Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 1. kapitola

08.02.2013 (15:30) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1886×

„Jdu na skate,“ oznámila jsem tátovi a dala si přes rameno volnou brašnu.

„Do jedenácti budeš doma,“ upozornil mě. Přikývla jsem a vzala si skateboard. Otevřela jsem okno v kuchyni a posadila se na parapet. Jedním pružným pohybem jsem se vymrštila ven a ladně přistála na zemi.

„To bys jednou jedinkrát nemohla použít dveře?“ křiknul za mnou táta. Odfrkla jsem si a stoupla si na skate. Pomalu jsem se rozjela do ulic Seattlu. Všude bylo plno povyku. Na rohu se líbali dva zamilovaní, opodál nějací kluci obírali šprta o kapesný a za nimi byli drogoví dealeři. Do těchto ulic byste nechtěli. Ale já jsem si už zvykla. My z „nižší“ třídy lidí si totiž nemůžeme moc vybírat. Projela jsem okolo těch existencí a uviděla můj druhý domov. Skate park.

Pořádně jsem se odrazila, abych tam byla co nejrychleji. Už z dálky jsem poznala mého černošského kamaráda Johnyho. Byl to ten nejlepší skejťák v okolí. Hned po mně. Za ním stál Jacob a moje nejlepší kamarádka – Alexis. Ta holka má něco do sebe. Poznala jsem ji před třemi lety právě tady na rampách. Jezdila dobře, ale měla mezery v jednom triku. Ukázala jsem jí, jak na to, a staly se z nás nejlepší kamarádky. Vždycky jsem ji obdivovala, protože je ze sirotčince. Tedy, teď už má vlastní podnájem, ale bydlela tam, protože jí umřeli oba rodiče. Alexis mi nikdy neřekla, proč zemřeli, a já ji chápu. Smrt mojí matky také nerada rozebírám.

„Hele, kdo je tady. Sama bohyně ramp přišla,“ zašklebil se Jacob.

„Pardon, lidi, nestíhám. Musela jsem dodělat referát do školy. Ale ta knížka je úžasná, vážně boží. Alexis, tobě se určitě bude líbit. Jmenuje se to Na Větrné hůrce.“ Alexis se začala šíleně smát a popadla svoje prkno.

„Jediná četba, kterou vyznávám, je o skatech. A jelikož těchto knížek moc není, tak si vystačím s bulvárem.“ Vyplázla jsem na ni jazyk. Kéž bych už taky vypadla ze školy. Je to hrůza pořád vstávat brzo a muset dělat úkoly. I když je většina nedělá – já jo. Kvůli tátovi.

„Hej, Jacobe, jak se má Billy? Nešel by někdy s Charliem na ryby? Táta se doma pořád nudí a trápí, potřebuju ho dostat někam jinam, než na policejní stanici. Vím, že tu práci miluje, ale tráví tam víc času, než je zdravé. A navíc, když se nudí, prohlíží si staré fotky a většinou se opije namol.“ Všichni se smutně podívali do země. Včetně mě. Máma mi umřela před pěti lety. Byla zavražděna. Její tělo našli rozpárané uprostřed parku. Zjistilo se, že ji někdo znásilnil a potom brutálně rozřezal. Kdybych toho vraha našla… tak bych ho asi vykastrovala a stáhla z něj kůži. A táta by mě v tom podporoval.

„Určitě rád pojede. Pošleme staříky na ryby a uděláme mejdan, co ty na to?“ usmíval se Jacob.

„Tak do toho jdu!“ Plácli jsme si a pustili se do skateboardingu. Začali jsme malým olliem – jednoduchý skok – a pokračovali k mnohem obtížnějším věcem. Jako vždycky jsem byla nejlepší. Jacob byl dneska sice ve formě, ale neměl na mě. Alexis dneska pořád padala, až si dokonce něco udělala s kotníkem.

„Sedni si,“ poručila jsem jí. Sundala jsem jí botu a ponožku. Kotník měla oteklý, a když jsem jí to třeba jen nepatrně zmáčkla, vykřikla.

„Musíš k doktorovi,“ usoudila jsem, ale Alexis měla jiný názor.

„Nebo si na to prostě připlácnu mražený maso a počkám, až to přebolí.“

„Jo, a po amputaci nohy budeš dělat co?“ žertoval Johny a pomalu jí obul botu.

„Bude to v pohodě, věřte mi.“ Snažila se nás ukecat celou cestu do nemocnice, ale marně. Johny si ji vzal do náruče a Jacob jí nesl věci. Já jsem jela před nimi a uvolňovala cestu. Dojeli jsme k nemocnici. Nějaká sestřička nám přivezla vozík. Alexis si do něho neochotně sedla a rozhodla se, že s námi nebude mluvit.

„Alexis Walterová, pojďte si dál,“ vyzvala ji sestřička po půlhodině strávené v čekárně. Chytla jsem řidítka vozíčku a rozjely jsme se do ordinace.

„Tak, slečno, co vás bolí?“ zeptal se jí mile doktor. Bylo mu tak třicet let. Měl krátké, blonďaté vlasy a vypadal jako bůh. A na ty zlaté oči nikdy nezapomenu. Mně i Alexis spadla čelist a doktor se nervózně zasmál.

„Ehm… ten… jak se to řekne… kotník!“ koktala Alexis. Doktor si přisedl k Alexis blíž a sundal jí botu. Shrnul jí ponožku, aby si mohl lépe prohlédnout její kotník.

„Vypadá to na výron, ale pro jistotu uděláme rentgen. Sestřička vás tam odveze.“ Sestřička za mě převzala řidítka a vezla ustrašenou Alexis na rentgen. Všimla jsem si doktorovy visačky. Carlisle Cullen. Páni, takhle krásný muž by měl mít trochu víc sexy jméno než Carlisle.

„Tak, pane doktore, já asi půjdu zpět do čekárny,“ oznámila jsem mu s úsměvem a vysmátá jsem se vrátila ke klukům.

„Proč se tak směješ?“ zeptal se zkaženě Johny a prohlížel si mě od hlavy až k patě.

„Ten doktor se jmenoval Carlisle,“ vybuchla jsem, ale ani jednomu z kluků to nepřipadalo vtipné.

„No tak se jmenuje Carlisle, takhle se šedesátníci jmenují,“ šklebil se Jacob a znovu se zabral do čištění svého skateboardu.

„Tomuhle je nanejvýš třicet,“ prskla jsem a sedla si k nim na sedačku. Johny mě objal kolem ramen.

„Jestli spolu budeme mít dítě, bude se jmenovat právě Carlisle,“ oznámil mi Johny. Setřásla jsem jeho ruku z mých zad a zvedla oči v sloup.

„Kolikrát ti budu ještě muset vysvětlovat, že my spolu nikdy nebudeme?“ Johny to na mě zkoušel od té doby, co se známe. Ne že by nebyl hezký, ale nebyl to můj typ. Nejsem na kluky, kteří mají na hlavě dredy a místo mozku skateboardová kolečka. Vím, že to zní divně, ale mám radši kluky, kteří vědí, co budou v budoucnu dělat. Bůh ví, kam se Johny dostane. Drogy? Alkohol? Kdo ví…

„Tak je to výron, za týden musím na kontrolu. Musím ležet a ledovat to. Možná mi dají dokonce sádru! Johny, odvezeš mě domů?“ Alexis byla docela zoufalá. Znamená to totiž, že se dlouho nepostaví na prkno, a to je pro nás konec světa.

„Jasně, dojedu pro auto,“ řekl a vzal si svůj skate. „Počkejte tady!“ Alexis se opřela do vozíku a nespokojeně si něco mumlala. Hladila jsem ji po paži a po vlasech. Potom jsem pohledem sjela na hodiny a málem mě trefil šlak. Mám deset minut na to, abych se dostala domů. No, tak to asi nestihnu.

„Musím, za deset minut mám být doma!“ vykřikla jsem a rychle sebrala svoje prkno.

„Výhoda toho, že bydlím sama,“ zaslechla jsem Alexis, ale už jsem jí nestihla oponovat. Utíkala jsem nemocničními chodbami. Východ byl kousek odsud, ale stejně to bylo pro mě a můj čas daleko. Venku jsem skočila na skate a uháněla k domovu. Takhle rychle jsem snad ještě nejela. Bez helmy, chráničů – jenom s brašnou. Uběhlopět minut a já měla před sebou tak deset minut cesty. Zrychlila jsem. Když mi zbývala jenom minuta, seskočila jsem z prkna a sprintovala k domovu. Stihla jsem to na vteřinu přesně.

„Jdeš včas,“ oznámil mi opile táta a hlučně se vyzvracel do umyvadla.

„Jo. Pojď, odvedu tě do pokoje.“ Zpod umyvadla jsem vyndala kýbl a pomalu ho vedla do jeho pokoje. Uložila jsem ho do postele, k ní položila kýbl a zavřela se do koupelny. Sprchovala jsem se snad půl hodiny. Smyla jsem ze sebe všechny starosti a nechala se omývat krásně teplou vodou. Nic jsem neviděla ani neslyšela. Jenom hukot vody. Neochotně jsem vylezla ze sprchy a osušila si ručníkem vlasy a tělo. Oblékla jsem si potrhané, staré pyžamo a vlasy svázala do nemotorného drdolu. Pomalu jsem se vplížila do pokoje a hodila sebou na postel. Usnula jsem během okamžiku.

Ráno mě probudilo sluneční světlo. Svítilo přímo na mě, jako bodový reflektor. Otevřela jsem oči a sedla si na postel. Je sobota, takže nemusím do školy. Podívala jsem se na hodiny. To je teprve půl osmé? No, stejně už neusnu. Vstala jsem z postele a seběhla dolů po schodech. Na stole byl vzkaz od táty.

Ahoj, Bello,

jdu do práce, vrátím se až večer. Můžeš na rampy, ale do jedenácti doma! Schovej přede mnou všechen alkohol, hrozně mě bolí hlava.

Užij si den, táta

„Užij si den, no jasně,“ brblala jsem a šla si ulovit něco k snídani. V naší malé ledničce toho moc nebylo. Vlastně jenom džus. Nalila jsem si ten zbyteček do sklenice a zakousla k tomu rohlík od včera. Nebyla to žádná královská snídaně, ale lepší než když jsem včera musela mít k snídani rozinky. Po snídani jsem schovala všechny whisky, vodky a brandy, co jsme měli v domě, do svého pokoje, který zamykám, takže se tam táta nedostane.

Dokončila jsem zadané úkoly velmi brzy, a tak jsem vyndala z naší kasičky padesát dolarů a vydala se na nákup. Ze vzduchu se totiž špatně vaří oběd. Nakoupila jsem rohlíky, maso, džus, mléko, cereálie a těstoviny. Dneska se chystám udělat si špagety a tátovi nechat něco k večeři. Jak jsem řekla, tak se i stalo. Vychutnala jsem si každičké sousto, které projelo mými ústy. Vyrušilo mě až zazvonění telefonu.

„Nazdárek,“ ohlásila se Alexis.

„Čauky. Co noha?“ ptala jsem se soustrastně.

„Bolí to jako čert. Ale určitě se přijdu podívat na rampy.“

„A jak se tam hodláš dostat?“

„Johny mě odveze, včera mi to slíbil. Přijeď v osm, OK?“

„Jasně,“ odpověděla jsem. „Hezký odpoledne, ahoj.“

„Ahoj,“ rozloučila se Alexis a zavěsila. Smutně jsem zavěsila sluchátko a zapnula televizi. Dávali zprávy. Normální věci typické pro Seattle. Vraždy, znásilnění atd. Nemohla jsem to poslouchat, a tak jsem to radši vypnula. Zaplula jsem zpět do svého pokoje a zapnula laptop. Asi čtyři hodiny jsem chatovala s Johnym a Jacobem, potom jsem jenom nečinně brouzdala po internetu. Našla jsem nové bezvadné triky, které dneska určitě zkusím.

Čas plynul, už se setmělo a já se rozhodla, že se tedy konečně vydám na rampy. Bylo čtvrt na osm, takže budu jezdit chvíli jenom sama. Popadla jsem brašnu, sepnula si vlasy do drdolu, popadla skate a pružně vyskočila z okna. Nezapomněla jsem ho zavřít, a dokonce jsem i zamkla dveře, což se moc často nestává. Jednou se mi dokonce povedlo je nechat otevřené. Jela jsem jinou stezkou než minule. Stejně jsem potkala skoro stejné lidi jako včera. Zamilované, dealery a zloděje. Rampy nejsou daleko, byla jsem tam za pár minut. Odtud bych doma bývala za pět minut, ale z nemocnice je to pěkně daleko.

Na rampách někdo byl. Alexis ale říkala, že přijdou až v osm. Tak to asi bude Liam, Kim a Molly. Ale tohle byli určitě kluci. Přijela jsem na rampy a okamžitě jsem přilákala jejich pozornost. Byli vysocí a hubení. I jen za pomoci lamp jsem věděla, že jsou neodolatelně krásní.

„Ahoj, já jsem Bella,“ představila jsem se jim přátelsky. Jeden z nich si odfrknul, ale ten se zrzavými vlasy ke mně přistoupil blíž.

„Já jsem Edward. Tohle je Emmett a Jasper.“ Jeho hlas zněl jako tekutý med a rozehřál ve mně všechny svaly. Podívala jsem se mu do očí a našla jsem to tekuté zlato, jako měl včera ten doktor.

„Cullen,“ vydechla jsem a všichni tři se na mě šokovaně podívali.

„Jak to víš?“

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 1. kapitola: