Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 4. kapitola

02.03.2013 (08:15) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1260×

„Co blbneš?“ nadávala jsem. Chtěla jsem seskočit na zem, ale Edward mě držel opravdu pevně. Ještě že jsem měla tu deku, protože pod jeho dotykem bych asi zmrzla. Tak studený…

„Přestaň se vrtět,“ přikázal mi Edward. Ale mě opravdu jeho slova nezajímala a vrtěla jsem se ještě víc. A on mě ještě více stisknul. Srdce mi bušilo tak hlasitě, až mi bylo trapně. A Edward se mi smál. To slyší i on? Buď mám hlasité srdce, nebo on má výborný sluch.

„Bello, uklidni se,“ šeptnul a zadíval se mi do očí.

„Tak mě pust, umím chodit,“ řekla jsem. Pozdvihnul obočí a nasadil ironický úsměv. Ale pustil mě. Nikdy jsem nebyla tak ráda, že opět stojím na svých.

„Kde máš auto?“ zeptala jsem se po chvíli a hledala jsem nějaké horší auto. Každý teenager si na své auto vydělává sám. Nebo teda většina.

„Tamhle,“ ukázal do tmy. Viděla jsem pouze obrys, ale nějaký pekáč to nebyl. Spíš to vypadalo na hodně drahé auto. A také bylo.

„To je tvoje?“ ptala jsem se ohromeně.

„Jo,“ řekl prostě a otevřel mi dveře spolujezdce. Nejistě jsem nastoupila. Sedadla byla zatraceně pohodlná. Zabořila jsem se do něj a relaxovala. Edward se nad tím usmál a rozjel se.

„Kam mám jet?“ zeptal se. Neochotně jsem otevřela oči a začala ho navigovat ke mně domů. Ukazovala jsem všemi směry a čekala jsem, že Edward bude zmatený, ale nebyl. Zdatně jel dál. Dva bloky před mým domem jsem ho však zastavila.

„Tady to stačí,“ řekla jsem a vyskočila jsem z auta. Edward chtěl mít námitky, ale já jsem prostě vzala nohy na ramena a rozběhla se k domu. Edward mě chvíli pronásledoval, ale skočila jsem přes plot u paní Walkerové a prolezla dírou, kterou vyhrabal její pes. Aby bylo jasno, ona má německou dogu, takže to byla hračka. Poté jsem už jenom přeskočila náš plot a seběhla jsem pod kuchyňské okno. Otočila jsem se, abych se ujistila, že Edward nestojí na nájezdu. No, nechápu, jak to udělal, ale byl tam. Stál před autem a usmíval se na mě.

„Jak víš, kde bydlím?“ vyjela jsem na něho.

„Instinkt,“ řekl prostě, nastoupil zpátky do auta a odjel. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se zase sebrala a odemkla si dveře. Zase ta vůně vanilky a skořice. Ale něco tu chybělo. Táta. Smutně jsem si sedla na schody a na klín si položila fotku, na které jsem já, táta a máma. Byla jsem tak rozkošná, když jsem byla mladší. Krátké, rovné vlásky mi sahaly přesně na ramena. Velké, hnědé oči mi zářily. Byla jsem tak veselá. Tahle fotka je pořízená dva měsíce před máminou smrtí. Tady ještě táta neměl knírek a máma zářila štěstím.

Na fotku dopadla kapka vody. Uvědomila jsem si, že brečím. Brečím nad něčím, co už se nikdy nevrátí. Brečím nad ztrátou milované osoby, kterou už mi nic nevrátí. Brečím nad tím, že už nikdy nebudu mít někoho, komu budu moci říci všechno. Všechny trable, problémy a průšvihy. Brečím nad smrtí.

Zvedla jsem se z toho schodu a utíkala do pokoje. Svalila jsem se na postel a skopla na zem boty. Hlavu jsem zabořila do polštáře. Poslepu jsem si sundala bundu. Pyžamo už jsem měla na sobě, ale bylo hrozně špinavé od toho, jak jsem prolézala mezi ploty. Neochotně jsem se otočila na záda a sundala si všechno, co jsem měla na sobě. Přikryla jsem se dekou a spala tak, jak mě pán bůh stvořil.

„Vstávej, vstávej,“ volal na mě někdo. Ozývalo se to z venku. Rychle jsem vyskočila z postele a otevřela jsem okno. Stála tak Alexis s Jacobem.

„Zázrak,“ zakřičel Jacob a díval se někam na barák. Uvědomila jsem si, že nemám nic na sobě. Rychle jsem odskočila ke dveřím a natáhla si mikinu.

„Co tady chcete?“ zavrčela jsem na ně. Alexis se na mě ležérně usmála a Jacob pořád skenoval můj hrudník. Zkřížila jsem si na něm ruce a našpulila pusu.

„Máme přeci dohodu s tvým tátou – když není doma, musíme tě budit my!“ Jo, na tuhle dohodu si vzpomínám. Táta ji sepsal a nechal Alexis, aby to podepsala. Vadilo mi, že ve mne nemá důvěru, ale dneska se mi to hodilo.

„Odkud to víte?“ zeptala jsem se smutně.

„Billy,“ vysvětlil mi Jacob. Stála jsem tak asi minutu a přemýšlela o včerejšku. Jenže jsem potřebovala, aby oni vypadli.

„A Jacob do školy nemusí?“ napadlo mě. Jacob se usmál od ucha k uchu.

„Nám začíná škola až v devět.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a nekompromisně zavřela okno. Tím tento rozhovor skončil. Vlezla jsem do koupelny a podívala jsem se do zrcadla. No to mě podrž. Vypadala jsem hůř než strašák do zelí. Vlasy jsem měla rozházené všemi směry, pod očima kruhy jako mlýnská kola a řasenku rozmatlanou po celé tváři.

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Vzala jsem mojí odličovací vodu a opatrně všechno smyla. Nanesla jsem si na obličej jenom lehký make – up, protože jsem věděla, že venku bude pršet. Vlasy jsem stáhla do drdolu a bylo to. Na oblečení nedbám, takže jsem na sebe prakticky hodila to, co na mě vypadlo ze skříně jako první. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na osm. Sakra.

Vylítla jsem ze dveří se skateboardem v ruce. Jela jsem jako o život a jen díky tomu jsem to stihla. Vlítla jsem do třídy. Učitel tam opravdu ještě nebyl a za zády se mi ozval zvonek. Usedla jsem do lavice a připravila si věci na lavici. Učitel přišel pomalou chůzí do třídy a upřel na mě své oči.

„Swanová, kolikrát vám mám ještě opakovat, že se ve škole nesmí jezdit na skateboardu?“ Koutky mi začaly cukat do úsměvu, ale udržela jsem si svůj „poker – face“.

„Pardon. Řekla bych, že už se to nestane, ale lhala bych,“ řekla jsem upřímně a nechala koutky, aby konečně vylétly do úsměvu. Učitel se silně zamračil, ale dál do toho nešťoural.

Po škole jsem jela rovnou do nemocnice. Na recepci seděla ta ženská, která mě včera ignorovala. Hned jsem měla chuť k ní přijít a zeptat se jí, kde je můj táta, ale přemohla jsem se. Šla jsem rovně na chirurgii. Sedla jsem si před sesternu a chvíli se vydýchávala.

„Potřebujete něco?“ zeptala se mě sestřička, která zrovna přivážela čisté povlečení.

„Hledám tátu. Jmenuje se Charlie Swan.“

„Je mi líto, ale nikdo kromě personálu za ním nesmí,“ oznámila mi.

„A nemůže se na něho podívat ani přes sklo?“ zeptala jsem se zoufale. Tak moc mi chybí.

„To by možná šlo,“ řekla a odešla do nějaké místnosti. Vrátila se bez ručníků a dovedla mě do nedalekého pokoje. Posadila mě ke sklu. Za oknem ležel táta. Měl ovázanou hlavu a spoustu jizev v obličeji. Byl na kapačkách a pípalo tam spoustu přístrojů. Byl smrtelně bledý.

„Bello, rád tě tu vidím,“ ozvalo se za mnou. Podle hlasu jsem poznala doktora Cullena. Otočila jsem se.

„Já vás taky,“ řekla jsem a vstala ze židle.

„Vlastně s tebou potřebuju mluvit,“ řekl tiše a pobídl mě, abychom šli někam za roh. Šla jsem před ním. Zastavil se a já taky.

„Bello, Charlie bude potřebovat hodně operací, ale vy nejste pojištění. Bude vás to stát hodně peněz.“ Opřela jsem se o zeď.

„Čekala jsem to.“ Zadívala jsem se do země. Už jsem se viděla, jak tancuju u tyče. Protože nic jiného mi asi nezbude.

„Mohly bychom pro tebe najít nějaké zaměstnání tady, jestli je potřeba,“ nabídnul mi.

„To asi nepůjde. Nesnáším krev a jehly taky zrovna neobdivuju…“ Doktor se pousmál.

„A příprava a roznáška jídla?“ Nadšením jsem trochu nadskočila. Představa mě u tyče se rozplynula a viděla jsem se se síťkou na vlasy, stolkem na kolečkách a tácem plným pudinků. Idylka.

„No, vlastně zase tolik se neraduj. Ani kdybys brala každou směnu a ještě přesčasy, nebude to stačit. Budeš muset vzít ještě nějakou jinou práci.“ A představa tanečnice u tyče je zpět. Tolik jsem se tomu chtěla vyhnout. Ale asi to jinak nepůjde.

„No, ale i tak moc děkuju,“ hlesla jsem a vyloudala se před nemocnici. Skočila jsem na skate a ujížděla na rampy. Alexis s kotníkem nahoře už mi z dálky mávala. Jacob s Johnym jezdili. Ani jsem je nezdravila a jezdila jak šílená. Brala jsem rampy útokem a neohlížela se, jestli za mnou náhodou není někdo jiný. Měla jsem takzvanou „sobeckou chvilku“.

„Bello, co se s tebou děje?“ ptal se mě rozčíleně Jacob. Zastavila jsem se a otočila se na něj. Z uší mi vycházela neviditelná pára.

„Musíme se připravovat na Silver Skate, protože jinak to prohrajeme! A vy snad chcete prohrát? Johny ze zoufalství ukradnul auto svému dědečkovi, Alexis má byt nad zkušebnou rockové kapely a Jacob nosí stejné boty už čtyři roky! Jacobe, přiznej, už jsou ti malé! Tak musíte pohnout zadkem a začít se snažit, protože ty peníze potřebujeme! Všichni je potřebujeme!“ Všichni se skrčili. Uvědomila jsem si, že dost křičím. Našpulila jsem arogantně pusu a vrátila se k zuřivé jízdě.

„Chceme vyhrát, ale nechceme vyhrát s kapitánkou, která se chová jako psychopat,“ utrousil si Jacob pod nos. Vrhla jsem se na něj. Dala jsem mu facku a snažila se mu podrazit nohy. Jacob se na mě zlostně podíval. Johny mě objal zezadu a zkroutil mi ruce, abych dál nemohla rozdávat rány. Škubala jsem se jak divá a snažila se osvobodit.

„Já nejsem psychopat,“ sykla jsem důrazně. Johny nepovolil a dovedl mě za Alexis. Ví, co na mě platí.

„Bello, co se děje? Proč se takhle chováš? Je něco špatně? Vím, že jsi rozhozená z táty, všechno se ti teď hroutí, ale my za to přeci nemůžeme. Musíš si uvědomit, že bez nás bys byla teď úplně sama. A to nechceš. My tě máme rádi. Máš ráda ty nás?“ Alexis mě propalovala pohledem.

„Jistě že vás mám ráda, ale mám teď ohromné problémy, se kterými mi nikdo z vás nepomůže. Já ty prachy potřebuju! Sakra, Johny, už mě pusť!“ ječela jsem. Johny se stáhnul před Alexis a dělal jí bodyguarda. Vzala jsem si skate do ruky a utíkala do temných ulic. Zastavila jsem se před neonovým nápisem „MARS“. Otevřela jsem dveře a propletla se mezi opilými návštěvníky. Zaklepala jsem na dveře kanceláře.

„Dále,“ ozvalo se. Vešla jsem sebevědomě do dveří a sedla si do křesla před velkým stolem. „Co tu chcete takhle pozdě?“

„Beru tu tanečnici.“

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 4. kapitola: