Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 12. kapitola

06.08.2010 (21:45) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2980×

„Bello, vstávej!“ zahřměl mi Emmett přímo do ucha. Vylítla jsem okamžitě do sedu.
„Emme!“ zaúpěla jsem. „Co chceš?“ zeptala jsem se.
„Nic. Jen, že bych už měl jít. Stačí, že mě tady viděla Rosalie a za hodinu zvoní,“ vysoukal ze sebe Emmett a já na něj nevěřícně koukala. Nejdřív jsem shlédla sebe a pak jeho. Oba jsme byli oblečeni.
„Proč si tady spal?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Já nevím, ale nic se nestalo. Víš, že tě beru, jako sestru,“ řekl Emmett a bylo znát, že opravdu neví, co tady dělá.
„Já vím, Emme. Však já tebe taky,“ řekla jsem omluvně a dál to už neřešila, on taky ne.
„Tak já jdu. Pá,“ rozloučil se a chtěl vstát.
„Aůůů!“ vykřikla jsem. „Dyť si mi málem vytrhl polovinu vlasů!“ skuhrala jsem a snažila se najít místo na hlavě, kde to tolik zabolelo.
„Bello!“ vykřikl spokojeně Emmett, „Už vím, proč jsem tady spal,“ řekl a u toho se pochechtával.
„Proč?“ byla jednoznačná odpověď.
„Víš, zamotaly se ti vlasy do mé mikiny,“ vykousal ze sebe pochychotávající se Emmett. Koukla jsem na svoje vlasy a začala je vymotávat. Bylo to celkem pracný, ale nakonec se povedlo.
„Teď už můžeš jít,“ prohlásila jsem nakonec.
„Emme? Mluvila jsem ze spaní?“ zeptala jsem se ho znepokojeně, když byl mezi dveřmi.
„Ne, ale jestli jo, tak jsem byl asi silně vytuhlej,“ řekl popravdě a odešel z pokoje.

Vstala jsem a zamířila přímo do koupelny, kde jsem vykonala ranní hygienu, namalovala se a učesala. Přešla jsem ke skříni a vyndala oblečení z tašek. Při poslední tašce jsem se rozhodla, že si to obleču na sebe. Než jsem vyšla z pokoje, tak mi oči sjely k zrcadlu. Na sobě jsem měla džíny, bílé tílko, krátkou džinovou bundu a bíle conversky. Vlasy jsem měla rozpuštěné a v nich bílou čelenku. Oči mi zvýrazňovaly černé linky a řasenka. Musela jsem uznat, že mi to docela sluší.

Ani jsem neušla deset metrů, když jsem spatřila Emmetta a Jacoba, jak se hádají.
„- to ti mám jako věřit? Myslíš, že jsem úplně blbý?!“ rozčiloval se Jacob a řval na Emma.
„Bože, Jaku! My – spolu – ne–spali!“ zdůrazňoval Emmett, každé slovo.
„Hej! Co se to tu děje?!“ zahřměla jsem rozčileně, protože jsem to už tušila.
„Konečně, Bello! Vysvětli tady někomu, že jsem u tebe jen usnul,“ prosil mě Emmett.
„Jaku! Nevím, co ti je do toho, ale my spolu vážně nespali, ani nic jiného!“ vyštěkla jsem na Jacoba už rozčileně.
„Emme, ty pojď a nevšímej si ho, dokud se nezklidní,“ poručila jsem Emmettovi, který se tím řídil. Jacob zůstal zamrzle stát na místě a sledoval nás pohledem, jak jsme odcházeli.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se Emma. Jen pokrčil rameny:
„Já nevím, jen jsem šel od tebe a najednou na mě vybafl, pak se tam se mnou nejmíň deset minut hádal,“ řekl Emmett a znovu pokrčil rameny.
„To je, ale pako! No nic, hele já musím za tou Taraškou,“ rozloučila jsem se s Emmettem a šla směr; ředitelna.

„Bello!“ zavolal na mě někdo. Otočila jsem se a spatřila Jaspera. Hned, jak jsme ho spatřila, tak mi vyplaval v mysli včerejší večer.
„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se a snažila se být milá.
„Nemusíš se přetvařovat, já to cítím,“ prohlásil Jasper. No jo, on asi vycítil, jak zuřím.
„Promiň,“ omluvila jsem se kysele. „Hele, promiň, ale já někam spěchám,“ řekla jsem mu a opět se otáčela k odchodu.
„Počkej,“ zvolal. „Proč si to udělala? Dyť k němu cítíš jen bratrství nebo něco podobného. Já to nechápu, miluješ někoho jiného, tak proč?“ vychrlil na mě tolik otázek, že jsem málem polovinu zapomněla.
„Co proč? Co jsem udělala? A koho miluju, když to, tak dobře víš?“ odpověděla jsem mu otázkami.
„Ty moc dobře víš, co si udělala a koho miluješ,“ řekl trochu nabroušeně a podezřívavě si mě prohlížel. Nelíbilo se mi to.
„Za prvé nevím, co jsem udělala, nebo ty snad myslíš, že jsem si ráno vyčistila zuby a podobně? Za druhé nevím, koho miluju, protože já nikoho nemiluju! Za třetí promiň, já vážně spěchám!“ řekla jsem to, co jsem měla na jazyku a otáčela se k odchodu, ale bohužel jsem do někoho narazila. Do Edwarda!
„Promiň,“ špitla jsem nahoru, ale nepodívala jsem se na něj.
„Ne. Já promiň,“ řekl na oplátku.
„Ne. Já promiň! A promiň, spěchám, jdu za tou Tašinou, teda Tarašovou,“ omluvila jsem se mu a šla směr ředitelna.

Zaklepala jsem a čekala na vyzvání.
„Dále,“ ozvalo se ze vnitř místnosti a já vešla.
„Dobrý den!“ pozdravila jsem ji slušně.
„Podívejme se, to je mi ale překvapení. Taky vás zdravím Slečno Swanová,“ řekla mile.
„Potřebuju odpovědi na pár otázek, takže milá být nemusíte,“ oznámila jsem klidně.
„Ptejte se,“ pobídla mě.
„Proč jste zakázala všem se se mnou bavit?“ zněla první a vlastně jediná otázka.
„No, protože teď vád budu muset vyloučit z akademie. Nejspíše,“ řekla sladce.
„Muset?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Ano, muset,“ řekla pošklebovačně. Chtěla jsem začít řvát, co si o sobě myslí, ale někdo zaklepal na dveře. Ona si všimla mého výrazu a také posmutněla.

„Dále,“ vyzvala klepajícího. Do místnosti vešel Edward, překvapeně jsem zamrkala, ale byl to opravdu on. Tvářil se, jako zachránce.
„Edwarde, málem bych zapomněla, že jste Isabellin mentor,“ prohlásila ředitelka a u toho svůdně zamrkala řasy. Ve mně se zvedla silná nenávist, ale ještě jsem se držela, abych nepřeskočila stůl a nevybila si ji.
„Mentor?“ cCo to je?
„Mentor se přiděluje těm, co neplněji řádně svou kázeň. Teda vám,“ řekla Tarašová. Já neplním svou kázeň?! Já ji… Najednou na mě připlula nálada klidu a uvolnění.
„Ředitelko Tarašová, nemyslím, že byste Bellu musela hned vylučovat z akademie, ale mohla byste zvolit tu druhou možnost,“ řekl vážným tónem Edward.
„Jakou druhou možnost?“ zeptala jsem se rychle a těkala pohledem z Edwarda na Tarašku.
„Podmínečné vyloučení, závislá na záznamech od svého mentora, omezená tím, že mentor bude neustále ve vašem dosahu a ve vašem případě několikrát denně doučování v boji. Chtěla byste, nebo chcete propustit, tentokrát bez útěku a bez princezny,“ zeptala se ředitelka.
„Přijímám,“ vyhrkla jsem bez myšlenkovitě. Představa, že nebudu s Alicí, mě trochu děsila.
„Dobrá,“ řekla pochmurně. „Vás, Edwarde, lituji už teď,“ řekla směrem k Edwardovi a opět u toho byla svůdná. „Běžte na hodinu,“ nařídila nám. Bez výmluv jsme vyšli ven.

„Dík,“ poděkovala jsem Edwardovi.
„Za, co?“ zeptal se překvapeně.
„Kdyby si, tam nepřišel, tak mě asi vykopnou. Za fyzické napadení. Takže děkuju a promiň, jestli jsem ti způsobovala, způsobuju, budu způsobovat nějaké problémy. A taky za to, že mi teď budeš muset chodit za zadkem a kontrolovat mě. Já vím, že o to nestojíš, takže promiň,“ dokončila jsem svůj mini proslov a chystala se odejít.
„Za prvé tvoje děkování přijímám. Máš pravdu, kdyby řiditelka po mně tolik neprahla, tak nic nezmůžu. Za druhé mně problémy nezpůsobuješ. Teda záleží na tom, jak to myslíš. Za třetí víš, mě ani nevadí ti dělat ocas, být s tebou každý den, stepovat u tvých dveří od pokoje. Já o to docela vážně stojím, na rozdíl od někoho. Promiň, teď musím jít něco zařídit a tebe můžu omluvit z hodiny, protože si s tebou Jasper potřebuje o něčem promluvit. Předem říkám, že nevím o čem, naučil si krýt myšlenky. A my se sedem za hodinu u-“
„Na volném pokoji pro  holky/dahampýrky,“ dokončila jsem za něj.
„Ne. Za hodinu u hlavního schodiště,“ opravil mě a šel pryč. „Jo! Jasper bude čekat na tvém pokoji,“ zavolal už skoro za rohem.

Rozešla jsem se směr můj pokoj. Otevřela jsem dveře a spatřila Jaspera, jak sedí na mé posteli.
„Ahoj,“ pozdravila jsem.
„Nazdar,“ opověděl nakvašeně.
„Hele, jestli budeš mít takovou náladu a budeš protivný, tak můžeš zase jít,“ varovala jsem ho.
„Neboj, jsem tady v míru,“ prohlásil pyšně.
„Tak, co tedy potřebuješ?“
„Vyspala ses s Emmettem?“ vypálil rychle.
„Cože?“ zamrkala jsem překvapeně. „To, že jsem mu usnula v náručí, dá se říct. A zacuchaly se mi vlasy do jeho mikiny naznamená, že jsme spolu spali!“ řekla jsem trochu zostra.
„Promiň, já to, tak nemyslel. Já jen, že se to šíří po celé akademii,“ řekl pro svou omluvu, já jsem musela zalapat po dechu.
„Po celé akademii?!“ vyjekla jsem.
„Jo,“ přitakal. Uvidíme, co z toho vznikne hlavně zachovat klid. Nádech, výdech, nádech…
„To je vše, co si potřeboval?“ zeptala jsem se v klidu. Jeho: nádech, výdech … byl naprosto zbytečný.
„Ani ne,“ řekl úzkostlivě. „Jak si myslela to, že nikoho nemiluješ? Dyť je to, tak jasný! Teda aspoň v tvých pocitech,“ vypálil na mě otázku, na kterou sama nevím odpověď.
„Jaspere, já netuším, o čem mluvíš. Já nejsem ta, co cítí pocity. Jen tak pro zajímavost, koho mám milovat?“ zeptala jsem se a přitom se bála, že řekne to jméno.
„Bello, nenuť mě to říkat. To je, tak trapná konverzace,“ stěžoval si.
„Tak proč se o tom pořád bavíš?“
„Protože mě zabíjí, vidět, jak se můj nejlepší a jediný kamarád ubíjí,“ rozkřikl se.
„Jaspere, co Edward myslel tím, že když se neuklidním, tak ty se neovládneš?“ změnila jsem směr naší konverzace a trochu poplašeně jsem couvla.
„Kdyby ses neuklidnila, tak bys na mě poslala všechnu tvou zuřivost, kterou na mě neúmyslně posílá každý druhy. A neodbíhej od tématu,“
„Ok. Co chceš slyšet?“ zeptala jsem se nabroušeně. „Že jsem se asi zamilovala do Edwarda, ale je to naprostá kravina, protože. Za prvé ho znám pouze dva dny a připadám si, že ho znám celý život, přitom o něm vůbec nic nevím. Za druhé je o nevím kolik let straší. Za třetí je to můj mentor, učitel a hlavě to je strážce,“ nečekala jsem na odpověď.
„Bello, pochop, že tyhle drobnosti a pravidla u vás neplatí, protože u vás je to ta pravá láska, ta láska na celý život. Jo už se radši na tohle téma nebudeme bavit, přece jen jsem kluk,“ ušklíbl se, „a musím na hodinu.“ S těmi to slovy odešel z místnosti.

Doufám, že se dílek líbil a přibudou nějaké pěkné komentáře. U předchozí kapitolky jste mě mile překvapili, proto tady máte tak brzy další dílek. :) Děkuju, vaše EdMaDo! :-)
P.S: Když bude podobný počet komentářů, jako u minulé kapči, tak s příští můžete počítat brzo. Mám vás strašně ráda! :-* A tuhle kapitolku věnuju všem, co napsali komentář. :)

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 12. kapitola: