Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silent love 2. kapitola

04.11.2009 (10:30) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2794×

2. kapitolka

V nemocnici jsem byla ještě tři dny. Hodně času u mě trávil Jasper. Dokáže dokonale vycítit, jak se cítím. Jako bychom byli propojeni. Zastavil se tu i Edward. Jeho otec, doktor Cullen byl velmi příjemný, ale já nemocnice nenávidím. Když mi doktor Cullen řekl, že už dnes budu moct domů, málem jsem mu skočila kolem krku. Rychle jsem vstala z postele a začala si balit věci. Vzala jsem mobil a volala tátovi. Byl taky rád, že už jdu domů. A hlavně za to, že už nebude muset vařit on. Přijel pro mě a dohodl se s doktorem Cullenem, že mě nechá pár dní doma. Ani mi to nevadilo, potřebuji se dospat.

Konečně jsem doma. „Díky, tati, že jsi pro mě přijel hned.“ Řekla jsem mu a dala mu pusu na tvář. Pak táta odjel a já si šla lehnout. Po chvíli mi to ovšem přestalo bavit, a tak jsem se šla dívat na televizi. Když přišel ze školy Jasper, neudržela jsem se a skočila mu na záda, když to nečekal. On tak trochu ještě nevěděl, že má svojí malou sestřičku doma.

„Ahoj, brácha,“ řekla jsem mu. Na okamžik ztuhl, ale po chvíli konečně vydechl. Radostně mě pozdravil. Po dlouhé době jsem se odhodlala a vzala si ho do parády. Jeho, na něj dlouhé vlasy potřebovaly ostříhat. Nevydržela jsem se na to koukat. Hned jsem ho posadila na židli a začala. „Herňajs, holka jedna bláznivá… nech mi na tý hlavě nějaký vlasy.“ Řekl mi ne příliš vážným hlasem Jasper. Začali jsme se smát. Měl blond vlasy, jemně vlnité, jako lví hříva. Pod chvíli úprav jsem byla spokojená se svým dílem a Jasper taky. Měli jsme si co říct, tak jsme povídali a povídali.

Pak slyšíme klíče ve dveřích. „Ahoj, děti, už jsem doma.“

„Ahoj“ odpověděli jsme oba najednou. „Jak jste se tu měly děti?“ S Jasperem jsme se na sebe jen podívali.

Edward

Letošní školní rok budu muset zvládnout sám. Alice nastoupí příští rok do prváku, Rose a Emmett jsou v Africe a nikdo jiný ze známých a rodiny nevypadá na středoškolský věk. Stěhování do Forks bylo náročné. Esme (moje adoptivní mamka) se odmítla zapojit. Bohužel nikdo jiný nemá tak dobrou představivost na interiéry jako ona. Zařizování se ujala Alice, to pro mě nebyla šťastná volba. Osm hodin vydržela vláčet mě po obchodech, abych si vybral doplňky a jiné zbytečnosti. Bohužel nezapomněla ani na oblečení. „Ede?… pojď sem, to si musíš vyzkoušet, ale počkej… ne tohle je to pravý… nebo tohle? Víš co? Zkus si všechno.“ A už mi rvala nejméně 10 ramínek s oblečením do rukou.

„Alice, to už stačí, mám nejmíň milion kusů oblečení, já už chci zpátky. Prosííííím. “ Snažil jsem se ji uprosit. Marně.

„Edwarde! Tys zapomněl? 1. Pravidlo: Alice má co se oblečení a jiných nezbytných doplňků týče vždy pravdu. 2. Pravidlo: když nemá Alice pravdu, platí pravidlo číslo 1.“ Sakra proč jen musím být v nesprávnou chvíli na nesprávným místě. V duchu jsem si říkal, jak dlouho to tu budu ještě vydržet. Naštěstí už bylo pozdě a ve většině obchodů se blížila otevírací doba ke konci. Alice se rozhodla mě pro dnešek ušetřit a zavelela směr nový domov. Málem jsme se do auta nevešli. Měla ještě v plánu celou noc pracovat na tom, kam přesně doplňky do mého pokoje umístí. Raději jsem to nechal na ni a vydal se na lov. Zítra mě čeká první den v nové škole. Bude jistější, když budu po lovu. Odolat mi sice nedělá žádné problémy, ale přece.

Ráno jsem se vydal ve svém stříbrném Volvu ke škole. Nějaká Isabella mě měla provést po škole. Isabella… dcera ředitele této školy. Podle mých informací i moje sousedka. Ke škole jsem přijel dřív. Čekal jsem na Isabellu před školou. Po chvíli jsem zahlédl auto, které parkuje na příjezdové cestě vedle našeho nového domu, to musí být ona s ředitelem Swanem. Díval jsem se raději jiným směrem. Páni ta má vůni. Ne, klid… nesmíš se nechat unést. Počkat, co to? Jakto, že neslyším její myšlenky? To není možné. Ty její vlasy, čokoládově hnědé oči, je nádherná. Stop! To nesmím. Ona je jen člověk, no tak vzpamatuj se. Její obličej něco trápilo. A byla bledá. Není nemocná? V hlavě se mi toho honilo moc. „Ahoj, já jsem Edward Cullen, ty musíš být Bella.“ Představil jsem se, ale ona lehce zčervenala, podívala se na zem a na člověka potichu řekla

„Ano.“ Znovu se na mě podívala, tentokrát na mě přímo zírala. Tolik bych si přál vědět, co si myslí, nad čím přemýšlí. Provedla mě po škole ještě před vyučováním. Pak jsem si všiml, že spolu budeme chodit na pár předmětů. Neodolal jsem a zeptal se, jestli by si se mnou nesedla. Zase zčervenala, ale souhlasila. Sedl jsem si s ní na biologii a angličtinu. Oheň v mém hrdle byl sice nepříjemný, ale moje touha být blízko ní byla silnější.

Po škole jsem šel za jejím otcem, vyřídit nějaké papíry. Řediteli Swanovi zazvonil telefon. „Je mi líto, ale nejdřív musím dceru odvézt domů.“

„Dobře, nějak to zařídím.“ V hlavě jsem mu viděl, že přemýšlí, jak se Bella dostane domů.

„Já ji mohu odvést.“ Nabídl jsem se. Na chvíli zaváhal, ale souhlasil. Po pár vteřinách se otevřely dveře.

Bella stojící ve dveřích měla v očích viditelné překvapení. „Ehm, no, já přijdu potom.“

Zvedl jsem ruku, aby počkala a její otec jí seznámil s okolnostmi a hlavně s tím, že ji odvezu já. Když už jsme byli téměř u auta, začala dýchat nějak divně. Pak už ležela na zemi. Vyděsilo mě to. Co jí je? „Bello?“ nereagovala. Oči otevřela až po chvíli. Mluvila zmateně, říkala něco o nízkém tlaku. Odnesl jsem ji do auta a jel směrem k nemocnici. Usilovně jsem se snažil uklidnit a docela se mi to začalo dařit. Ona však omdlela znovu. Popadl jsem mobil a zavolal Carlisovi. Dojel jsem k nemocnici a on už čekal na parkovišti. Když jí viděl, v jeho mysli jsem zaslechl. „A sakra.“ Cestou na vyšetřovnu se probrala. Carlisle ji vyšetřil a než jsem došel k ní do pokoje, už spala. Nespala klidně, mluvila. Většinou vzpomínala na matku. Mluvila i o bratrovi. Raději jsem odešel, aby měla soukromí. Nejvíce času u ní trávil její bratr. Po třech dnech přemluvila Carlisle, aby ji už propustil. Celé ty tři dny jsem nemohl myslet na nic jiného než na ni. Ve škole jsem se soustředil na to, aby bylo v bezpečí a jak jí asi právě je. V noci jsem se chodil dívat, jestli je v pořádku. Za tři dny, když přišel Carlisle po noční domů, mi v myšlenkách řekl: „Dneska už bude doma.“ Z mého mrtvého srdce mi spadl obrovský kámen. Je v pořádku.

Ten den jsem z nudy poslouchal mysli ostatních. Bylo těžké najít dívčí mysl, která by nepřemýšlela nad opačným pohlavím. Většina bohužel přemýšlela nade mnou. Dokonale jsem chápal Emmetta s Rose, kteří si užívali líbánky v Africe. Alespoň, že Alice mi dala pokoj se všemi těmi nákupy. Pak mě, ale něčí mysl vytrhla z přemýšlení. Ten někdo přemýšlel o Belle. Má snad přítele? Jeho myšlenky byly ohavné. Jak by ho mohla Bella chtít. Jde mu jen o jedno! Komu jen ta mysl patří? Rozhlížím se po jídelně… Už vím, Jacob Black. Ode dneška můj úhlavní nepřítel na této škole.

Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silent love 2. kapitola: