Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 3. kapitola

12.02.2013 (13:00) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1498×

„Chystáte se na Silver Skate?“ zeptala jsem se nesměle, ale odpověď mě velice zajímala. Proti nim nemáme šanci.

„Ne, co to je?“ zeptal se Jasper.

„Je to taková soutěž…“ řekla jsem a zadívala se na špičky mých bot. Bylo mi trapně z toho, že jim nemohu říct více. Čistě kvůli tomu, že chci vyhrát.

„No, asi bychom se mohli zúčastnit,“ podotknul Edward a já vytřeštila oči. Ne, to snad není pravda. Nemůžu prohrát, potřebuju ty peníze. Sakra!

„Hmm… no tak to se tam asi potkáme.“ Snažila jsem se o úsměv, ale určitě vypadal falešně. Nejsem dobrá lhářka. I když někdy se nezdám.

„Trocha zdravé konkurence neuškodí,“ zabrblal si Jasper pod nos a usmál se. Já jsem se nasupila.

„Myslíš, že jsi lepší než já?“ prskla jsem. Uvnitř mě to vřelo a čekala jsem, kdy mi z úst začne téct síra. Moje soutěživá povaha vyplynula na povrch…

„Myslím, že ano!“ zvolal s úsměvem a ukázal mi, že na to má. Jeho lehké pohyby byly dech beroucí, prováděl všechno absolutně bez chyb. Naštvala jsem se ještě více. Skočila jsem na prkno a rozjela se k rampě. Snažila jsem se napodobit jeho pohyby, ale nešlo to. On je holt asi opravdu lepší.

„Hlasuju pro Jaspera!“ křiknul na mě Edward a poplácal bratra po rameni. Sebrala jsem prkno a zvedla ruce v gestu: vzdávám se.

„Přeci se nenecháš tak rychle porazit,“ pošťuchoval mě Emmett. To má pravdu, ale nemám na něj ani jeho partičku zlatookých náladu. Rozjela jsem se stejným směrem, jakým jsem přijela. O chvíli později jsem za mnou slyšela hukot skateboardu. Kolečka jela po asfaltu a docela rychle. Otočila jsem se za mým pronásledovatelem. Edward. Prudce jsem zastavila a on měl co dělat, aby do mě nevrazil.

„Co chceš?!“ vybouchla jsem.

„Chci si s tebou někam vyjít,“ řekl bez zdržování. Promrkla jsem a otevřela pusu. On mě zve na rande?

„Jako… na rande?“ řekla jsem úplně vyvedená z míry. Na rande mě v mém životě zatím pozval jenom Johny – a já s ním nikdy nešla. A teď mě zve Edward. Ten Edward, který mi asi ukradne peníze ze Silver Skate.

„Ano. Rande. Hodí se ti to zítra v osm?“ Co se mu musí nechat – nezdržuje a jde rovnou na věc. Akorát v tomto momentě by se mi hodilo, kdyby mluvil déle, aby nenastala ta známá trapná chvíle ticha.

„Fajn. Kde se sejdeme?“ Cože? Nechápu, jak jsem mu mohla kývnout. Moje hormony mě totálně ovládají!

„Na rampách,“ ukončil rozhovor a odjel, odkud přijel. Nemohla jsem dál jet na skatu, tak jsem ho vzala do ruky a šla jsem pěšky. Cesta mi ubíhala pomalu. Proč jsem mu kývla? Vždyť o něj nestojím. Anebo jo? Jsem zmatená. Co si mám vzít na sebe? Mám přijet na skatu?

„Panebože, už dost!“ zakřičela jsem náhle. Pár lidí se za mnou otočilo. Nasadila jsem si na hlavu kapuci a šla dál. To se mi občas stává. Převaří se mi mozek a já to, co si myslím, říkám nahlas. Ale vážně – co když si ze mě kvůli mému vzhledu bude utahovat? Budeme jenom jezdit? Mám si vzít na sebe sexy prádlo…?

Tiše jsem zavrčela a začala myslet na něco jiného. Snažila jsem se usilovně myslet na referát z angličtiny, který musím zítra dokončit, ale pořád mi do hlavy skákal Edward. Konečně jsem otevřela domovní dveře a dýchla na mě vůně domova. Ta krásná, skořicovo-vanilková vůně. Takhle přesně voněla i máma…

Zazvonil telefon. „Swanová, kdo volá?“

„Nazdárek, to jsem já, Alexis. Už je ti líp?“ Z jejího hlasu bylo poznat, že má pořádnou kocovinu.

„Jo, už dávno je mi fajn. Dokonce jsem byla na rampách a zase jsem tam potkala ty kluky!“

„Jako Cullenovy? Páni, mluvila jsi s nimi?“

„Jo, a omylem jsem je pozvala na Silver Skate, teď to kvůli mně prohrajeme!“

„To ne!“

„A Edward, ten zrzeček, mě pozval na rande!“ Alexis dlouho mlčela a já se začínala obávat, že jsem to asi pěkně podělala.

„Doufám, že jsi řekla ne! Nemůžeme se přeci tahat s našimi soky!“ Alexis byla hodně naštvaná. Kdyby stála přede mnou, už bych se krčila a kryla si nejdůležitější orgány.

„Jasně že jsem řekla ne!“ zpívala jsem. Byla jsem rudá od hlavy až k patě. Nebylo mi vůbec příjemné lhát mé nejlepší kamarádce.

„To máš štěstí! Musím, zvedá se mi z toho pomyšlení žaludek. Čau,“ zavěsila naštvaně. Opatrně jsem položila telefon, jako bych se bála, že z něho vyskočí nasupená Alexis se sekerou v ruce. Ona by totiž klidně mohla hrát hororovou postavu – když je naštvaná. Už vidím, jak ta půvabná blondýnka se sekerou v ruce kráčí temnou chodbou – celá od krve. Její tenounké nožičky obepínají řetězy – přesekané tou sekerou. A její oči jsou rudé.

„Moje fantazie nestojí za nic! Copak někdo může mít rudé oči?“ nadávala jsem si nahlas. Vlastně, když může mít někdo zlaté oči… A je to tu zase. Sprcha! Vyběhla jsem po schodech do koupelny a pouštěla na sebe horký proud vody. Vlastně jenom pět minut, protože musím začít šetřit s vodou. Tátovi minule málem vypadly oči z důlku, když viděl účet za vodu. Naše rodinná kasička nějak zchudla. Asi budu muset začít pracovat. Sešla jsem v pyžamu zpět do obýváku a ze stolu sebrala noviny. Některé inzeráty mě opravdu pobavily. Například která holka by se snížila k tomu, aby dělala striptérku nebo tanečnici u tyče? No anebo kabaretní tanečnici – do půl těla. Žádná normální práce tu nebyla. Kdybych si z tohoto musela vybrat, asi bych brala tu tanečnici u tyče, protože ta má alespoň něco na sobě.

Někdo zaklepal na dveře. Asi si táta zapomněl klíče. Otevřela jsem, ale nestál tam táta, ale záchranář.

„Slečna Swanová?“ zeptal se hlubokým hlasem. Přikývla jsem.

„Váš otec utrpěl autonehodu. Byl okamžitě dopraven do nemocnice a jel rovnou na sál. Potřebujeme podepsat nějaké papíry – jste plnoletá?“

„Ne. Co je tátovi? Odvezte mě tam!“ křičela jsem.

„Slečno, uklidněte se. Za jak dlouho vám bude osmnáct?“

„Zhruba za čtyři měsíce,“ prskla jsem a oblékla si kabát. Nevadí mi, že mám na sobě potrhané pyžamo.

„A jste s otcem pojištění?“ ptal se dál.

„Ne! A ještě se mě na něco zeptáte…“ Připravovala jsem si pěstičky a chtěla jsem mu zlomit nos. Kdybychom se tu nevybavovali, mohli už jsme být v nemocnici. Jsem ohledně své rodiny výbušná. A to hodně.

„Tak fajn, jdeme,“ zabručel a posadil mě dozadu do sanitky. Bylo tam lehátko, spousta přístrojů a krátká lavička, na které jsem seděla já. Prsty jsem bubnovala do lavičky a pomocí vůle jsem se snažila sanitku zrychlit. Zastavili jsme. Nečekala jsem, až mi ten chlap otevře dveře, a vyskočila jsem ze sanitky. Rozběhla jsem se přímo k vchodovým dveřím.

„Slečno!“ řval na mě ten chlap. Nezpomalila jsem a vběhla jsem do nemocnice. Dýchl na mě pach desinfekce a krve. Brr. Zdatně jsem se vyhnula všem lidem v recepci a břichem přistála na stolu recepční.

„Kde je můj táta? Jmenuje se Charlie Swan, museli ho před chvílí přivézt! Doveďte mě k němu!“ ječela jsem na recepční. Ta jenom valila oči a nedůvěřivě si mě měřila svým pohledem.

„Slečno, tohle je nemocnice, tady se běhat nesmí!“ upozornila mě a opět se zadívala na monitor počítače. Zdvihla jsem obočí.

„Poslouchala jste mě vůbec?“ vrčela jsem na ni.

„Ano. Ale nevím, jestli tuto informaci mohu takové osobě, jako jste vy, sdělit!“ Na slově „vy“ si dala opravdu záležet. Můj pohár trpělivosti přetekl. Popadla jsem ji za límec a začala s ní lomcovat.

„Kde je můj táta?“ křičela jsem na ni. Zezadu se na mě vrhl nějaký doktor a srazil mě k zemi. Snažila jsem se mu vyprostit, ale byl jako z kamene. Podívala jsem se mu do tváře. No to snad není pravda.

„Cullene, pusťte mě,“ řekla jsem mu a zadívala jsem se mu do těch jeho očí. Jeho stisk povolil, ale nepustil mě. Stoupl si a mně pomohl vstát. Ruku mi položil kolem ramen a někam mě vedl.

„To bude v pořádku. Máš ráda kávu?“ utěšoval mě. Přikývla jsem. Vedl mě k automatu. Koupil mi kafe a posadil mě na lavičku.

„Tvůj táta řídil v opilosti a naboural do stromu. Má poraněnou hlavu a hodně zlomenin. Teď je na sále. Měla by ses vyspat.“

„No, to je vážně ukázkový policista. Řídí v opilosti,“ usmála jsem se, ale z očí mi tekl vodopád slz. Ani vzlykům jsem se neubránila. Carlisle si přede mě klekl a položil svoji ruku na moje koleno. Jeho ruka byla ledová.

„Bude to v pořádku, uvidíš,“ konejšil mě. Sehnal u sestřiček balíček papírových kapesníků a deku, protože jsem byla zmrzlá na kost. Kabátek mě nějak nezahřál. Ani to hnusný kafe, co mi koupil doktor Cullen.

„Omlouvám se za to, jak jsem se chovala na té chodbě. Já jenom…“ vzlykla jsem. Nemohla jsem pokračovat.

„Co?“ zajímal se doktor. Zavrtala jsem pohled do země, ale nemohla jsem odolat pokušení podívat se do tekutého medu. Pohlédla jsem do jeho očí. A už mě ovládal.

„Když mi bylo dvanáct, zemřela mi matka. A tehdy někdo přišel ke dveřím a zaklepal. Byl to policista a všechno nám řekl. Táta se zhroutil a já jsem se chtěla zabít. Prostě jsem vzala nůž a řízla jsem se. Byla jsem malá, nevěděla jsem, co bych mohla způsobit. Když to táta viděl, hned zavolal záchranku, a tím mi zachránil život. Nikdy bych si na svoje zdraví nesáhla, ale byla jsem mimo sebe. Vždyť mi umřela máma! A dneska, když někdo zaklepal na ty dveře, cítila jsem, že to nebude nic dobrého. A když jsem viděla toho saniťáka, všechno se mi vybavilo. Chtěla jsem vzít nůž a vrazit si ho do břicha. Ale něco mě táhlo k tátovi. Možná, že ten chlap řekl, že je ještě naživu. Dodalo mi to naději. Ale teď tu sedím a ztrácím ji. Stejně rychle, jako jsem ztratila mámu.“ Slzy mi tekly proudem. Nikdy jsem nikomu ten příběh neřekla. Ani Alexis o tom pokusu o sebevraždu nevěděla. Nikdo. A teď jsem se svěřila cizímu člověku.

„Vím, jak se cítíš. Oba moji rodiče už zemřeli. A proto jsem si adoptoval děti. Edwarda, Emmetta, Jaspera, Alici a Rosalii. Vychováváme je s mojí ženou a jsme moc šťastní.“ Cullen mi koupil další nápoj, ale tentokrát to byl čaj. Asi poznal, že mi to nemocniční kafe moc nejede.

„Promiň, musím si dojít něco zařídit,“ řekl náhle Cullen, „nikam nechoď!“ Přikývla jsem na znamení, že rozumím, a zkoumala obsah toho čaje. Ani ten nechutnal zrovna světově. V mém zkoumání mě vyrušil hlas. Poznala jsem Edwarda.

„Co se stalo, Carlisle?“ ptal se nešťastně.

„Její otec je po těžké autonehodě. Potřebuje podporu!“ Víc už jsem neslyšela. Zamotala se mi hlava a hučelo mi v uších. V hlavě se mi honily obrázky mámy a táty a také hřbitova. Nevydržela jsem ten nápor a zhroutila jsem se.

„Bello? Slyšíš mě?“ volal na mě Cullen. Měla jsem mokrý obličej a i část trička.

„Proč jsem, sakra, mokrá?“ ptala jsem se naštvaně.

„Omdlela jsi. Polil jsem tě tvým čajem. Stejně ti moc nechutnal, bylo to na tobě poznat.“ Pomalu jsem se zvedla do sedu a prohrábla si rukou vlasy. Když tu jsem si všimla, že nade mnou nestojí jedna hlava, nýbrž dvě.

„Bello, je mi to moc líto. Ten zítřek odložíme, musíš si odpočinout,“ přikázal mi Edward a zvedl mě ze země. Jeho dotyk byl také ledový. Ale moc příjemný. Tak hebkou ruku jsem nikdy neviděla. Byla tak hebká, až jsem ho chtěla pohladit, ale to by se mu asi nelíbilo.

„Odvezu tě domů,“ rozhodl Edward.

„Co? Ne!“ vykřikla jsem zděšeně. Představa Edwarda a mě v jednom autě mě děsila. O čem bychom spolu mluvili?

„Pěšky nepůjdeš,“ namítl Carlisle.

„A nemohla bych tady zůstat? S tátou?“ prosila jsem. Nasadila jsem psí oči a donutila své oči, aby vyždímaly ještě trošičku slz.

„Potřebuješ se vyspat. Doma!“ zdůraznil Edward a vzal si mě do náruče.

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 3. kapitola: