Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silná touha XI.

12.08.2010 (09:30) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2098×

Čas utíká pomalu, když jste upír a nemáte nic na práci. Každá minuta je dlouhá jako den a každý krok ručičky na hodinách se vám zdá nekonečný. Tohle jsem ve Volteře nikdy nepocítila, protože se tam neustále něco dělo. Učila jsem se, četla jsem staré knihy, které byly v knihovně i více než dva tisíce let. Když jsem se skutečně hodně nudila, tak jsem si jen tak povídala s Alecem nebo Jane.

Dostávala jsem různé úkoly od Ara, které také zabraly nějaký čas. Někdy jsme se prostě vydali na kontrolu poslušnosti mezi upíry. Takové cesty zabraly také dost času. Knihu, kterou jsem si vzala z Volterry, jsem přečetla hned včera odpoledne, když jsem zaháněla myšlenky a vzpomínky, které ve mně vyvolala návštěva v domě, ve kterém jsem tak dlouho žila, ve kterém jsem zažila nádherné zážitky, ale i krutou bolest.

V duchu jsem popoháněla hodiny, aby se pohnuly, a já jsem konečně mohla vyrazit tam, kde jsem se dnes měla sejít s vlkodlaky. Tušila jsem, že mi dovolí, abych lovila zvířata, ale jistá jsem si být nemohla. Nasedla jsem do auta, protože jsem nechtěla běžet a opět jsem jela tou známou cestou. Když jsem projížděla městem, tak mi neušlo, jak se lidé otáčejí za mým autem, protože takové auto, které mám já, tu není moc vidět. Dojela jsem na lesní cestu, kde jsem mohla v klidu zaparkovat a pomalu jsem vyšla z auta. Ještě jednou jsem se rozhlédla, ale bylo mi předem jasné, že nikoho neuvidím, protože tady nikdo nebývá. Když jsem doběhla na místo, byl přesný čas a vlci ve stejnou chvíli přišli. Pořád mi nevěřili, protože opět vytvořili obrannou pozici, ve které chránili Billyho Blacka.

„Rada se rozhodla,“ řekl, když se přeměnil. „Dovolíme ti, abys lovila zvířata, ale bude pro tebe platit stejné pravidlo, které platí i pro upíry, kteří se živý krví zvířat a mají s námi smlouvu. Dokud se nevrátí, tak jejich území můžeš volně obývat. Není důvod k tomu, abys měla jiné, než to, které používali oni. Jejich území je od…“ Přerušila jsem ho, protože nebylo nutné, aby mi to vysvětloval.

„Já vím,“ řekla jsem a on si mě změřil pohledem. „Vím, kde je území Cullenových a kde vaše. Znám hranice i podmínky jejich smlouvy, jen jsem chtěla vědět, zda může stejná smlouva platit i pro mě.“

„Znáš je? Hodlají se vrátit?“ vyptával se hned. Při své otázce pozvedl jedno obočí a musím přiznat, že mu to slušelo. Až na to přirozené nepřátelství, které mezi námi vládlo, byl vážně milý. Stejně jako Jake...

„Ano, znám je. Nějakou dobu jsem s nimi žila, ale netuším, kdy se chtějí vrátit,“ odpověděla jsem popravdě.

„Dobře, ale pamatuj na to, jaké jsou podmínky příměří,“ řekl výhružně a přeměnil se zpět do své vlčí podoby. Je stejný jako byl Jacob, ochranitelský, velitelský, ale přesto z něj vyzařovala skromnost a přátelství, které protkávala starost. Starost o blízké, byla jsem pro ně nebezpečí, ale já už podruhé stejnou hloupost neudělám. Potom, co jsem ztratila to, co jsem měla na světě nejradši, jsem ztratila i chuť na lidskou krev. Ostatní upíři tvrdí, že to není možné, nechtít krev, ale já ji opravdu nechci. Netoužím po ní. Mám blok, kterého se nezbavím, ale je to tak dobře, nemůžu nikomu ublížit.

O týden později…

Zaparkovala jsem před školou. Nepozoruji tu žádnou větší změnu od dob, kdy jsem sem sama chodila. Forks je ideálním místem pro upíry, nesvítí zde téměř vůbec slunce a je to malé město. Tak jo, teď není čas na nervozitu, teď je čas vylézt z auta a jít vstříc osudu. Otevřela jsem dveře autíčka a co nejefektněji jsem z něj vystoupila. Moje přítomnost vyvolala na parkovišti poprask.

Slyšela jsem šepot lidí, kteří přemýšleli, kdo jsem. Nasadila jsem na tvář úsměv a vyšla jsem do školy. V kanceláři jsem měla vše připravené, takže nebyl nejmenší problém s mým nástupem. Vyšla jsem ven a zamířila jsem si to rovnou do třídy, kde jsem měla první hodinu. První den školy se nic neděje a po první hodině nás propustí, tedy tak to vždy bylo. Do třídy přicházeli i mí noví spolužáci a v jejich tvářích hrálo překvapení. Dívky záviděly, kluci obdivovali. Jistě, moje upíří krása dokáže spoustu.

„Dobrý den,“ pozdravil nás profesor, který přišel do třídy se zazvoněním. „Jsem rád, že vás mohu opět, po dvou měsících, přivítat na naší střední škole. Než budu pokračovat, tak bych rád představil novou studentku, Isabellu Volturi,“ řekl a zapátral očima ve třídě. Stoupla jsem si a on mě vyzval, abych přišla k tabuli.

„Řekněte nám o sobě něco, Isabello.“

„Ahoj, jsem Isabella. Přijela jsem z Floridy, kde jsem studovala na střední škole všeobecného zaměření. Ve Forks žiji sama, protože moji rodiče pracují daleko. Přestoupila jsem sem, protože se mi zalíbilo toto město pro svou historii a nízkou populaci. To je asi tak všechno, co bych mohla říci,“ dopověděla jsem a pan Salvator mě poslal zpět do lavice.

„Takže, teď vám řeknu něco o školním řádu, jako každým rokem zde platí stejná pravidla, která se budou dodržovat. Zaprvé…“ vyjmenovával vše, co se smí a co ne a já jsem postřehla, že tohle se nezměnilo. Zvláštní, že toho tolik zůstalo stejné.

„Ahoj,“ zavolala na mě dívka, která se mnou byla ve třídě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem jí a ona se mi hned představila.

„Jsem Karoline, taky jsem předsedkyně třídy. Jen jsem tě chtěla poznat, protože je to asi těžké, když tady zatím nikoho neznáš,“ vysvětlila a já jsem se s ní ráda seznámila. Netrvalo to ani pět minut a představila mi skoro všechny lidi ze třídy, se kterými jsem se ráda poznala. Ani jsem nečekala, že to půjde tak rychle a jednoduše, ale seznámila jsem se a tím se probořily ledy, které mě oddělovaly od ostatních. Když jsme se loučili, tak jsem šla ke svému autu a všimla jsem si lístku, který jsem měla položený za předním stěračem. Byl několikrát přeložený a papír byl trochu ušmudlaný, ale znění bylo jasné.

Dnes v 10:00 přijď na rozcestí našich hranic.

Musím s tebou mluvit ohledně tvého pobývání zde.

Billy Black

Podívala jsem se na hodinky, které se mi houpaly na zápěstí, a zjistila jsem, že si budu muset pospíšit, abych to stihla. Nasedla jsem do auta a šlápla jsem na plyn. Kolemjdoucí se možná trochu vyděsili, ale bylo mi to jedno. Co může chtít? Chce mi zrušit povolení pro lov? Jak zjistil, že budu ve škole? Hlavu jsem měla plnou otázek, které hlodaly v mých myšlenkách. Přesně za jednu minutu deset hodin jsem zastavila na hranici, kde naproti mě už čekal Billy Black. Co mě překvapilo, bylo to, že byl sám. Nebyl přeměněný ve vlka, takže bude chtít mluvit, ale kde má nějakou ochranu? Začal mi snad věřit?

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho, když jsem vyšla z auta a došla jsem přímo k hranici. Stál s rukama v kapsách. Měl na sobě jen kraťasy a mně víc, než kdy jindy připomínal Jakea.

„Chci se tě na něco zeptat, Bello,“ řekl a mně se zdálo, jako kdybych mluvila s Jacobem, když mě oslovil Bello.

„Tak se ptej, Billy,“ opáčila jsem a on se usmál, ale viděla jsem, kolik soustředění ho tenhle rozhovor stojí. Ruce v kapsách měl zaťaté v pěsti.

„Někomu jsem to slíbil, jsi Isabella Swanová?“ zeptal se a já jsem zůstala překvapeně stát.

„Odkud mě znáš?“ zašeptala jsem, ale byla jsem si jistá, že mě slyšel.

„Já tě neznám, ale zajímalo mě to. Na někoho, kdo se nechal zničit, jsi poměrně živá.“ Dívala jsem se do jeho očí a hledala jsem náznak pravdy. Na malou chvíli jsem skutečně věřila, že je to Jacob, ale není. Billy je jiný, je víc... drsný. Jacob si na drsňáka jen hrál. Vždy to byl můj přítel, má opora. Nikdy mu nezapomenu to, co pro mě udělal. Nikdy!

10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Tak do toho. :-)

Kritizujte, v případě zalíbení chvalte. Snesu všechno, záporný komentář je pro mě taky přínosný, protože vím,  v čem se mám zlepšit.

Děkuji moc

Vaše Lucka002

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silná touha XI.: