Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - 10. kapitola

Tak a máme tu první kulatiny. V tomto dílku se seznámíte se zvláštním chování Bells. A ještě jsem vám tam přidala třešničku. Tento dílek měl být o dost kratší, ale já se rozepsala a už to nešlo zastavit, tak vám to dávám celé. Doufám, že se vám tento dílek bude aspoň trošičku líbit. Vaše AndyBCullen.

(pohled Bella)
Sen. To nebyl sen, to byl přímo horor. Bylo to tak vzdálené, ale přitom to bylo tak intenzivní. Byli jsme na nějaké louce a naproti nám byla hodně veliká skupina upírů. A před těmi všemi byli tři upíři, kteří vypadali jako by jim to tu všechno patřilo. Ten prostřední upír se najednou napřímil a začal s monologem.

„Jistě víte, proč tu jsme.“ Rozhlédl se po našich řadách, a když uznal, že může pokračovat, pokračoval. „Jsme tu, abychom zabránili zbytečné ztrátě této překrásné školy. A proto chceme tuto poloupírku, aby se přidala k nám, kde ji budeme mít pod kontrolou, nebo budeme požadovat její smrt. Taková moc, jako má ona musí být pod kontrolou. Sice věřím, že ji v této báječné škole naučili, co se dalo, ale ona potřebuje mnohem více péče, než kolik jí můžete vy dát.“ S pohrdáním, ale i s úctou se na mě podíval.

Najednou někdo promluvil a já v něm poznala hlas mého snoubence. „A co když s vámi nebude chtít odejít?“ zeptal se odhodlaně.

Po půl minutě po Edwardově odhodlaném přednesu mě něco koplo do břicha. Jenže to bylo zevnitř. Tento kopanec ve mně vzedmul odhodlání. Předstoupila jsem a okamžitě se na mě obrátily všechny pohledy. „No, nevím, jak bych to řekla, ale já nehodlám být zničena a ani nehodlám opustit svou rodinu. Omlouvám se, Aro, ale vaše požadavky nemohu splnit.“ A popošla jsem zpět k Edwardovi.

„Dobře, vybrala sis sama. Zničte je všechny ale …“ Něco ještě dodal, ale já to neslyšela, protože kolem mě začalo vrčet velké množství upírů. Armáda Ara se nebezpečně blížila. Zapnula jsem fyzický štít a obklopila nás všechny. Benjamin také použil svůj dar, aby odehnal Ara i s jeho armádou. A k němu se přidali i všichni ostatní.

Po necelé půl hodině to Aro, vzdal, ale já už trpěla nesnesitelnou bolestí, která obklopovala celé mé tělo. Už jsem ani neviděla přes ty potoky slz. „Nevidíme se naposled, Isabello!“ A s těmito posledními slovy odešel. S neskutečnou úlevou jsem pustila svůj štít a velice rychle klesala k zemi. Kde mě obklopila černota.

Probudila jsem se v nějaké kamenné místnosti, kde ani nebylo světlo. A to horší, není to ve Forks.

Slyšela jsem pouze svůj křik a potom - asi - Edwardovu ruku na mém čele. Ale potoky slz jsem nedokázala zastavit. Posadil si mě na klín a houpal mě jako malé dítě. Takže jsem zachvilku smáčela Edwardovu košili. Když mi vyschly oči, byla jsem připravená mu všechno říci, ale náhle Alice svolala rodinou poradu. A já se rozhodla, že budu dělat tvrdou holku, která se jen tak něčeho nelekne. Která se tam před nimi nerozpláče kvůli tomu snu, který se mi dneska zdál. Hned když jsme došli do obýváku, cukla jsem směrem k Alici. Podle jejího výrazu měla vidění. Ihned jsem ji zabalila do svého štítu. Musím si s ní promluvit ohledně jejího i mého vidění. Teda pokud to bylo vidění. Alice, o čem jsi měla to vidění? zeptala jsem se jí pomocí myšlenek.

O-o tobě a…
Volturiových? dodala jsem.
Jo, ale jak to víš?
To je teď jedno, ale řekni mi všechno. Co jsi viděla!
Vypověděla mi všechno, co jsem viděla já, akorát tam neměla ten konec, kde jsem se probudila v té kamenné místnosti. Její výraz se s tímto zjištěním stáhl do bolestné grimasy. Podle myšlenek nechtěla přijít o kamarádku a hlavně nechtěla, aby Edward trpěl. To já taky nechtěla, ale musela jsem ho chránit. Aby se nestalo i něco jemu. To by bylo strašné a já bych to nepřežila. Byl jako část mě, ale raději zemřu já, než by měl zemřít on.

Stáhla jsem z Alice svůj štít a Alice začala vyprávět své vidění. Občas jsem ji doplnila ze svého snu, ale musela jsem se hodně ovládat, abych se nerozbrečela. Když jsme ho společně vyprávěly, Carlislea asi napadlo, jestli v tom nemám taky prsty. A nakonec z něj vylezlo, že je to asi můj dar. Vidění budoucnosti skrz sny.

Když se na to zeptal Edwarda po páté, teprve zareagoval. Ale zareagoval pouze pohledem, co prosím?

„Ptal jsem se Tě, co na to říkáš. Ale zdá se, že nás vůbec neposloucháš, Edwarde,“ zeptal se ho, ale dál se věnoval nám.

Chvíli jsme si povídali o mých zvláštních snech, když se náhle Edward ozval, že jde na lov. Ale tam byl přece nedávno? Edward se zvedl a ignoroval protesty své velké rodiny. A byl pryč! Co se stalo?

Jakmile za ním bouchly dveře, jsem si uvědomila, že to bylo asi kvůli mně. Kvůli mé odtažitosti a předstírané tvrdé holce. Jenže on nevěděl, že to bylo předstírané. On si určitě musel myslet, že jsem se změnila. Proč jsem to Probůh udělala? Hned jak jsem si uvědomila hroznou realitu, mi někdo propustil stavidla a já brečela, brečela a brečela. Alice si to zřejmě už také uvědomila skutečnost a začala mě utěšovat. Moc to nepomáhalo, ale i tak jsem jí byla vděčná.

Trochu uraženě se podívala na svou mokrou a slanou halenku, ale nakonec to přešla bez komentáře. Když mi došly slzy, odnesl mě Emmett ke mně do pokoje s Alicí v závěsu. Položil mě na mou měkkou postel a s popřáním na dobrou noc odešel. Automaticky jsem se otočila směrem k nočnímu stolku a začal další nával slz. Na nočním stolku jsem měla totiž naši společnou fotku. A ještě na to ve vášnivém polibku. Alice otočila fotku obrázkem dolů a znovu mě začala utěšovat.

Uběhl týden a já začala tloustnout, ikdyž jsem skoro vůbec nejedla. Pořád jsem musela myslet na Edwarda. Kde asi je a jestli se vrátí. Musela jsme věřit, že ano. Byla to potřeba, nutnost. Ale stále tam někde v koutku si i moje mysl myslela, že už se nevrátí. Že už se za mě nepostaví v mém snu/vidění. Každým dnem se mi břicho zvětšovalo, až Carlisle usoudil, že to není normální přibírání ale něco jiného.

Pořád mu v hlavě běhala myšlenka o těhotenství, ale to já zavrhla hned od začátku. Nemohla jsem být těhotná, protože jediný možný otec by byl Edward a to není možné. On je upír a ti děti mít nemůžou. Ale jak je tedy možné, že mě v tom vidění něco koplo zevnitř? Asi jsem obravdu těhotná. Ale jakto?

Další den za mnou Carlisle přišel a oznámil mi, že jsem opravdu těhotná, a že potřebuje vzorek plodové vody na zjištění podrobnostní o plodu. A já moc dobře věděla, proč to dělá. Vyčetla jsem mu v mysly, že se bojí, že jsem Edwarda podvedla s obyčejným člověkem. Jak absurdní. Trochu podrážděně jsem podstoupila jeho návrh. Když skončil, oznámil mi, že výsledky budou zítra.

Celý den jsem se procházela po chodbách školy a poslouchala dotěrné myšlenky ostatních studentů. Byly vyhlášeny prázdniny, tak se všichni jen tak poflakovali po škole či na školních pozemcích. Dalšího dne si mě nechal Carlisle zavolat a já jsem s napětím vztoupila do jeho pracovny.

S úsměvem mě přivítal a já pochopila, že jeho obavy byly neoprávněné. "Bells, nosíš v sobě něco opravdu zvláštního. Není to ani upír, ani poloupír. Je to něco ještě mezi tím. Třičtvrtěupír by bylo asi přesnější. Rozhodně to je víc upír než člověk. Ale je zvláštní, že nedokážu naprosto nic určit. Takže víme jen, že jsi těhotná. Bližší informace získám až po porodu," dokončil Carlisle svůj monolog, ze kterého jsem se ještě chvilku vzpamatovávla.

"A kdy mám asi tak termín?" zeptala jsem se s přiškrceným hlasem.

"No, normální devíti-měsíční termín to asi nebude, takže se budu muset orientovat podle velikosti tvého břicha. Teď bych to tak tipoval na šestý měsíc." Šestý měsíc? Takže ještě "tři". To není možné! Teď potřebuji, aby se Edward vrátil ještě více, než předtím. A to jsem si myslela, že už to víc nejde. Asi to bude tím, že teď vím, že se mi teď stýská za dva.

Když už to trvalo měsíc, už mi ani nedovolili vyjít z pokoje. No, přesnější by bylo asi, že mi nedovolí ani vylézt z postele. Jedinou vyjímkou bylo, když jsem potřebovala na záchod.

V mém neskutečně-dlouhém volném čase jsem vymýšlela různé jména naším dětím. Jenže byl problém, že jsem nevěděla kolik jich bude a kdo to bude.

Když jsem už měla vymyšleno asi dvacet jmen pro holčičku a dvacet jsem pro chlapečka jsem přestala vymýšlet další a mohla se zase začít nudit.

Zvláštní ale bylo, že podle Carlislea jsem už prošvihla termín. Moje břicho vyrostlo až do velikosti, které má jen maminka s dvojčaty a výše. S tímto zjištěním mi Carlisle udělal nové termíny. Kdybych měla dvojčata, měla bych termín přibližně za dva týdny. S trojčaty by byl termín kolem měsíce. A s čtyřčaty jsme nepočítali.

Mým jediným společníkem v mých dlouhých chvílích pro mě byl nelinkovaný deníček - protože Carlisle zase začal učit a tak se mi nikdo z Cullenů nemohl nějak extra věnovat. A tak jsem si z pocitu nudy začala čmárat.

Ze začátku jsem stále malovala obličej mé milované osoby. Edwarda. Ale tyto obrázky mi ještě více připomínaly, že tu není. Rose je chtěla všechny spálit, ale já jí to nedovolila. Věděla jsem, že odešel jen kvůli mě a taky za to musím pykat. Proto jsem poprosila Alici, aby mi těmito obrázky polepila celý pokoj.

Když už na stěně nebylo jediné volné místo, začala jsem si znovu jen tak čmárat. A i já sama se divila, co z mé nudy vzešlo.

Mám tady pro vás menší otázku:

Co si myslíte, že z Belliny nudy vzešlo?

(Ten kdo bude nejblíž - nebo se popřípadě trefí, dostane věnování k dalšímu dílku)

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá minulost - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: