Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skejťačka 5. kapitola

09.03.2013 (22:00) • kasi • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1452×

„Myslíte si, že jste první, kdo chce tu práci?“ zeptal se mě muž.

„Vím, že nejsem, ale tu práci potřebuju,“ řekla jsem a použila trochu ženské přitažlivosti.

„Dejte mi vaši občanku.“ Vytáhla jsem z kapsy peněženku a z ní občanku. Muž si jí chvíli prohlížel a potom mi ji podal zpátky.

„Ještě ti nebylo osmnáct. Budu ti tykat, Isabello,“ řekl a naklonil se ke mně. Zaklonila jsem hlavu, abych se ho nemusela dotýkat.

„Klidně,“ prskla jsem, „ale tu práci chci. Jsem ochotná pro to udělat skoro všechno.“

„Co myslíš tím – skoro?“

„Tím myslím, že nejsem děvka!“

„Jsi svérázná, to se mi líbí! Ale nemůžu tě zaměstnat, nejsi plnoletá,“ řekl a odklonil se.

„A to vadí?“ Hrála jsem si na arogantní neústupnou holku. Nejsem taková, ale potřebuju peníze pro tátu. Nedovolím, aby mi zemřel další rodič, protože dalšího už nemám.

„Postav se,“ poručil mi. Uposlechla jsem a postavila se před stůl.

„Zatancuj trochu. Támhle je zkušební tyč.“ Přešla jsem po místnosti a rukou se dotkla tyče. Byla hladká a studená. Pevně jsem ji sevřela a otočila se okolo ní. Potom jsem zvedla nohu a obtočila ji kolem tyče. Opět jsem se otočila. Zvedla jsem i druhou nohu a byla jsem na tyči zavěšená. Muž se na mě díval s obdivem a já v duchu děkovala mamince za to, že mě tři roky nutila chodit na gymnastiku.

„Jsi dobrá. Beru tě. Začínáš hned. Ale musíme ti zvolit nějaké jméno, Isabella je nudné. Budeme ti říkat Izzy.“ Seskočila jsem z tyče a došla zpět ke stolu.

„Izzy se mi líbí. Tak mi dejte oblečení.“ Zvedl se a otevřel obrovskou skříň. Bylo tam alespoň dvacet kusů nablýskaných šatů. No, ono se tomu ani šaty říkat nedá, protože toho na nich moc nebylo. Vyndal jedny a hodil mi je.

„Mimochodem, já se jmenuju Trevis. Ale říkej mi boss.“

„Jasně, bossi. Kde se má převléknout?“

„Támhle je šatna. A nezapomeň na škrabošku, tady se tanečnicím do obličeje nekouká!“ Přikývla jsem a rozešla se směrem, který mi ukazoval. Otevřela jsem dveře. Dýchla na mě vůně všech možných parfémů, jídla z fast foodu a pudru. Bylo tu snad deset žen, každá dělala něco jiného. Jedna se malovala, druhá převlékala, třetí se cpala hranolky a masem, další si česala vlasy. Ale najednou všechny upřely pohled na mě.

„Co tu chceš?“ prskla na mě jedna.

„Jsem tu nová, budu tady tančit.“ Všechny se začaly hlasitě smát.

„Ty? Nevypadáš zrovna jako tanečnice. A už vůbec ne ta u tyče.“

„Zdání klame,“ řekla jsem prostě a hodila si věci na volnou židli. Svlékla jsem si moje oblíbené ležérní oblečení a nasoukala se do toho nepohodlného načančaného děsu. Bylo mi vidět skoro všechno. Bylo to spíš jako dres s výstřihem až k pupíku. Přes prsa látky také moc nebylo. Zhluboka jsem se nadechla a obula si boty. Podpatky budou pro mě asi trošku větší problém. No a pak jsem si jenom sčesala vlasy do ohonu, zmalovala se k nepoznání a dala si připravenou škrabošku.

„Děvčata, na scénu!“ ozvalo se za dveřmi. Zvedly jsme se a jedna po druhé vycházely z šatny. Měla jsem žaludek jako na vodě a bylo mi na zvracení. Ne z nervozity, ale z toho, co tady dělám.

Vyšly jsme na jeviště. Bylo tam pódium a na něm několik tyčí. Před pódiem byly stoly a u nich seděli opilí, nechutní muži. Bylo to odporné. Stoupla jsem si k jedné ze zadních tyčí a začala se okolo ní svíjet. Ozval se potlesk. To mě trochu vyburcovalo a opřela jsem se do toho. Zavěsila jsem se na tyč a dělala různé pohyby, které mě zrovna napadly. Byla to čistá improvizace, nic víc.

V zákulisí jsem zahlédla bosse. Opíral se o repre a usmíval se. Koukal přímo na mě. Uhnula jsem pohledem a opět se zabrala do tance. Jelikož k tyči chtěly i další holky, přesunula jsem se na parket. Podívala jsem se opět na bosse a on mě pobízel, abych k němu přišla.

„Co je?“ špitla jsem nenápadně.

„Vezmi si boa a jdi do publika. Rozjeď to! Dneska už tě tu nebudu zdržovat, pro výplatu za dnešek si přijdi zítra odpoledne, budu tady,“ mrknul na mě. Vzala jsem si od něho boa a uposlechla jeho slova. Motala jsem boa kolem těch slizkých mužů a přitom se snažila usmívat. Chlapům se to líbilo, chtěli na mě sahat. Taktně jsem se vyvlékla a šla k někomu jinému. Dopadlo to skoro stejně. Když jsem prošla skoro celý klub, vrátila jsem se na pódium, lehce se zavlnila v bocích a vykradla se do šatny. Doslova jsem se vyškubala z toho těsného oblečku a oblékla si zpět moje oblečení. Bleskově jsem se odlíčila a přezula. Vlasy jsem nechala být, na to nebyl čas.

Před klubem jsem skočila na skate a jela domů. Jela jsem, jak nejrychleji jsem dokázala, protože jsem nechtěla, aby někdo viděl, odkud jedu. Když jsem byla dostatečně daleko od klubu, zpomalila jsem. Slzy mi tekly proudem. Na tohle nejsem stavěná, nezvládnu to. Tahle práce mě zničí! Utřela jsem si oči a uviděla můj dům. Naneštěstí před ním někdo stál. Johny, Alexis a Jacob.

„Hej, kotě! Ty žiješ?“ utahoval si ze mě Jacob.

„Překvapivě,“ kuňkla jsem si potlačila vzlyknutí.

„Co se děje?“ ptala se ustaraně Alexis. Objala mě a hladila mě po vlasech.

„Jenom jsem neměla nejlepší den. Ta hádka, pak mi oznámili, že táta potřebuje prachy na operaci…“ A spustila jsem nanovo. Sedla jsem si na schody a nechala slzy, aby mi po tvářích vytvářely slané cestičky. Kamarádi si okolo mě sedli jako strážní andělé.

„Víš, že tu vždycky budeme pro tebe,“ konejšil mě Johny. Uplakaně jsem se na něj usmála a nechala ho, aby mě objal.

„Nikdy tě neopustíme,“ pokračoval Jacob a já se otočila pro objetí od něho.

„Dokud naše srdce nepřestane bít,“ dokončila Alexis. To už jsem nevydržela a objala je všechny naráz. Co já bych si bez nich počala?

„Děkuju, lidi, jste to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat.“ Všichni se usmívali a konejšili mě. Seděli jsme na těch schodech asi hodinu a smáli se kravinkám. Jacob se mě snažil za každou cenu rozveselit, ale Alexis se jen snažila, abych nemyslela na to špatné. A Johny seděl a držel mě okolo ramen. Dělal mi fyzickou podporu.

„Asi byste měli jít,“ navrhla jsem.

„Jistě, nechceme tě zdržovat. Měj se,“ řekla Alexis a odbelhala se k Johnymu do auta. Jacob stoupl na skateboard a zasalutoval. Johny skočil za volant a zamával mi. Odemkla jsem si dveře a vrátila se do reality. O krok zpět.

O pár dní později  

„Už jenom týden!“ radovala jsem se. Byli jsme na rampách v našem obvyklém složení a zrovna jsme dodělali poslední trik.

„Je to neuvěřitelné. Mám takový pocit, že to máme v kapse,“ říkala sebejistě Alexis.

„Jo, ale ty se nezúčastníš. Vážně ještě nesmíš?“ ptal se zoufale Johny.

„Je to výron, jistě že ještě nemůžu.“ Zasmála jsem se nad tím. Bylo tak naivní si myslet, že to vyhrajeme bez Alexis. Ale sen je sen. Třeba ty Cullenovic kluky porazíme.

„Zapomněli jste na Cullenovy,“ špitla jsem. Jacob si odfrknul.

„Dáme je levou zadní.“

„To jsi pes?“ vyprskla jsem. Jacob se ušklíbl a založit si ruce za hlavu.

„Náhodou by bylo fajn být pes. Každý by mě měl rád.“

„Nech si svoje sny na doma,“ podotknul Johny a pokořil další rampu.

„Johny, pro dnešek už to stačí, ať si něco neuděláš,“ napomenula jsem ho. Nemůžeme přeci riskovat další zranění.

„Hele, mami, nech mě být, fajn?“ Pozvedla jsem jedno obočí, jak to mívám ve zvyku.

„Neříkej mi mami, synu!“ Alexis se zvedla a nafoukaně se rozešla k Johnymu autu.

„Pro dnešek by už hádek bylo dost. Domů, Johny,“ poručila si a na tváři se jí objevil záludný úsměv. Johny se naštvala a prásknul za sebou dveřmi. Už ho nebaví dělat Alexis šoféra.

„Bello, jak se má táta?“ optal se Jacob.

„Pořád stejně. Ale zítra jde na jednu z operací,“ prozradila jsem mu.

„Vážně? A kde jsi sehnala peníze?“

„Kde jsem sehnala peníze? Kde jsem je tak mohla sehnat…“ mumlala jsem si pro sebe.

„Co?“ zeptal se rázně.

„Vydělala říkám!“

„Promiň, předtím ti nějak nebylo rozumět. Jedu, zdar.“ Zamávala jsem mu a hodila si tašku na rameno.

„Bello, ahoj. Dlouho jsem tě neviděl.“ Stál tam v celé svojí kráse. Edward Cullen.

„Ahoj, Edwarde. Jak se máš?“

„Dobře, jak se daří otci?“ Proč se na to dneska každý ptá?

„Zítra jde na operaci.“

„Doufám, že to dopadne dobře. Ale jestli ho bude operovat můj táta, tak se nemusíš ničeho bát. Vlastně, můžu s tebou v té nemocnici počkat, než operace skončí,“ navrhl.

„To by asi šlo,“ přiznala jsem. Věděla jsem, že budu hodně vystresovaná, a jeho zvláštní povaha mi pomůže se uklidnit.

„V kolik jde na sál?“

„Ve dvě. Co takhle se sejít ve dvě v kavárně?“

„Beru,“ přikývl a podal mi ruku. Potřásli jsme si rukou.

„Já už musím jít domů,“ řekla jsem po chvíli výmluvně a otočila se na patě.

„Tak ahoj,“ zašeptal a začal se skateboardingem. Cesta byla tmavá a špinavá. Ale to je každá v téhle části Seattlu. Vlastně cesta domů není až tak špatná. Jenže já jsem nejela domů. 

Tak, další kapitola je za námi. Tahle je hodně nezáživná, ale slibuju, že ta příští bude o hodně lepší. Moc děkuju všem za krásně komentáře, moc mě potěšily. ;))

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skejťačka 5. kapitola: