Další kapča:) moc vás prosím o komenty a návrhy na pokračování...
17.11.2009 (18:30) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2249×
8. kapitola
Chystala jsem se skočit dolů, když… mi o nosu udeřila nádherná a vábná vůně. V hrdle jsem cítila ještě větší žár, a když mi došlo, že ta vůně bude nejspíš člověk, skočila jsem po tom medvědovi a zaměřila na nejvíce pulzující tepnu. Stačilo jen jemně dát zuby k sobě, aby se jeho kůže poškodila natolik, abych ochutnala jeho životadárnou tekutinu. Nebyla dobrá. Stále jsem cítula onu neznámou vůni. Při pomalém sání jsem zachytila Edwardův vyděšený a zárověň pohled alá spadl mi kámen ze srdce.
„Jak jsi to dokázala?“ zeptal se mě, když jsem znechuceně odhodila tělo medvěda, který byl několikrát větší než já.
„ Co máš na mysli?“ Nechápla jsem jeho otázku.
„Nešla za lidskou vůní.“ Koukal se ma mě jako na blázna a já si tak připadala.
„Měla jsem, já… nechtěla jsem nikomu ublížit, a tak jsem se vrhla po tom medvědovi. Přišlo mi, že se tím uhasí ta žízeň a trochu to pomáhá.“ Mluvím pravdu, ale on mi asi nevěří.
„Zdá se, že jsi během prvního lovu dokázala to, co my ostatní jsme se učili roky.“ Usmál se na mě. Pro změnu jsem na něj koukala jako na blázna já. Oni to nedokázali? Zabíjeli lidi… nevinné. Začala jsem couvat. Zabíjel. Může zabít i mou rodinu. Musím je ochránit. Edward šel za mnou, ale narazil, jako předtím jeho otec.
„Počkej Bello.“
„Proč bych měla čekat?“
„Protože ty jsi teď jedním z nás a my už lidi nelovíme. Jen jsme neměli takovou sílu jako ty.“
„Ublížíte Jasperovi a tátovi?“
„Ne.“
Moc mě to neuklidnilo, ale Edward vyvolával pocit důvěryhodnosti. Bublina kolem mě zase praskla.
„Můžeme se vrátit do domu?“ zeptala jsem se opatrně.
„Jistěže, jen bych ti měl něco říct.“
„Hm? Co se děje?“
„Alice by chtěla poznat tvého bratra, ale myslím, že bys o tom měla vědět.“
„Ona chce souhlas?“
„Taky se to tak dá říct.“
„Ale ona je taky upír… Jasper jen člověk. Co když mu ublíží.“ Obavy mě pohltily jako přívalové vlny. Myšlenky byly chaotické. Alice. Jasper. Upír, člověk…
„Vždy je tu ta možnost, možná proto se tě ptá.
„Já nevím.“
„Rozmysli si to… nikdo ne tebe nespěchá. Půjdeme?“
Jen jsem kývly a běželi jsme. Ani jeden z nás nic neřekl. Až když jsme byli u domu zahlédla jsem se v obrovském okně a viděla jsem se. Byla jsem nádherná, ne jako předtím. A mám červené oči… to ne! Nechtěla jsem uvěřit, že jsem to já.
„Proč mám červené oči?“
„Novorození mají červené, pak se ti zbarví podle toho, čím se živíš. Pokud zvířecí krví, budou zlaté, pokud lidskou, budou červené a pokud jedem ostatních upírů tak bílé.“
„Jak dlouho?“
„Jen pár týdnů.“
„Ví táta a brácha o tom co jsem?“
„Ano… už se s tím docela smířili. Ale ještě bys je neměla vidět.“
Mrzelo mě to, ale vím, že je to prozatím nutné. Nechci aby se jim něco stalo. Nedokázala bych bez nic existovat.
Zamířila jsem do domu a přivítala se s ostatními.
„Tak tady je ta kráska, co tak dokonale pobláznila měho malého brášku.“ Dodal Emmet se širokým úsměvem na rtech.
„Emmete?“ Esme na něj koukla hrozivě.
Nezabránila jsem úsměvu a pohlédla na Edwarda. Koukal na mě a Jako už každé tady, se usmíval.
Opět mi začaly v hlavě hučet hlasy smečky z La Push. Snažila jsem se zaposlouchat do jejich myslí a vědět, co si myslí. Byly to celkem nezáživné kusy jednotlivých myslí. Jeden z nich myslel na nějakou dívku. Druhý na Auta. Chtěla jsem to přestat vnímat, ale mé myšlenky upoutal jeden známý hlas. Patří Jacobovi. Na co to sakra myslí? Je to hrozně uspěchané… bum.
„Bello? Jsi v pořádku?“ ptá se starostlivě Carlisle.
Pomalu otevřu oči a vidím, jak na mě celá rodina Cullenových zírá dost vyděšeně.
„Co se to stalo?“ ptala jsem se, když jsem nabrala dech.
„Nevím… Slyšela jsi zase něco?“ Říká Carlisle.
„Ano, ale nic extra myslím…“
Edward mě zvedl do náruče a nesl do toho pokoje, kde jsem byla i předtím.
„Zkus si odpočinout.“
„Budeš tady?“ zeptala jsem se nadějně.
„Pokud budeš chtít…“ pokrčil rameny a usmál se.
„Chci.“ Taky jsem se na něj usmála a lehla jsem si. Byla jsem nějak vyčerpaná, a kdyby to šlo, tak bych i usnula, ale nejde to. Dostala jsem se alespoň do stavu, kdy nevnímám okolí.
„Bello?“ zeptal se mě potichu Edward. Tak potichu, že jsem nevěděla, jestli se mi to zdá nebo ne. Když se dotkl mé ruky, došlo mi, že se mi to nezdálo.
„Ano?“
„Mohl bych mít otázku?“ ptal se opatrně. Já jsem se na něj se souhlasem otočila a otevřela oči. Viděla jsem jeho rozněžněný pohled a jemný úsměv na rtech.
„Nechtěla bys se mnou… jak to říct…“ nenechala jsem ho domluvit.
„Ano…“ přibližovala jsem se k jeho obličeji a chtěla jsem ho políbit. Než se, ale tak mohlo stát, rozrazili se dveře a v nich stál rozzuřený Emmet…
Přimhouřil oči a …
Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Silent love 8. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!