Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šikanérka - Prolog

18.11.2011 (15:00) • NatalieEllaVeronicaCulen • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4411×

Začátek je jenom takový rozjezd. Nic světoborného. Pořádně by se to mělo rozjet až po pár kapitolách...

Jo a tuhle písničku jsem poslouchala, když jsem to psala. Sice se k tomu moc nehodí, ale mám ji ráda. ;-)

Jmenuji se Isabella Swan a jsem poloupírka. Ale ne taková, co se narodí, když se upír vyspí se člověkem!
U mě totiž proběhla přeměna jinak. Netrvala tři dny, ale jen jeden a půl dne.

Zvláštní jsem tak nějak byla už od malička, ale to je na dlouhé vyprávění. Potom, v sedmnácti, mě našel jeden upír, který mě přeměnil. Zdála jsem se mu totiž nádherná a nechtěl mou krásou plýtvat na člověka, nebo tak nějak mi to alespoň řekl.

Žízeň jsem se neučila ovládat. Nepotřebovala jsem to. S lidmi vydržím v pohodě.

Já se vlastně ani od upírů moc neliším.

Rozdíly jsou v tom, že mám stejnou teplotu jako člověk (ale kůži mám stejně tvrdou jako upíři), můžu jíst lidské jídlo (i když mě nenasytí), nemám jen jednu schopnost (mám jich pět a to, jak jsem si zjišťovala, není u normálních upírů možné), jsem silnější než upíři, mám stejnou barvu očí jako před přeměnou, čokoládově hnědé a netřpytím se na slunci.

No, něco o tom, jak jsem se dostala sem. Potom, co se naše cesty s Chrisem (to je ten upír, co mě přeměnil) rozešly, šla jsem za Volturiovými, zda by mě přijali do své gardy. Ti samozřejmě neváhali.

Ne, že bych jim dala moc na výběr! Já jim to spíš přišla oznámit. Nebyli překvapení, ale měli radost, že jsem k nim přišla. Upíři mého druhu jsou podle všech informací na světě jen tři a to včetně mě. A všichni tři jsou v gardě. Bez sebemenšího zaváhání mě dali na stejnou pozici s ostatníma dvěma, tedy na nejvyšší, hned po panovnících.

S těma dvěma jsme se stali nejlepšími přáteli. Byla to dívka a muž.

Dívka se jmenovala Veroncia Antella. Byla přeměněna v pouhých patnácti letech, ale díky naší odlišnosti vypadá na sedmnáct. Má karamelové medově-hnědé vlasy. Jsou opravdu velmi zvláštní, jsou totiž od přírody melírované. A má nádherné zelené uhrančivé oči, které někdy mění barvu na oceánově modrou. No, někdy, spíš vždycky, když je naštvaná. To se pak změní i barva jejích vlasů na úplně zlatou. Veroncia je z nás nejzvláštnější. Jen tak mimochodem, je Italka, stejně jako já.

Muž, Enrique (Enrike) Peréz, byl přeměněn v devatenácti letech a jemu, stejně jako mě, věk zůstal. Jeho rysy jsou typicky španělské. Má vlasy jako nejčernější noc a k nim nádherně ladící oceánově modré oči, jako mívá někdy Veroncia.

Po čase jsme si u Ara vydupali pár normálních let života.

Teď žijeme v Americe, v malém deštivém městečku jménem Forks. Já a Veroncia jsme nastoupily do prvního ročníku a staly se z nás roztleskávačky. Veroncia na sebe vzala kapitánství a já jsem její zástupkyně. Enrique nastoupil do druhého ročníku a je fotbalista, samozřejmě kapitán. Minulí kapitáni, jak roztleskávaček, tak fotbalistů, odešli v minulém ročníku.

Sjednotili jsme si příjmení na Antella a bydlíme ve vile kousek za městem, s tím, že jsme sourozenci původem z Itálie, kde máme rodinu - což je pravda - a do Ameriky jsme přijeli kvůli poznávání jiných kultur a podobné blbiny.

Myslím, že se nebudete divit, když vám řeknu, že jsme školní smetánka a také ti, co je všechno jejich. My jsme osud školy a my rozhodujeme, kdo je in a kdo je out. Myslím, že je jasné, kdo je kdo. Nejlepší jsme my, pod námi jsou roztleskávačky a fotbalisté (samozřejmě kdybychom nebyli mezi nimi, tak se řadí ke zbytku školy). A konečně, zbytek školy je out!

***

„Isabello! Isabello! Hádej co! Přijedou noví žáci!“ přiběhla ke mně Ava, celkem fajn holka, co má na starosti informovat mě o novinkách na škole.

„Fajn,“ odpověděla jsem tvrdě.

„Kolik jich je? Nějaké informace? Jak se jmenují? Jak kdo vypadá?“ zeptala jsem se s kamennou tváří.

Dali jsme si totiž s Veroncií a Enriquem za úkol znát jména každého na škole. S naší upíří pamětí to není nic těžkého.

„Je jich pět plus rodiče. Dvě holky a tři kluci. Jsou adoptovaní. Tvoří dva páry. Alice je malá s černými vlasy, vypadá jako elfka. Je jí šestnáct. Chodí s Jasperem. Je blonďák, vypadá jako lev a je mu osmnáct. Potom Rosalie. Je to pokrevní příbuzná Jaspera, taky blondýna. Je vysoká a celkem pěkná, myslím, že by se hodila mezi roztleskávačky. Taky jí je osmnáct. Rosalie chodí s Emmetem, černovlasým, svalnatým hromotlukem, toho poznáš. Je nejstarší, je mu devatenáct,“ vyplivla jedním dechem a musela se nadechnout.

„A ten pátý? A jejich opatrovníci?“

„Pátý je Edward, né moc hezký, má hnědo-bronzové vlasy a obličej samý uher. Překvapivě,“ pronesla se zřetelnou ironií v hlase, „je sám. Jejich opatrovníci se jmenují Carlisle a Esme Cullenovi. Edward, Alice a Emmett si vzali jejich příjmení, ale Rosalie a Jasper si nechali svoje. Jsou Haleovi.“

Její slova jsem si brzo potvrdila. Při obědě samozřejmě. Jsou to sice obyčejní lidé, ale všichni kromě toho... ehm... Edwarda, by se mohli v naší hierarchii nacpat mezi nás roztleskávačky a fotbalisty. Chvíli jsem je pozorovala. Ano, to se mi hodí, Edwarda odstrkují i oni samotní.

Se svým plánem jsem seznámila i Veroncii a Enriqueho, kteří okamžitě souhlasili. Prý bude víc srandy.

Takže, máš se na co těšit, Edwarde Cullene...

Vím, že je to zatím blbost, ale ono se to první bude vyvíjet zjevným směrem, který pak přejde v něco jiného, co jsem nakousla už teď.

Takže, jenom doufám, že se vám to líbilo.

Jo a ještě se omlouvám adminkám za chyby. Já většinu nechtěně přehlídnu, takže se opravdu moc omlouvám. A taky děkuji Aliici, která mi opravila chyby.

Autor: NatalieEllaVeronicaCulen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šikanérka - Prolog: