Přípravy na boj a city mezi Bellou a Edwardem. Co je složitější?
22.11.2011 (17:45) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1924×
Další dny to šlo ráz naráz. Přípravy byly v plném proudu. Já jsem zas tak moc práce neměla, trénovala jsem, účastnila jsem se porad. Alice měla trochu plnější program, kvůli jejím vizím. Měla se snažit sledovat Volturiovy, docela jí to šlo.
Náš vztah s Edwardem byl na bodu mrazu. Většinou jsme se míjeli s tím, že jsme ani nezaregistrovali toho druhého. Bylo to zvláštní. Pořád mě „trénoval“, ale jako trénink to moc nevypadalo. Spíš jsme spolu vždycky bojovali. To něco ale v těch soubojích zůstalo. Svými city k Edwardovi jsem si stále nebyla jistá. Bylo to, jestli ho nenávidím, jenom snáším, nebo, nechtělo se mi to říct, ale je to pravda, miluju. I když jsem ho většinou nemohla vystát, pořád to mezi námi jiskřilo a hodně. Ale většinou jsem si to nechtěla moc přiznat.
A ještě k tomu tu byly porady. Až do té poslední jsem se držela a nezačala jsem na nikoho řvát. Hloupost některých upírů byla hrozná.
Ta poslední porada proběhla asi takhle.
„Ale musíme ještě počkat,“ křičel jeden upír, jehož jméno jsem si nebyla schopná zapamatovat. „Není nás dost, takhle nás Volturiovi roztrhají na kusy. Navrhuji aspoň ještě rok počkat a sehnat víc přívrženců.“
Všichni ostatní začali tak mluvit najednou. A většina, kromě Cullenových a dalších pár upírů, skoro souhlasila. Tak jsem se rozhodla taky prosadit svůj názor.
„Jste snad padlí na palici! Ještě čekat, no to mě podržte. Počkáme ještě delší dobu a tohle všechno můžeme rovnou odpískat. Volturiovi nebyli nejmocnějším upíří klanem posledních pár set let pro nic za nic. Vždycky se najde nějaký zbabělec, který když zjistí, co tu chystáme, tak za nimi poběží a všechno jim řekne. Když budeme čekat rok a možná ještě více, tak si sami pod sebou podřežeme větev! Chápu, že vy všichni máte v sobě zakomplexovaný strach z Volturiových, ale tak se tomu postavte a bojujte s tím!“
Po mém projevu na mě skoro všichni zírali, myslím, že zrovna ode mě to nečekali. Jen můj otec na mě nezíral, spíš se na mě díval s opravdovou pýchou, což mě překvapilo.
První promluvil ten upír, co nejdříve ostatní přesvědčoval, aby s bojem počkali: „Zajímavý názor, ale to s nedostatkem bojovníku je pravda.“
„Ano, mít početní převahu je výhoda, ale moment překvapení je ještě důležitější.“
„Když jsi tak chytrá, řekni nám, jak bys ty pomohla doplnit naše počty.“
„Ale o tom jsem před chvíli mluvila… Počkat, jeden návrh by možná byl.“
A potom jsem jim to řekla. Opravdu hodně bláznivý návrh, který by nám sice pomohl, ale tak na devadesát procent se to nepovede, ale oni uznali, že to stojí za zkoušku. Dokonce i ten blb.
Ale teď dost přemýšlení, je trénink.
S Edwardem jsme pořád trénovali tam, jak poprvé, na té malé loučce za domem. Když jsem tam přišla, už tam čekal.
„Jako vždycky,“ oznámil mi a já se rozhodla udělat zásadní krok.
„Edwarde, počkej,“ zavolala jsem na něj. On se překvapeně otočil, jak už jsem říkala, od toho polibku jsme spolu vůbec nemluvili.
Natáhla jsem k němu ruku: „Chtěla bych ti, jak se to říká, nabídnout smír. Dobře, nikdy jsme nebyli moc velcí přátelé, teda, vůbec jsme nebyli přátelé, ale aspoň jsme se spolu bavili. Ne?“
Kývl. „Tak dobře.“ A podal mi svou ruku, potřásli jsme se jimi. Zvláštní.
Potom jsem, spolu zase bojovali. Připadalo mi, že tenhle boj byl delší o hodně delší než ty předešlé. Když jsme skončili, vraceli jsme se spolu k domu. Mlčky.
„Co sis o mně myslela,“ zeptal se mě náhle Edward, „když jsme poprvé potkali ve škole?“
Ta otázka mě překvapila, ale aspoň nějaká komunikace mezi námi probíhala: „Co? Počkej, myslíš, když jsem tě poprvé viděla, nebo když jsme spolu poprvé mluvili?“
Usmál se. „Obojí.“
„Hm. Když jsem tě poprvé viděla, tak jsem si říkala, že jsi nafoukanej hajzlík a ještě k tomu od Volturiů.“
„A potom, co jsme spolu poprvé mluvili?“
„Že jsi ještě horší.“
Oba jsme se začali smát. Edward přece jenom nebude tak špatný, možná.
„A co sis myslel ty o mně?“
„Že jsi mladá hloupá poloupírka, která si myslím, že ví všechno. Na rozdíl od ostatních Volturiů jsem ti na to všechno neskočil.“
„Jeden z, já nevím, deseti, to není tak špatné.“
Došli jsme až k mému pokoji a já mu oznámila: „No, dneska byl zatím nejlepší trénink a nejlepší program po tréninku.“
Oba jsme tomu druhému stáli tak blízko a já cítila něco, co nikdy předtím. Moje srdce bušilo jako splašené a celým tělem mi prostupoval zvláštní žár. Už jsem to nevydržela a udělala jsem něco, co jsem myslela, že nikdy neudělám. Tentokrát jsem Edwarda políbila já.
Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Škola poloupírů - 20. kapitola:
no tedy to bylo velké překvapení. Tak to jsem zvědavá jak na to bude reagovat Edward. Doufám, že si Bells všechno už urovnala a ví co cítí k Edwardovi. Moc se těším na pokráčko
super ten konec
Pěkná kapitolka, už se těším na další!!!
už len čakám kedy sa Edo rorhovorí:D
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!