Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Silné pouto - 10. díl

24.04.2010 (11:30) • Gabby01 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1253×

„Nessie, Jacobe, Emmette! Pojďte se na něco podívat!“ volala na nás Esmé.

Sundali jsme si promočené bundy a boty a vydali se za Esmé, která mířila do obyváku… Leah seděla v křesle a prohlížela si nějaký papírek. Vypadal jako černobílá fotka… A pak mi to docvaklo. Byl to snímek děťátka!

„Podívejte!“ Esmé vytrhla Leah snímek z ruky a radostně nám jím mávala před obličeji.

„Vždyť je to nepovedená černobílá fotka,“ zakroutil nevěřícně hlavou Emmett.

„To je snímek miminka,“ opravila jsem ho… Jacob a Emmett koukali na snímek asi deset minut a pořád se předháněli, kdo první uvidí hlavičku.

„Už ji vidím!“ vykřikl vítězoslavně Jacob.

„Kde, kde?!“ Emmett už měl snímek jen pár centimetrů od očí… A prý, že upíři mají výborný zrak.

„Jo už ji vidím!“ vykřikl radostně. „Tady že?“ ukázal na místo, které ani trochu nepřipomínalo hlavičku.

„To je zadeček… Tady je hlavička,“ ukázala jsem mu ji a vytrhla mu snímek z ruky, abych si ho mohla pořádně prohlédnout, což by se mi podařilo, kdyby se nepřiřítila Alice a neukořistila ho.

„To je snímek Leahina drobečka?! To je tak hezké,“ rozplývala se. „Pohlaví ještě nevíte, že?“

„Ne a ani ho vědět nechceme. Rozhodli jsme se s Michaelem, že se necháme překvapit,“ odpověděla Leah a s chutí se zakousla do jablka, které jí Sue přinesla.

„Měla by ses jít nachystat, Michael pro tebe za chvíli přijede,“ upozornila ji Sue.

„To už je tolik hodin?!“ Leah přímo vyskočila z křesla a pádila po schodech nahoru.

„Pomalu! Ať nespadneš!“ pokárala ji Esmé.

„A kam vlastně jedou?“ zeptal se zvědavě Jacob.

„Na návštěvu k Michaelovým rodičům,“ odpověděla Sue a odnesla prázdný talířek od jablka do kuchyně.

„Co dneska podnikneme?“ zeptal se Emmett znuděně.

„No já budu společně s Rosalií, Alicí a Sue péct cukroví. Jestli se chcete přidat, klidně můžete,“ navrhla Esmé.

„Já se přidávám k vám!“ V obyváku se objevila Bella s Edwardem po boku.

„Já si asi zajdu na lov… Chcete se ke mně někdo přidat?“ navrhl Edward.

„Já!“ vykřikli společně Jasper s Emmettem.

„Proč jsem se vlastně ptal?!“ nadával si pro sebe Edward.

„Protože si ten nejlaskavější bratříček na světě,“ odpověděl mu v duchu Emmett.

„A co budeme dělat my?“ vzhlédl ke mně Jacob. „Já bych o něčem věděl,“ dodal a mrknul na mě. Edward se na něho varovně podíval a Jacobův radostný výraz rázem zmizel.… To je tak, když váš otec umí číst myšlenky.

„No nevím, co budeš dělat ty, ale já budu dneska jen lenošit.“ Představila jsem si, jak ležím na lenošce a čtu si své oblíbené časopisy a Jacob mě obskakuje… Vyrušil mě Emmetův a Edwardův smích.

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně a pak mi došlo, čemu se smějí. „No dobře, tak si odmyslete toho Jacoba.“

„Proč si mě mají odmyslet?“ zeptal se zmateně.

„Neřeš to,“ odpověděla jsem. Popadla jsem ho za ruku a vedla nahoru… Za námi se ozýval smích i ostatních, ale já si jich nevšímala… Přece můžu mít své představy!

„Řekneš mi konečně, co to mělo znamenat?“ zeptal se mě Jacob a posadil se vedle mě na postel.

„Ale, jen jsem si něco představovala…“

„A co to bylo?“ zeptal se dotěrně.

„Nemusíš všechno vědět, ty zvědavé štěně!“ Neměl rád, když jsem mu tak říkala.

„To odvoláš!“

„Štěně, štěně!“ No jo, já jsem prostě takový menší provokatér.

„Jak chceš!“ Chytil mě do svých svalnatých paží a začal mě lechtat.

„Tak už to teda odvoláš?!“

„Ne!“ vykřikla jsem přes záchvat smíchu. To jsem ale neměla dělat, protože mě začal lechtat ještě více.

„Dobře! Dobře odvolávám!“ řvala jsem smíchy… Jacob mě tedy přestal lechtat, ale nepustil mě.

„Za trest tady se mnou zůstaneš.“ Přitiskl si mě ještě více k sobě.

„Za trest? Tak tenhle trest se mi líbí.“ Zabořila jsem si obličej do jeho trička, které jako vždy po něm nádherně vonělo… V tom mi zavrněl mobil v kapse… Přišla mi esemeska od Leah, jestli pro ni můžu o půl šesté přijet. Napsala mi i adresu, kde ji mám vyzvednout. Strčila jsem si mobil zpátky do kapsy a věnovala se mazlení s Jakem… Nevím, jak se mi to povedlo, ale usnula jsem a probrala se, až když už se začalo stmívat.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se Jacoba, který mě stále držel ve svém objetí.

„Skoro celé odpoledne,“ odpověděl ospale.

„Kolik je?“

„Pět.“

„Cože?!“ Vyskočila jsem z jeho náruče a běžela do šatníku pro oblečení a rychle se oblékla.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně Jacob.

„Musím jet pro Leah, protože Michaela zavolali do práce a nemá ji kdo odvézt. O půl šesté tam mám být… Doufám, že to stihnu!“ Popadla jsem kabelku a vyběhla z pokoje. Jacob mi byl v patách, ale pak se u schodiště zarazil, protože si uvědomil, že je jenom v trenkách.

„Tak zatím ahoj a jeď opatrně,“ rozloučil se a dlouze mě políbil. „Miluji tě.“

„Já tebe taky.“ Pořádně jsem ho objala, jako bychom se loučili navždy a běžela po schodech dolů. Vystřelila jsem do garáže a v tom jsem si vzpomněla, že tam možná naše Volvo nebude, protože Edward jel na lov… Měla jsem štěstí. Volvo stálo na obvyklém místě a klíčky byli pověšené na malém věšáku, který Esmé zavedla právě pro klíčky od všech aut… Dálkovým ovládáním jsem si otevřela vrata garáže a vyjela na příjezdovou cestu. Do navigace jsem zadala adresu, kterou mi Leah napsala a vyjela jsem na cestu… Jela jsem po silnici, která vedla lesem a v tom se spustila strašná vánice. Stěrače čím dál tím rychleji stíraly a já byla čím dál tím více nervóznější. Nikdy jsem ještě nejela v takové vánici a litovala jsem toho, že tady není Jacob se mnou… Cestou jsem nepotkala ještě ani jedno auto. Kdo by taky jel v takovémhle počasí… Naštěstí už ta vánice pomalu ustávala a já mohla šlápnout na plyn o trochu více… Konečně jsem vjela do vilové čtvrti a navigace mě navigovala k jednomu domku, který stál skoro na konci ulice. Zastavila jsem před ním a čekala… Konečně se otevřely dveře toho domu a v nich se objevila Leah společně s nějakým mužem a ženou, kteří se s ní vřele loučili… Vystoupila jsem z auta a doufala, že mě zahlédne... Povedlo se! Leah se s nimi ještě naposledy objala a vydala se za mnou.

„Čekáš tady dlouho?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, teď jsem dorazila. Modlila jsem se, ať tady nemrzneš, protože mě cestou zdržela silná vánice… Měly bychom radši jet, vypadá to, že se sem žene další.“ Vzhlédla jsem na oblohu, na které pluly veliké černé mraky, a z nich padalo zatím jen pár vloček.

„Máš pravdu.“ Leah vzhlédla stejným směrem a nastoupila na místo spolujezdce… Nastartovala jsem a vydala se směrem, kterým jsem přijela… A jak jsem předpokládala, za chvíli se spustila znovu vánice. Zatím nebyla tak silná jako předtím, ale vypadalo to, že ještě zesílí... Na tachometru kmitala ručička na stovce, a tak jsem trochu zpomalila. Přece jenom teď vezu Leah, která si tady v klidu podřimuje… Najednou mi uprostřed lesa kykslo auto a nešlo nastartovat.

„Sakra! Co s tím může být?!“ Auto jen pár krát škytlo a nic. „Sakra! Sakra!“ vzteky jsem tloukla pěstmi do volantu.

„Co se děje?! Proč nejedeme?!“ Leah rozespale otevřela oči.

„Nevím,“ odpověděla jsem zoufale… Leah najednou propukla v strašlivý pláč a já nevěděla, jak jí mám uklidnit.

„Neplakej, zavolám Jacobovi a ten pro nás přijede,“ utišovala jsem ji a vytáčela Jacobovo číslo.

„Omlouváme se, ale tato síť je přetížena. Zkuste zavolat později.“

„Sakra!“ nadávala jsem čím dál tím více a Leah čím dál tím více plakala. „Leah máš u sebe mobil?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ odpověděla přes vzlyky.

„Neboj se, všechno dobře dopadne.“ Objala jsem ji a ona vyčerpáním usnula… Zkoušela jsem nastartovat auto, ale nic… Co teď budu dělat?!

Baví vás stále číst tuto povídku? Nechte komentík. Gabby01

Autor: Gabby01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Silné pouto - 10. díl: