Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silent love 7. kapitola

14.11.2009 (19:00) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2352×

7. kapitola

Bella

Když ke mně přišel Jacob, zhoršila se mi nálada. Nechtěla jsem ho vidět. Choval se sice mile, ale dělal jako by na všechno předtím zapomněl. Koukala jsem na něj jako na blázna když mě objal na přivítanou.

„Pojď dál.“ Pozvala jsem ho, i když se mi to příčilo.

Jen co jsme došli do mého pokoje, udeřil mě do břicha. Dopadla jsem napostel a on si sedl na židli. Se zálibou mě pozorova. Držela jsem si bolavé břicho a křičela na něj. Nadávala jsem mu… proklínala. Ladně se zvedl ze židle a pomalu se ke mně blížil. Panikařila jsem. Srdce mi bušilo rychleji než po uběhnutí maratonu a očím hrozilo vypadnutí z důlků. Jacob už byl na můj vkus až moc blízko.

„Tak si mi chyběla Bello.“ Řekl a podíval se na mě přimhouřenýma očima.

Chytil mě silně za ruce. Bolelo to.

„Jaku!!! Nech toho… to bolí. No tak… prosím.“

Jen se pobaveně usmál a naklonil se ke mě. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale byl o tolik silnější. Nešlo to… mole ruce byly vůči jeho jako párátka.

Políbil mě. Jeho rty se tisklyk těm mým, které byly bezmocné. Slzy mi stékaly po tvářích, ale jeho nic nedonutilo přestat. Když se konečně zdálo, že přestane, jen se tiše zasmál zaačal znovu. Ani nevím jak se mi to podařilo, ale vysvobodila jsem jednu svoji ruku. Pracně jsem sebrala všechnu svoji sílu a udeřila jsem ho pěstí do tváře.

Odtrhl se a začal se klepat. Nejdřív jsem nevěděla o co se jedná, ale když do mě narazila obrovská tlaková vlny, bylo mi to jedno. Cítila jsem krev a nesmírně velkou bolest v břiše.

V mém pokoji stál vlk, obrovský vlk, který na mě upřeně zíral, zatím co já se svíjela v bolestech na posteli. Najednou se něco změnilo. Tma pohltila mé oči a postel pode mnou zmizela. Slyšela jsem vrčení.

Obrovskou bolest nahradila bolest ještě větší, soustředící se hlavně na mé srdce a břicho. Bylo to nekonečné. Nedokázala jsem vnímat nic jiného. Křičela jsem… snažila jsem se aby, to už přestalo.

Bolest začala nepatrně polevovat od konečků prstů. Všechna bolest se však hromadila v srdci. To bilo jako spašené.

Pak už hořelo bolestí jen srdce. Byla to ta nejhorší bolest, kterou jsem cítila. Soustředila jsem se na údery mého srdce. Zpomalovalo se. Bum… bum… bum… … bum… … … bum a konec. Žádný žár, žádná bollest a žádný tlukot srdce.

Pomalu jsem otevírala oči. Vše bylo tak jasné… viděla jsem najednou vše. Jako bych do teď byla slepá. Rozhlížela jsem se a pokusila se sednout si.

Viděla jsem Edwarda. Dívala jsem se na jeho oslepující krásu a nevěděla co se to semnou stalo.

„Co se stalo?“ všimla jsem si, že můj hlas zní jako zvonečky.

„Musím ti něco vysvětlit, ale nejdřív zavolám Carlisla.“

„D-dobře“ Otočil se a odcházel.

Stále jsem se ohromená tou krásou rozhlížela okolo sebe a nevnímala okolí.

Když se otevřely dveře do pokoje, kde jsem byla. Vyděsila jsem se. Edwardův otec se kemě pomalu přibližoval. Bála jsem seho stále víc.

Ptal se mě na různé věci a já rexlexně odpovídala. Byl už tak blízko, ale najednou narazi do neviditelné stěny, která byla i v mé mysli. Nechápala jsem to.

Carlisle se mi snažil namluvit, že jsem upír. To nebylo možné. Upíři neexistují. I když by se tím daly všechy ty věci vysvětlit. Něco pravdy na tom asi bude.

Z přemýšlení mě vytrhla náhlá bolest v mém hrdle. Křečovitě jsem se chytla postele, která se pod nátlakem mých prstů ohýbala.

Všimla jsem si, že na mě Edward i jeho otec zírají s otevřenou pusou.

„Asi by bylo nejlepší jít na lov.“ Prohlásil Carlisle.

„Já ji vemu.“ Řekl Edwar a při těch slovech se na mě usmál. Mě tím ale vyděsil. Já a lovit? Vždyť jsem naprostý dřevo.

„Neboj… je to instinktivní.“

„Nebát se? Ale jak… vždyť ani nevím co jsem.“

„Uvidíš.“

„A navíc ty otravné hlasy v hlavě.“

„Jaké hlasy?“

„Já nevím jak to popsat… někdy je to jen bzukot, ale když se zaposlouchám slyším Jacoba a ještě nějaké kluky. Nevím co to má znamenat, ale je to hrozně otravný.“

Edward na mě koukal vyděšeně a měřil si mě pohledem.

„Počkej tu ještě chvíli ano?“

„Dobře.“ Raději jsem souhlasila.

Slyšela jsem jak se Edward ptá Alice, kde je Carlisle. Pak bylo ticho. Nervně jsem pochodovala po místnosti a čekala, kdy se někdo objeví. Chtěla jsem si vzpomenout na minulost, ale vše bylo jako přes mlhu. Nic není jasné. Jen Jacobova přeměna do vlka je bez poskvrny.

Z mého přemýšlení mě vytrhl Edward a jeho otec. Koukal na mě jako na blázna. Je možné, že se mi to zdá, ale mě to tak přijde.

„Co přesně si slyšela?“ ptá se mě Carlisle.

„Já nevím… nevnímala jsem tomu pozornost.“

„Víš jistě, že je to Jacobův hlas?“

„Jsem si tím naprosto jistá… proč?“

„Vlkodlaci mají jistou schopnost… když jsou ve své vlčí podobě, můžou si slyšet navzájem myšlenky. Myslím, že ty můžeš číst jejich mysl také a je možné, že i oni tu tvou.“

„Děláte si legraci?“ nedokázala jsem si představit, že by mi někdo četl myšlenky a naopak.

„Bella já také čtu myšlenky, není to tak hrozné… zvykneš si.“ Řekl mi Edward, když zahlédl můj vyplašený výraz.

„Teď ale musíš na lov, ano?“ zeptal se váhavě.

„Dobře, ale musím t upozoznit, že absolutně netuším co a jak.“

„Neboj se.“ Řekl a s těmi slovi se usmál.

Vyběhli jsme a zamířili do lesa. Běžela jsem opravdu rychle a o zakopnutí jsem si mohla nechat možná tak zdát. Cítila jsem vůně lesa, vůni jahod, malin, jehličí, tekoucí vody, květin z mé louky a mízy stromů. Běžela jsem… to jediné mě teď zajímalo. Půda pod mýma nohama nebyla téměř cítit.

Pak mě Edward zastavil. Chtěl abych se nadechla a zkusila cítit krev. Zavřela jsem oči a z hluboka jsem se nadechla. Ta vůně byla tak lákavá. Nemyslela jsem na nic jiného. Nevidomky jsem se rozběhla k místu, kde jsem krev cítila. Vyskočila jsem si na strom a sledovala, pomalu se pohybujíciho medvěda. Lidským okem by se zdálo, že se pohybuje rychle, ale teď to bylo jiné. Chvíli jsem ho pozorovala a zaujala loveckou polohu. Chystala jsem se skočit dolů, když…

Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silent love 7. kapitola: