Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Siberian Heart - Prolog a 1. kapitola

27.09.2010 (18:00) • BeSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2541×

Prolog

Alice

„Bells, jsi nádherná…“ zaslechla jsem ve své chytré hlavince a spolu s tou větou se mi vyjevil obraz mého milovaného brášky, jak sedí na své louce a drbe za ušima nádherného tygra – ještě že bílo černého - oranžovou nesnáším.

„Ty se se mnou nebavíš?“ ozvalo se opět pobaveně. Tygřík – krásný kožich, jak říkám, černá s bílou k sobě vždycky ladily – ležící zvíře se jen našponovalo a dramaticky trhlo hlavou. Edův zvonivý smích se rozezněl po louce, načež si zvíře jen uraženě odfrklo.

„Ale no tak, lásko…“ zašeptal ještě. Tak šťastného jsem ho nikdy neviděla. Myslím, že nebýt téhle vize, ani nevím, jak vypadá, když se směje.

Tahle budoucnost by byla naprosto ideální a perfektní a skvělá a… Taky by vyřešila plno problémů. Například by konečně přivedla Edwarda k životu, mohl by si přestat hrát na osamoceného, nostalgického upíra neschopného vypustit jedinou větu za celý den.

Jenomže donutit ho, aby mluvil, anebo snesl někoho ve své přítomnosti déle než pár minut, by byl úkol těžký i na mě.

Problém je v tom, že se zrovna tahle vize pořád mění. Chvíli je to tak jak má, potom zase nic, pak je to zase dobré, potom ta samá vize, ale se špatným koncem, po chvíli zase nic… Ta holka by si měla srovnat myšlenky.

Moje nová sestřička Bella. Nezní to perfektně? Emmett by měl taky radost. Esme by měla další dítě. Carlisle by měl co studovat. A já s Rose bychom měli koho oblékat, malovat, česat… Jak říkám, báječná budoucnost.

„Lásko?“ ozval se Jazz. „Děje se něco?“ Otočila jsem se k němu a pohladila ho po tváři. Nádherně se na mě usmál a otřel svůj nos o ten můj. Chtěla jsem ho políbit, ale přišla další vize.

V ní jsem seděla v jakémsi bistru a dohadovala se s tou dívkou o tom, že může bydlet u nás. Ani za nic o tom nechtěla slyšet. Odmítala se přistěhovat do rodiny upírů. Prakticky do jakékoli rodiny. Prostě odmítala bydlet s kýmkoli dalším a už vůbec ne s lidmi, kteří se navzájem znají. Není prý na společnost zvyklá.

To nebude lehké. Někoho tak tvrdohlavého už jsem dlouho neviděla. Ale cítím, že bude skvělá sestřička. Možná je to způsobeno tou zvířecí částí… ta svéhlavost a nedůvěra. Kdo ví. Na druhou stranu, na zvládnutí někoho jako je Ed, je taková tvrdší povaha ideální.

„Zlatíčko?“ upozornila na sebe opět má láska. „Další vize?“

„Hm,“ pípla jsem nešťastně a přemítala, jak to asi udělat.

„A copak jsi viděla?“

„Ale nic, Jazzi, jen… Nemůžu ti to říct, Edward by to zjistil. Nehledě na to, to alespoň bude překvapení. Hm?“ prohodila jsem povzbudivě a zlehka ho políbila na tvář.

„Dobrá, ale jak chceš zajistit, aby to Ed nevyčetl z tvé mysli?“ napadlo ho zcela logicky a přitáhl si mě do náruče.

„Neboj, já už to nějak zařídím. S ničím si nedělej starosti.“ Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Začala jsem ho vískat ve vlasech a mezitím přemýšlela, na co bych v Edwardově přítomnosti mohla myslet. Mohla bych si překládat Hamleta, nebo spíš sestry Bronteovy třeba do norštiny.

Každopádně jsem měla plán. Nevěděla jsem jak, ale byla jsem si naprosto jistá, že sem Bellu prostě dotáhnu. I kdyby to mělo být za vlasy a s křikem. Trošku ve mně hlodala myšlenka, že by to tak nakonec skutečně mohlo dopadnout. A to už jen proto, že domluvit se s Bellou určitě nebude lehké.

Ale zvládnu to, prostě ji sem dostanu. Pak už tomu nechám volný průběh. To bude asi nejlepší nápad. Ale sem ji musím dovézt já. Už jen proto, že nikdo další to evidentně neudělá a mně zůstane na krku naprosto nesnesitelný a nešťastný Edward po dalších nejméně sto let.

1. Dílek

„Alice, mohla bys s tím prosím tě přestat?“ ozval se skutečně hodně podrážděný hlas Edwarda z protějšího rohu místnosti, kde se po delší době jakoby náhodou objevil. Přestala jsem si teda v duchu prozpěvovat srbskou hymnu a pustila se do zmíněného Shakespeara.

„Alice!“ vyhrkl ještě a s knihou v ruce vystřelil rovnou do dneska abnormálně provlhlého lesa. Jako obvykle. V duchu jsem se až nečekaně zaradovala a na tváři se mi vykouzlil natěšený úsměv.

„Carlisle?“ zeptala jsem se a nahodila naprosto nevinný kukuč.

„Ano?“ ozvalo se z protějšího křesla.

„Myslíš, že bych si mohla půjčit auto?“

„A na co ho potřebuješ?“ Hm, logické, ale co na to odpovědět. Věta ve stylu: Víš, narazila jsem na holku, co by dokázala pořádně nakopat tvého syna a možná ho i přivézt k rozumu… To by asi nebylo ideální.

„Jen si potřebuju něco zařídit ve městě. Prosím,“ zažadonila jsem a nastavenou ruku natáhla ke Carlisleovi. S povzdechem mi do ní vložil klíčky svého černého mercedesu a já si to s tichým děkuji rázovala nejdříve do kuchyně a pak rovnou do garáže.

V kuchyni jsem Esme vyklopila část svého plánu, teda alespoň tu, kterou nutně potřebovala vědět. Velice rychle pochopila a slíbila, že do mého návratu připraví další pokoj (na mé doporučení ten vedle Edwarda). Lehce se usmála, ale na nic se pro jistotu neptala. Ostatním jsem jen nechala vzkaz, že budeme mít na nějakou dobu (doufejme, že navždy) návštěvu a ať se neptají.

Pak mi nic nebránilo vydat se na cestu.

Konečně jsem našla bistro podobné tomu z vize. Naštěstí s velikostí Forks a následně i omezeným počtem podobných podniků to nebyl až takový problém. Ještě jsem zkontrolovala hodiny, abych se ujistila, že už tam Bells bude, a vešla dovnitř.

Dřevěné lavice, mohutné stoly, pár obrazů a jediná servírka se zástěrou obmotanou kolem pasu. Moje kroky směřovaly k postavě sedící v rohu místnosti a přežvykující jakýsi z těch lidských blafů.

Když jsem konečně dorazila blíže, naskytl se mi detailní pohled na dívku ve tmavých riflích, horských kožených botách a šedém tričku s černým obrysem Mickey Mouse – s tím budeme muset něco udělat.

Nepohnula se a pokračovala v jídle, ale soudě z jejích napnutých svalů a ztuhlých rysů musela vědět, že ji pozoruju. Přiblížila jsem se teda o pár kroků blíže a čekala. Její pohled však zůstával nepřístupný, odtažitý. Tmavě hnědé a docela dlouhé vlasy si střepala hlouběji do obličeje a dělala, že mě nevidí. Nejspíš nemá ráda nevítanou společnost, ostatně jestli je to z části tygr… Hm.

Přisedla jsem si k ní a usmála se. Konečně se mi naskytl pohled na její bledou, sněhově bílou pokožku a hluboké kaštanově hnědé oči. Rezignovaně zvedla hlavu a odsunula tác s jídlem.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se, evidentně doufaje, že co nejdříve odejdu.

„Já jsem Alice, ráda tě poznávám,“ prohodila jsem mile a čekala na její reakci.

„Bella,“ řekla jen a natáhla ke mně ruku. „Takže?“

„Mimochodem, já jsem upír,“ oznámila jsem jí snažíc se zjistit, jestli jí vadím stejně jako těm čoklům od vedle.  Je sice fakt, že ona na rozdíl od nich docela voní, ale…

„Hm, no a?“

„Žádní přirození nepřátelé? Nevadím ti? Nehodláš po mně skočit a roztrhat mě na kousky?“ zeptala jsem se s potěšeným úsměvem a tak nějak překvapená. Prostě je jí to jedno. To hned ulehčuje situaci.

„Ne, já nejsem vlkodlak ani vlk. S vámi nemám nic společného. Ještě něco?“ Skvělé, ale…

„Můžu se zeptat, co jsi?“ Chvíli váhala a propalovala mě nejistým pohledem.

„Co po mně chceš?“ zeptala se místo odpovědi. Jen jsem si povzdychla a spustila.

„Já žiju ve Forks spolu s dalšími šesti upíry. Všichni jsme vegetariáni, živíme se zvířecí krví, nehodláme teda dělat problémy ani někomu ubližovat. Někteří z nás mají nějaké nadání. Já třeba vidím do budoucnosti, a proto jsem věděla, že přijdeš.

Problém je v tom, že Forks je naše teritorium.“ Já věděla, že při tom slově zpozorní. „A proto jsem tady, abych se s tebou domluvila.“

„Já vám nehodlám dělat žádné problémy. Jen si seženu ubytování, budu tu chvíli žít a chodit do školy. A za nějakou dobu zase odejdu.“ Tak na to zapomeň! „Zvířata lovím jen v krajní nouzi a ta doufám nenastane, takže se vám nikde nebudu plést. Nemusíte mít strach.“

„Jo to je dobré vědět, ale přesto,“ snažila jsem se vybruslit z jejího jasně stanoveného plánu. „Myslím, že bychom se cítili lépe, kdybys nějakou dobu bydlela u nás. Je to něco jako ubytovna. Jenom žijeme po hromadě. Máme moc hezký dům a mimoto budeš v naprostém bezpečí. Všechno v něm ti bude k dispozici a můžeš si přicházet a odcházet kdy budeš chtít. Jen bude lepší, když budeme prozatím všechny příšerky pod jednou střechou. Nemyslíš?“ zeptala jsem se snažíc se z toho udělat vtip. Lehce nadzvedla obočí, ale pak se zase začala hrabat v jídle.

„Hm. Není to jedno?“ prohodila nezaujatě, ale šlo vidět, že nad tím uvažuje.

„No, jak říkám, cítili bychom se pak lépe. Mimochodem ty bys nemusela shánět ubytování. A taky by sis před námi nemusela na nic hrát. Víš, jak je to s lidmi občas složité…“

„Hm…“ řekla zase a na chvíli se odmlčela. „Tak dobře. Jsem Isabella Marie Swan a jsem měnič. Myslím, že u vás můžu bydlet.“ Jsem perfektní vyjednávač. Jsem skvělá. A chytrá. A prostě hlavinka.

„Skvěle, tak jak se najíš, tak pojedeš se mnou,“ vypískla jsem možná až moc nadšeně.

„Proč z toho máš takovou radost?“ zeptala se docela oprávněně.

„No, já… Myslela jsem, že to bude mnohem složitější. Domluvit se.“ Bella se jen usmála a zakousla se do zbytku svého oběda. „Mimochodem, co je to vlastně ten měnič? Moc toho o nich nevím.“

„To je člověk, který se narodí se schopností měnit se většinou v jedno určité zvíře. Kolem dvaceti přestáváme stárnout a jsme prakticky nesmrtelní. Zvíře v nás utváří část naší osobnosti, to znamená, že se v to jen neměníme, ale i takoví jsme.

Byli jsme prý stvořeni, abychom v přírodě udržovali rovnováhu, ale to dělají jen naši starší. Taky máme nějaké schopnosti navíc. Nejvíce využíváme empatii. Proto vím, že ti můžu věřit, teda že mi nechceš ublížit. Já jsem tygr, albín,“ dokončila svůj proslov a uklidila po sobě stůl.

„Já vím,“ špitla jsem si spíš pro sebe.

„Hm?“

„Měla jsem o tobě pár vizí. Máš dobrý sluch,“ napadlo mě.

„Jo, to jo.“ V duchu jsem se radovala a nasedala do Carlisleova auta. Bella se postavila k malému sympatickému Audi a po chvíli se přiřadila za mě. Celou cestou se mi přehrávaly vize, jak je Bella s Forks spokojená, že tolik prostoru a tak málo lidí se dá vidět jen málokde. Ale taky tam byl jeden háček s tou vizí, kdy přišla na to, že jsem jí neříkala tak docela pravdu. Ale v ten den bylo až příliš slunečno, takže to bude, doufejme, za dlouho.

Zaparkovaly jsme auta do garáže, kde už bylo připravené jedno volné místo navíc a vešly jsme do domu…

Ahojky, doufám, že se Vám začátek mé nové povídky líbil. :)))

Moooc prosííím o komentíky... A za každý z nich moooc děkuji...

Vaše Be

Autor: BeSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Siberian Heart - Prolog a 1. kapitola: