Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá minulost - prolog + 1. kapitola

29.06.2010 (16:15) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2508×

Prolog

Jmenuji se Isabella Marie Swan. Mám dlouhé hnědé vlasy a čokoládové oči. Ale nejzvláštnější na mně je, že jsem upíří hybrid. To znamená, že jsem napůl člověk a napůl upír.

Od upírů se liším tím, že můžu spát, přežiji i na lidském jídle.  Bije mi srdce, nezářím na slunci, smysly mám trochu slabší, mám normální oči a jsem ještě krásnější než upíři.

Za celý svůj nesmrtelný život jsem neviděla své rodiče. Mamka prý zemřela při porodu a taťka se mě musel vzdát pro mé bezpečí.

Teď žiji v Londýně se svou nejlepší přítelkyní, která je pro mě také jedinou rodinou. Teta Jat je sestra mého otce. Vyprávěla mi o jeho životě ve Volteře, ale odmítla mi říct, kdo to je. Protože kdyby se otcův pán o mně dozvěděl, určitě bych se Volteře nevyhnula.

Jednou mi Jat vyprávěla, že jí můj otec řekl o mé budoucnosti a o tom, že když se naučím ovládat svůj dar, budu nejsilnější upír, jaký zatím existuje.

A tady začíná můj problém.

1. kapitola

„Bells, no tak už vstávej.“ Jat si s tím probouzením vážně nikdy nedá pokoj. Ale dnes jsem na ni byla naštvaná ještě víc. Zdál se mi nádherný sen o nejkrásnějším upírovi, jakého jsem kdy viděla. Měl rozcuchané vlasy zbarvené do bronzova. Moji pozornost ovšem upoutaly jeho oči. Nebyly rudé, ale jako barva tekutého karamelu. A teta mě musela vzbudit přesně v tom, když jsme se vášnivě líbali.

„Kvůli tomu, že nemusíš spát, mě nebuď,“ odsekla jsem jí. Jestli mě zase vzbudila kvůli další teorii, jak zjistit mou schopnost, tak ji už asi vážně uškrtím.

„Ty nechceš vědět, jaký máš dar?“ zeptala se vesele. A je to tu zase. Další den v háji.

„Chci, ale k čemu mi bude, když mě nenecháš vyspat. Bez energie mi k ničemu nebude.“ Můj unavený tón ji zarazil.

„Chceš se ještě prospat?“ Tentokrát nasadila smutný tón.

„Ne, nechci, už jsem vzhůru.“ Teta mi nevěřila tak si mě zkoumavě prohlédla.

Šla jsem do koupelny a začala své ranní povinnosti. Když jsem vylezla z koupelny, už u mě nebyla. Asi šla zařizovat potřebné věci na novou teorii. Tak jsem se začala přehrabovat v šatníku. Z přemýšlení, co na sebe mě vytrhla otázka Jat.

„Belli, co si dáš na snídani?“

Chvíli jsem přemýšlela, na co mám chuť a na konec jsem vybrala míchaná vajíčka.

„Míchaná vajíčka,“ odpověděla jsem jí a pokračovala ve výběru oblečení. Vybrala jsem si rifle se zeleným trikem.

Sešla jsem dolů a už na chodbě se linula krásná vůně vajíček. Když sem vešla do kuchyně, snídaně už ležela na stole.

„Děkuji,“ usmála jsem se na tetu. Sedla jsem si k talíři a začala jíst. Naproti mně si sedla teta a pořádně se šklebila.

„Jak to vůbec můžeš jíst?“ ptala se znechuceně. Vyplázla jsem na ni jazyk.

„Chceš to vidět?“ Jen zakroutila záporně hlavou. „Tak se dívej,“ usmála jsem se na ni, nabrala jsem si vajíčka do pusy a začala mlaskat. Jat se začala šklebit ještě víc. Já jsem to už nemohla vydržet a vybuchla jsem v nezastavitelný smích.

„Dobře, už žádné poznámky na lidské jídlo.“

Jak jsem dojedla, šly jsme si sednout do obýváku na gauč.

„Takže jakou máš teorii teď?“ Jat se nadechla a vyklopila to ze sebe.

„Víš, jak jsem poprosila o pomoc přátele?“ Jen jsem kývla na souhlas a hned ona pokračovala. „Včera v noci se mi ozval Carlisle Cullen, jestli tu pomoc stále potřebujeme. On totiž založil Upíří školu noci, kde si mohou upíři zjistit a procvičit svůj dar. A navíc Carlisle a celá jeho rodina se živí pouze zvířecí krví. Takže je to škola akorát pro tebe.“ Můj překvapený výraz ji rozesmál.

„T-to m-myslíš vážně?“ koktala jsem. Začala jsem si v myšlenkách představovat, že už nebudu muset připravit o život jediného člověka. Zase mě vytrhla z přemýšlení. 

„Jako, že se Jat jmenuju.“ Culila jsem se od ucha k uchu. Rozběhla jsem se k ní a už byla v mém pevném objetí.

„A kdy tam můžu odjet?“ ptala jsem se nedočkavě.

„Jestli chceš, můžu teď zavolat Carlisleovi a zeptat se.“
Odpověděla jsem tak rychle, že jsem ani nezačala přemýšlet.

„Že se vůbec ptáš.“ Její krásný smích se ozval v pokoji.

Vzala si svůj mobilní telefon do ruky a vytočila číslo. Po prvním zazvonění se ozval neznámý hlas.

„Ahoj Jat, co bys potřebovala?“ zeptal se tety mile. Jat se usmála a začala.

„Ahoj, volám kvůli Isabelle,“ řekla a já se na ni zamračila, ona si toho však vůbec nevšímala a klidně pokračovala v hovoru.

„Takže se rozhodla?“ V jeho hlase byl slyšet usměv.

„Je naprosto nadšená, chce přijet co nejdřív.“ Když to říkala, koukla se na mě a usmála se s tím jejím mrknutím.

„Tak mi ji dej a domluvíme se na termínu.“ Teta mi podala mobil.

„Dobrý den, pane Cullene,“ pozdravila jsem ho nejistě. 

„No tak Isabello, říkej mi Carlisle.“
„Dobře, Carlisle, ale Vy mi říkejte Bello.“ Neubránila jsem se pohledu na tetu. 

„Takže, Bello, kdy chceš přijet?“ zeptal se. Ani jsem nezaváhala. 

„Co nejdřív,“ vyhrkla jsem na něj.

„Dobře, ale musíme brát ohled na to, že jsi upíří hybrid. Tak za týden bys mohla přijet do školy. Vyhovuje ti to?“ To se mi moc nelíbilo.

„A dřív by to nešlo?“ řekla jsem uraženě. Chvíli se smál a potom odpověděl.

„Jsi vážně taková, jak tě teta popisovala. Ale zpět k věci. Za tři dny?“ Z této zprávy mi vrátila dobrá nálada.

„Dobře, to by už šlo.“ Ve sluchátku jsem zaslechla jeho pousmání.

„Takže, Bello, za tři dny ve Forks, a ať Jat jede s tebou, bude muset podepsat nějaké papíry.“ 

„Dobře, uvidíme se za tři dny, Carlisle.“

„Zatím, Bello.“

Jat se usmívala a já ji objala kolem krku a dala jí pusu na tvář.

„Děkuju Jat, za všechno.“ Až když mi teta setřela slzu pod okem, jsem si uvědomila, že pláču.

„Nemáš za co. Běž si nachystat věci do Forks a co nebudeš mít, zajedeme koupit. Zítra domluvím letenky a odletíme.“ Určitě jsem se usmívala jako měsíček na hnoji, protože teta vybuchla smíchem. Začala jsem nad tím přemýšlet a až teď mi to došlo.

„Jat, ty se mnou nebudeš?“ Jat se mě snažila uklidnit.

„Bells, sice tam nebudu s tebou, ale určitě tam bude pár príma upírů.“
Já jsem ale začala skoro panikařit. „Ale Jat, já nikdy nikde nebyla bez tebe.“

Jat se na mě usmála. „Bells, ty to zvládneš a navíc tam nebudeš sama.“ Moc to sice nepomohlo, ale aspoň sem jí úsměv vrátila.

„A co si mám vzít sebou?“ Chvilku přemýšlela, až se jí na čele udělala vráska.

„Je tam o dost chladněji než tady, takže ten zítřejší nákup bude větší.“

Nakonec jsme toho přivezly víc, než jsme plánovaly. Potom mi Jat koupila dobrou večeři a jely jsme domů.