Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šikanérka - 1. kapitola

06.12.2011 (19:15) • NatalieEllaVeronicaCulen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2817×

Opravdu je to zase jenom takové uvedení do děje, nic moc.

Tuhle písničku jsem poslouchala při psaní... ;-)

Edward

„Ede, pohni si!“ zakřičela na mě Alice.

„No jo, už jdu!“ křikl jsem zpět. „Stejně mě máte jen jako řidiče,“ dodal jsem šeptem

Pohledem jsem přejel všechny přítomné. Emmett doslova nadskakoval, jak byl nadšený, Rosalie si, jako obvykle, kontrolovala její dokonalé nehty, Jasperovi bylo všechno jedno a Alice si podupávala nohou, kde měla fialový sandálek Prada a s nasupeným výrazem mě pozorovala. Alice obléká každého z rodiny, kromě mě samozřejmě. Já se můžu jenom snažit okoukat módu, jelikož bych jí prý dělal ostudu. Ona sama měla ke svým super moderním botám perfektně ladící mini šaty, nechápu, jak si to může vzít do takového počasí, jako je ve Forks. Tu myšlenku jsem zahodil hned, jak jsem uviděl Ross, měla na sobě ještě divnější boty než Alice a nemusím se ptát, abych věděl, že jsou taky od Prady, k tomu měla červené mini šaty, které se určitě hodně líbily Emmettovi. Ten měl tříčtvrťáky a triko. Jazzovi, Alice oblíkla rifle a košili. Je fakt, že oproti nim jsem já vypadal, se svými riflemi a svetrem, jako z jiné planety…

To už jsme vysedali z auta a šli si do kanceláře pro papíry.

Den proběhl celkem v pohodě, vždycky jsem byl šprt. Jenom tělocvik jsem jaksi prospal...

„Pohyb, Cullene! To, že si tu první den, tě neomlouvá!!! Makám, makám!“ křičel na mě v jednom kuse trenér a konečně mě z toho mučení vysvobodil až zvonek.

Šel jsem na oběd, kde už byli mí sourozenci.

„Tak co, Ede? Slyšel jsem, jak jsi perlil na těláku!“ dobíral si mě Emm.

„Hmm...“ odpověděl jsem jenom a další urážky od mích sourozenců jsem se pokoušel nevnímat.

V tom Alice zalapala po dechu a začala rádoby nenápadně ukazovat nějakým směrem.

„Ross, koukej!“ vypískla a za vteřinu se ozvalo zalapání po dechu od všech mích sourozenců.

Podíval jsem se, co je tak šokovalo, a sám jsem málem zkolaboval. K našemu stolu přicházely v mučivě pomalém tempu tři nadpozemsky krásné bytosti.

První kráčela dívka s téměř kudrnatými vlasy a krok za ní šel muž se sportovní postavou, vedle něj byla... víla... Nejkrásnější dívka, co jsem kdy viděl. Měla mahagonové vlasy, vlnící se do poloviny zad, a i z dálky jsem viděl její velké čokoládové oči.

„Ahoj já jsem Veroncia Antella a toto jsou mí sourozenci,“ promluvila ta první a ukázala na muže, „Enrigue a Isabella.“ Ukázala na vílu. Ach... Takže Isabella!

„Přišli jsme vám něco nabídnout,“ mluvila zvonivým hláskem víla a mě se zastavilo srdce.

„Ano, chtěli jsme se vás, Alice a Rosalie, zeptat jestli byste se nechtěly stát roztleskávačkami. Máte talent a já, jakožto kapitánka týmu, bych vás brala všemi deseti,“ řekla zase Veroncia a mile se usmála.

Holky, samozřejmě horlivě přikyvovaly.

„A já,“ řekl pro změnu muž, „jsem se přišel zeptat vás, Emmette a Jaspere.“ V řeči ho zastavil výkřik od jednoho ze stolů.

„Ty vole, elita se baví s nováčkami!!!“ Kluk, co to zakřičel, v té chvíli spadl ze židle.

„Mikeu, nepodlézej jo? Nikdy nebudeš fotbalista a nikdy s tebou nebudu chodit!“ setřela ho víla.

„Omlouvám se za něj, je to školní šašek a co jsme sem přišli, balí Isabellu. Je to loser,“ omluvila se s úsměvem Veroncia.

„Tak znova,“ zasmál se Enrique, „vás jsem se přišel zeptat, jestli byste nechtěli do našeho fotbalového týmu, ptal jsem se na vás tělocvikářů. Prý jste nadaní, mohl bych to s vámi zkusit...“

„Beru,“ vykřikli oba dva.

„Fajn, buďte všichni čtyři dnes po škole na školním hřišti. Prozkoušíme si vás...“

Po tomhle prohlášení všichni odešli a mě až teď došlo, že si mě nevšímali, jako kdybych byl vosk...

Po obědě jsem šel na biologii. Jakmile jsem vešel, začal jsem se rozhlížet po volném místě. Když jsem zjistil vedle koho je poslední volné místo, málem mi vyskočilo srdce z těla.

Vykročil jsem směrem víle a snažil se sebrat všechnu svou odvahu na její oslovení.

„Ehm... Ahoj, já jsem Edward Cullen. Asi budeme sedět na téhle hodině vedle sebe.“ Sjela mě skeptickým pohledem a promluvila svým zvonivým hláskem.

„To bych si raději sedla vedle pytle s odpadky!“ Při těch slovech mě zabolelo u srdce. Proč je víla tak zlá?

„Sedni si na zem. Tam je místa dost!“ dodala a já musel zadržovat slzy. Tak už vím, že tady nebudu menší loser než na škole v L.A.

V té chvíli vešel učitel.

„Ááá, náš nový žák... Vítejte, pane Cullene, a rovnou se posaďte ke slečně Antella.“ Jako bych to nečekal...

Místo dosednutí na židli mě čekal pád na zem. Samozřejmě se celá třída začala smát. Kluk za námi mi židli přisunul zpátky, ale počítal s tím, že mě jí praští do hlavy, což se také stalo, a třída vybuchla v nové vlně smíchu.

To nám to ale pěkně začíná. Nepochybuji o tom, že tohle je jen začátek...

A taky jsem se nemýlil. Celý zbytek hodiny a poslední hodina byly věnovány mému ponižování.

Začalo to narážkami a vtípky, tipu: Spadlo ti to, zvedni to!, pokračovalo přes, Cullene? Nečum! a končilo u V, který popelnici si ty hadry našel?.

Na tohle jsem zvyklý z předchozí školy, ale mí sourozenci se nikdy nepřidali, tady mám neblahé tušení, že právě oni budou jedněmi z těch největších trapitelů. To bych snad ještě přežil, nejvíc mě ale bolely narážky od víly Isabelly.

Jednou když kolem mě procházela, podkopla mi nohu a dodala jenom „Co tam hledáš? Včerejší den?“

Ano, vím, že tím mě chtějí jenom připravit na válku, ve které je předem jasný vítěz... Isabella a její sourozenci, s největší pravděpodobností, i mí nevlastní sourozenci.

Isabella

Hodina, kterou jsem měla s Edwardem, byla v duchu smíchu. Tu jsem si užila náležitě. Chudák, měl tu smůlu, že vedle nikoho jiného už nebylo místo a musel si sednout ke mně. Pořád vidím ty jeho výrazy. Okouzlený, když jsem se bavila s jeho sourozenci, a pak ublížený, když jsem se smála s ostatními.

Ten ublížený mi trošičku připomíná Jane, když zjistila, že mám psychický štít, a Renatu, když zjistila, že její fyzický štít není tak silný jako můj. Renatu navíc štvalo, že ona musí být u Ara, když ho chce chránit a já si můžu odejít, kam se mi zlíbí. No dost spekulování o Edwardově ublíženém pohledu.

Poslední hodina utekla jako voda, no to tělocvik vlastně vždycky. Hlavně, když ho mám s Veroncií.

Už se těším, jak řekneme Edwardově sourozencům náš plán. Teď bych snad dodala jen: Huhahahaha... (To mělo imitovat ďábelský smích. :-P)

Jenom se chci ještě omluvit adminkám za chyby. ;-) Já si s pravopisem a pod. moc nerozumím. :-)

Autor: NatalieEllaVeronicaCulen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šikanérka - 1. kapitola: