Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sklapni Emmette! - Prolog + 1. kapitola

23.04.2010 (21:15) • EDdomcaBE • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4575×

Prolog

Říká se, že život je nespravedlivý, ale platí to i u předlouhé existence? V mém případě ANO. Jediný důvod, proč na tomto Světě setrvávám je můj bratr. Nebýt jeho, odjela bych do Itálie a... Co se s námi vůbec stane? Zemřeme? Prostě bych zmizela z povrchu zemského... Říkala jsem, že zde zůstávam jen kvůli mému bratrovi... Ale i on mi občas leze krkem... Někdy bych ho sama roztrhala a po čase znovu dala dohromady. Ale i přesto ho mám nadevše ráda. Je to má jediná rodina... Nebýt mě, bylo by vše v pořádku. On by byl v pořádku... Nestala by se z něj zrůda, jako ze mě. Emmett si z té hrůzy, co se nám stala, nic nedělá. Spíš byl z toho nadšený... Z čeho si vůbec dělá starosti? Bere něco vážně? Někdy mi připadá, že ne...

Stalo se to před deseti lety, když jsem se procházela v noci po lese... Já vím, který normální člověk se prochází v noci po lesích, že? Ale v té době, to byla má zábava... No nic, zpátky k věci... Když už jsem byla na cestě zpátky domů, špatně jsem šlápla a zvrtla si kotník... A ještě k tomu jsem si rozřízla dlaň. – Hm, to se může opravdu stát jenom mně. – Věděla jsem, že domů sama nedojdu, tak jsem si vytáhla mobil a zavolala svému bráchovi. A to byla má největší chyba v mém nekonečném (ne)životě. Emmett jako vždy začal vtipkovat, že jsem nemehlo a tak, ale nakonec zavěsil se slovy, že pro mě přijde. Byla jsem jen kousek od domu, asi deset minut pěšky...

Seděla jsem na té chladné zemi a čekala na Emma, když mě něco rychle zdvihlo ze země... V tu chvíli jsem si myslela, že se mě pokusil leknout Emmett, ale když jsem spatřila ty krvavě rudé oči, šokem jsem ztuhla. Najednou jsem ucítila bolest, jak mi jeho zuby projely skrz kůži a potom vyděšený řev Emma... Kdybych mu nevolala, byl by člověkem...

Ten upír, co nám to udělal, nás zanechal v lese oba ležet, svíjející se bolestí... Ticho lesa přerušovaly naše společné výkřiky...

A teď se znovu ptám... Je život spravedlivý, když se nám stalo tohle?

1. kapitola

Živit se lidskou krví nebylo nic pro mě… Od začátku mého (ne)života jsem se živila výhradně krví zvířat. Emmett se mě pokoušel napodobovat, prý že moje oči svítí jak majáky na moři, že jsou takový vykulený… No já myslela, že ho zabiju. Emmett není tak nespokojený jako já. Dokázal se s naším (ne)životem vypořádat. No každopádně to Emmettovi občas pořádně ujede a pak jsou toho plný noviny. Protože jsme s Emmem už nevydrželi Arovi tvůrčí nálady a záchvaty poezie, rozhodli jsme se odstěhovat do Forks. Místa, kde slunce svítí jen jednou za uherský rok a je tam klid.

Našli jsme si malý baráček uprostřed lesa skoro na samotě. Slovo skoro je opravdu výstižné, našli jsme velkou vilu asi 15 km vzdálené od nás. Opravdu divné. Když jsme přijeli, málem jsme se poprali o pokoje. Ještě, že jsem docela mrštná a zabrala jsem si největší pokoj. Emmett sice něco brblal o holčičí schopnosti ukecat i mrtvého, ale nakonec se s tím smířil. Můj pokoj měl jedno velké okno, dále tam byla postel, zrcadlo, stůl a nějaké ty skříně. Emmův pokoj byl zařízen podobně, ale Emmettovi stačí hudební přehrávač, komiksy a nějaké ty anekdoty, aby nevyšel ze cviku. Po nastěhování, které zabralo asi tak 10 minut jsem se rozhodla jít obhlédnout městečko. Emmett prohlásil, že holčičí věci nejsou nic pro něj a nikam nepůjde. Docela se bojím o naše sousedy.

Městečko bylo úchvatné potkala jsem pár lidí. Kteří si mě prohlíželi jak jinak než zvědavě… Koupila jsem si nějaké pěkné věci do našeho domečku a taky něco na sebe. Po návratu jsem nemohla najít Emmetta. Začala jsem se bát opravdu o sousedy, ale hlodal ve mně i červík strachu o Emmetta… Je to má jediná rodina a já doufám, že nenarazil na nějaké další upíry, protože ty se nás bojí nebo co… Asi je to kvůli barvě očí. Rychle jsem vyběhla do lesa a běžela docela krátce a už jsem zachytila Emmetův pach. Vlítla jsem na mýtinku, která byla tak kouzelná, že se mi na chvíli zatočila hlava, ale to už Emmet strašlivě zařval a mně se vrátila vzpomínka na noc před deseti lety… Nebyl čas zaobírat se minulostí, ale jednat! Zoufale jsem si přála, aby byl Emmett tady u mě. Přeběhla jsem mýtinu rychlostí světla a nevšimla si podezřelého pohybu, což ovšem byla chyba. Než jsem se nadála, visela jsem vzhůru nohama přivázaná na provaze. Emmett už se ale svíjel na zemi v křečích smíchu.

„Ty idiote!!! Víš, jak jsem se o tebe bála?“ Odpovědí mi přišla další salva smíchu. Zase jsem měla chuť ho roztrhat a po čase ho dát dohromady. Když jsem se dostala dolů ze stromu, koukala jsem na Emmetta rozzlobeně, což mi asi dost nešlo, protože se skácel zase k zemi. Když ho to KONEČNĚ přešlo, rozhodli jsme se vydat na lov. Já jsem skolila srnku a Emmett skolil asi největšího medvěda v lese… Vejtaha… Když jsme byli hotovi, utíkali jsme uvolněně zpátky k našemu baráčku. Už jsem se na Emmetta moc nezlobila, však já mu to někdy oplatím, mám na to moře času. Emmett najednou zabočil na jinou cestu. Následovala jsem ho, a došli jsme na louku, která vypadala jako hřiště, kromě toho jsme zachytili upíří pach. Raději jsme urychleně vypadli a utíkali snad ještě rychleji než nejlepší upír světa v rychloběhu. Rozhodně jsme nevěděli, že do našich životů vstoupí (ne)lidi z vily na kraji lesa…