Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 1. kapitola

03.09.2013 (10:00) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 6531×

Nemůžu uvěřit, že jsem tady. V Itálii. Ve Volteře. Opravdu jsem já, Isabella Swanová, pilná ale trochu upjatá studentka Washingtonské univerzity, která nikdy nebyla dál než za hranicemi státu, nastoupila do letadla a přeletěla polovinu zeměkoule, abych nasbírala materiál pro svou diplomovou práci? Odpověď zní ano, udělala.

Seděla jsem v Caffè BelSole a sledovala svoji nejlepší kamarádku Jessicu Stanleyovou, jak usrkává ze svého kapučína. Nechápu, jak může i při takovéto činnosti vypadat půvabně. Její medově hnědé vlasy jí lehce vlnil svěží vánek, bezchybnou tvář měla uvolněnou a průzračně modré oči se jí čtverácky leskly. Nejvíce mě však dostával zdvižený malíček, jako by pila svůj oblíbený čaj Earl Grey. Je vidět, že svůj britský původ nezapře.

Seznámily jsme se na UW v Seattlu před pěti lety, když nám přidělili stejný pokoj na koleji. Obě jsme byly ve městě nové, já z malého zapadákova, bezvýznamného městečka Forks, a ona z Northfieldu v Anglii. Dodnes se smíchem vzpomínám na naše první setkání.

Zrovna jsem si vybalovala svůj skromný kufr, když se s třískotem otevřely dveře a dovnitř vtrhla rozjařená, v obličeji zrudlá holka a usmívala se od ucha k uchu. A pak nahlas zašveholila: „Nazdar, spolubydlící! Jak to dáváš? Já jsem Jessica Stanleyová. Jak ti kvete pepřenka?“ Absolutně jsem netušila, o čem ta potrhlá holčina blekotá, ale málem mě z ní na místě trefil šlach. A hlavou mi běželo: Tak s tímhle mám strávit následujících pět let? Tak to mě radši zastřelte!

Ale překvapivě jsem po několika hodinách strávených s ní v jedné cimře zjistila, že vlastně není tak hrozná, naopak je docela milá. No a potom slovo dalo slovo a my se spolu smály a bavily jako dvě staré známé. Večer jsme si zašly do baru poblíž univerzity, bylo to vůbec poprvé, co jsem takovýto podnik navštívila, a donutila mě vypít pár panáku, jak jinak než prvních v mém životě. Připadala jsem si před ní jako jeptiška, a když jsem po prvních rundách kašlala a sípala, oči mi slzely, pocit se ještě ztrojnásobil. Naštěstí si z toho nic nedělala a pro přilepšenou mi objednala další.

Druhý den ráno jsem měla příšernou kocovinu, ale na kontě jednu z nejlepších kamarádek. A jak se říká, protiklady se přitahují, ne? Navíc jsme studovaly stejný obor, takže něco společného přeci jen sdílíme. Obě se zabýváme italskou historií, kterou bych v budoucnu ráda vyučovala na střední škole.

A díky ní jsem dnes tady. V Itálii. Tisíce mil od domova. Jess sem přijela už před půl rokem; kvůli cestě do Volterry přerušila studium na celý rok a hodlala se zde naučit jazyk a přitom si přivydělávat hodinami angličtiny. A zatím se jí to dle všeho daří. Jenom krátké fráze s číšníkem pronesla, jako by byla rodná Italka, pouze s nepatrným přízvukem. Trochu jsem jí záviděla.

„Bože, Bello, jsem tak ráda, že jsi tady!“ švitořila Jess rozzářeně a pohazovala u toho rukama. Když mluví, často u toho silně gestikuluje, což je jedna z věcí, které na ní miluju. Je svá a nebojí se projevovat na veřejnosti.

„Ne víc než já,“ zasmála jsem se.

Zato ona o mně prohlašuje, že jsem čistá jako lilie, naivní a nevinná, striktně monogamní. A asi se neplete. Pokud bych nás dvě postavila vedle sebe, já budu ta uťápnutá, obyčejná bruneta a ona krásná poloblondýna, požíračka mužů a závislačka na sexu. Jenom za ta léta na univerzitě spala snad se všemi kluky z koleje a k tomu jich stovky sbalila v barech a na diskotékách. Já chodila za svých dvaadvacet let se třemi kluky. Třemi!

Prvního bych nejspíš ani nepočítala. Bylo nám teprve deset, když jsme se seznámili. Jacob Black je synem otcova nejlepšího přítele, a když jsem trávila prázdniny u táty, občas k nám přišli na návštěvu a já si s Jakem ráda hrála. Rodiče byli rozvedení, takže poté co se máma v mých sedmnácti letech podruhé vdala, rozhodla jsem se natrvalo odstěhovat k Charliemu, abych novomanželům poskytla trochu soukromí. No a náš vztah s Jackem nabral na vážnosti. Vydrželi jsme spolu čtyři měsíce a náš rozchod byl za podivných okolností.

Vévodila mu neuvěřitelná změna Jakea, která se u něho seběhla za velice krátkou dobu. Týden, domnívám se. Pamatuji si, že to shazoval na mononukleózu, ale vím, že lhal. Tak například: nosíval krásné dlouhé vlasy, pochází totiž z indiánského kmene Quileutů, které si ale z ničeho nic ostříhal na ježka, dále nabral asi padesát kilo na svalech, za týden fakt nemožné, a jeho tělesná teplota stoupla na nejmíň čtyřicet stupňů Celsia, další absurdita. Ale nejhorší bylo, že mě odkopl kvůli jiné. Jmenovala se Leah Clearwaterová. Vždycky o ní mluvil příšerně, jaká je to pošahaná kráva a tak, a pak najednou… uhá! Láska na první pohled. Nebo něco podobného, jelikož Leah je také indiánka a ti dva se v rezervaci potkávali už od narození.

Můj druhý kluk se jmenoval Mike Newton. Taky žádný zázrak. Dali jsme se dohromady na začátku čtvrtého ročníku, přestože mě uháněl už od třeťáku. Po Jacobovi jsem si ale dávala od opačného pohlaví na dobu neurčitou pauzu a soustředila se akorát na školu. S Mikem jsem zažila spoustu hezkých vzpomínek, přišla s ním o panenství, ale po matuře jsme se rozešli. Ani jednoho z nás to neskolilo, jednoduše jsme si dali sbohem jako kamarádi a od střední se neviděli.

A můj poslední favorit. Nick Raymond. Hezký, docela přitažlivý, chytrý kluk na stipendiu stejně jako já. Perfektně jsme se k sobě hodili a přiznávám, že jsem si kdysi myslela, že je ten pravý. Zastával u mě nejvyšší příčku, jestliže bych svůj milostný život brala jako sportovní utkání, a skutečně jsem ho milovala, dokonce jsem si s ním plánovala svou budoucnost! Jenže co nebylo, když mi oznámil, že končí se studiem a chystá se procestovat svět. Nechápala jsem ho. Proč by se proboha premiant a student na stipendiu vzdával tak úžasné příležitosti a namísto toho si užíval… cestování? Ať odjede na týden do zámoří, když touží po… nevím čem, ale praštit s univerzitou? Holý nesmysl, ale Nick byl tvrdohlavý a jednoho dne byl prostě fuč. Tehdy jsem probrečela celé dny a z našeho rozchodu se vzpamatovávala nejdéle.

Ale teď jsem tady. Svobodná a mladá, bez závazků. V Itálii, kde si můžu splnit všechny své sny.

„Ty, Jess, chci ti znovu poděkovat za ten byt. Nevím, co bych si bez tebe počala.“

„Prego. Viděla jsem příležitost, tak jsem ji popadla za pačesy a už nepustila,“ pokrčila rameny a já se zasmála. To je celá ona, vše bere v těžkém klidu. Pro vysvětlenou, moje drahá kamarádka mi zařídila podnájem na celé čtyři měsíce mého pobytu v Itálii a ke všemu hned vedle sebe, takže si umíte představit, jak jsem jásala-

A vtom jsem ho spatřila.

Byl nádherný; bronzové vlasy v elegantním rozcuchu, svalnaté tělo, vysoký a s tváří anděla, za kterou by jakýkoli model zaprodal svou duši ďáblu. Kráčel venkovní terasou ve značkovém tmavě modrém obleku, s černou košilí zastrčenou do kalhot, bez kravaty a v kožených mokasínech. Kličkoval mezi stolky, dokud si nevybral jeden tři místa od nás. Plynulým pohybem se usadil na židli a mé srdce udělalo kotrmelec.

Jess si všimla mé strnulosti a zvědavě se otočila, co zaujalo mou pozornost. „Á, vznešený Lord se vydal na skleničku.“

„K-kdo?“ vykoktala jsem.

„Ty ho nepoznáváš? Tady ve Volteře zná Ferriniho každý.“

Němě zavrtím hlavou.

„Lord Edward Antonio Masen Cipriano Di Ferrini, je miliardář.“

„Šlechtic a boháč zároveň?“ zasípala jsem neschopná slova.

„Vím, neskutečná kombinace, a ta jeho tvářička, ale jestli si na něho myslíš, ihned toho nechej. Nezapadá do tvé kategorie milenců.“

„Jakto?“

„Protože je ten největší záletník, sukničkář, děvkař, je jedno, jak ho nazveš, na téhle planetě.“

Třeštila jsem na toho muže oči a v mysli mi šrotovalo Jessicino varování. Nesnášela jsem tyhle typy, pravda, ale on-

Kdyby se teď zvedl, přišel k nám a požádal mě, abych si vyhrnula šaty a ohnula se přes stůl, bez odporu bych ho poslechla, a ještě si to vychutnávala.

Bože, nad čím to fantazíruji?!

„Bello?“ promluvila ke mně Jess podezřívavě, „že ty na něho myslíš?“ Studovala můj výraz a pak zalapala po dechu. „Panenanebi! Myslíš! I přes to, co jsem ti o něm právě řekla!“ Chápala jsem její údiv, sama jsem se nepoznávala. Tohle přeci nejsem já! Mě takoví chlapi nepřitahují.

„Tak to chce zapít! Neobyčejná situace si žádá exkluzivní drink,“ zvolala naléhavě a já s ní naprosto souhlasila. „Hej, è lì, vieni qui,” křikla na nejbližšího číšníka, „due aperitivi veneziano, per favore.“ Neušlo mi, jak se mohl přetrhnout, aby vyplnil její objednávku. Zanedlouho už před námi stály dvě sklenky se sytě oranžovým obsahem. Nedůvěřivě jsem na ně čučela.

„Netvař se tolik znechuceně. Možná připomínají radioaktivní odpad, ale veneziano je místní la delicatezza.“

Pochybovačně jsem sáhla po křišťálové sklence a přičichla k tekutině uvnitř. „Jak se míchá?“

„Bílé víno, sodovka a pomerančový likér Aperol – ne Campari. Šup, ochutnej.“

Opatrně jsem si srkla a zkoumala chuť. Byla pomerančová a trpká, hořká a výrazně alkoholická. Pro lepší ohodnocení jsem upila větší doušek a musela uznat, že měla Jess pravdu. Veneziano bylo vynikající.

„Říkala jsem ti to,“ mrkla na mě a taktéž se napila.

Takhle to pokračovalo po zbytek dne, veneziano se u nás střídalo jako na běžícím pásu, zatímco obloha ztmavla do inkoustové modři a citronově žlutý měsíc se vyhoupl vysoko nad historické budovy. S Jess jsme se hihňaly a pošťuchovaly jako za starých časů, klábosily o všem možném a smály se nad vtipnými příhodami z univerzity. A když flirtovala s číšníkem, nenápadně jsem mrkla k místu o tři stoly dál, třebaže jsem se tam celý večer snažila nekoukat.

Pořád tam seděl; v tom ležérním obleku, jednou rukou položenou na stříbrné desce stolku a s neproniknutelným výrazem ve tváři. Jeho diamantový manžetový knoflíček se leskl ve světle pouličních lamp.

Každou chvíli někoho pozdravil, přizval ho k sobě a dal si s ním aperitiv. Poté několikrát telefonoval a zase zdravil kolemjdoucí. Měl hromadu známých. Naklonila jsem hlavu a podrobněji si prohlédla jeho obličej. Pleť vypadala hladká a bez chybičky, na Itala poměrně světlá, až skoro slonovinová, rovný aristokratický nos a úzké, ačkoliv smyslné, rudé rty. Dva husté oblouky obočí klenoucí se nad podmanivýma očima. Sice jsem nerozpoznala jejich barvu, ale už zdálky mi přišly tajemné a hluboké. Zkrátka božský chlap.

A najednou se otočil a naše pohledy se střetly. Přísahám, že v ten moment mé srdce prodělalo na pár vteřin zástavu a dech mi vyrazil neviditelný nápor energie. Dlaň, ve které jsem držela skleničku s nedopitým veneziano, mi zvlhla a v klíně se rozhořel oheň. Zachvěla jsem se a dopila alkohol na jeden tah.

Lord Ferrini povytáhl jeden koutek úst ve zpola hravém, zpola svádivém pokřiveném úsměvu, ze kterého mi svrbělo celé tělo. Aniž bych si uvědomila, co dělám, zasténala jsem. Hlasitě. Jeho úsměv se o to víc rozšířil, až mu zablýskly bělostné rovné zuby, a já měla dojem, že mě slyšel. Cítila jsem, jak rudnu a sjela pár centimetrů po židli. Ach můj bože!

„Bello? Haló, země volá kámošku,“ vyrušila mě z toho vzácného okamžiku Jess a zamávala mi rukou před očima.

„Kuš,“ sykla jsem na ni a snažila se ji chytit za zápěstí a odstrčit. Lord Ferrini mi pobaveně kývl na pozdrav a pozvedl svou sklenku k přípitku.

„Co je to s tebou?“ odfrkla si naštvaně Jess a chtěla se otočit.

„Neotáčej se!“ zavrčela jsem skrze zaťaté zuby a Jess nadzvedla jedno své upravené obočí.

„Má snad tvé chování něco společného s lordem Ferrini za mými zády?“ Neodpověděla jsem, ale Jessica si zbytek domyslela. Zasmála se a zaujatě mě pozorovala.

Nevím, co se to se mnou dělo, ale nikdy se mi nic podobného nestalo. Líce mi plály, srdce bolestně bušilo do hrudního koše, dech zrychloval jako při maratonu a - prokristovirány! Vždyť já jsem tam dole zvlhla!!!

„Sakra, Bello, tvůj pohled mi naznačuje, že v tom lítáš až po uši,“ a nato si suverénně odkašlala, „a nejen ten.“ A další odkašlání.

„Cože?“ Konečně jsem na ni pohlédla.  

„No, ehm, tvůj… výstřih. No…“ Rukou mávla k mým ňadrům a já sklonila hlavu. Šaty bez ramínek, pod kterými jsem neměla podprsenku, a s tenkou podšívkou mi viditelně odhalovaly ztvrdlé bradavky. Lekla jsem se, trhnutím si překryla jednou paží hrudník a druhou rukou sáhla po nejbližší věci, v mém případě otevíracím lístku se zmrzlinovými poháry, a zakryla si jím své faux-pas. Tak teď jsem byla rudá až na zadku. Rychle jsem střelila očima k lordu Ferrinimu, ale ten už se vybavoval s cizím mužem ve středním věku a mě si nevšímal. Díky bohu!

Jess se mi pochechtávala. „Teda, Bello, ty mě překvapuješ.“

„Nech toho,“ broukla jsem zahanbeně.

„Tebe fakt přitahuje, viď?“

„Aby ne! Tenhle Dionýsos se musí líbit každé ženě, která je aspoň nepatrně při vědomí.“

„La verità,“ přikývla Jess a podepřela si bradu dlaní. Začala vyjmenovávat. „Je pohledný, bohatý, šlechtic,“ ke každému bodu přidala jeden prst na volné ruce, „taky jsem zaslechla, že skvělý v posteli-“

„Jess!“

„No co? Je to pravda. Ale má háček. Nikdo není bez chybičky.“

„Nepovídej. Jakoupak on má chybičku?“ ptala jsem se jí skepticky.

„Říká se o něm, že je vrah.“

„Co prosím?!“

Jess se spiklenecky nahnula nad stůl a ukazováčkem mi naznačila, ať se k ní sehnu. „Stalo se to přesně před čtyřmi roky,“ šeptala. „Celá scéna se odehrála na Palazzo dei Priori v pravé poledne, kdy bylo otřesné vedro. Stál pod věží s hodinami, sundal si košili a vyšel na slunce. A co se nestalo, jeho odhalená kůže se třpytila! Jako diamanty! Jenže vteřinu nato ho někdo stáhl do stínu a už se neobjevil.“

„To z něho dělá vraha? Jaksi nechápu.“

„Příběh má pokračování,“ zavrtěla Jess hlavou. „O pár minut později ho viděl tajný zdroj vycházet postranní uličkou a od úst až po nahou hruď byl úplně od krve a ne své! Povídá se, že prý zabil toho chlápka, co ho stáhl do stínů.“

„Takže mi chceš namluvit, že ho nějakej pošahanej magor viděl, já nevím, třeba politého od červené barvy a hned to z něho dělá vraha? To je ujetý!“

„Já vím, ale drby se tu šíří rychle, jsme malé městečko. Nicméně na všem je vždy zrnko pravdy.“

„Nevěřím!“

„Neboj, nejsi jediná,“ zasmála se Jess a narovnala se. „Do karet mu hodně hrálo, že se od té doby neuvěřitelně vyšplhal jak ve společenském, tak ekonomickém žebříčku. Z miliónů udělal miliardy a lámal jedno ženské srdce za druhým. Podmanil si celé město a každý mu nyní zobe z ruky. Dotuje neziskové organizace, nemocnice a pomáhá dětem v Sýrii. Stal se z něj svatoušek s ďábelskou povahou.“

„Hmm.“

„A žádné se ho prozatím nepodařilo polapit. Můžeš být první.“

„Ha, ha!“

Jess se zachichotala a podívala se na hodinky. „Kristova noho, bude devět hodin, nějak jsme to přetáhly.“

Obě jsme se shodly, že je nejvyšší čas vyrazit domů, a tak jsme si nechaly donést účet.

„Do prdele!“ Její sprostá nadávka v angličtině mi napovídala, že se mi částka nebude líbit.

„Tak kolik?“

„Ach, Bello, moc se omlouvám! Úplně jsem zapomněla, jak je to tu drahý.“

„Kolik?“

„Já jsem taková kráva! Proč jsem nás zavedla zrovna sem?!“

„Kolik to dělá, Jess?!“

„Sedmdesát čtyři euro,“ pípla a mně se zatemnilo před očima. Ježíšikriste. To pokrývá mé výdaje na celý měsíc!

„Ale jak je to možné? Vždyť jsme měly jenom ty veneziano.“

„Jo, a taky kafe a jednohubky. Dočista jsem zapomněla, jak tu maj natažený ceny. Snobský podnik!“ Když se vrátil číšník, v duchu jsem se loučila s velkou sumičkou, a stejně tak určitě Jess. Ano, pracuje, ale hodiny jí rozhodně nevynášejí tolik, aby si dovolila chodit do takhle drahých barů.

Číšník sebral účtenku ze stolu a s úsměvem se s námi rozloučil. „Ale my ještě neza-“

„V pořádku, signor Ferrini již váš účet uhradil.“

„Co-?“ Bleskurychle jsem natáhla krk, abych viděla za Jessina záda, ale stolek, kde Edward Ferrini seděl, zel prázdnotou. Číšník se mezitím odporoučel. Nechápavě jsem jukla na svou kamarádku. Lord Ferrini nám jen tak zaplatil celý večer a pak bez jediného slova zmizel? Aniž by k nám přišel a my mu směly poděkovat? Já mu směla poděkovat? Nebo si říct o jeho telefonní číslo? Co je tohle za italské manýry?!

Jessice zdobil rty potutelný úsměv. „Mám takový pocit, že jsi nám právě zachránila peněženky před masitým odlehčením, ale poněvadž si tím nejsem jistá, radši poděkuji bohu. Díky ti, Bože!“

Mí milí čtenáři, doufám, že se vám má první povídka Skrytá touha líbila a budu velice ráda za vaši kritiku a hodnocení. Chtěla bych jen dodat, že k příběhu mě inspirovala kniha Jmenuji se X od spisovatelky J.A Molloy, která mě natolik zaujala, že jsem ji prostě musela napsat v adaptaci světa Twilight. Proto bych ji všem svým čtenářům ráda doporučila a doufám, že se vám další kapitoly mé povídky budou líbit. LadyS :)

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 1. kapitola: