Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklapni Emmette! - 7. kapitola

23.09.2010 (17:45) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3482×

7. kapitola

Připravovala jsem se do školy a přemýšlela jsem nad tím, co má Emmett v plánu. Docela jsem se toho obávala. Sedla jsem k Emmettovi do auta a celou cestu do školy jsem mlčela. Když jsme přijeli na parkoviště, rozhlídla jsem se po zaparkovaných autech, ale auta Cullenů jsem neviděla. Obrátila jsem se na Emmetta s otázkou, která mi ležela na srdci celou cestu.

„Emmette, kdy hodláš Rosalii políbit?“ Emmett chvíli přemýšlel a nakonec z něj vypadlo, že se to hodlá udělat v jídelně přesně tam, kde to Alice předpověděla. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem zaslechla auta Cullenů. Vzala jsem Emmetta za paži a táhla ho ke školní budově, aby nečuměl jak blbeček na cestu, na které nic není.

V šatně jsem nechtěně zaslechla rozhovor dvou holek z mojí třídy. Anne byla namyšlená barbínka a Sarah taky. Neměla jsem je ráda. Došlo mi, že se baví o Edwardu Cullenovi. Vyslechla jsem si celý rozhovor a vydedukovala, že Sarah chce Edwarda. Hlavou mi proběhla vzpomínka. Já, Edward a louka. Okamžitě jsem ji zahnala a dostala jsem nápad, jak se Edwardovi a Sarah pomstít.

Suveréně jsem vystoupila zpoza skříněk.

„Promiň, že jsem poslouchala, ale slyšela jsem, že se ti líbí Edward Cullen.“ Hnědovláska přikývla.

Rozhodla jsem se pokračovat: „Víš, já ho trošku znám a on je velmi nesmělý…“ To zrovna, nesmělý není vůbec. „Tak se ti bál říct, že se mu taky moc líbíš a chtěl by tě políbit, ale mezi námi, měla by jsi ho políbit spíše ty, on se tak bojí...“ Čekala jsem na její reakci. Sarah se rozbušilo srdce a rozproudila krev v žilách. Raději jsem odešla. Dokážu se ovládat, ale nač to pokoušet.

Vyučování jsem přežila bez jakékoliv újmy na zdraví. Ale pokaždé, když jsem se otočila, Edward na mě zíral jak na obrázek a Rosalie zase jak na srnku, které by nejraději zakroutila krkem. Pošuci.

Šla jsem do jídelny s velkou zvědavostí. Sedla jsem si na místo, ze kterého jsem měla perfektní výhled na Cullenovi a čekala jsem, až dorazí. Když vešli, všichni se otočili jejich směrem. Chvíli po nich přišel Emmett a v těsném závěsu za Emmettem se přiřítila Anne se Sarah. Emmett chvíli stál u našeho stolu a ve stejnou chvíli jako Sarah se vydal ke stolu Cullenů. Sarah vypadala zaskočeně a pak se stáhla zpět k Anne. Sledovala jsem celou situaci a vše jsem slyšela, tak jako bych stála u stolu upírů.

„Rose, musím ti něco říct,“ prohlásil sebevědomě Emmett.

Rosalie se neochotně zvedla a stoupla si naproti Emmettovi.

„Chceš mi říct, že mě…“ Rosalie už nedořekla, neboť ji Emmett políbil. Celá jídelna ztichla a koukala se na ty dva. Já jsem čučela s otevřenou pusou, protože jsem až do téhle chvíle nevěřila, že to dokáže. Měla jsem ten dojem, že jsem viděla blondýninu pravou nohu se zvedat, ale asi si to rozmyslela. Když skončili, Emmett se usmíval a čekal, co udělá blondýna. Já jsem taky byla velice zvědavá.

Blondýna se chvíli nadechovala, pak se podívala na Emmetta s láskou, kterou ihned vystřídal hněv. Vzala Emmetta za košili a zvedla ho z podlahy.

„Tak tohle už nikdy, opakuju nikdy, nedělej,“ zasyčela. Ale v těch slovech nebyla síla. Jako by touto větou chtěla říct: Můžeš to dělat kdykoliv. Ta její reakce byla pouhá fasáda. Pak se podívala k oknu a zpět na Emmetta. Chtěla jsem ji zastavit, než mi Emmetta zabije, ale blondýna ho položila zpátky a utekla z jídelny. Emmett chvíli koukal, ale pak se rozběhl za ní.

Když oba dva odešli, přišla k Edwardovi Sarah. No, tak na tohle se taky podívám a pak se budu smát.

„Edwarde, já vím, že po mně toužíš, tak se nestyď a polib mě.“

Páááni, ta holka má kuráž. Edward seděl zařezanej na židli a nehýbal se. To si Sarah vysvětlila asi jako nesmělost a vrhla se na něj. Neuvědomila jsem si, co dělám, a vyrazila jsem ke stolu Cullenů, Edward vzdoroval, ale Sarah držela pevně a já jsem pomalu začala k Sarah přibližovat ruku. Zarazila jsem se, chvíli na ně koukala a pak tam, kde má bít srdce, bolestivě bodlo a znovu. Edwardovi se konečně podařilo dostat ze železného sevření a koukal na Sarah. Pak jí řekl něco o tom, že se spletla, a Sarah uraženě vykráčela z jídelny.

S Edwardem jsem si hleděla do očí. Chtělo se mi plakat, ale protože na mě koukala Alice, Jasper a celá jídelna, přemohla jsem se. Vyběhla jsem z jídelny a začala neskutečně nadávat. Nasedla jsem do auta a jela domů. Emmett doběhne.

V autě jsem si říkala, co to bylo. Co mě to popadlo? Co byla ta reakce, když jsem viděla Sarah, jak líbá Edwarda? Chtěla jsem ji prohodit oknem. Co bylo to bolestivé bodnutí u srdce? Co znamenal ten pláč? Nevyznala jsem se v sobě. Vždyť Edwarda nesnáším a měla to být pomsta.

Když jsem dojela domů, dala jsem si teplou sprchu a šla jsem přemýšlet na terasu. Emmett přiběhl ke mně.

„No není to super? No není? Viděla jsi ten její výraz? Ona mě taky miluje, jenom se to bojí říct, ale já ji získám,“ vychrlil ze sebe asi už po 150 a zase odběhl. Už dobré 3 hodiny běhá kolem chalupy, vždycky se u mě zastaví a zopakuje tu samou větu a pak jde zase běhat. Je jak malej Jarda.

„Emmette, já jdu na lov,“ křiknu za ním.

Vydala jsem se lesem na známou louku. Chvíli jsem stála a jen tak si užívala to ticho. Pak jsem ucítila pach zvěře a vydala jsem se na oběd. Bylo strašně osvobozující honit po lese zvěř a na všechno zapomenout, soustředit se jenom na lov.

Když jsem přiběhla domů. Ucítila jsem pach Cullenů. Pane Bože, oni snad nedají pokoj. Vešla jsem do domu a uviděla jsem Alici a Jaspera. Oba se otočili a Alice se usmála. Jasper se taky usmál, ale koukal na mě tak nějak zvláštně. Rozebírali Rosalii. Nepotřebovala jsem to slyšet a odešla jsem ven.

Seděla jsem venku a poslouchala okolní zvuky, když v tom si ke mně přisedl Jasper.

„Ahoj, Bello, musím se tě na něco zeptat,“ začal docela zostra.

„Poslyš, Jaspere, já sama nevím, co to do mě v té jídelně vjelo, nevyznám se v sobě a nehodlám to rozebírat. Chtěla bych tě ale poprosit, aby sis to nechal pro sebe.“ Doufala jsem, že mě poslechne.

„Dobře, Bello, jak chceš. Ale ta emoce byla tak strašně silná, ještě silnější než u Emmetta a Rosalie…“

Od Jaspera jsem se dozvěděla, že se Rosalie zabarikádovala u sebe v pokoji a bylo slyšet jen tupé rány, sprostá slova a nápady na pomstu. Když jim po 3 hodinách odemkla, zhroutila se s pláčem do Aliciných rukou s tím, že Emmetta nenávidí tak, až ho asi miluje. No, a pak šla lovit.

Uff, měla jsem štěstí, že jsem na ni nenarazila.

Když Jasper a Alice odjeli. Šla jsem do domu a dobrá nálada ze mě pomalu opadávala. Jasper na mě musel použít svou moc. Bezcílně jsem bloumala po domě a nevěděla jsem, co dělat, tak jsem Emmettovi navrhla, že půjdeme do klubu. Emmetovi se nejdříve nechtělo, ale nakonec souhlasil a vydali jsme se do města. Ve večerním klubu jsme se po dvou hodinách moc nebavili a rozhodli jsme se odejít. U našeho auta nás zarazil cizí pach. Pach upíra. Pach jsme ani jeden z nás neznali a rozhodli jsme se pro větší bezpečí odejít zpět do domu. Než jsme to stihli, vykročil neznámý upír ze stínu.

„Ale, ale... Jak se mají moji krásní upírci?“ Oba dva jsme ztuhli, ten hlas jsme odněkud znali, ale nevěděli jsme odkud.

„Emmett a Bella, dva sourozenci na noční procházce lesem. Jejich život se navždy změnil, když jsem je potkal já. Byla to moc dobrá volba udělat z vás upíry.“ Ztuhla jsem. Ten hnusnej upír je ten, který z nás udělal upíry taky. Chtěla jsem po něm skočit, ale Emmett mě zadržel. Chtěla jsem ho roztrhat na kusy a spálit, ale Emmett věděl, proč mě zadržet. Ten upír by mě zabil.

„Bello, Bello, buď hodná holčička, netrhej tatínka.“ Zase jsem měla to nutkání ho roztrhnout. Ale pak mi došlo, že upír nás jmény znát nemůže. Nebo to bylo cílené udělat z nás upíry? A pak, tak jako se objevil, zase zmizel. Tohle setkání bylo opravdu divné. Moc divné. Čekal na nás, nebo na nás narazil jenom náhodou? Bude nás pronásledovat? Bude nás ohrožovat. Otazníků bylo spousta a já jsem ani na jeden neznala odpověď. Bylo to moc, moc divné. Vůbec se mi to nelíbilo.

S Emmettem jsme si vyměnili pohledy a odjeli domů. Cestou jsem pořád přemýšlela, ale nic mi nedávalo smysl. Nevěděla jsem, proč jsem chtěla do klubu. Nemám ráda lidskou společnost. A Emmettovi se taky nechtělo, ale nakonec jel… Mohl za to snad ten upír?

V půlce cesty Emmett promluvil: „Bello, neměli bychom to říct Cullenům?“

Zarazilo mě to. „Emmette, tohle je náš problém, nebudeme je tím zatěžovat!“ Věděla jsem, že mě Emmett neposlechne, ale neudělám s tím nic. On měl vždycky svojí hlavu.

Když jsme přijeli domů, ucítili jsme nové pachy. Proboha, co to bude teď?

Vystoupili jsme z auta a nakrčili jsme se v obrané pozici. Z verandy sešli původci pachu. Páni... dneska je fakt den blbec.

„Bello, Emmette, dlouho jsme se neviděli,“ řekli nám na přivítanou dvojčata. Alec a Jane…