Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola noci 16. kapitola

16.09.2010 (09:00) • EdMaDo • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2419×

Pohled Belly:

Vlezla jsem do pokoje a málem dostala infarkt.

Všechny věci byly rozházené, plakáty potrhané, židle rozlomená… Ne. Všechny věci ne, jenom ty Rosalininy věci. Všimla jsem si, že v pokoji nejsem sama. Stál tu učitel šermu - James a učitelka biologie - Stefany. Stefany jsem od svého „návratu" ještě neměla, bodejť by jo, když jsem se ještě pořádně nezúčastnila vyučování. Stefany byla morojka, dlouhé blonďatě vlasy, ve kterých byly neposlušné vlnky, rámovaly kulatý obličej. Postavově byla strašně hubená a pleť bílou jako zeď.

„Áá, konečně jste dorazila," promluvil James, oba se Stefany se na mě koukali překvapeně a mně došlo, že jsem obvázaná skoro jako mumie. Ne, spíš oblepená náplastmi.
„Co se tady stalo?" zeptala jsem se.
"Taky vás rádi vidíme. Dobré ráno," promluvila Stefany a nezapomněla mě upozornit, že jsem nepozdravila. „Na to bychom se chtěli zeptat Vás." Mě? A proč? Jako bych to udělala já! Já jsem pouze udělala nevinnou kanadu… O kterou se tady zřejmě nejednalo...
„A proč mě?" Vůbec jsem nechápala, ale něco se mi na tom nelíbilo. Rosalie seděla na posteli, kolena přilepená k hrudi, z které jí vycházely silné vzlyky.
„A koho jiného? Kdo to tady asi udělal?" vyštěkl James. Dveře pokoje se otevřely, dovnitř vešel Edward s ředitelkou. Sakra!

„Co se tady stalo?" zeptal se Edward a překvapeně se rozhlížel po pokoji. Jeho pohled sjel po malé chvilce na mě. Tak on také?
„Zeptejte se slečny Swanové," řekla okázale ředitelka. Edward ze mě nespustil oči. Bez slov se mě ptal, jestli je to pravda.
„Já jsem to neudělala!" začala jsem se bránit, když jsem si spatřila jeho nejistotu a otázku.
„Kdy se to stalo," zeptal se a jeho otázka byla směrovaná k Jamesovi.
„Nevíme. Pravděpodobně okolo šesté hodiny."
„Podle čeho tak soudíte?" zeptal se opět Edward. Vypadalo, že Edward je ten, co všechno rozhodne, samozřejmě až po ředitelce. Ale ta rozhodne stejně tak, jak rozhodne Edward.
„Máme důkaz, že Rosalie byla ještě okolo půl šesté až tři čtvrtě na šest vzhůru. Psala si se svou matkou," odpověděla tentokrát Stefany.
„No více méně to je stejnak jedno, protože slečna Swanová to nebyla." Všichni koukali na Edwarda, jak to řekl rozvážně a sebejistě.
„Podle čeho tak soudíte, strážče Cullene?" zeptala se ředitelka, která do teď dělala němou a jen sledovala, co se děje.
„Něco po půl šesté jsem odváděl Isabellu na ošetřovnu," promluvil klidně a rukou mávl nad mými zraněními.
„Ke které se jste se dostal jak? A jak ona si mohla ublížit? Tady v pokoji." Všem bylo jasné, kam tím řiditelka míří. Mohla jsem být velice neopatrná a při ničení jedné půlky pokoje se zranila. Hloupost...
„Jelikož jí včera nebylo nejlépe a v noci se probudila, když se jí přitížilo. Tak se vydala na čerstvý vzduch. Já jsem měl stráž v dolním kampusu a zahledl její bledou tvář. Šel jsem za ní a chtěl jí pomoc, říkala, že ji velice bolí hlava. Jen co to dořekla, ztratila stabilitu a spadla ze schodů. Po té jsem jí odnesl na ošetřovnu, kde jsme byli do teď." On dokáže, tak přesvědčivě lhát! A vymýšlí skvělé historky…

Všechny pohledy smiřoval teď na mě. Hlasitě jsme polkla.
„Je to pravda," špitla jsem a rozeběhla jsem se do koupelny. Zvedl se mi žaludek a tu trochu, co v něm byla, jsem vypustila do záchodu. Nikdo za mnou nešel, asi jim stačilo slyšet, jak zvracím přes dveře, než aby na to koukali naživo. Nedivila jsem se jim, ale divila jsem se, co se stalo s mým žaludkem…

„No fůůj! Ona zvrací!" vykřikla Rose. Nevím, co jí opověděli, moc jsem toho neslyšela přes vlastní nelibé zvuky. Možná jsme zaslechla klapnutí dveří, snad i kroky, ale nebyla jsem si tím jistá. Ležela jsem v koupelně, přesněji u záchodové mísy. Podlaha byla studená, ale mně to nevadilo. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, najednou to bylo jako absolutní přepnutí. Cítila jsem se docela fajn, i když mě podezřívali neprávem. Já věděla, že mě Edward před nimi zachrání. A zachránil, sice trochu poupravil pravdu, ale to je nepodstatné. Znovu jsem ucítila křeč v žaludku. Někdo na něj nahodil laso, pevně ho svázal a udělal mu pěkný kolotoč. Chudák můj žaludek.

Někdo mi chytil vlasy, které mi neposlušně padaly do obličeje. Neslyšela jsme žádné kroky, tak jsem se lekla, kdo to je. Vzhlédla jsem od záchodové mísy. Edward. Kdo jiný… Proč musel sem přijít a vidět mě, jak zvracím? Teď jsme na to ale nemohla myslet. Vyčerpáním jsem povolila ruce, kterými jsem se držela záchodu. Pomalu jsem padala k zemi. Edward si mě přitáhl do náruče a uhladil vlasy z čela.
„Bože," zaúpěla jsem. Proč mi je tak špatně? "Nejsem těhotná?" vykřikla jsem. Teda pro mě to bylo vykřiknutí pro jiné konstatování. Edward na mě vykulil oči.
„Promiň. Nevím, co mě to napadlo. Nějak jsem to plácla, je to kravina. Dhampýr nemůže mít dítě s Dhampýrem," řekla jsem a do té řeči jsem dala všechno své odhodlání. Edward na mě stále strnule koukal.
„Máš pravdu. Nejsi těhotná," řekl ledovým hlasem. Potom do koupelny vešel Carlisle. Pravděpodobně zaslechl Edwardovu větu a vykuleně se na něj podíval.
„Není těhotná!" vyštěkl dnes po druhé, ale to jsem už pořádně nevnímala, začala se mi klížit víčka. A já propadla temnotě.

„Bello? Zlatíčko, vstávej." Zaslechla jsem z dálky příjemný hlas paní Cullenové. Esme.
„Kde to jsem?" zamumlala jsem a oči nechala stále zavřené.
„Na ošetřovně. Už si strašně dlouho v bezvě-" Esme nestihla dokončit větu.
„Kde je?" Uslyšela jsem hlas Alice, který mě doslova vytáhl z mého bezesného spánku.
„All!" vykřikla jsem, tak dlouho jsem ji neviděla...
„Panebože! Bello! Jsi celá zelená a to nepočítám ty odřeniny," říkala nevěřícně Alice. Usmála jsem, je tak starostlivá. Díky za ni.
„V klidu, nic mi není," uklidňovala jsem All. „Co mi vlastně je?" Podívala jsem se na Esme.
„Měla jsi otravu… Někdo nejspíš něco dal do jídla, ale přetáhl to s dávkou."  Rosalie! To byla určitě ona!
„Můžu jít na svůj pokoj?" Esme chvíli uvažovala a potom přikývla.

Rozloučily jsme se a já si zase užívala chvíle Alici. Sice než jsme došly na pokoj, tak to chvíli trvalo, protože jsem pajdala. Alice se mnou zůstala na pokoji, aby na mě dávala pozor. Vyprávěla mi všechno, co už zažila na akademii. Za ty čtyři dny toho strašně moc stihla. Prý v jídelně zahlédla nějakého kluka, strašně ji zaujal, ale netušila přesně, o koho se jedná. Říkala, že jí to připadá jako láska na první pohled. Byla šťastná, že mi všechno řekla. Těsně před večerkou jsme se rozloučily.

V pokoji byl stále bordel, prý sem zavolají uklízecí četu. Mě z toho nikdo nevinil, věřili Edwardovi, a tak mám stále čistý štít. Rosalii přestěhovali do vedlejšího pokoje. Prý si to vydupala, řekl mi Emmett a Jacob, který se na mě byli podívat. Také říkali, že už celá akademie ví, že se mě někdo pokoušel otrávit…

Tuhle kapitolku věnuju Jogurtince. U minulého dílku nechala komentář snad přes jednu A5 a tehle dílek by tady bez ní nebyl. :) Také ho opět věnuju své úžasně kamarádce Kátě, děkuju! :-*
Lidi, já už nevím, jak jinak to mám vysvětlit... Nechavejte komentáře! :D Když se kapitolka nelibí, tak napiště, co se Vám nelíbí a já se to budu pokoušet zlepšit... Když líbí, tak stačí dvě slůvka... Prostě chci slyšet Vaše názory. Děkuju za vaši věrnost a chvíli kdy si přečtete moje "tvorby" EdMaDo! :-*

Autor: EdMaDo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola noci 16. kapitola: