Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Škola poloupírů - 15.kapitola

25.08.2011 (07:30) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1703×

Podala jsem papír Samovi: „Znáte to?“ Kolem Sama se shlukl zbytek smečky.

„Ano, znám. Je několik kilometrů odtud.“

„Super, tak jdeme.“

„Počkej! Dohodli jsme se přece jenom na tom, že nám ho pomůžete najít a ne nic jiného.“

„Aha, už je tu to znova. Zase se budeme dohadovat. Jestli s vámi půjdeme nebo ne. Teď nemusím mít Aliciny schopnosti, abych věděla, že půjdeme.“

Alice se zasmála: „Nás se jen tak nezbavíte.“ Dál už se nás zbavit nepokoušeli a vedli nás lesem. Skoro všichni byli přeměnění až na dva. Sama a Jacoba.

Vzrůstal ve mně zvláštní pocit, že tahle naše výprava nedopadne z nějakého důvodu dobře. Co jsme vlastně dělali? Honili jsme po lese neznámého upíra. Úžasné.

„Jsme tady,“ oznámil Sam a ukázal před nás. Ano, byl to stejný dům, co Alice nakreslila. Stejná polorozpadlá barabizna. Začichala jsem, dům to byl sice stejný, ale tentokrát prázdný. I když dovnitř bychom se měli jít podívat.

„Tak jdeme dovnitř.“ Šla jsem k něčemu, co vypadalo jako dveře, a otevřela jsem je. Vnitřek domu vypadal stejně jako venek. Malá předsíňka s holými zdi a dírami, kde měly být dveře. Než jsem vstoupila, radši jsem se rozhlédla a zkontrolovala, jestli tam doopravdy nikdo není. Nebyl.

„Pojďte,“ zavolala jsem na ostatní a sama jsem vstoupila. „Nikdo tam není.“ Prošla jsem předsíní a vydala jsem se nejspíš do obýváku. Tam jsem ucítila upíří pach. Byl mi něčím povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Obešla jsem malý stůl a rozhlížela jsem se po místnosti. Tady asi nic nebude, pomyslela jsem si a už jsem chtěla odejít, když najednou mě upoutalo něco za pohovkou. Byla to hromádka popela. Klekla jsem si k ní a vzala trochu popela do ruky. Čichla jsem si.

„Alice!“ zvolala jsem. „Myslím, že…“ Ale dál jsem už větu nestihla dokončit, protože mě Alice přerušila: „Bello! Musíme pryč!“

Nechápala jsem: „Proč?“

„Ty nepoznáváš ten pach?“

„Ne.“

„To je Edwardův pach!“ A do prdele, našli nás. Má pravdu, musíme zmizet. Rychle, hodně rychle.

Kývla jsem na Alici: „Jdeme.“

„Počkat,“ zastavil nás Sam, který stejně jako zbytek smečky vyslechl celý náš rozhovor. „Tohle byste mohli vysvětlit zase vy nám. Proč odcházíte? A kdo je Edward?“

„Nemůžeme vám to teď vysvětlovat,“ zaúpěla Alice a chtěla se vydat ke dveřím. Zastavila jsem ji: „Počkej. Možná to bude lepší říct.“

„Bello! Na tohle nemáme čas!“

Otočila jsem se na smečku: „No tak jenom v kostce. Protože jste neznali poloupíry nevíte ani jaký systém v naší rase funguje. Volturiovi, něco jako upíří královská rodina, nás chtějí ovládat, protože poloupíři mívají většinou silnější dary než normální upíři. A tak všechny poloupíry, co najdou, dají do speciální školy, kde se naučí ovládat svůj dar a bojovat. Chtějí být neporazitelní. Mě našli až nedávno, takže jsem věděla, jak to doopravdy v té škole chodí, ale například Alice tam byla skoro od narození. S Alicí jsme odtud před několika týdny utekly a nechaly jsme pár falešných stop, ale si nám na to neskočili a našli nás. Stačí to jako vysvětlení?“

„No a kdo je ten Edward? Jeden z těch Volturiových?“ zeptal se Jacob.

„Ano, jeden z nich.“

„Počkat,“ řekl Paul. „Takže máme to chápat, jakože vy nemáte moc v lásce nějakou nejvyšší královskou upíří rodinu, která vás teď hledá?“

Tohle, co řekl, mě docela dostalo a rozeřvala jsem se: „Nemáme moc v lásce! Ti hajzlové zabili moji matku před mýma očima a potom mě odtáhli do školy, kde ze mě chtěli udělat svoje loutku, která jim bude absolutně sloužit a poslouchat! A ty říkáš, že je nemám moc v lásce?!“

Můj výbuch vzteku všechny dost překvapil, protože mě doposud brali jako ledově klidnou osobu. A mně zase ulevilo, protože takhle vyřvat jsem se potřebovala už dost dlouho.

„A vy jste byly první, kdo odtud utekl?“ zeptal se opatrně Sam.

Tentokrát za mě odpověděla Alice: „Ano, pokud víme.“

„A co ti ostatní? Myslím si, že někteří určitě nemají Volturiovi rádi jako vy.“

„Mezi Volturiovými je jedna upírka, Chelsea, a ta dokáže upevnit nebo rozvázat vztahy.“

„Takže ovlivní všechny poloupíry v té škole, aby…“

„Jo, aby se cítili jim zavázání a tak dále. Teď když už jsme vám všechno vysvětlily, musíme už vážně jít.“

„Moment ještě!“ zavolal Jacob. „Vždyť jste tady cítily jen jednoho upíra. Neposlaly by jich za vámi víc?“

Pokrčila jsem rameny: „Asi jo. Ale lepší opatrnost než muset jít zpátky.“

„Když je to takhle,“ prohlásil Sam, „přeju hodně štěstí.“ A natáhl ke mně ruku. Já ji chytla a potřásli jsme si jimi. Potom jsem se otočila na Alici a vyběhly jsme spolu z domu.

„Zastavíme se ještě v bytě pro nějaké věci,“ řekla jsem Alici za běhu. Ta kývla a následně prohlásila: „Myslím, že se před chvílí stal historický okamžik.“

„Co tím myslíš?“

„Slyšela jsi snad někde, že by si měnič potřásl rukou s upírem?“

„Jenom s polovičním.“

„Ale i tak.“

Zasmála jsem se a podívala jsem se před sebe. Už se rozednívalo. Dobře můžu zavolat do školy, že se narychlo stěhujeme a až budeme pryč, přes počítač pošlu nějaké ty jejich nezbytné dokumenty.

Byly jsme už u našeho bytu.

„Sbal si pár nejdůležitějších věcí, vezmi z ledničky krev a potom na mě počkej v autě. Klíčky jsou na stole. Já to tady zatím vyčistím,“ zavolala jsem na Alici. Sama jsem vzala první batoh, co jsem našla, a dala jsem do něj část peněz, které jsme měly v bytě (část byla i v autě), svůj notebook, mobil a nějaké oblečení. Batoh jsem si hodila na záda, šla jsem do obýváku a začala jsem čistit. Myslím samozřejmě od pachu.

Kolem mě proběhla Alice: „Nemám tu s tebou radši počkat?“

„Ne, počkej v autě.“ Alice kývla a šla. Já začala čistit byt, ale najednou jsem si něco uvědomila. To nestačí, musím vyčistit i okolí domu a školu, ale to bude déle trvat. No co. Radši důkladně.

Začala jsem rozpínat svůj štít za hranice domu a táhla jsem ho dál a dál. Můj štít dosahoval už několik kilometrů od domu. Nesmírně mě to vysilovalo, ale táhla jsem dál. Skončila jsem asi v okruhu pěti šesti kilometrů, potom se mi zamotala hlava a štít se splaskl zpátky ke mně do hlavy. Víc jsem nedokázala.

„Zdravím Bello,“ ozvalo se za mnou a mně bylo, jakoby do mě uhodilo. Pach jsem v tom domě nepoznala, ale teď ano a ještě k tomu hlas. Byl to on. Edward.

Pomalu jsem se otočila, rychle bych to ve své stavu ani nezvládla. Stál kousek ode mne a tvářil se docela pobaveně. Za ním byli ještě dva upíři.

Bojové instinkty ve mně řvaly, ať okamžitě rychle zaútočím. Vrhla jsem se po Edwardovi, ale byla jsem moc pomalá. Čistění mého Alicina pachu ze mě vysálo všechny síly. Edward mě srazil na zem jednou dobře mířenou ránou. Při dopadu na zem jsem se praštila do hlavy a ztratila jsem vědomí.

Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Škola poloupírů - 15.kapitola: