Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola poloupírů - 14. kapitola

Paul se přeměnil. A současně s Alicí se na sebe vrhli.

Tohle nebyla žádná přátelská bitka, a ani to, že by si chtěli navzájem jednu vrazit. Tohle vypadalo dost vážně. Ostatní vlci na ně křičeli, aby přestali, ale já jsem věděla, že tady křik rozhodně nepomůže. Ještě chvíli jsem se jen dívala, ale potom mi došla trpělivost. Tady máme přece spolupracovat, ne se prát. Začala jsem se soustředit a roztahovat svůj fyzický štít. Tvořila jsem silnou bariéru mezi Alicí a Paulem. Jak byla hotová, aktivovala jsem ji. Paul s Alicí od sebe odlétli na pár metrů. Okamžitě, jak se vzpamatovali, chtěli se na sebe vrhnout znovu, ale oba narazili do mého štítu. Paul s ostatními vlky ohromeně koukali, netušili, že je to moje práce. Alice to věděla moc dobře.

„Pusť mě,“ zavrčela.

„Ne,“ odpověděla jsem rázně. „Ne, dokud se oba neuklidníte!“

„To děláš ty?“ zeptal se ohromeně Sam.

„Ano, to je moje schopnost.“

„Hej,“ zařval na mě Paul, „tak už nás pusť.“

„Ne! Až se přestanete chovat jako malé děti. Máme spolupracovat. Spolupracovat! Ne, se tady prát a hádat!“

Chvíli bylo ticho. Nakonec se ozval jeden z vlků, Jacob: „Má pravdu. Pojďme najít toho upíra.“

Kývla jsem na Jacoba a zavolala na ostatní: „Tak půjdeme, nebo ne?“

Vlci nám nakonec dovolili překročit jejich hranici, i když jsme si s Alicí musely poslechnout znovu jejich pravidla. Že tato možnost vstoupit na jejich území platí jen dočasně, že tady nesmíme nic ulovit…

„Tady je to nejsilnější,“ oznámil Sam. Nasála jsem vzduch - jo, to bylo lepší.

„Tak co, Alice? Vidíš něco?“ zeptala jsem se.

„Záblesky, je to zmatené. Papír a tužku! Rychle!“ Obě dvě věci jsem vytáhla. Ještě, když jsme odcházely z bytu, mi Alice řekla, abych to vzala.

„Tady,“ řekla jsem a podala jsem jí to. Tužka začala jezdit hrozně rychle po papíře, vypadala spíš jako rozmazaná šmouha. Asi za minutu Alice skončila a podala mi papír.

Byl na něm napůl rozpadlý dům někde v lese, kde jsem to neznala. Alice nejspíš taky ne.

Podala jsem papír Samovi: „Znáte to?“ Kolem Sama se shlukl zbytek smečky.

„Ano, znám. Je několik kilometrů odtud.“

Edwardův pohled

Stál jsem v polorozpadlém domě, pár kilometrů od města Forks. Trvalo mi dlouho, než jsem je našel, vlastně to byla nejdelší doba, co jsem někoho hledal. Bella byla vážně dobrá. Falešné stopy a různá příkoří. Ale našel jsem ji po několika měsících. Volturiovi spletla hned ta první falešná stopa ve škole, takže neměli tušení, kde teď Bella je. I když ji pořád hledali. Nechtěli se vzdát Bellina daru. Tomu se nedivím. Přede mnou stál můj informátor, upír. Nemohl jsem si do Forks jen tak nakráčet, věděl jsem, že jakmile by Bella ucítila můj pach, zmizela by. A já bych ji potom musel několik měsíců hledat. Donutit toho upíra, aby pro mě špehoval, bylo jednoduché. Už měl na kontě pár menších prohřešků, za které ho Volturiovi nezabili, ale dali mu výstrahu. Takové to „ještě jednou a je po tobě". Takže stačilo ukázat znak Volturiových a on ochotně udělal všechnu práci.

„Tak?“ zeptal jsem se ho.

„Ty dvě poloupírky tam žijí, chodí do školy. Žádní další upíři tam nejsou.“

„Nic dalšího?“

„Nejsou tam žádní upíři, ale je tam smečka měničů.“

„Smečka měničů? Jak velká?“

„To nevím. Všimli si mě. Musel jsem zmizet. Jejich asi deset, patnáct.“

Chvíli jsem mlčel a podíval jsem se mu do myšlenek. Nelhal. Smečka měničů to komplikuje. A on taky.

Najednou sebral odvahu a zeptal se: „Teď jsou teda moje prohřešky smazány?“

Usmál jsem se a přešel jsem k němu: „Ano jsou.“ A než stačil něco říct, chytil jsem ho a utrhl jsem mu hlavu. Jenom by to všechno zkomplikoval. A to já nechci.