho vůni, která ale pomalu doznívala, a krev se usazovala v dolních částech těla. Celý den jsem probrečela a nechtěla dát ani jeho tělo z ruky a být s ním co nejdéle, ale věděla jsem, že to nejde.

 

Pohřeb jsem nechala zařídit doma v Hanoveru na hřbitově, kde leží i Hank a Dawn. Adrian mě celou dobu držel za ruku, i když musel mít už po pár minutách tu svoji promrzlou. Byl tam jenom on a já. Nechtěla jsem, aby tam byl ještě někdo jiný. Když zapustili rakev do země, Adrian se na mě tázavě podíval, ale zřejmě netušil, jak svůj tázavý pohled formulovat do otázky vyřčené nahlas.

„Chceš se mě zeptat, co budu teď dělat,“ konstatovala jsem a zvedla k němu oči.

„Myslím, že to vím,“ řekl a já zvedla obočí. „A taky vím, že tě asi nepřemluvím.“ Přikývla jsem a klidně se usmála a on překvapeně zamrkal.

„Konečně se mi splní to, po čem toužím už od té doby, co jsem se probudila jako upír.“

„Co?“

„Smrt. Pravá smrt,“ přiznala jsem a šťastně se nadechla vzduchu, ve kterém byla cítit čerstvě vykopaná hlína.

„Bello…“

„Ne, Adriane. Víš, trpím tak jako nikdy v životě. Nedá se to ani popsat, jak moc to bolí, ale zároveň jsem šťastná, protože brzo budu mít konečně klid. Tohle mi otevřelo cestu, a

bych mohla být volná a ne svázaná strachem z uhoření,“ vysvětlila jsem a on stáhl obočí, jak se snažil absorbovat moji lásku k pravé smrti. „Pro člověka je to nepochopitelné. Nesnaž se o to,“ doporučila jsem mu a hodila růži na víko rakve. Při příchodu jsem už dvě položila na hroby o řadu dál.

„Adriane, něco od tebe potřebuju,“ zašeptala jsem a on vyčkával. „Potřebuju, abys šel na policii a nechal po mně vyhlásit pátrání. A až mě prohlásí za mrtvou, nech mi udělat hrob vedle něj. Všechny pravomoci jsem ti už zařídila. Jsme oficiálně příbuzní a ty jsi můj poslední blízký, takže na to budeš mít právo. A co se týče náhrobku, ráda bych bílý, jako má můj manžel…,“ diktovala jsem mu pokyny a jemu přes okraj oka přetekla slza. Natáhla jsem prsty a setřela mu ji z tváře. „Přesně, jak jsi říkal. Poslední naživu. Ale nepadlo to na tebe jen proto. Spoléhám na tebe, protože jsi můj přítel. A jak vidíš, mít za kamarádku upíra, nepřináší zrovna zábavné věci. I Hank to věděl…“

„Hank tě měl rád. Bylo mu jedno, jestli jsi upír. Nezáleželo mu na tom…“

„Jo, já vím. Ale mně na tom nikdy záležet nepřestalo. Nedokážu přijmout sama sebe. A ještě ke všemu, když by se teď přede mnou rozprostírala věčnost bez něj,“ dodala jsem a podívala se na náhrobek, kde bylo zlatým písmem napsáno Edward Anthony Masen – milovaný manžel. Kdyby nepromarnil svůj život se mnou, mohl tam mít i otec. Ale jsem mu za to strašně vděčná, že mi ho věnoval.

„Bello, prosím, nedělej to,“ zkusil náhle pevným hlasem a slovo prosím popíralo jeho přikazovací tón.

„Adriane, tady mě už nic nečeká. Strašně se těším na to, až to udělám. Až budu mít tohle všechno za sebou.“ Odvrátil ode mě obličej a zaměřil se na malý kostel, zatímco zuřivě vrtěl hlavou. Objala jsem ho a spojila mu ruce za zády.

„Hank mi naznačil, že moje proslovy jsou nudné… Takže… Mám tě ráda, Adriane,“ hlesla jsem mu do kabátu a on mi objetí konečně opětoval, když kolem mě položil své teplé ruce a tvář mi zabořil do vlasů. Nedokázal mi odpovědět, ale já věděla, co cítí. Jeho srdce mi to bilo přímo do obličeje. „Jsem ráda, že je se mnou v posledních chvílích člověk… A Adriane, až se podíváš na stav svého bankovního účtu, nezkolabuj, prosím.“

 

 

Během letu na Havaj jsem se dívala z okna na modrý oceán a věřila, že svět musí být pro ostatní krásný, ale mně momentálně nepřipadal krásnější než smrt. Chtěla jsem už být konečně volná a svobodná, když ze mě spadly všechny okovy.

Když jsem vystoupila z letadla bez jediného zavazadla, vydala jsem se rovnou směrem k lávovému pramenu. Cestou jsem minula silnici, přes kterou se kdysi převalila velká masa vyvřelého magmatu, a tak zůstaly vidět jen malé úseky asfaltu. A tam, v té změti ztvrdlé lávy, co při tuhnutí praskala, a jeden pramen se převaloval přes druhý, takže to v závěru byl naprosto zdevastovaný povrch, byla zapíchnuta cedule Neparkovat.

Bylo tam plno turistů, ale když se terén zhoršoval, lidí ubývalo.

„Tati, můžeme jít blíž?“ zeptala se dívka o dvě stě metrů dál za mnou svého otce.

„Ne, je to nebezpečné. Ten povrch je tam nestabilní.“

„Ale ta ženská tam taky jde,“ postěžovala si závistivě.

„Tak ji nech, když je blbá,“ odbyl ji a já se usmála. Už jsem překročila poslední hranici, kdy se to teplo ještě pro lidskou kůži dalo snést.

„Hej, nechoďte tam!“ zakřičel na mě někdo, ale já se nezastavovala. Podrážky bot se mi roztékaly na rozžhavených kamenech a brzo jsem o ně přišla. Bosýma nohama jsem pokračovala až k proudu bazaltové tekutiny, co o kus dál se syčením vytékala do moře. Necítila jsem bolest – pořád to ještě nemělo tolik stupňů, které mě čekaly tam dole. Jen jsem věděla, že jsou ty kameny rozpálené do běla, ale na kamennou kůži stále nepůsobily.

Všechno kolem se třáslo pod silou lávového proudu a kyselé páry stoupaly vzhůru. Lidé v dálce křičeli o pomoc a chtěli mě zachránit, ale netušili, že já už záchranu mám.

Moc dobře jsem věděla, že i když se Edward stal člověkem, nezačal odznova s čistým štítem. To nebylo možné, aby někdo jen tak smazal všechno, co jako upír udělal – co jsme udělali. A jestli nějaký posmrtný život existuje, budeme tam spolu – v pekle, abychom zaplatili za všechny hříchy, co jsme spáchali. Jsme – byli jsme – upíři. Zasloužíme si to. Pro nás nebe není. Ale bylo mi to jedno. Těšila jsem se, že ho zase spatřím, ať už to bude kdekoliv.

Neohlížela jsem se a nedívala se naposledy na svět, protože můj svět odešel s Edwardem.

„Jdu za tebou,“ zašeptala jsem a zavřela oči. Potom jsem skočila a byla tak konečně volná. A s vědomím, že ho brzy uvidím, šťastná.

 

Epilog

Adrian

„Tati, kam teta Bella odešla?“ zeptala se moje dcera, když si chtěla začít hrát se zapalovačem, aby zapálila svíčku. Sebral jsem jí ho rychle z ruky s varovným výrazem.

„Ne, Bello. Spálila by ses.“ Podržela mi s nahněvaně našpulenými rtíky svíčku v malých ručkách a já zažehl její knot.

„Už jsem velká,“ protestovala zamračeně. „Je mi osm!“ dodala a já souhlasně přikývnul, abych ukázal, že beru její slova velmi vážně. „Tak kde je teta?“ zeptala se znovu a já si povzdechnul. Sám jsem to nevěděl.

„No, je určitě na krásném místě a kouká z nebe na nás,“ zalhal jsem. Poslední místo, kde by Bella byla, by bylo nebe.

„Jo, a mračí se tak, jako vždycky,“ řekla a zazubila se. Ona neznala Bellu, která ještě měla pro co žít a nádherně se usmívala.

„To si nemyslím. Bella je tam určitě moc šťastná,“ hlesl jsem a podíval se na hrob Edwarda. Ani on neměl vstupenku do nebe – pokud nějaké existuje. Ale měl bych být otevřenější, když existují upíři a metamorfové.

„Protože je tam s Edwardem?“ zeptala se, protože ho znala z povídání. Nastavila druhou svíčku, aby ji položila i na Edwardův hrob.

„Ano, protože je tam s Edwardem. Ty máš dneska otázek,“ poznamenal jsem a rozcuchal jí platinově blonďaté vlásky, které po mně zdědila, stejně jako šedé oči. Byla moje malá kopie.

Chvíli jsem tiše stál, zatímco Bella trhala plevel z míst, kde neměl co dělat.

Věřil jsem tomu, že Bella konečně našla klid – možná ne tak, jako člověk, ale ona si dokázala vytvořit vlastní způsob, jak ho najít. Pozoroval jsem ty dva bílé hroby se jmény Edward a Bella a přišlo mi to tak zvláštně romantické, jak tu leželi vedle sebe, i když byl Bellin hrob prázdný. Měl totiž jakousi duši.

Moc jsem ji kdysi miloval, ale když jsem viděl, jak se těma svýma zlatýma očima dívá na Edwarda, moje naděje shořely dřív, než jsem mohl vůbec začít doufat. Jejich láska byla něco jedinečného a vidět je pospolu byl požitek, protože si vzpomínám, že když se brali, strašně jsem chtěl, abych to zažil taky.

„Tatí, pojď už,“ zamumlala Bella a zatahala mi netrpělivě za rukáv. Chytil jsem ji za ručku a vedl úzkou cestičkou mezi hroby pryč. Hřbitov nebyl ideální prostředí, kam by chtěli rodiče svoji dceru brát, ale pro mě to byla důrazná připomínka toho, že musím Bellu chránit, protože ne všechno končí dobře. Ale mým úkolem bylo, abych dohlédnul na to, aby ona měla svůj šťastný konec. Ale nejdřív ji pošlu do školy.

„Budeš mi zase vyprávět pohádku?“ prosila moje Bellinka, když jsem přes ni v autě přetahoval pás.

„Jakou?“

„No, tu o upíří princezně.“

---

Tenhle konec má pro mě velkou citovou hodnoutu a jiný nebude. Takhle to prostě mělo být. Oba udělali chyby a oba za ně zaplatili.

Děkuji za hlasy v nej povídce a s některými se dál budu setkávat u mých ostatních povídek. S pozdravem a přáním pěkného dne domcamerci. A nebojte - i já spotřebovala hromady kapesníků, jako většina z vás. Ale nikdy bych nenechala upíra žít bez svojí věčné lásky, která by byla mrtvá. To by byl pro mě špatný konec, protože když upíři milují, tak milují navždy. A tohle je pravidlo Meyerové, které já nikdy neměním.

« Předchozí díl

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ShanShu - 32. kapitola + Epilog:

Nemůžu. Bylo to dokonale, poprvé brečím u povídky. Víc toho ze sebe teď nedostanu... Snad jen to, že mi to zase hodně dalo. Děkuji..]smile19.gif" alt="Emoticon" />

Zase si me dostala byl to neskutecne nadherny pribeh plny emoci a ja mu zase propadla prozivala jsem to s nimi ...jeste ted mi tecou slzy , mela bxys vydat knihu urcite by dostala i oceneni

Neuvěřitelné, jak může být něco tak dokonalé. Jak řekla v jedné z kapitol Bella, láska a nenávist jsou odděleny tenkou hranicí a já ze srdce nenávidím a taky nenapravitelně miluju smutné konce. Protože jen ty ve mně dokážou probudit tako emoce, jako například zrovna tvá ShanShu. Nádherně jsi vykreslila všechny postavy.

Jako první Bella, která byla, jak jinak, mou nejoblíbenější postavou, a kterou jsem si hned od začátku zamilovala. Byla to taková ta "zlá" Bella, která se živí lidmi, ale uvnitř je nádherná ještě víc, než zvenku díky své upíři podstatě.

K Edwardovi... Tenhle Edward se mi líbil mnohem víc, než ten nejúžasnější, nejdokonalejší, nejkrásnější a nejhodnější Edward z Twilight. Na pohled arogantní sobecký frajírek, ale také má i ty dobré vlastnosti. Podobně jako Bella, i když u ní je to zase něco trošku jiného. Kžadopádně se mi líbí, jak v téhle povídce není všechnorozděleno na černou a bílou.

Hank a Adrian...Prostě sprvní lidé, jako přátelé upíra. Hlavně Hank byl neuvěřitelně úžasná postava už od začátku a bylo tak zajímavé sledovat jeho stárnutí a to, jak se měnil. A Adrian, o kterém jsem si myslela, že je idiot, ale nakonec se z něj vyklubal poslední, kdo Belle zůstal.

Méně oblíbená postava, tedy Emily. Možná je to trochu moc zlé, takhle ji obviňovat, ale ZA VŠECHNO MŮŽE ONA. Ne, dobře. Za všechno může ShanShu. Ale Bella měla pravdu, když řekla, že si Emily Edwarda nezaslouží. Chápu, je člověk, má strach, ale prostě si měla uvědomit dřív, že Edwarda nemiluje dost na to, aby se nechala přeměnit a raději "donutila" k přeměně ho. Sobecké.

No, každopádně ti děkuji, že jsi tuhle povídku napsala, protože díky tomu jsem mohla zase po dlouhé době cítit... ani to nedokážu popsat. Moc pocitů. Prostě děkuju :)

Včera som sa tu zvíjala v smiechu nad WTF a dneska...toto bolo niečo tak odlišné, ale pritom skvelé.Súhlasím, so všetkými komentármi čo ťa tu chvália, opakovala by som čo už tu bolo napísané.Posledné kapitoly som obrečala, no naposledy som tak oplakala Máriu Antoinettu od Zweiga, bolo to hodne dojímavé a pravdivé, je ťažko vyjadriť lúčenie sa s našimi blízkymi,ked odchádzajú,či už fyzicky alebo psychicky, to vedia posúdiť tí čo to už zažili. Bohužial, medzi nimi som aj ja.Ďakujem za umelecký zážitok.

Moja posledná poviedka od teba. Nemôžem sa zmieriť s takýmto koncom, ale aj také musia byť.

Porad tvrdim a zrejme s tim nikdy neprestanu ze jsi ta nejtalentovanejsi autorka na techto strankas nebo vubec ty se toho psani opravdu drz protoze kazda z tvych povidek je hotova slast fakt pozitek k tehle povidce jsem byla zpocatku zkepticka a ted bych si nejradsi nafackovala ze jsem ji necetla iz drive me jen tak neco nedojme ale gratuluju bulela jsem jak zelva... Na nektere veci proste slova opravdu nestaci a z tohohle mam vazne silny zazitek na dozivoti to ti povim nejdrive ohromna legrace ze se valim smichy pod stolem a zaverem tohle... Nemam slov jsi proste uzasna skvela a naprosto dokonala autorka a ja doufam ze se brzy vratis a zase se pustis do psani vlastne ne ja o to primo skemram

Krásné ale smutné

Povídku jsem četla od včerejška. Zhltla jsem jí tedy opravdu velmi rychle. Ovšem dostala se mi hluboko pod kůži. Příběh to byl moc hezký, dobře se to četlo, ač jsem se od této povídky zprvu dosti distancovala.
No, co říci k postavám… ač Edward není mou oblíbenou postavou - a nikdy nebyl - tak tady se mi jeho charakter zamlouval. Povahu této Belly jsem si zamilovala, nenastala ani kratičká chvíle, kdy bych jí odsuzovala či jí neměla ráda. Prostě taková pro mě dokonalá postava - a dokonalá právě svou nedokonalostí, svými chybami, ale hlavně svým já. Co se týče tvých ostatních postav, Hank bez komentáře, úžasná to postava, občas však až moc… občas byl opravdu až příliš dokonalý, takže se mi trochu přestával zamlouvat, ale nakonec přece jen to byla postava velmi příjemná. Emily se mi zamlouvala, ač jsem ji nechápala - ovšem samozřejmě tak nějak se můj názor pokazil ve chvíli, kdy se vše vrátilo do pohledu Belly. I ta krátká chvíle, kdy jsme zabrousili do Volterry, byla super, opravdu mě tehdy potěšilo setkání s Belliným stvořitelem Marcusem a na chvíli jsem v pozdější fázi příběhu i doufala, že se nakonec vrátí Bella do gardy - protože tam tak nějak v kontextu příběhu patřila. Ač si myslí, kdo chce, co chce. A nakonec ještě jedna postava, která mě oslovila… Adrian… další skvělý charakter, celkem jsem si jej oblíbila, ač těch příležitostí jsem měla tak nějak málo - na můj vkus.
Co se týče konce… epické, úchvatné, úžasné a perfektní. Lidi si myslí, že miluji smutné konce… ale vlastně to tak není. Jen čtu povídky hlavně proto, abych se zbavila destruktivní energie a navíc, žádný konec nemůže být úplně smutný. A tenhle mi připadá více veselý, než smutný… rozhodně, připadá mi krásný a slibující naději. Naději, ale ne utopii.
Smekám před Tebou a těším se, kdy se zase začtu do další z Tvých povídek.

Shanshu bola poviedka, ktorej som sa bála. Bála som sa a nechcela som ju najprv čítať, aj keď mi jej kvality boli dobre známe. Strach som mala z toho, čo som už o tej poviedke vedela z tvojho rozprávania a z toho čo si mi o nej prezradila.

Nakoniec som sa rozhodla, že treba vedieť prekonať strach a pustila som sa do čítania a ako mnohokrát predtým - neľutujem to ani na sekundu.
Myslím, že celé posadnutie touto poviedkou, pramenilo z dokonalého začiatku. KAŽDÁ tvoja poviedka je úžasná, milujem ich od prvého slova, ale Shanshu je špeciálne!
Vrhne nás do rozbehnutého vlaku 300 ročného hľadania, ktoré práve vrcholí. Tým pádom si vlastne viac menej odbúrané rozbehové kapitolky. Pre mňa poviedka začínala ako dobrodružný román, kde som so zatajeným dychom čakala, čo sa stane ďalšie, aký objav sa im podarí a aké indície nájdu.

Ďalšia fáza bola pre mňa... ako to správne nazvať. Ako niečo prechodové, znova hľadajúce, ale inak ako dovtedy. Hľadanie samých seba. Edward ako človek bol riadny šok (ja viem, vedela som to od teba, ale bol to šok, na ktorý som si musela zvykať.
), ale nakoniec aj príjemná zmena. Jednoznačne a presne popísané deje, čo človek zažíva po 300 rokoch čistej dokonalosti, neomylnosti a perfektných zmyslov a schopností, uverila som ti každé slovo a rozumela tomu, prečo sa práve tak správa.

A prichádza znova zmena s dejom. Odrazu thriller! Mučenie, krv, bože ja to môžem, o to pokoj. (Aj viac mohlo byť! Kruté, ale dokonalé!)

A nakoniec, po toľkých "záporných" stránkach odrazu - VEĽKÝ ZLOM! Romantika nasleduje, srdiečko plesá, revem ako malé decko. Usmievala som sa ako prídrbek nad Belliným bojom keď sa bála/nechcela priznať, že je do Edwarda proste blázon. Všetko nakoniec dopadlo šťastne.
Prvé slzy prichádzajú so svadbou. Poplakala som si pri Adrianovom priznaní, potom som plynulo zavlažovala ďalej pri All you need is love scéne. (Flashback k tomu koncertu mi znova pripomenul tvoju výnimočnú vlastnosť a schopnosť nadväzovania deja, ty moja Rowlingová II. )

Ako to pokračovalo, rozmýšľala som, či nie je čas prestať čítať. Či si to nechcem zapamätať tak, ako to bolo - krásne. Neurobila som to, moja dychtivosť ma hnala ďalej. A čím bližšie bol koniec, tým viac sĺz bolo. Niagara je úplné hovno, moje údolie sĺz bolo proste nekonečné. Pri liste od Edwarda sa to všetko definitívne rozlialo a nezastavilo sa to ani hodinu po konci čítania. (Padol balíček na soplíky, maminka mala v aute zábavu, keď zisťovala, prečo tak veľmi nariekam. Priznala som jej, že je to veľmi tragické, že smutnejších vecí veľa nie je ako táto poviedka). A odrazu tu bol epilg, ako blesk z jasného neba a pršalo mi z očí ďalej!Nielen pre tú nádheru, ako to vlastne dopadlo (sadend nesadend, proste to bolo nádherné), ale aj nad tým, že mi skončila už 8 srdcovka od teba. Toľko k mojim vyčerpávajúcim pocitom.

Takže EMILY. No na ňu som počula všeliaké reakcie. Vedela som však pochopiť, prečo bola pre Bellu tŕňom v oku a prečo ju nenávidela. Ale narovinu si povedzme pravdu. Nebyť nej, nemali by sme toto dielo. Možno milovala Edwarda, ale bola len obyčajný úbohý človek, ktorý má tiež hranice lásky, pochopenia... Niekto by skočil po šanci byť upírom, obetovať sa pre lásku atď, ale boli by aj taký, čo by to neurobili. Emily nevedela toľko obetovať, ale to neznamená, že ho nemilovala. Preto ju neodsudzujem, ale považujem ju za katalyzátor deja.

Do Hanka som sa zamilovala hneď na začiatku. Vedela som si ho predstaviť a ak by som mala to šťastie stretnúť ho, obdivovala by som ho pre jeho inteligenciu, priateľstvo, pomoc a pre mňa fakt, že je nepopierateľne sexi (aspoň v mojej hlave). Preto bola pre mňa rozlúčka s ním bolestivá a intenzívna, ako keby to bol môj priateľ, ktorého mám nadovšetko rada a statočne som plakala. Keď zomrel, zlomilo mi to moje srdiečko, lebo bol tak dokonale zlatý (podobný plač bol už iba pri Edwardovi. Skutočne bolestivá a krásna scéna.

Ešte dve veci. Jedna je pre mňa nová. Adrianove vyznanie lásky Belle, na jej svadbe, to ako sa dokonale zachoval a ako jej ponúkol priateľstvo, keď stratí všetko (bože, môžem plakať pri komentári? Asi môžem, vracajú sa spomienky ). Tá druhá súvisí tiež s Adrianom. Je o jeho pár viet v epilógu, ktoré som si prepísala doma na papierik a čítam ich každý deň, akoby boli motto, ktorého sa chcem držať. ( presne tieto "Věřil jsem tomu, že Bella konečně našla klid – možná ne tak, jako člověk, ale ona si dokázala vytvořit vlastní způsob, jak ho najít. Pozoroval jsem ty dva bílé hroby se jmény Edward a Bella a přišlo mi to tak zvláštně romantické, jak tu leželi vedle sebe, i když byl Bellin hrob prázdný. Měl totiž jakousi duši.

Moc jsem ji kdysi miloval, ale když jsem viděl, jak se těma svýma zlatýma očima dívá na Edwarda, moje naděje shořely dřív, než jsem mohl vůbec začít doufat. Jejich láska byla něco jedinečného a vidět je pospolu byl požitek, protože si vzpomínám, že když se brali, strašně jsem chtěl, abych to zažil taky. )

Nakoniec už iba zopakovať a znova povedať, že si úchvatná poviedkárka, ktorej kvality sú pre mňa inšpiráciou, idolom a silou. A ešte- Na svete existuje osoba, ktorá vám dá chuť žiť a odvahu zomrieť. Jeden z mojich obľúbených citátov a myslím si, že presne pasuje na túto poviedku, ktorá je pre mňa proste TOP!

I když to tu zaznělo mockrát, musím se přidat. Skvělá povídka, skvělý nápad a skvělé napsané. Prostě všechno skvělé. Jsem rád, jak to skončilo. Sice smutné konce nemusím, ale tomuhle příběhu to slušelo.

Hodně obdivuji tvůj styl psaní. Píšeš naprosto famózně. Nestalo by se mi, že bych se u nějaké kapitoly nudil, děj je pěkně plynulý a dá se do něho pěkně vžít.

Chápu, že už tě ta samá chvála snad musí nudit :D. Ale nedalo mi se nevyjádřit.

Přidat komentář:

Nick:

Text: