Tak co se s Bellou doopravdy stalo?
11.09.2011 (12:15) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2767×
Pomalu se mi vracelo vědomí i zrak. Ležela jsem na něčem měkkém a nade mnou se něco třpytilo. Hmátla jsem po tom. Zrak mi opět začal fungovat a já si uvědomila, že nade mnou stojí člověk. Spíš upír, třpytil se. Neznala jsem ho.
„Ahoj, Bello, jak se cítíš?“ zeptal.
„Jako po ráně do hlavy. Proč jsem vlastně omdlela?“
„Jsi poloupír, takže by tvoje tělo nemělo takhle reagovat po jedné ráně, ale byla jsi k tomu velice vyčerpaná. Měla bys den, dva ještě ležet.“ Po těchto slovech odešel a já se snažila rozpomenout si, jak to bylo. Vím, že jsem to přehnala se svým štítem, potom přišel Edward ještě s někým. Já po něm skočila a on mě omráčil.
Takže budu někde v blízkosti Volturiových. Do prdele! Takhle hloupě se nechat chytit. No co, už tady dlouho nezůstanu.
Dala jsem nohy dolů z postele, hned vedle ní byly položené moje tenisky. Ještě lepší, nebudu muset jít bosá.
Když jsem však pokusila postavit, zatočila se mi hlava a já padla zpátky na postel. Ode dveří se ozval pobavený smích. Podívala jsem se tam, stál tam ten poslední, koho jsem chtěla vidět, Edward. Teda spíš předposlední, poslední byl Aro.
„Měla bys poslouchat pana doktora a nevstávat z postele,“ oznámil mi pobaveně.
„Pana doktora?“
„Byl tu před chvílí.“
„Upíří doktor? To je vtip? Kolik jeho pacientů přežilo?“ zeptala jsem se sarkasticky.
„Myslím, že skoro všichni, Bello. Ale teď bych měl vysvětlit pár věcí.“
„Jo, pár věcí by mě zajímalo. Zaprvé, kde to jsme?“
„To není zrovna to, o čem jsem chtěl mluvit, ale jsme na Aljašce.“ Aljašce? To mě překvapilo, je to dost daleko od Itálie. Ale čím dál, tím je to pro mě lepší. Jen co se už nebudu klátit na zem, ve chvíli, co se zvednu z postele, mizím odtud pryč.
„Vsadím se, že teď zrovna přemýšlíš, jak odtud co nejrychleji utéct,“ prohlásil, jako by mi četl myšlenky. „Jak jsem viděl už tenkrát ve škole, na útěky jsi docela expert. Volturiovy to oklamalo.“
Do pytle, všechno je v pr… Cože?! Cože to řekl? Volturiovi to oklamalo.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se udiveně. „To Volturiovy to oklamalo. Přece k nim patříš.“
Usmál se: „Nepatřím. Jsem jen hodně dobrý herec.”
„Mohl bys laskavě přestat mluvit hádankách a normálně mi odpovědět, co to tu děje,“ řekla jsem mu už trochu naštvaně.
„Mně to se ale líbí.“ Vypadalo to, že tímhle rozhovorem docela baví.
„Ale mně ne,“ řekla jsem a na druhý pokus jsem se zvedla z postele. „Když ty mi to nechceš říct a jenom si tady hraješ na blbečka, najdu si někoho jiného, kdo mi to řekne.“
„To chci vidět, jak uděláš víc, jak jeden krok.“
„Nepodceňuj mě,“ oznámila jsem mu sebevědomě, i když jsem se tak rozhodně necítila. Opatrně jsem udělala jeden krok, druhý krok… Ten už nevyšel a zase jsem se málem rozplácla na zemi. V tu chvíli, nevím, jestli naštěstí nebo naneštěstí, zareagoval Edward a chytil mě za loket.
„Říkal jsem ti, že neuděláš víc, jak jeden krok,“ řekl a pořád mě držel.
„Ne, tohle se dá počítat za jeden a půl. Možná skoro za dva. Takže jsi měl špatný odhad.“ Blbe! dodala jsem v duchu.
„A jestli tedy doopravdy chceš slyšet, jak jsi to říkala? Kdo nebude mluvit v hádankách a řekne ti to, co se to tu vlastně děje, nemám jinou možnost, než tě za někým takovým odnést.“
„Odnést? Tak na to zapomeň! A musíš se u toho pořád tak hloupě usmívat?!“
„Musím,“ prohlásil a následně mě vzal a hodil jsi mě k sobě do náruče. Snažila jsem se bránit, nešlo to. Nebyla jsem moc v kondici.
Vynesl mě z pokoje, za ním byla dlouhá chodba a schody do přízemí. Nesl mě po schodech, potom další chodba. Edward otevřel jedny dveře, za nimi se nacházela něco jako jídelna. Kolem stolu tam sedělo asi deset upírů a o něčem vášnivě diskutovali. Když jsme vstoupili, všechny pohledy se upřely na nás.
První zareagoval ten upíří doktor: „Edwarde, říkal jsem, že Bella má odpočívat.“
„Já jí to říkal taky, ale nedala si říct.“
Následně se upíří doktor obrátil ke mně a řekl: „Bello, já jsem Carlisle. Tohle jsou…“ A začal vyjmenovávat jména všech upírů v místnosti. Můj pohled se zastavil na posledním. Byl to…
Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Škola poloupírů - 16. kapitola:
Tak teď jsem přečetla všech 16 kapitol jedním dechem a musím říct že je to zajímavé a hodně působivé ;) takže se těším na brzké pokračování!!! Jo a jen tak mimochodem hodně lidí tady píše že by tam mohl být její otec... ten mě sice taky napadl, ale první na koho jsem pomyslela byl Jasper... ten byl přece hned ze začátku jejím učitelem boje ne ? A tak když se nám tady tak pěkně začíná dávat dohromady celá "rodinka" tak proč by tam nemohl být zrovna on, že? Edward je taky tajemný jak hrad v Karpatech jsem zvědavá co se z něj vyklube jinak
Byl to...kto?? Jej otec??? (Kus blbý nápad ) Úžasná kapitolka!!!
a co se stalo s alice ? , tos tam mohola napsat teď to nevim !
honem dalšíí je to suproví
tak to jsem zvědavá kdo to byl, že by to byl někdo koho Bells zná. Nechám se překvapit. Moc se těším na další díl
Ty nas teda napinas kdo to je?!?!?!? Rychle dalsi!! PROSIM
kdoooooo
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!