Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 2. kapitola

10.02.2013 (10:30) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1406×

„Kamarádka si včera udělala výron a vyšetřoval ji tvůj bratr,“ vypadlo ze mě bez rozmyšlení. Edward se zasmál a Emmett s Jasperem taky.

„To je náš adoptivní otec. A tohle jsou mí bratři. Všichni jsme adoptovaní,“ prohlásil vznešeně, jako by na to byl pyšný.

„Tak jak to, že máte stejnou barvu očí? Vlastně jste si celkově podobní.“

„Přírodě neporučíš,“ zahuhlal nezřetelně, jako bych ho zasáhla do citlivého místa.

„Jasně. Jak dlouho skatujete?“ zeptala jsem se radši od tématu.

„Já už deset let. Emmett tři roky a Jasper začal loni.“ Nenápadně jsem si Edwarda prohlédla. Nevypadal na víc než osmnáct. Takže jezdí už od svých osmi let? Páni.

„Jak to, že jsem vás tu ještě nikdy neviděla?“ napadlo mě.

„Jezdili jsme jinde, ale tady je to lepší,“ zabručel Emmett a stoupl si před Edwarda. „Řekni nám taky něco o sobě.“

„No, já nejsem tak zajímavá, jako lidi, kteří nejsou nijak příbuzní, ale přesto mají stejnou barvu očí!“ prskla jsem mu do tváře a on zavrčel. Byl to děsivý zvuk, který nakopnul mé srdce. Začalo bít jako splašené a chtělo si prorvat cestu ven.

„Řekl jsem, abys nám řekla něco o sobě,“ zopakoval Emmett slabiku po slabice. Tyčil se nade mnou jako hora svalů a moje nohy začali vypovídat službě. Vzpomněla jsem si na moji matku. Mohl to být klidně Emmett, kdo ji rozpáral na cucky.

„A já se už po třetí ptám, proč máte stejnou barvu očí!“ křikla jsem a instinktivně se nahrbila. Edward se začal smát a Jasper taky. Emmett na mě zíral pomalu s otevřenou pusou a zatínal pěsti. Vypadalo to, že mi každou chvílí jednu uvalí.

„Emmette pojď, nechceš přeci nikomu ublížit,“ zvážněl Edward a táhnul ho ode mě. Emmett si vzal svoje prkno a odjel pryč. Jasper ho následoval, takže jsem tu zůstala jenom já s Edwardem.

„Omlouvám se za jeho chování, je to hrozný cholerik. S ním si nezačínej,“ upozornil mě a odjel stejným směrem jako jeho kamarádi. Nebo mám říct: „bratři“? Potřebovala jsem to trochu rozdýchat a tak jsem vzala skate a rozjela se proti jedné rampě. A bum. Spadla jsem. Poprvé za dva roky se mi tenhle trik nepovedl. Rozjela jsem se na lehčí rampu, ale dopadlo to úplně stejně. Ze zoufalství jsem skákala jenom bez ramp. Pořád nahoru a dolů.

„I princezny mají své dny,“ ozvalo se za mnou. Stál tam Jacob, Johny i s Alexis a všichni na mě civěli.

„S tímhle Silver Skate nevyhrajeme,“ povzdychla si Alexis a sedla si opatrně na rampu. Silver Skate je soutěž, která se pořádá jednou do roka. Je to městské kolo. Když jí vyhrajete, pokračujete do státního kola – Golden Skate. No, a když vyhrajete i tuhle, pokračujete do celostátního kola, ve kterém soutěží už celé USA – Diamond Skate. Světové kolo už není, ale tahle prestižní soutěž je pro nás velkou šancí. Vyhrají se s tou cenou velké peníze. A to by se nám všem dost hodilo.

„Možná dopadneme jako loni. Tři zuby venku a vyhozený rameno,“ povzdychla jsem si. Loni jsme se dostali až na Golden Skate, ale vůbec nám to nešlo. Já jsem byla od hlavy až k patám pokrytá modřinami, Jacob si vyrazil ty tři zuby, Alexis měla oteklou tvář a Johny si vyhodil rameno. Prohráli jsme na celé čáře. Dlouho se nám kvůli tomu lidé smáli, ale když máte jeden druhého, všechno jde lépe.

„Co se to s tebou děje?“ ptal se vyděšeně Johny, „mám tě snad naučit, jak na skateboard?“

„Jdi někam. Byli tady takový tři kluci a vyklubali se z nich adoptovaní synové doktora Carlislea Cullena,“ zabručela jsem. Alexis vytřeštila oči.

„Vždyť mu nemůže být víc než třicet. Kolik bylo těm klukům? Tak jedenáct?“

„Spíš osmnáct,“ povzdychla jsem si.

„Víš co, až tam půjdu na kontrolu, zeptám se ho,“ rozhodla Alexis. Usmála jsem se na ní a šla znovu zkusit štěstí. Hned mi to šlo líp. Zvládla jsem i tu těžší rampu. Johny mě blaženě sledoval a Jacob se snažil být lepší než já. Jako vždycky. V půl desáté jsme to zabalili a přemístili se k Alexis.

„Zavolám tátovi, jestli bych tady nemohla přespat,“ oznámila jsem jim a vytočila číslo k nám domů.

„Swan, kdo volá?“ představil se táta.

„Čau tati, to jsem já, Bella, můžu prosím tě dneska přespat u Alexis?“

„Jasně, ale do oběda se vrať!“

„Beru na vědomí. Zdar.“ Zavěsila jsem a šla tu radostnou zprávu oznámit Alexis. Vešla jsem do obýváku, ale místo jedné peřiny tam byly tři. To ne.

„Taky můžeme zůstat,“ zazubil se Jacob a praštil sebou na rozložený gauč. Johny si decentně lehnul na zem a na mě zbyla nafukovací matrace. Krása.

„Alexis, půjčíš mi prosím nějaké věci na spaní?“ zeptala jsem se.

„Určitě, vydrž chvíli,“ řekla a odbelhala se ke skříni. Vyndala nějaké šedivé tepláky a bílé tílko.

„To ti bude muset stačit.“

„Je to skvělý, děkuju,“ usmála jsem se a objala ji.

„A v čem budeme spát my?“ nadhodil Johny a sundal si tričko. Nikdy jsem ho neviděla do půl těla, ale rozhodně to stálo za to. Měl krásně vypracované břicho. Ale fuj, vždyť je to Johny! Jacob Johnyho pohyb kopíroval a vyskytl se mi další pohled na další vypracované tělo. Kde to proboha vzali?

„Tak to budeme spát asi nahý,“ rozhodl Jacob a my s Alexis jsme se znechuceně ušklíbly.

„Mám tu něco po mým bývalým.“ Alexis zase zahrabala ve skříni a našla teplákové kraťasy a bílé, prosté tílko.

„Někdo bude mít ty kalhoty, a někdo tílko,“ ušklíbla se.

„Já ale žádný trenky nemám!“ upozornil nás Jacob a tím si přivlastnil kraťasy. Johny dostal tílko.

Celý večer jsme hráli poker. Vlastně jsme hráli až do pěti do rána. Strašně jsme se nasmáli. Nehráli jsme o peníze, jenom o žetony. Vždyť nikdo z nás peníze neměl. Usnuli jsme každý v jiné posteli. Já jsem spala na zemi, Johny na gauči a Jacob na matraci. Jenom Alexis se dokázala trefit do svojí postele. My jsme totiž taky trochu pili. Alexis načala víno, potom brandy a nakonec vodku. Všechen ten alkohol jí zbyl po tom jejím expříteli. Johny se pozvracel už ve čtyři, ale zdatně s námi poker dohrál. Já jsem zvracela až doma.

„Co jste tam dělali?“ ptal se táta, kterému jsem nakecala, že jsem snědla zkažené kuře.

„Hráli jsme hry a jedli u toho to kuře…“ Znovu jsem se vyzvracela do kýble. Bylo mi mizerně. Ještě, že je neděle. Ale představa, že budu muset jít zítra do školy, mě znepokojovala. Šla jsem si lehnout, protože nemělo cenu snažit se něco uvařit. Táta se jednou obejde s rohlíkem se sýrem. A já budu ráda, když nevyzvracím vlastní žaludek. Jsem to ale husa, že jsem ten alkohol neředila alespoň čistou vodou. Nemusela bych teď vyset dolů z postele s hlavou v kýblu. Dole zazvonil telefon.

„Swan. Kdo volá?... Není jí dobře, asi jak u tebe jedla to zkažené kuře… Vyřídím… Ahoj.“ Takže volala Alexis. Táta dupal nahoru po schodech a otevřel dveře do mého pokoje.

„Volala Alexis, že jí je také špatně a že dneska na rampy nemáš chodit.“ Přikývla jsem a obrátila se čelem ke zdi. Usnula jsem během okamžiku, a když jsem se probudila, už zapadalo slunce. Bylo mi značně lépe. A měla jsem hlad. Sešla jsem schody a na stole ležel papírek.

Bells,

Billy mě pozval na pivo. Vrátím se až kolem půlnoci, nečekej na mě. Doufám, že už je ti lépe.

S láskou, táta.

Z ledničky jsem vytáhla džus a dychtivě se napila. Pomohlo mi to a dodalo mi to sílu. Půjdu na rampy. Tak tam budu sama, no a co. Vyběhla jsem nahoru, oblékla si pruhované legíny a dlouhé tričko. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Vzala jsem si mojí oblíbenou džínovou bundu a skejťácké boty. Pomocí make – upu jsem zamaskovala kruhy pod očima a byla jsem jako nová. Tašku, skate a můžu vyrazit.

Zase tam byli. Edward, Emmett a Jasper. Tentokrát jezdili. Zůstala jsem stát schovaná za rampami a sledovala jejich dokonalou jízdu. Jezdili skvěle. Lépe než já. Měli čisté, měkké pohyby. Nejlépe to šlo Edwardovi a nejhůř kupodivu Emmettovi. Nepadal, ale jeho pohyby byli moc ležérní a nevypadalo to pěkně. Edward si toho asi také všimnul.

„Emmette, dej do toho trochu života,“ napomenul ho a pokračoval ve své jízdě. Nenápadně jsem se chtěla přikrást na lavičku, ale slyšeli mě.

„Jé, to je ta holka ze včera. Čau Bello,“ pozdravil mě přátelsky Edward. Jasper mi zamával a Emmett se uraženě podíval stranou. Ale cukali mu koutky.

„Emmette, nech toho,“ popíchnul ho Jasper a Emmett vybuchl smíchy.

„Hele Bello, omlouvám se ti za včerejšek. Byl jsem nervózní, protože moje přítelkyně se se mnou pohádala. Nezlobíš se?“

„Nezlobím,“ usmála jsem se a zadívala jsem se na Edwarda. „Jezdíte skvěle!“

„Díky. Předveď se nám, abychom tě také mohli posoudit,“ vybídl mě. Neotálela jsem a pustila se do krasojízdy. Všechny triky šli jako po másle. Dokonce jsem udělala složitou tři sta šedesátku bez škobrtnutí.

„Jsi dobrá,“ pochválil mě Edward a měřil si mě svým zlatavým pohledem.

„Já vím.“ 

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 2. kapitola: