Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Síla života - 2. kapitolka - Osudové setkání

23.03.2010 (10:15) • Twilightlady • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2344×

Síla života – 2. kapitolka – Osudové setkání

Pohled: Bella Swanová

Na letišti jsem si prohlížela odletovou tabuli, když v tom mě do očí uhodilo ‚Las Vegas‘. V ten moment jsem věděla, kam pojedu. Vegas, spousta lidí. Divných lidí. Nad ničím jsem nepřemýšlela a běžela k přepážce. Letadlo odlétá za půl hodiny.

„Dobrý den, prosím letenku do Las Vegas. Turistická třída,“ poprosila jsem paní za okénkem. Mohlo jí být tak 40 let. Mile se na mě usmála hraným úsměvem a otočila se k počítači.

„Lituji, volná je už pouze první třída. Budete si přát?“ zeptala se mě. Peněz jsem měla dost. Od doby co umřela babička Swanová mám na kreditce kolem 100 000 dolarů.

„Ano, prosím,“ odpověděla jsem. Podala jsem jí peníze a vzala si letenku. Jelikož jsem neměla moc věcí jenom příruční batůžek, šla jsem rovnou do letadla. Posadila jsem se na místo blíž k uličce. Ponořila jsem se do svých myšlenek. Bude se táta zlobit za to, že jsem mu lhala? Strýc je milý, ale já bych tam být nemohla. Potřebuju někam, kde mě nikdo nezná. Někam kde jsou noví lidé, nové příležitosti.

„… Prosím, připoutejte se,“ hlásila letuška. Připoutala jsem se a rozhodla se, že si zdřímnu.

Do Vegas jsem letěla přímo, a proto jsme přiletěli něco po šesté ráno. Vydala jsem se před letiště. Ve stánku vedle jsem si koupila mapu Las Vegas. Rozhodla jsem se, že se ubytuju v hotelu New Frontier. Je to hezký hotel a celkem luxusní. Cestou do hotelu jsem se stavila ještě v jednom obchodě a koupila si nějaký svetr. Přeci jen byla zima.

Když jsem vycházela z obchodu, ucítila jsem náraz.

„Promiň,“ začala jsem se omlouvat blondýnce naproti mně.

„Nic se mi nestalo a ty seš v pohodě?“ zeptala se mě.

„Jo nic mi není,“ řekla jsem.

„Ty seš tady nová?“ ptala se a ukázala na mapku.

„No jo. Hledám jeden hotel,“ řekla jsem.

„Chceš pomoct?“ Pomoc by se mi hodila.

„Přece tě nemůžu otravovat,“ řekla jsem. Jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Neotravuješ a ráda pomůžu. Třeba by z nás mohli být kamarádky. Já jsem Rosalie  Swanová.“ Kamarádky? Swanová?

„Já - já jsem Isabella Swanová. Ale říkej mi Bello.“ Viděla jsem její překvapený výraz. Dovedla mě před hotel.

„Nechceš bydlet u mě?“ Tak tím mi vyrazila dech.

„Vždyť mě ani neznáš,“ snažila jsem se to zamluvit.

„Vím, že ti můžu věřit,“ řekla potichu.

A tak se z nás dvou staly kamarádky.

O měsíc a půl později:

„Bello pojď sem,“ zavolala na mě Rose. Poslušně jako pejsek jsem šla k ní.

„Bello řekni mi pravdu!“ naléhala Rose. Tak a je to venku. „Vidím na tobě, jak se trápíš a pak vyjdeme ven a ty uvidíš stromy a to všechno a jsi úplně jiná.“ Jak jí to mám říct?

„Tak dobře. Chceš to slyšet?“ ptala jsem se vážně. Jenom přikývla. „Pamatuješ si na ten den, kdy jsme se poznaly? Jistě, že ano. Nejela jsem sem kvůli škole. Utíkala jsem. Utíkala jsem před sebou, rodinou, přáteli a životem. Než jsem sem přijela, měla jsem nehodu. No, nehoda není to správné slovo. Řekněme, že jsem měla menší příhodu. Byla jsem opět venku, jako ten měsíc každý den. V ten den jsem šla s Annie a Jane na letiště. Bylo malé, ale byl z něj výhled.

Sundala jsem si vestu a mikinu a ponořila jsem se do svých myšlenek, ze kterých mě neustále rušila Jane, která seděla na tajícím sněhu. Annie se šla projít kousek dál. Chvíli jsem ji pozorovala. Šla tak bezstarostně, v uších sluchátka a na tváři úsměv. Jak já jí tohle záviděla.

Stála jsem tam na sluníčku jen v tričku. Snažila jsem se vnímat jen slunce a teplo. Bylo mi jedno, že se chvěji zimou. Připadalo mi, jako by mi slunce dodávalo energii. Ťuk… Ťuk… Ťuk.

„Jane, mohla bys toho laskavě nechat!“ křikla jsem po ní. Hned jsem toho litovala. Je tak milá a já na ni vyjedu kvůli takové hlouposti. Dál už jsem ji nevnímala a zase se poddala slunci. Najednou jsem ucítila, jak přes něj přechází mrak. Otevřela jsem oči a zlostně se podívala na oblohu.

„Okamžitě zmizni!“ sykla jsem zlostně na mrak. Podívala jsem se na Jane, která jen seděla na mé vestě a pozorovala mě. V očích měla otázky. Jen jsem zavrtěla hlavou. Oblékla jsem se do mikiny a chystala se jít. Jane mi podala moji vestu a vydaly jsme se přes blátivou cestu k silnici. Zahlídla jsem Annie a zamávala na ni, že už jdeme. Stála v zatáčce a hleděla někam pryč, jakmile mě zahlídla, vydala se po silnici k nám. Počkaly jsme na ni a vydaly jsme se dolů.

„Jen běžte,“ řekla jsem holkám a zastavila se. Ty na mě nechápavě hleděly, ale poslechly. Stála jsem tam a hleděla jsem na město. Bylo krásné a nejvíc, když se pomalu stmívalo. Pomalu jsem šla za holkami a najednou jsem ucítila vábivou chuť dotknout se sněhu kolem. Nabrala jsem do ruky trochu sněhu a jen si ho prohlížela, jak taje v mé teplé dlani. Odhodila jsem zbytek, co mi zůstal v ruce, a pokračovala dál. Levá ruka mi bloudila po větvích stromů, které jsem míjela. A pak jsem ho uviděla.

Kousek ode mě stál obrovský mohutný strom. Pocítila jsem nutkání a přistoupila k němu. Rukama jsem se dotkla kmene. Pocítila jsem vlnu energie a ještě něco. V mysli mi běhaly obrázky, jak ten strom rostl. Když se ho někdo dotknul. Když mu zařezávali větve. Cítila jsem jeho bolest, když ho řezaly.

Nejvíc mě rozhořčilo, když ke stromu přišel nějaký mladík a plivnul na něj. Potom mu utrhl mohutnou větev a začal si s ní hrát. Sundala jsem ruce ze stromu a obrázky přestaly. Znovu jsem je na něj přiložila a znovu jsem uviděla to, co před chvílí. Ještě několikrát jsem na něj ruce dala a zase sundala. Nechápala jsem, co se děje. Byla jsem vyděšená. Tak a to je všechno. Takhle se to stalo. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo. Vlastně to nevím ani teď.“ Zakončila jsem své vyprávění. Rosalie se v obličeji vystřídalo několik emocí. Překvapení. Strach. Pochopení. Byla jsem zmatená a rozhodně bych pochopila, kdyby si o mně myslela, že jsem blázen.

„Fiore vita,“ zašeptala Rose. Cože? Já italsky nerozumím.

„Cože?“ zeptala jsem se teď už nahlas.

„Květina života?“ Jen jsem nechápavě zavrtěla hlavou.

„Pořád nechápu.“

„Květina života. Je málo těch, kdo se jimi stanou. Jsou to dívky, které byly už v mládí s přírodou spoutány. Ve věku kolem17 let se jim stane nějaká příhoda. Jako tobě když jsi byla na procházce. Potom se u ní začnou rozvíjet zvláštní schopnosti. Nemají žádný úkol. Jen jsou zvláštní. Nikdo z mého druhu se s nimi ještě nesetkal. “ Tu poslední větu zašeptala. Cože jaká květina? Mého druhu?

„Mého druhu?“ zeptala jsem se.

„Bello, vím, že ti můžu věřit. Ale opravdu to chceš vědět? Bylo by lepší kdybys pravdu nevěděla. Jde o tvůj život.“ Cítila jsem, že se na povrch dere má výbušná povaha.

„Já ti kašlu na to, co je pro mě bezpečné. Stejně na to přijdu. Všímala jsem si na tobě zvláštností. Občas ti to ujelo. Pohotová. Studená kůže. Nejíš a nepiješ. Ven chodíš jen v noci, nebo když je zataženo. Vyklop to!“ Na konci už jsem křičela.

„Jsem upír,“ řekla prostě.

„Co - cože?“ zeptala jsem se.

„Jsem upír, Bello,“ zopakovala.

„Já tě slyšela, ale to myslíš vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně. Jen přikývla.