Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla mého srdce - 2. kapitola

2. kapitola

Někdy se snažíme být neviditelní, jindy neviditelní jsme...

Za chvíli opravdu zvonil zvonek. Nikdo kolem mne už nestál. Parkoviště zelo prázdnotou. Jeho pach stále vlál ve vzduchu a pocit ponížení, který jsem nechápala, ve mně vřel jako sopka před vybuchnutím.

U vchodu jsem zahlédla muže oblečeného do zeleného. Na prsou měl nápis. Nevím, co tam stálo. Neumím číst. Nemůžu chodit do školy. To nedokážu. Nedomyslela jsem to. Vrátím se, zkusím to příště.

V mém rozmýšlení jsem zpozorovala, že dveře se zavírají. Nestihnu to. Musím běžet. Hodila jsem si batoh na záda a nejvyšší rychlostí, kterou mi nohy dovolovaly, jsem se rozběhla ke schodům. Vítr mi bičoval tvář a mé ruce kmitaly podél žeber v tom nejpřesnějším tempu. Měla jsem pocit, že se mé nohy vůbec nepohybují po zemi, a přece jsem slyšela šustění podrážky o kachličky.

Schody jsem přeskočila jakoby nic. Pro mě neexistovaly. Neznala jsem pojem překážka. Malou škvírou jsem vlítla dovnitř, nevnímajíc mužíkův překvapený výraz. Tak to by bylo. Jsem tady.

Všude kolem mne byly zelené tapety sem tam přejety bílou čárou. Na stropě byly nějaké znaky podobajících se šelmám. Drápy a zuby na malbách dominovaly.

Měly asi zachycovat jejich kuráž, ale kdyby lidé doopravdy věděli, jací jsou. I ti nejmladší z mé smečky měli větší kuráž než alfa lev.

Jo, přesně na to teď mysli, napomínala jsem se v duchu. Nevěděla jsem kam, doprava? Riskla jsem to a zatočila to doleva.

Všude byl cítit pot, strach a pýcha. Mě ale do učebny biologie nedovedl ani jeden. To on. Cítila jsem sladkou vůni medu na celou dálku. V uších se mi znovu rozezněl zvuk tepu jeho srdce a zanedlouho se i očím naskytl vjem na jeho dokonalou postavu. Znovu mě oslepila jeho krása. Ačkoli to nebyl žádný kulturista, jací mě většinou ve smečce přitahují, přesto do okolí vyzařoval onu nekontrolovanost. Milovala jsem na něm jeho dlouhé bronzové vlasy, které se někdy svíjely po jeho tváři a lechtaly ho v koutcích úst. Vypadaly hebce, ale přesto měla moje ruka nutkání si do nich hrábnout. Chtěla jsem mít důkaz.

Měl těsnou košili a modré rifle. Oblečení, které na ostatních vypadalo tak obyčejně, tak na něm zářilo. On zářil… Byl tak krásný…

„Slečno, prosím, posaďte se,“ vyzval mě nějaký muž. Na moment jsem po něm střelila oči. Musel být už v přechodu. Ve vlasech se mu totiž rýsovaly šedé pruhy, které si určitě musel každý den barvit, aby se mu alespoň z části podařilo zakrýt jejich jas.

Musím ale uznat, že vypadal… elegantně. Jako můj otec ve vlčí podobě.

„Jistě, kam?“ zeptala jsem se ho. Nikdo na svém místě neseděl. Všichni stáli ve skupinkách u různých stolů. Těžko říct, kdo kde doopravdy seděl.

„K panu Cullenovi, jediný sedí sám!“ řekl nezaujatě a dál listoval v knížce.

„Bezva, a který to je?“ řekla jsem si spíše sama pro sebe.

„Já!“ Otočila jsem se za hlasem a znovu spatřila jej.

Díval se na mě skrz obočí a ve tváři se mu začínal rýsovat úsměv. Shodila jsem z ramene tašku a sedla si k němu. Knížku, kterou měl otevřenou, ihned zaklapl a obal zakryl rukou. Já však stihla zpozorovat obrovského psa, možná dokonce vlka, jenž vrčí na svou kořist.

Zalila mě chuť na krev, dlouho jsem nic nelovila. Naposledy to byl jelen. V lese je krize, turisté už od té zvěsti, že v lese jsou zuřiví medvědi, do něj moc nechodí. Zbyla nám smrdutá zvířata, která někdy nacházíme i zbavená krve. Upíři. V tomhle městě se rojí jako hmyz.

„Jsem Bella,“ představila se. Znovu mě ohromil můj hlas. Zněl tak… tence?

„Edward,“ udeřil mě do ušních bubínků jeho sametový hlas. Ach. Až později mi to docvaklo. Edward. Zvláštní jméno. Hodící se spíše pro dědečky. Můj bratranec se ale jmenuje Antilfthee. Edward je daleko lepší.

Usmála jsem se na něj a přitom se snažila neukázat zuby. Vyděsily by ho mé špičáky. Jako vlkodlak je mám dvakrát delší, než člověk. Ostřejší než břitva. Jazykem jsem si po nich ze zvyku přejela. Vždy jsem na ně byla pyšná…

„Co bereme?“ plácla jsem první otázku ze seznamu. Má sestra Elly je do lidského života celá paf. Bere je za bohy, ví o nich všechno. Samozřejmě, že než jsem se sem vydala, zeptala jsem se jí na několik věcí. Například to, k čemu je škola.

Věřte, že ani po dlouhých nocích vysvětlování jsem na to nepřišla.

„Tenhle semestr zvířata. Jejich chování, biotypy, ve kterých žijí. Jak je poznat podle exkrementů a další blbosti…“ pravil, jako kdyby komentoval dnešní počasí. Večer bude mírně zataženo s občasnými přeháňkami na nižších frontách…

„Nemáš rád zvířata?“ zaútočila jsem. V mém hrdle se schylovalo k zavrčení. Chloupky na krku mi povstaly a já zatnula ruce v pěst.

„Ne,“ obhajoval se rychle. „Jen nemám rád Johsenovu přednášku. Vypráví o tom, jakoby o nich všechno věděl. Líčí nám je, jako by to byly primitivní tvorové. Někteří jsou, ale…“ zastavil se a svraštil obočí. Na čele se mu objevily vrásky; přemýšlel.

„Které máš nejraději?“ vyzvídala jsem dál. Jen ať neřekne kočky…

K mému překvapení se usmál. „Miluji psovité šelmy. Nejvíce ze všech asi ale vlky. Jsou nespoutaní a dělají si, co chtějí. Jednou jsem jednoho zahlídl. Nemyslím v zoo.“ Co je to zoo? „Z okna, byl obrovský, nádherný. Byl celý bílý, jen čumák a přední tlapky měl černé. Ocas se mu tyčil vysoko, jako by byl králem, a jeho oči se dívaly přímo na mě… Pak se otočil a odešel… Ale slyším vytí… To je určitě on. Je hlasité a svérázné. Je jich tam víc, ale tohoto poznám!“

On mě viděl? V očích se mi musela odrazit panika.