Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 11.

11.08.2010 (19:30) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1156×

Kapitola 11. – Nesmrtelný

Jakmile jsem se dostala z města pryč, přede mnou se rozprostřela krajina se samými loukami a pastvami. A i když jsem to brala po dálnicích, bylo tu celkem málo aut. Já si pak spustila střechu a nechala skoro letní vítr, aby si pohrával s mými vlasy. Přemýšlela jsem nad otázkou, co tak důležitého tam Edward zapomněl, že se tam proto musel vrátit, a tak přijít o život. Nebo to byla jen kamufláž, a on když věděl, že to vybouchne, prostě do toho skočil, protože já jsem ho zklamala. Na tu druhou možnost jsem radši zapomněla, i když mi pořád nahlodávala mysl. Projížděla jsem různými státy a nepřemýšlela nad tou událostí, jen jsem vnímala krásy přírody. Po dvou dnech, které jsem strávila kocháním se přírodou, jsem ten třetí znovu přemýšlela, ale tentokrát nad tím, co jsem za tu dobu udělala špatně. Projížděla jsem si každý den, na který jsem si vzpomněla, ale žádnou chybu jsem neviděla. Dělala jsem to, co nás naučili a to, co jsem se naučila v praxi. Když bylo něco kolem deváté večer, míjela jsem ceduli s nápisem Forks. Pak mi akorát zbývalo prokličkovat se mezi baráky k tomu našemu a byla jsem doma. Otevřela jsem dveře a ke mně přilítnul Emmett.

„Bello, už jsem si myslel, že nepřijedeš, jak to že si přijela až teď?“ vítal mě Emmett a pomohl mi s taškama.

„No, chtěla jsem si pročistit hlavu od jedné události, tak jsem sem jela z D.C. autem,“ vysvětlila jsem mu.

„Z D.C. do Forks autem? Nezbláznila jsi se? Vždyť je to přes celý Spojený státy,“ nechápal Emmett.

„No jo, to je, ale jak se ti pročistí hlava,“ řekla jsem mu a on věděl, co to znamená, protože když jsem zastřelila Petera, taky jsem se jela projet.

„Bello, co se stalo?“ zeptal se mě Emmett o poznání vážněji.

„Víš, všechno šlapalo jako hodinky, měla jsem u sebe zásahovku i letku s bombou, dokonce jsem i někomu namlátila, pak jsem vlezla do místnosti, kde byli všichni vůdci, ale taky tam byl i Edward, zásahovka se postarala o vůdce, ale Rektor upláchl, já jsem pak odtáhla Edwarda ven a nechala spustit bombu na ten barák, ale on tam pak vlítl s tím, že tam něco zapomněl a jakmile se za ním zavřely dveře, barák vybuchnul a začal hořet. Takže Edward zůstal uvnitř, když to bouchalo a je teď mrtvý a zase kvůli mně,“ vysvětlila jsem Emmettovi, ale ten jen na mě koukal a nic neříkal. Jenom koukal a asi přemýšlel.

„Emmette, děje se něco?“ zeptala jsem se ho.

„Já nevim, jestli ti to mám říct,“ šeptnul si pro sebe Emmett a já pomalu šílela.

„Říct co?“ nechápala jsem to.

„Bello, řekni mi, jestli ti na Edwardovi záleží nebo ne,“ řekl mi Emmett.

„No, je to zločinec, který jen vraždí, ale zase je to člověk, se kterým jsem trávila hodně času-“

„Jenom mi řekni ano nebo ne,“ vynutil si Emmett

„Asi ano,“ řekla jsem mu.

„Víš, ten den, jak si odjela, jsem měl zase rande s Rose a ona byla celou dobu pořád taková divná, až jsem to nevydržel a zeptal se, co se stalo. Řekla mi něco, čemu nemůžu pořád věřit, ale jestli je to pravda, Edward žije,“ řekl mi Emmett, ale já to vůbec nechápala.

„Emmette, co mi to tu vykládáš, já ho viděla umřít,“ nechápala jsem to a začínala jsem pomalu hysterčit, ale v podstatě jsem nechápala proč. Edward byl přece nájemný vrah a pracoval pro zlou společnost, takže by mělo být dobře, že je mrtvý, ale mě to není jedno, ale co to znamená?

„Řeknu ti to asi takhle, Rose mi řekla, že ona a jejich rodina jsou upíři,“ vymáčkl se Emmett.

„Upíři? A srandu si ze mě takhle neděláš,“ nevěřila jsem mu ani slovo.

„Já tomu taky nevěřím, ale když mi to řekla, vypadala jako že se jí ulevilo, že to vím,“ argumentoval mi Emmett.

„Jestli máš pravdu, tak Edward zítra přijde do školy,“ řekla jsem Emmettovi a ten souhlasil. Já jsem šla spát, ale moc jsem toho nenaspala a spíš jsem vyhledávala informace o upírech. Našla jsem celkem věrohodně vypadající stránku, kde byly popsány nějaké vlastnosti toho, jak je poznat. Projížděla jsem ty vlastnosti a v paměti projížděla každou chvilku, co jsem s Edwardem prožila, a jak se choval i ty chvíle, co jsem viděla na kamerách z jejich domu. V podstatě jsem je nikdy neviděla jíst,  ale jinak jejich chování bylo jako každého z nás. Asi po třech hodinách strávených na internetu a přemýšlením nad tím, jestli by mohli být upíři nebo ne, jsem usnula.

Ráno jsem se probudila celkem brzo, a tak jsem měla spoustu času se připravit na to, jestli přijde nebo na to, jestli nepřijde. Vzala jsem si na sebe svoje oblíbené černé tílko a sladila to s džínovou sukní a k tomu pohodlné lodičky. Emmett byl na můj styl zvyklý, a tak to už nijak nekomentoval. Dneska jsme pro změnu jeli do školy mým autem. Na parkovišti před školou jsem viděla Edwardovo Volvo, se kterým vždy jezdil do školy a s ním i jeho sourozenci. Jakmile jsem vystoupila, vystoupil i on a já měla pocit, jako kdybych viděla ducha. Nemohla jsem věřit tomu, že by někdo přežil takový výbuch a byl po pár dnech schopný zase chodit do školy. Znovu jsem si vzpomněla na Emmettova slova a to, že by jejich rodina měla být upíři. S Emmettem jsem kráčela ke škole a prošla kolem Edwarda. Edward na mě koukal takovým zvláštním způsobem. V očích měl spoustu emocí, které jsem nedokázala jen tak rozluštit. Jakmile jsem překonala práh budovy, přestala jsem myslet na jeho pohled a věnovala se své roli středoškolačky. Podle toho, co jsem cítila, si Edward za mnou udržoval tak pěti metrový odstup. Ale jakmile jsem vstoupila do třídy, musela přežít to, že s Edwardem sdílím jednu lavici. Po třídě už jsem slyšela zvěsti o tom, že jsme se pohádali nebo rozešli. Ani se nedivím, ve škole jsme byli pořád spolu, skoro nikdo nás nedokázal rozdělit a teď najednou na sebe ani nekoukneme, ještě ke všemu jsme několik dní chyběli. Pak si Edward přisedl a nevěnoval mi ani pohled, no, vlastně ho ani vidět nechci, možná jen jak sedí za mřížemi někde hluboko pod zemí, kam denní světlo nemůže. Hodina začala a já poslouchala výklad učitele. Sem tam jsem koukla na Edwarda, co dělá a párkrát se s jeho pohledem střetla. V jeho očích pořád byl ten zmatek, jako jsem viděla těsně před hodinou. Musela jsem myslet na to, co si o mně myslí. Že jsem mrcha, která podrazí každého, kdo se pokusí se s ní blíž seznámit a možná i jiné horší věci. Nakonec jsem přežila i další hodiny, než nastal oběd. Emmett na mě čekal před třídou a já se k němu přidala.

„Bello, můžeš mi to nějak vysvětlit?“ zeptal se Edward, když jsem se k němu otáčela zády, že už půjdu.

„Já ti nemám co vysvětlovat, to, co potřebuješ vědět, jsem ti řekla v D.C.,“ řekla jsem mu a pokračovala dál s Emmettem na oběd. Na obědě si o těchto dvou větách už šuškala celá škola.

„Vidíš, já ti říkal, že to takhle zkončí,“ řekl mi Emmett, když jsme si sedli s obědem ke stolu.

„Co jsi říkal?“ nechápala jsem.

„Ještě před tím, než si začala s Edwardem chodit, jsem ti říkal, že když se do tebe zamiluje a ty ho pak takhle odhalíš, bude zklamaný a bude ho to hodně bolet,“ řekl mi Emmett slova, co mi říkal a já si na ně moc dobře vzpomněla. Tenkrát jsem nevěřila, že někdo takový je schopný milovat.

„Jo, máš pravdu, někdy mi přijde, že máš ve všem pravdu,“ řekla jsem mu, protože to někdy byla opravdu pravda.

Po obědě jsem pokračovala dál na hodiny. Edward sem tam po mně kouknul, ale já svůj obličej nezměnila. Pořád jsem se tvářila, jako když se nikdy nic nestalo. Dalších pár hodin jsem strávila celkem v klidu a přemýšlením nad tím, co se to se mnou děje. Dřív mi bylo úplně jedno, jestli jsem nějakého zločince takhle zradila, ale teď jsem nevěděla, co si myslet. Je to tím, že jsem to nechala zajít takhle daleko. City práci agentů jen komplikují, ale to mám být po celý život bezcitná mrcha? Pravděpodobně to budu muset tak udělat, jinak nikdy nebudu dobrá agentka a všichni mi jen upláchnou a budou se mi vysmívat. Rozhodla jsem se tedy, že v práci emoce vynechám, ale můj každodenní život je vlastně moje práce. Edward po mně chce vysvětlení, ale co by chtěl víc než to, co jsem mu už řekla. Má štěstí, že jsem si pro něj nepřijela před školu s bandou policajtů. Já s ním musím vyjednat dohodu, ve které se dobrovolně přizná ke všemu, co udělal nebo si jinak půjde sednout na elektrické křeslo, i když si nejsem jistá, jestli by mu ublížilo, když přežil vybuchující budovu a podle Emmetta je to upír. Na mysl mi zase vyplaval ten nápad s tím, že by se mohl stát součástí našeho týmu. Rychle jsem ten nápad zase poslala tam, kde původně byl. Po škole jsem chvíli počkala na Emmetta a my se rozjeli domů. Doma jsem na základně sepsala podrobnou zprávu o akci pro velitele a radši v ní vynechala to, že Edward přežil výbuch budovy, ale napsala jsem to, že utekl.

„Edward Cullen alias Assassin utekl společně s Rektorem z budovy…“ citoval Emmett to, co jsem psala do zprávy za mými zády.

„Něco se ti nelíbí?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, jen pozoruji stopy toho, jak ti není lhostejný, protože kdyby byl, napíšeš to podle toho, co se stalo doopravdy,“ řekl mi Emmett.

„A to mám celému vedení CIA říct, že Edward Cullen přežil výbuch domu bez jediného škrábnutí?“ zeptala jsem se ho a on moc dobře věděl na co narážím.

„Máš pravdu, to by ti asi nikdo nevěřil,“ uznal mi Emmett pravdu a zase si šel po svém. Já jsem do hodiny zprávu měla napsanou a vytisknutou a zašla s tím na poštu, aby to odeslali do D.C. Pak jsem zase odjela domů. Emmett něco uvařil, a tak to mám ochutnat. Nakonec to nebylo tak špatné a já si po večeři šla lehnout. Znovu jsem si zapla notebook a projížděla stránky, na kterých jsem nebyla od dob, co jsem agentka. Pak jsem uslyšela domovní zvonek.

„Bello, máš návštěvu,“ přišel za mnou do pokoje Emmett.

„Pošli ho pryč nebo ho rovnou zatkni, já už jsem měla tu možnost a nevyužila jsem jí,“ řekla jsem Emmettovi, ale ten Edwarda i přes to pustil ke mně do pokoje.

„Ten je v tom namočený taky?“ zeptal se Edward, jakmile zavřel dveře. Jenom jsem kývla hlavou.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho, i když jsem odpověď věděla dopředu.

„Vysvětlení,“ řekl jen a jeho oči se na mě dívaly takovým způsobem, že neví, jestli mi mají věřit.

„Já už jsem ti všechno řekla,“ řekla jsem mu znovu, ale jemu to stejně nestačilo.

„Pojď se projít a tam mi to řekneš celé od začátku,“ navrhl a nabídl mi ruku.

„Začneš ty s tím, jak to že jsi živý,“ nakázala jsem mu a my vyšli ven z pokoje.

„Emmette, hned jsme zpátky,“ řekla jsem Emmettovi, který se díval na nějaký zápas v televizi. Autem jsme vyjeli z města a dál pokračovali pěšky směrem do lesů. Až jsme si našli nějaké místo, kde byl padlý strom, který posloužil jako lavička.

„Bello, je to vůbec tvoje pravé jméno?“ zeptal se Edward hned ze začátku.

„V podstatě ano,“ řekla jsem mu.

„Takže Bello, co kdybychom začali úplně od začátku, představíme se úplně beze lží,“ navrhl Edward.

„Úplně beze lží, to v mém případě nejde nikdy,“ řekla jsem mu a on se na mě podíval takovým zvláštním způsobem.

„No dobrá, ahoj, moje jméno je Edward Antony Masen Cullen a pracuji jako nájemný vrah pro organizaci, co si říká Jádro a moje jméno v ní je Assassin,“ představil se mi dlouze Edward.

„Nezapomněl jsi na něco?“ zeptala jsem se ho.

„Jo, Emmettovy myšlenky byly jasné, a také jsem upír,“ dořekl a já tomu, že upíři existují konečně uvěřila.

„Teď já, ahoj, jmenuji se Isabella Swanová a pracuji jako agent CIA a jsem teď na misi, která má zničit Jádro,“ řekla jsem mu a on se na mě díval jako když jsem poprvé vstoupila do té místnosti a řekla, že všichni jsou zatčeni.

„Ještě jsi mi ale neřekl jak to, že jsi přežil výbuch budovy,“ naznačila jsem, aby začal o sobě povídat, protože já si musím dobře promyslet, co mu řeknu a co ne.

„Řekl jsem ti, že jsem upír a já už jsem v podstatě jednou umřel, takže ta budova nebylo nic, co bych nemohl přežít, dá - li se to tak říct, ale ty chceš, abych ti o sobě pověděl první já, co?“ řekl mi do začátku a já mu na jeho otázku jen kývla.

„Hlavně se ze začátku nelekni toho, jak jsem starý, začnu narozením, narodil jsem se 20. července 1901 v Chicagu, do roku 1918 jsem si žil normálním životem, ale pak přišla španělská chřipka a já a moje rodina jsme onemocněli, prví umřel otec, pak matka a já už jsem měl také na kahánku, ale pak přišel Carlisle a proměnil mě v upíra. Chvíli jsem žil s ním, ale já byl mladý a blbý, a tak jsem od něho odešel, nebavilo mě totiž jen pít zvířata a rozhodl se podřídit pudům. Nakonec jsem se, ale vrátil zpět ke Carlisleovi a Esme a šel jsem na univerzitu. To byl rok 1929 a bylo to zrovna chvíli po krachu na burze. Po té události vznikaly různé, jakoby politické strany, které měly plány, jak zemi vyvést z bankrotu, a tak různě. Já jsem chodil na jednu přednášku, kterou vedl pro mé neštěstí také upír, byl to profesor ekonomie Aaron Urban, a také on založil jednu tuhle stranu. Mezi námi studenty si vybral pár šťastlivců, kteří s ním úzce spolupracovali a já byl mezi nimi. Plnil nám každé přání, které na nás viděl a na oplátku po nás chtěl, aby jsme mu přísahali věrnost ve všem, co bude chtít on a jak už jsem jednou řekl, byl jsem mladý a blbý, přísahal jsem mu věrnost i já. On byl hrozně rád, protože o mně věděl, že nejsem obyčejný člověk. On byl také hodně zapálený pro svoje přesvědčení a o to, že Státy vyvede z ekonomické krize, ostatní přesvědčil také, jelikož i to je jeho schopnost, dokáže každého přesvědčit tak, že by pro to i vraždili. To se stalo mně, nesprávně jsem odhadl, kdy používá svoji schopnost, a tak jsem byl pod jejím vlivem. Podle něho jsem byl nejlepší, a proto mi dal přezdívku Assassin, která v latině a podobných jazycích většinou znamená nájemný vrah. Po čase jsem ale zjistil, že vraždění se mi líbí proto, že to byla moje přirozenost a já jsem mohl snadno vraždit. Carlisleovi jsem to ale neřekl, jelikož on nikdy žádného člověka nezabil, a kdyby se teď dozvěděl, že mu už hodně dlouho lžu, asi by to nepřežil. Tak jsem se dostal k práci, která byla hodně dobře placená, ale i k občasnému zpestření mého nudného života. Nakonec to Alice se svým darem zjistila a chtěla po mně, abych přestal, ale já neměl skoro žádný důvod proč zkončit a i ona nechtěla, aby to někdo věděl, tak jsme to nikomu neříkali. Jenže pak si přišla ty, poprvé, když jsi vstoupila do školy, věděl jsem, že si něčím zvláštní a ty jsi mě postupem času měnila. Díky tobě jsem si uvědomil, jak je lidský život křehký, a proto už jsem skoro nezabíjel, odmítal jsem nabídky, ale když si to vynutil přímo Rektor, uposlechl jsem. Jenže pak přišlo to shromáždění a ty jsi tam přišla a vypadala jsi jako bohyně pomsty a já najednou nevěděl, co si myslet. Prostě jsem podlehl tvému kouzlu a nemůžu uvěřit tomu, že ty to necítíš stejně,“ dokončil Edward svoje hodně dlouhé vyprávění a já to ještě celé vstřebávala.

„Víš, když jsem tuhle misi dostala, zrovna jsem někoho z Jádra zabila, a tím pádem jsem se stala společně s Emmettem nejlepší kandidátkou na tento úkol. Po pár dnech, co jsem s tebou společně chodila do školy, jsem věděla, že mi hned tak nějaké informace neřekneš, a tak jsem musela přejít k jinému plánu. S Emmettem jsem to konzultovala a ten mi říkal, že jestli se do mě zamiluješ, zkončí to takhle, ale já nevěřila tomu, že by to tak mohlo být, protože jsi nájemný vrah a já jsem přece byla chladná agentka, co před pár dny zabila svého manžela,“ řekla jsem mu do začátku a viděla, jak se tvářil, když jsem vyslovila slovo manžel.

„Manžel?“ nechápal Edward a já se rozhodla mu to vysvětlit.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 11.: