Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklapni Emmette! - 6. kapitola

29.07.2010 (07:30) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3461×

6. kapitola

Večer jsem si sedla k počítači a začala jsem psát dopis Emmettovi. Můj plán pomsty: Psát Emmettovi dopisy, které jakože píše blondýna. Emmett pak bude blondýnu balit, čímž já už s blondýnou nebudu mít tolik práce. Tak se do toho dáme.

„Emmette! Máš dopis!“ Jo, tak teď to nabere grády.

„Já? Já mám dopis?“ Ptal se jak blbeček.

„No, jestli se jmenuješ Emmett Swan a bydlíš tady, tak asi jo“ Po lopatě mu to musí člověk říct. Jak může být upír tak tupej?

Emmett otevřel dopis a rychle ho přelétl očima. Když dopis dočetl, podíval se na mě jako na obrázek, ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Než jsem se nadála, popadl mě do náruče a začal se mnou jančit po obývacím pokoji.

„Napsala, ona mi napsala! Bello!“ křičel jak malé dítě.

Musela jsem se přemáhat, abych nevyprskla smíchy. „Kdo ti napsal, bráško?“

„No přece Rose.“ Měl na tváři pořád ten blažený úsměv.

„No tak přeci čti!“ vyzvala jsem ho. Musela jsem to udělat, aby nepojal podezření, že tady něco nehraje

Začal: „Drahý Emmette, musím ti napsat a objasnit pár věcí. Udělal jsi na mě obrovský dojem, když jsi mě zachránil před tou větví, kterou na mě shodila tvá blbá sestra. Chovám se tak nepřístupně a namyšleně, protože se mi líbíš a já nevím, jak ti to mám dát najevo. Líbí se mi na tobě tvůj smysl pro humor a taky máš super svaly. Cítím k tobě jisté sympatie. Byla bych ráda, kdybys mě zítra políbil před celou jídelnou.“

Doufám, že jsem to vymyslela dobře. Nemůžu se dočkat zítřka! Nechala jsem Emmetta s jeho radostí a šla jsem na lov. Došla jsem na mou mýtinu. Cestou jsem cítila pach upírů, ale to bylo asi tím, že jsme tady byli předevčírem lovit. Když jsem došla na kraj mýtiny, zpozorovala jsem malou, půvabnou osobu, stojící uprostřed mýtiny. Byla to Alice. Nevadilo mi, že tam je. Alici jsem měla ráda.

Usmála se na mě a od jejích zubů se odrazila osmibarevná duha.

„Bello, musíme si promluvit,“ řekla mi naoko vážně.

„Povídej,“ vyzvala jsem ji.

„Tvůj nápad napsat Emmettovi dopisy jménem Rosalie byl velice dobrý. Zítra Emmett Rosalie políbí a Rose trošku roztaje, ale musíš napsat alespoň ještě jeden dopis. Já s Rosalii promluvím a ona si Emmetta vezme za muže. Měla jsem předtuchu.“

„Páni, Alice, já vůbec nevím, co na to říct. Můžu si to rozmyslet? Ty víš, že Rose moc nemusím, ale Emmetta miluju jako bratra. Myslíš, že bude s Rose šťastný?“

„Určitě bude, a ty to uděláš, já to viděla,“ řekla mi omluvně.

Musela jsem o tom přemýšlet a myslím, že to doopravdy udělám. Emmetta mám opravdu ráda a aby byl šťastný, je pro mě důležité.

Z úvah mě vyrušila další Alicina otázka.

„Bello, ty a Edw…“ začala

Rychle jsem ji přerušila: „Alice, nechci, abys to řešila. Je to mezi námi.“

Alice se tajemně usmála a mně vrtalo hlavou, co právě viděla. Alice se se mnou rozloučila a chystala se odejít. Udělala jsem něco, čeho jsem potom litovala.

„Alice, máš teď čas?“ Usmála se a já jsem pokračovala: „Nechtěla bys jít se mnou, ehm, nakupovat?“ Alicin úsměv se neskutečně roztáhl.

„Ale jistě, tak za půl hodiny u vás před domem!“ Rozběhly jsme se ke svým domovům a já se šla chystat. Nevěděla jsem, co mě to napadlo, snad jsem myslela, že mi to odpoledne rychleji uteče. Přesně za půl hodiny už byla Alice u nás před domem ve svém žlutém Porshe. Abych s Alicí udržela přátelský vztah, oblékla jsem se podle jejich představ. Vzala jsem si červené koktejlové šaty, černé lodičky a kabelku. Alice se na mě zase usmála. Emmettovi jsem řekla, že přijedu asi až pozdě večer.

Ve městě jsme s Alicí prolétly snad každý obchod a z každého jsme si odnesly snad patnáct tašek. Celý den jsme musely poslouchat lichotky. Když byl náš nakupovací maratón u konce, sedly jsme si v kavárně a povídaly si o našich životech. Alici jsem řekla, jak to bylo s mou a Emmettovou přeměnou. Když bylo asi půl desáté, Alice mě odvezla domů i s mými taškami.

Po vstupu do domu jsem nikde neviděla Emmetta. Rozběhla jsem se lesem a prozkoumávala každý pach. Ten blbeček šel snad znovu na veverky, ne? Když jsem ho ucítila, vydala jsem se po jeho stopě. Zjistila jsem, že cesta vede k domu Cullenů. Emmett stál ve křoví, teda spíš ležel, a pozoroval jisté okno, kde si právě blondýna zkoušela nové věci, které jí přivezla Alice. Koukal na ni jak na svatej obrázek.

„Emmette, ty veverčáku, nechceš jít domů?“ zeptala jsem se ho.

„Ne. “ Jeho strohá odpověď.

Hmm, ale že jsem tady, tak toho využiju. Nechala jsem Emmetta Emmettem a vydala jsem se k oknu Edwarda. Byl v pokoji a se zavřenýma očima poslouchal hudbu. Zaběhla jsem si na kraj lesa a ulovila zajíce. Měl otevřené okno a přiblble se usmíval. Vyskočila jsem na strom a hodila mu zajíce na jeho klín. Ihned vyskočil a začal pročesávat les očima. Myslím, že mě neviděl, ale počkala jsem, až zase zavře oči a rychle jsem utekla do lesa. Zase jsem se musela smát. Ten jeho výraz byl k nezaplacení. Když jsem utíkala lesem, uslyšela jsem šumění vody. Našla jsem kouzelné jezírko a rozhodla jsem se, že si zaplavu.

Když jsem byla asi vprostřed menšího rybníka, ozval se za mnou melodický hlas.

„Miluju pomeranče,“ pronesl klidně.

Mohlo mě napadnout, že mě Edward najde. Podle mého pachu a taky protože nikdo z jeho rodiny by po něm neházel zajíce.

„Otoč se! Dělej!“ přikázala jsem mu.

Zacukal mu levý koutek a jakoby váhal se otočit. Ale nakonec poslechl. Rychle jsem na sebe hodila svoje věci a otočila jsem se k odchodu. Chytil mě za ruku a v očích měl zklamaný výraz.

„Nechoď, prosím.“ A usmál se tak nádherně, že se mi málem podlomila kolena. No dobře... pár minut mě nezabije. Vykroutila jsem mu svou ruku a přimhouřila jsem oči.

„Jak jsi mě našel?“ vypálila jsem na něj ostře.

„Nebylo to těžké. Tvůj pach a taky Emmett…“

To mě mohlo napadnout. Emmett by se nesnažil utéct, ani kdyby tam byli Volturiovi.

Edwarda prý matu, protože neslyší mé myšlenky, což je naprosto zvláštní, protože zná myšlenky všech. Byla jsem ráda, že ho to mate a že mám svou hlavu soukromou. Edward se bez jakéhokoliv varování vrhl dopředu a stál přede mnou. Ztrácela jsem se v jeho očích a on se začal naklánět směrem ke mně, ale něco se ve mně zlomilo a já jsem se zatvrdila. Vzala jsem nebohého upírka a hodila ho přes rameno. Koukal se dost vyjeveně, ale rychle se postavil, nakrčil se a zavrčel na mě. No tohle! Jsem přeci žena, tak by si to dovolovat neměl. Skočila jsem po něm a převrhla jsem ho na záda. On měl ale sílu a taky mě převrhl pod sebe. Takhle jsme se převalovali asi 15 minut.

Skončila jsem pod ním naprosto nehybná. Držel mi ruce a s nohama bych ho asi těžko převrátila. Zase jsem se ztratila v jeho očích a tentokrát neváhal a okamžitě se přisál na mé rty. Chvíli jsem vzdorovala, ale potom jsem se poddala. Líbal opravdu skvěle. Všechno se mi vykouřilo z hlavy, i to, že ho nesnáším. Možná bychom pokračovali už napořád, ale zaregistrovala jsem pach Emmetta. I když se mi nechtělo, musela jsem se od Edwarda odtrhnout a podívat se, kde vlastně Emmett je. Vyskočila jsem na nohy a zpozorovala Emmetta na kraji mýtiny. Edward se tvářil velmi šťastně a já si zase uvědomila, že ho nesnáším.

„Za tohle mi zaplatíš!“ zasyčela jsem na něj a běžela k domu. Ještě jsem slyšela, jak se ptá Emmetta, co to do mě vjelo.

„Bello, Bello! Odemkni ty dveře nebo je vyrazím!“ Slyšela jsem Emmetta přes zavřené dveře. Od té doby, co jsem přilétla domů, jsem zamčená a potichu si nadávám, co jsem to za tele. Vždyť ho nesnáším, nemám ho ráda, je arogantní, ale líbá opravdu skvěle, a ta jeho vůně... V duchu jsem se okřikla, na co to proboha myslím. Emmetta jsem si nevšímala, ale když vyrazil dveře mého pokoje, lekla jsem se.

„Uff, Bello, jsi v pořádku?“ vydechl úlevně.

Jistě, že jsem, co si myslel? Chvíli jsem na něj koukala a pak jsem se rozvzlykala. Byl u mě rychlostí blesku a hned mě chytil do náruče.

„Bello, co ti je?“ zeptal se mě překvapeně.

„Ale nic, to kvůli Cullenovi, já ho vlastně nesnáším a přitom si s ním vyměňuju sliny,“ řekla jsem mu to, co jsem cítila.

Emmett se na mě chvíli koukal a pak z něj vypadlo něco, co jsem vůbec nepředpokládala.

„Víš co, sestři? Tak já vám to domluvím!“ Nechal mě tam totálně zmatenou a s úsměvem odkráčel z pokoje.

Snad se kapitola líbila (mně se tedy líbila, Granulka je šikulka :-)) A zanecháte tady nějaký ten komentík... Jinak děkujem za ty předešlé... Granulku ty komentáře vždy pěkně nakopnou a ženou ji k další kapitole.

Autor: EDdomcaBE (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sklapni Emmette! - 6. kapitola: