Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklapni Emmette! - 2. kapitola

30.04.2010 (17:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3191×

2. kapitola

Chtěla jsem se zase chovat jako normální člověk. No úplně normální asi ne, ale alespoň do školy bych chodit mohla, ne? Emmett ať si dělá co chce, ale já půjdu do školy.

Když jsem mu sdělila, co mám v plánu udělat, vykulil na mě oči a začal se nahlas chechtat.

„Co je tady vtipnýho?“ Založila jsem si paže na hrudi a zuřivě ho pozorovala.

Pomalu se začal uklidňovat, ale potom se zatvářil vážně. „Škola...“ řekl zamyšleně, ale jakmile jsem mu to odkývala, že není hluchý, znovu se rozesmál.

Zužila jsem oči. „A ty do školy nastupuješ TAKY!“ Sice jsem ho nechtěla zprvu nutit, ale nemá se mi smát.

Přestal se smát a vykulil na mě v čirém zděšení oči. Je možné, aby upír ještě více zbledl? „Ale... ale...“ začal koktat, ale já na něj zavrčela.

„Půjdeš do školy a hotovo! Neměls se mi smát.“

Už jsem nechtěla poslouchat jeho nesmyslné blábolení a vyběhla z domu do lesa. Ani nevím, kam jsem běžela. Prostě jsem si užívala tu volnost a nehodlala přemýšlet nad cestou... Vždy když jsem měla Emma po krk, utekla jsem před jeho vtípky někam pryč. Včera večer jsem se snažila s ním navázat vážný rozhovor o tom, že bychom si měli dávat bacha, kvůli tomu upířímu pachu, co jsme včera zachytili. Ale copak se s ním dá o něčem vážném mluvit?

Zakroutila jsem hlavou a ubrala na rychlosti, protože bych se za malý okamžik mohla ocitnout v Kanadě.

Po hodině pobíhání po lese jsem se vrátila domů a trošku mě vylekalo, že Emmett je v té samé pozici, jako když jsem ho opouštěla. Ztuhle stál, bělejší než kdy jindy, oči vykulené a ani nedýchal. Člověk by řekl, že upadl do šoku...

„Jestli si ze mě zase děláš srandu, tak toho nech!“ vřískla jsem, ale on se stále nepohnul ani o píď. Postavila jsem se přímo před něj a s rukama založenýma v bok, jsem na něj zírala. Ústa měl trošku pootevřená a mně něco napadlo... Odběhla jsem do kuchyně – do místnosti, která nám je úplně k ničemu – a vytáhla z ledničky pro Emma dobrůtku. Jídlo v domě jsme měli hlavně kvůli tomu, aby to ostatním nepřipadalo divné... Každý týden pravidelně absolvuju nakupovací maratón jídla... Které ovšem za pár dnů stejně skončí v popelnici.

Přiběhla jsem zpátky k Emmettovi a když jsem se ujistila, že je stále v šoku, strčila jsem mu do pootevřených úst mrkev. Ten jeho výraz byl k nezaplacení... Vykulil ještě více oči (pokud to ještě šlo) a s úšklebkem tu divnou smradlavou zeleninu vyplivnul.

„Jsi normální?“ vyštěkl a začal si svým tričkem utírat jazyk.

„Měl by ses zamyslet, kdo je z nás více nenormální.“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

S vypláznutým jazykem zažvatlal: „Cho-he?“

Protočila jsem oči v sloup a raději zalezla do svého pokoje. Vzala jsem si knížku, lehla si na postel a začetla jsem se do historického románu.

Ani jsem si neuvědomila, že už je deset večer. Byla jsem do toho příběhu tak zažraná, že jsem ani neslyšela Emma – což je neobvyklé. Zmateně jsem se porozhlédla po polotmavém pokoji a víc se zaposlouchala do ticha. Nic jsem neslyšela, což znamená, že tu Emmett není. Kam zase šel?!

Sešla jsem ze schodů dolů a ostražitě jsem se okolo sebe dívala. Nikdy nevíte, co se vám může stát, když bydlíte s EMMETTEM. Vyšla jsem před dům, ale nikde jsem ho neviděla, neslyšela, a ani necítila. Zřejmě si zaběhl na lov...

S pokrčením ramen jsem vstoupila zase do domu a hnala si to ke koupelně. Chtěla jsem se osprchovat, ale když jsem uviděla tu obrovskou vanu, neodolala jsem. Celá ponořená do horké vody jsem se snažila být v klidu, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč Emm bez slova zmizel. Většinou mi řekne, když jde na lov... A nebo mi to sdělí i jiným způsobem – jednou mi napsal vzkaz na stůl kečupem. No nezabili byste ho? - tak proč mi tentokrát NIC neřekl?

„Já ho zabiju,“ zafuněla jsem a vylezla z vany. Za půl minuty jsem byla oblečená a stála před domem. Nasála jsem vzduch a snažila se ho vystopovat podle jeho vůně. Ale to šlo velmi těžko, protože byl cítit všude. Vyběhla jsem do lesa, kde byl jeho pach silnější. Musel tudy před pár hodinami procházet. Přísahám, že až ho najdu, tak ho zabiju! To mi nemohl říct, že jde pryč? A to ještě, když jsme včera tady cítili upíry? Co když se mu něco stalo? Zrychlila jsem a začínala trošku panikařit.

Najednou jsem zpomalila do kroku a nakonec úplně zastavila, protože tady jeho stopa skončila. Jako kdyby se na tomto místě propadl do země. I když... u něho člověk a ani upír neví...

Uslyšela jsem nějaký zvuk – jako když zlomíte větev – a má hlava automaticky vylétla nahoru. Zlostně jsem sykla, když jsem Emma zpozorovala na stromě. Byl přitisklý celým svým tělem na nejtlusčí větvi. Díval se všude možně a slyšela jsem tiché nenápadné pískání.

„To vyhlížíš veverky?“ Zamračila jsem se na něj. Já ho všude hledám a on si hraje na Tarzana!

Konečně se na mě podíval. „Jé, Bello, co ty tady?“

„Procházím se při měsíčku,“ odvětila jsem. „A co ty?“

Zamyslel se a vypadal trošku rozpačitě. „No, ehm... Já přece vyhlížím veverky, ne?“

Vzdychla jsem. „Pojď dolů.“

„A musím zítra do školy?“ zeptal se a podíval se na mě psím pohledem.

„No to víš, že...“

„Super!“ vískl radostně.

„... Ne!“ dodala jsem.

Sevřel silněji větev a já začala počítat sekundy, kdy praskne. „Nikam nejdu!“

„Emmette Swane, okamžitě slez! A do školy půjdeš!“ okřikla jsem ho.

Zakroutil vzdorně hlavou. „Ne!“

„Mám tě shodit dolů i s tím stromem?“ Nadzdvihla jsem obočí a dopředu mi toho stromu bylo líto. „Chovej se jako dospělý upír.“

„Dospělý,“ zamumlal zamyšleně a málem jsem nestačila uhnout, když po mně hodil docela tlustou větev. Rozesmál se.

„Emmette!“ Tak to přehnal! Celá rozzlobená jsem začala tlačit do stromu, aby spadl.

„Nééé... Školu nééé!!!“ řval jako malé dítě a spolu se stromem se svalil na zem, až to zadunělo.

„Školu jo!“ Usmála jsem se.

Emmett se ani na malý okamžik toho stromu nepustil, a když tak na té zemi ležel, vypadal dosti legračně. Kdybych na něj nebyla naštvaná, tak bych se rozesmála na celý les.

„Vstávej a pojď.“ Zatahala jsem ho za potrhanou košili a tím ji roztrhla úplně. Emm se uchychtl.

„Neuděláme tady nudistický les?“ zeptal se mě a jeho oči jiskřily.

„Jasně... Ale k tomu potřebuješ lidi. A kde jinde bys je potkal, než právě ve škole?“

„HURÁ DO ŠKOLY!“ křikl radostně, když vyskočil na nohy. Ještě že měl alespoň na sobě ty kalhoty...

Zbytek noci jsem musela s Emmem hrát různé hry, protože se nudil a prý, že jsem mu za tu školu dlužná... To je pako. Ale jelikož jsem taky neměla, co dělat, tak jsem tedy souhlasila. Hráli jsme karty, člověče nezlob se a tak dál... Emm vždy když vyhrál, skákal radostí jako malé dítě. Se divím, že nábytek ještě drží pohromadě a stejně tak i dům. Prozatím...

Když se začalo rozednívat a hodiny ukazovaly něco po sedmé, rozhodla jsem se, jít se už obléknout a připravit do školy. Hrozně jsem se tam těšila... Připadala jsem si, jako kdybych šla do první třídy. No co... Vždyť ve škole jsem byla naposledy před deseti lety... Emmett mé nadšení moc nesdílel, ale už neodporoval. Poslala jsem ho ještě na lov, než pojedeme. Když bude plný, tak na nikoho doufám neskočí... Snad budu mít s ním stejné hodiny, abych ho mohla hlídat. Ach jo. Nemělo by to být opačně? JÁ jsem přece jeho mladší sestřička! On má dávat na mě pozor! Sice je starší jenom o rok, ale i tak...

Po dlouhé úvaze jsem si vzala jedinou sukni, kterou jsem měla a k tomu modro bílé tričko s dlouhým rukávem a trošku větším výstřihem. Ještě, že je tady hnusně a nesvítí slunce. No snad nezačne svítit, když zrovna budeme ve škole... Koukla jsem se z okna na tmavou oblohu. Ne, slunce určitě dnes svítit nebude.

Zalezla jsem do koupelny a učesala jsem si vlasy. A teď hurá do školy!