Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 10. kapitola

23.09.2013 (19:00) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5166×

„Edwarde, už s tím musíš přestat!“ smála jsem se do telefonu, když jsem ležela doma na posteli a vedla už hodinový rozhovor se svým milencem. „Vždyť jsem tu jak v květinářství!“

„Když já si nemůžu pomoct, pokaždé co projdu kolem květin, jednoduše neodolám.“

„Nepovídej,“ zasmála jsem se a přetočila se na břicho, nohama jsem zakomíhala ve vzduchu. „Víš, neviděli jsme se teprve pár hodin, ale už mi hrozně chybíš.“

„Tak to jsme na tom úplně stejně, carassima.“

„Kdy přijedeš?“

„Někdy kolem deváté, takže mi nikam neodcházej.“

„Neboj, budu tě dychtivě vyhlížet.“

„To doufám.“

Uchichtla jsem se, vzdychla si a zase se převalila, tentokrát na záda. „Nemůžu se té večeře dočkat, tak dlouho jsem nebyla ve společnosti! Ale když se nad tím tak zamyslím,“ odmlčela jsem se, „můžeš za to ty.“

„Já?“ podivil se hraným obdivem.

„Jistě, usurpuješ si veškerý můj čas.“

„Tak to se moc omlouvám, ale na obhajobu říkám, že jsem tebou zcela poblouzněný. Hlavně tím přesladkým, smyslným místečkem mezi tvýma nohama-“

„Edwarde! Ty jsi nenapravitelný,“ zasmála jsem se a zrudla v obličeji.

„Starého koně novým způsobům nenaučíš.“

„Vtipné,“ pronesla jsem se špetkou ironie v hlase.

„Ach Bello, tak moc teď toužím být s tebou. Vím přesně, co bych s tebou udělal. Chceš to povědět?“

„Nemusíš, umím si to živě představit.“

„Opravdu? Vsadím se, že tak daleko tvá fantazie nesahá.“

„Ha, ha.“ Podívala jsem se na hodiny a zděsila se. Pět odpoledne.

„Edwarde, budu muset končit. Už od rána se nutím do studia, ale ještě jsem se k tomu nedokopala. Potřebuju si vytvořit dějovou křivku své diplomové práce a zasadit tam určitý materiál, který jsem nedávno získala.“

„Bene, já tě už nebudu zdržovat. Uvidíme se po deváté, buď připravená.“

„Dobře. Těším se.“

„Já také,“ pronesl s erotickým podtónem v hlase a ukončil hovor. Odložila jsem mobil na noční stolek a zmučeně zasténala, začínám mu propadat čím dál víc.

≈

Crr crr crr. Překvapeně jsem zvedla hlavu od knihy vypůjčené z knihovny a zrakem kmitla k hodinám. Půl osmé, kdo by to mohl být? Vyhrabala jsem se z kupy všemožných papírků a sešitů, do kterých si zapisuji své poznámky a myšlenkové pochody, z čehož pak chystám vypracovat páteř své diplomové práce, a odcupitala ke dveřím. Škoda, že nemám kukátko, to by se teď hodilo. A tak jsem odemkla, ale řetízek nechala nahoře, mohl by to být také nějakej pošahanej magor, ne?

„Přejete si?“ zeptala jsem se italsky mladíka, kterému mohlo být kolem osmnácti, devatenácti let. Popondal si modrou kšiltovku na hlavě a nepatrně se usmál.

„Jste Isabella Swanová?“ Trošku srandovně vyslovil mé příjmení, ale nechala jsem to být a přikývla.

„Ano.“

„Mám pro vás zásilku.“

Zaskočená jeho odpovědí jsem úplně otevřela a změřila si poslíčka od hlavy až k patě. Žádný balík nedržel. Nadzvedla jsem jedno obočí, ale klučina se nenechal zahanbit, sklonil se a od zdi vedle mých dveří, kam jsem neviděla, odsunul tři krabice, od nejmenší po největší naskládané na sebe, a já vyvalila oči. Panebože.

„Jenom mi to tady podepište,“ dodal poslíček a propiskou poklepal na daný řádek. Podškrábla jsem se tam svou kuří nohou a mladík s rychlým arrivederci zmizel na schodišti. A jako by toho nebylo málo, se ve vedlejších dveřích objevila rozčepýřená kštice mé bývalé spolubydlící.

„Ahojky, slyšela jsem, že si tu s někým-“ Zarazila se uprostřed slova a nevěřícně pohlédla na krabicovou pyramidu u mých nohou. „To je pro tebe?“

„Ehm… jo.“

Jess vyběhla ve svém domácím, naprosto antimodním, oblečení a klekla si ke krabicím, sněhově bílé, lehce růžové a smetanové.

„Nikde tu nevidím věnování nebo lísteček s podpisem.“

„Pojď, vezmeme je dovnitř a podíváme se, co je uvnitř.“ Já popadla dvě menší shora, Jess tu největší poslední, a vydaly jsme se s naším nákladem do mé ložnice. Tam jsme je poskládaly vedle sebe. Ještě jsem skočila zavřít vchodové dveře.

„Myslíš si, že jsou od tvého lorda?“ zeptala se mě a dosedla na matraci vedle zásilky. A pak zalapala po dechu. „Ježíši Kriste! Bello, přečti si ty značky! Armani, Prada a Guess! Do pytle! Holka, ty máš ale setsakramentské štěstí.“  

„Počkej, jako fakt?“ Usadila jsem se z druhé strany a přečetla si nápisy na krabicích. Měla pravdu.

„Musíme se podívat, jaké se v nich skrývají dárečky!“ pronesla dychtivě a vrhla se na nejmenší z nich. Guess. Sundala víko, odhrnula bělostný papír a-

„Ááá! Bello, podívej se! To je nejkrásnější psaníčko, jaké jsem kdy viděla!“ Jako by to byla porcelánová panenka, opatrně vyjmula černé psaníčko ze svého pelíšku a držela ho před sebou jako svátost. Nechala jsem ji, ať se pokochá a otevřela smetanovou středně velkou krabici Prada. A přišla o dech.

„Ó-můj-bože!“ Neschopná slova jsem uchopila obě černo-stříbrné lodičky a vystavila je světlu z lustru. Byly potažené černým saténem, avšak špičky pokrývaly stříbřité zdobení. A měly nejméně patnácti centimetrový jehlový podpatek a vyšší platformu. Byly překrásné, nejnádhernější boty, jaké jsem kdy v životě viděla, ale zajímalo by mě, jestli v nich zvládnu chodit.

„No ty kráso! Ukaž!!!“ Vytrhla mi lodičky z rukou a zbožně si je prohlížela. Pustila jsem se do poslední krabice. Odendala jsem víko, odsunula papír a vyndala… přenádherné koktejlové šaty Armani.

„To není fér, já chci taky takový večerní outfit,“ frfňala Jess a očima těkala mezi všemi dárky. Vtom jsem si všimla kartičky položené na dně největší krabice.

Princezno,

neskutečně se těším na dnešní večer a byl bych moc rád, kdyby sis tohle oblékla. Jsi nádherná, a proto si zasloužíš nosit to nejlepší.

tvůj E.

„Jess, podívej,“ a podala jsem jí kartičku.

Zavískala nadšením. „Bože, Bello, já ti tak závidím!“

„Najdi si nějakého sexy nádherného miliardáře a máš to raz dva tři,“ zasmála jsem se a Jess se na mě zašklebila.

„V kolik se máte sejít?“

„Říkal, že tu bude kolem deváté.“

„Tak to abys sebou hodila, je čtvrt na devět.“

„Cože?!“

„No bude za pět minut čtv-“

„Musíš mi pomoct se připravit! Sama to nestihnu, sakra, jak to mohlo tak rychle utéct?!“ Jess se zachichotala, ale souhlasila. Díky bohu.

Edward měl naštěstí zpoždění, takže když zazvonil domovní zvonek, stála jsem již u dveří kompletně připravená. Šaty, boty a kabelku jsem měla od Edwarda, a cítila jsem se v tom neuvěřitelně nadřazeně, líčení jsem zvolila kouřové s bezbarvým leskem na rty a vlasy mi Jess vyžehlila, přední prameny rafinovaně sepnula po stranách hlavy, přičemž mi pírka zakryla dalšími volnými prameny a zlakovala. Celkový efekt byl elegantní, sexy, decentní. Přesně jak jsem si to představovala.

„Moc ti děkuju, Jess,“ objala jsem svoji nejlepší kamarádku těsně před tím, než Edward vyšel nahoru.

„Nemáš zač,“ zašeptala mi do ucha a vydala se chodbou ke svému bytu.

„Šup,“ popohnala jsem ji tiše a Jess se smíchem zapadla k sobě. Opřela jsem se bokem o futra a zavřela oči. Byla to otázka pár vteřin, ale najednou mi tvář ovál studený sladký vzduch, dech?! Prudce jsem rozevřela víčka.

„To se dělá, vystavovat takhle hříšně své tělo?“

„Edwarde!“ vykřikla jsem jásavě, usmála se zářivým úsměvem a vrhla se na něho. Doslova. Skočila jsem mu kolem krku, až zavrávoral a zády narazil na protější zeď, a nohy mu obmotala kolem boků. Bylo mi jedno, že se mi vyhrnuly šaty, ani jsem nepřemýšlela nad tím, jak je možné, že jsem ho neslyšela přicházet, jediné, nač jsem myslela, byl on. A jeho rty nadosah mých.

„Edwarde,“ zašeptala jsem mu milimetr od úst, načež jsem ho políbila. A on mi zuřivě vyšel vstříc.

Ach bože! Nechápu, jak jsem bez něho těch několik hodin dokázala vydržet. Byl pro mě jako droga, osobní dávka heroinu, a já už pociťovala silný absťák. Sakryš, fakt se ze mě stal feťák.

„Bello,“ mumlal mi do úst a donutil mě rozevřít rty. Vnikl mi do pusy jazykem a pustošil celou mou ústí dutinu. A jak! Kdybych stála, podlomila by se mi kolena.

„Edwarde,“ zasténala jsem jeho jméno a přicucla se mu ke krku.

„Bello! Jestli nepřestaneme… nestihneme… rezervaci!“ to poslední již vzrušeně zavrčel a reagujíc na spalující touhu proudící mezi námi mi silně stiskl zadeček. Sykla jsem a instinktivně ho rafla do krku. A Edward se přestal ovládat.

Jako rozzuřený býk se vrhl ke mně do bytu, já však bohudík včas zareagovala a zapřela se ve dveřích pažemi.

„Ne, ne, jestli překročíme práh mého bytu, skončíme u zcela odlišné činnosti než je večeře.“ Donutila jsem se rozpojit nohy v kotnících a s tichým klapnutím podpatků jsem dopadla na zem. Odstoupila jsem od něho a uhladila si šaty na stehnech. „A já se do té restaurace opravdu těším.“

„Ty budeš moje smrt,“ zabrblal a pokusil se upravit si kalhoty, aby mu tolik nepnuly. V rozkroku se mu totiž rýsoval nepřehlédnutelný obrys erekce v pokročilém stádiu. Uchichtla jsem se, otočila se k němu zády a zamkla. A vtom mi přistála jeho dlaň na zadku s hlasitým: PLESK!

„Počkej po večeři,“ šeptal mi do ouška natisknutý na mě zezadu, „budeš žadonit, abych tě udělal.“

Hlasitě jsem zalapala po dechu, ale to už ode mě poodstoupil, a když jsem k němu natočila hlavu, šibalsky na mě mrknul. Ježíš, jak on mi chyběl!

Do restaurace jsme jeli poměrně dlouho, něco přes hodinu. A víte proč? Protože jsme měli namířeno až do města Pisa! Když mi to Edward oznámil, myslela jsem, že si ze mě dělá legraci. Ale ne, zarezervoval nám stůl v superluxusní restauraci poblíž Šikmé věže a jakoby nic mi to sdělil uprostřed hovoru. On je prostě neskutečný.

Do cíle jsme dojeli až za úplné tmy, kdy bylo město krásně osvícené. Připadala jsem si tu jako princezna v pohádce, vše se za okýnky auta kouzelně třpytilo a na ulicích to žilo.

Anello Ristoranti byla jedna z těch snobských restaurací, kdy vás do ní bez tučné částky v peněžence nepustí. Edward se svým Astonem Martinem zastavil přímo před korpulentním vchodem, do kterého se vcházelo po červeném koberci. Vystoupili jsme a Edward hodil klíčky portýrovi. „A nepoškrábat.“

Měla jsem chuť protočit oči, ale udržela jsem se a raději se zavěsila do nastaveného rámě. Vešli jsme dovnitř a do nosu mě ihned uhodila příjemná vůně frézií a růží. Pěkné. Restaurace byla prostorná a honosná. Dívka v červeném kostýmku, uniformě Anello, nás mile pozdravila a v seznamu, psaném, ne elektronickém, položeném na stojánku podobnému tomu pro noty, si našla naše jméno a následně nás dovedla k připravenému stolu.

Bylo zde šero, ale svíčky na stole nám světlo bohatě vynahrazovaly.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se mě Edward, když mi pomohl se usadit. Položila jsem si psaníčko na stůl a usmála se.

„Žertuješ? Je to tu ohromné! Nikdy jsem v podobném podniku nebyla, tedy až na Caffè BelSole, ale ani tomu se tahle… bomba nevyrovná.“

Edward se zachechtal a vzhlédl k číšnici, která k nám přišla. Na můj vkus měla až moc odhalený dekolt, dokonce jí vykukoval lem podprsenky. Taková nehoráznost! Schválně, kdybych si stěžovala jejímu šéfovi, byla by bez práce, aniž by stihla mrknout.

„Dobrý večer, co vám mohu nabídnout?“ Její otázka byla mířena na Edwarda, mě zcela ignorovala. Zamračila jsem se, přehodila si nohu přes nohu a decentně si odkašlala. Neochotně se podívala i na mě.

„Dáme si Naima Aglianico Wilburger,“ odpověděl Edward odměřeně.

„Jistě.“

„To je prozatím vše.“

Odbarvená blondýna s umělýma prsama, ani push-up podprsenka nedokáže udělat tak dokonalé kopečky, konečně odešla a já si úlevně vydechla. Nebudu si přeci kazit večer takovými banalitami.

„Co si nám objednal?“ zeptala jsem se radši Edwarda a ten zadržoval smích, prevít.

„Je to nejlepší víno na trhu a myslím, že by ti mohlo chutnat. Spousta lidí si ho vychvaluje.“

Přikývla jsem, když nám číšník donesl víno ve stříbrném kbelíku plném ledu, sklenky již byly na stole při našem příchodu. Neušlo mi, jak sjel pohledem mé odhalené nohy a ani to, jak se poté Edward napjal a nahodil nevraživý pohled. Tentokrát jsem se dusila smíchy já.

„Můžete jít,“ uhodil na něho Edward a zatvářil se tak vražedně, že jsem sebou cukla i já. Pracovník restaurace zmizel jako pára nad hrncem a ani se neohlédl.

„To nemuselo být.“

„Ale muselo,“ zavrčel a já se pousmála. Bože, on opravdu žárlil! Edward se na mě zaškaredil, ale pak se sám sobě zasmál a nalil nám víno. Vzala jsem si sklenku s rudou tekutinou a srkla si.

„Hmm… je fakt dobré.“ Vlastně bylo vynikající. Intenzivní aroma připomínalo moruše, fialky a povidla v závěru s lehkým zemitým a kouřovým tónem. Plnější a mohutná chuť se mi povalovala po jazyku s další, dominantnější a pevnější tříslovinou. Lahoda.

„Chutná?“ ptal se mě Edward s lehkým úsměvem a též si srkl. Na první pohled se mi zdálo, že se zhnuseně ušklíbl, ale asi se mi pouze něco zdálo. To víno bylo totiž opravdu znamenité.

„Zbytečná otázka.“

S menu k nám přišla servírka středního věku a konečně profesionální.

„Krásný večer, jmenuji se Beth a budu vás obsluhovat po zbytek večera. Smím vám nabídnout naši dnešní specialitu, konfinované hovězí maso v sádle se silnou omáčkou z hrubozrnné hořčice, tyrolskými knedlíčky a vídeňskou cibulkou?“

„Bello?“ pohlédl na mě Edward s otázkou.

„Klidně.“

„Tedy dvakrát,“ dodal.

„Jistě, a jako předkrm a dezert?“

Beth sečkala, než si pročteme menu.

„Já si dám salát z řapíkatého celeru a jablek ochucený vinným octem s kousky uzeného kolene a Mozartův dort s nugátem a jablečným pyré.“ Beth si mou objednávku zapsala a otočila se k Edwardovi.

„Pro mě Carpaccio z červené řepy se sýrem ricotta a lístky salátu frizér ochucené krémovým acetem balsamicem bianco a ovocné suflé s vanilkovým krémem, borůvkami, ostružinami a rybízem.“ Její pero se míhalo po bločku jako rychlovlak.

„První chod tu budete mít za deset minut. Děkujeme, že jste si vybrali naši restauraci a přejeme příjemný zbytek večera.“

Beth odešla a my osaměli.

„Páni, jestli spořádám všechno, prasknu.“

„Myslím, že už jsem ti předváděl jistý způsob, jak se zbavovat pře-“

„Ano,“ přerušila jsem ho rychle s narůžovělými líčky a Edward se uchichtl. Dala jsem oči v sloup a přehodila si nohy. „Ty si nedáš pokoj ani tady?“

„Promiň, ale probouzíš ve mně nejtemnější touhy.“

„No ovšem, takže je to moje chyba.“

„Dá se to tak říct.“

Oba jsme se zasmáli a zanedlouho nám přinesli naše předkrmy. Ten můj mi moc chutnal, ještě aby ne, když stál celý majlant, ale Edward se ve svém talíři přehraboval, jako by to byla odporná hmota. Nijak jsem se k tomu nevyjadřovala, ale když nám donesli hlavní chod a jeho styl jedení se nezměnil, musela jsem se ozvat.

„Tobě nechutná?“

„Co?“ pozvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„No… nevypadáš, že by sis pochutnával.“

„Ne, to ne, já jen… je to dobré,“ a na důkaz svých slov si vložil do úst plnou vidličku. „Prostě jenom nemám tak velkou chuť… k jídlu.“

„Aha.“ Cítila jsem se trapně, jelikož jsem to do sebe házela jako buranka ze zapadákova. Zpomalila jsem a napodobila Edwarda. Já se v chování ve vyšší společnosti nevyznám, ale on ano. Že mě to nenapadlo, lidé z vyšších kruhů se krotí a nehrnou to do sebe jako nenažranci. Bože, jsem pitomá.

U dezertu jsem však neodolala a zhltala ho jako malá holka zmrzlinu. Edwardovi při každém pohledu na mě zacukaly koutky úst, ale kašlala jsem na to. Takovou pochoutku nemám každý den, čímž pádem si ji musím řádně vychutnat.

Jak jsem předpokládala, po dojedení všech tří chodů jsem si připadala nasycená jako nikdy předtím.

„Pochutnala sis?“

„Ani netušíš jak.“

„To jsem rád.“

Popíjeli jsme víno a příjemně si povídali. Byl to hezký večer, při kterém jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí ohledně Edwarda. A naopak. Vyprávěli jsme si o rodinách, i když při tom se mi zdálo, že se Edward až moc zdráhá, o svých zájmech a těch základních informacích jako oblíbená: barva, hudební skupina, kámen, den, číslo… Prostě jsem si dnešní večeři užívala do poslední minuty, a když Edward platil, bylo mi líto, že končí. Na druhou stranu mi však bylo jasné, co přijde, poté co mě vysadí doma. A u loučení to neskončí. Ježíš, já jsem nadržená jako puberťačka! Měla bych se stydět.

Edward mi pomohl vstát a pomalu jsme se vydali k východu. Jenže v tom se ozval můj močový měchýř a mně bylo jasné, že to domů nevydržím ani náhodou.

„Edwarde, počkáš na mě? Musím si dojít ještě na toaletu.“

„Ovšem, budu venku.“

Kývla jsem na souhlas a vydala se na dámy. Nijak extra jsem se nezdržovala a u zrcadla se jen zběžně upravila. Stejnak mě čeká živočišní sex s mým úchvatným milionářem, takže na vzhledu ani nezáleží. Jeho… metody jsou totiž dosti horlivé.

Vyšla jsem ze záchodků a hned na to z restaurace. Edward už čekal v autě s nastartovaným motorem před vchodem, když vtom jsem si všimla portýra. Ztuhla jsem a srdce se mi splašeně rozbušilo. Panebože!

„To není možné,“ zašeptala jsem si pro sebe jako v mrákotách a zavrávorala na podpatkách, jak jsem sešla první nízký schod. Pracovníci se museli během naší večeře prohodit, protože on…

„Nicku?“ oslovila jsem dotyčného chraplavě a portýr se ke mně otočil čelem. A vyvalil oči.

„B-Bello?“

„Tak jsi to ty,“ špitla jsem si pro sebe zcela ohromená a Nick Raymond si mě neschopen slova prohlédl od hlavy až k patě. Musela jsem mu připadat úplně jiná, ale svým způsobem jsem za to byla hrozně ráda. Najednou jsem mu zatoužila ublížit stejnou měrou, jakou on ublížil kdysi mě. Svým odchodem mě poznamenal a já už nikdy nebyla stejná jako dřív. Stará rána v srdci se opět otevřela a já najednou nemohla dýchat.

Tak. Hotovo, šlus, finýto, tečka, konec. Ne, dělám si srandu. :D Blahopřeju všem, kteří jste došli až sem, jelikož vím, že začátky byly krušné a ne moc podařené, ale jsem hrozně ráda, že vás má povídka dál baví, nebo vás alespoň zaujala. Hrozně moc bych chtěla poděkovat všem svým komentátorům, nebudu vás tu teď vypisovat, to si nechám na úplný konec :D, ale hlavně díky vám mám chuť psát dál a každý váš komentář mě pokaždé neuvěřitelně potěší. A protože se jedná o mé první jubileum, dovolím si stanovit pro další kapitolu takovou menší hranici. Prostě bych ráda přidala jedenáctou kapitolu, až tu budu mít alespoň dvacet komentářů. Jsem zvědavá, jak to dopadne. :D Vaše autorka LadyS.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 10. kapitola: