Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 15. kapitola

08.10.2013 (18:30) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4785×

„Lásko, měl bych jít,“ mumlal mi Edward do rtů, když stál na prahu mých dveří a loučil se. Zavrtěla jsem hlavou, vytáhla se na špičky a chytla se ho kolem krku.

„Zůstaň tu, prosím,“ požádala jsem ho během polibku a líbla ho do koutku úst.

Sténavě zavzdychal. „Bello, ještě nejsi-“

„Jsem,“ utnula jsem ho energicky.

„Nechci, aby tě to bolelo. Ne… takhle,“ dodal.

Zadržela jsem uchechtnutí, když mi došel význam jeho slov. „Nebude, věř mi. Ano, jsem tam dole citlivá, ale už se mi to zahojilo. Sám se o tom můžeš přesvědčit,“ navrhla jsem mu provokativně a udělala krok vzad. Nadzvedla jsem vyzývavě obočí.

Byla to již celá věčnost, co jsme spolu byli naposled. A když myslím spolu, mám tím na mysli sex. Má nová ozdůbka zapříčinila, že jsem byla po hodně dlouhé období na svém přirození rozbolavělá, a pohlavní styk nepřicházel v úvahu.

A abychom si nalili čistého vína, od doby, co jsem poznala Edwarda, jsem pořád nadržená. Ano, je to tak. Já, co jsem mívala sex jedenkrát za měsíc, se bez něho teď neobejdu ani na dva týdny.

Naštěstí mi mastička, kterou jsem si ránu mazala pravidelně dvakrát denně, zabrala neskutečně rychle, a už mě nic nebolí. Jenže Edward se stále zdráhal.

„Bello, já nevím-“

„Prosím, moc moc prosím.“ Zkusila jsem štěněčí pohled, můj poslední přesvědčovací prostředek, a ejhle, ono to zabralo.

„Tak dobře,“ usmál se rezignovaně, krátce mě políbil a vešel dovnitř. Zaradovala jsem se, zavřela dveře a přesunula se za ním do obýváku, kde se usadil na gauči. Zapnula jsem záznamník, přešla pokoj a stočila se mu v klíně. Nikdy mě nepřestane zarážet, jak je tvrdý. Skoro jako by byl obživlá socha.

„Máte jeden nový vzkaz,“ oznámil elektronický hlas v telefonu.

„Bello? Ahoj, tady Billy Black, doufám, že si mě ještě pamatuješ.“ Překvapeně jsem zamrkala a opřela si hlavu o Edwardovo rameno.

„Já, volám ti kvůli tomu, že – myslím si, že bys to měla vědět. Tvůj táta… oni ho postřelili, Bello. Při výkonu služby, v jedné benzínové vloupačce u Forks. Nevím, v jakém je stavu, nechtějí mi nic říct, ale hospitalizovali ho v místní nemocnici. Nechci tě nijak děsit, Bello, ale asi je to vážné.“

„Co-co to má znamenat?“ ptala jsem se zmateně sama sebe a přehrávala si ta nesmyslná slova v hlavě. Stoupla jsem si a hnala se k telefonu, abych si záznam pustila ještě jednou.

„Bello? Ahoj, tady Billy Black, doufám…“ Nemohla jsem uvěřit svým uším.

„Tohle, t-tohle musí být nějaký omyl,“ vrtěla jsem hlavou a odstupovala od telefonu, jako by byl nějaké jedovaté zvíře. „Táta nemůže být postřelený, to je blbost. Vždyť v životě ani pistoli nepoužil!“ Začínala se mě zmocňovat hysterie. Zalapala jsem po dechu a překryla si ústa dlaní, srdce mi v hrudi bilo jako zvon.

Udělala jsem další krok, ale nějak jsem neudržela stabilitu a padala dozadu.

„Bello!“ Najednou jsem byla v Edwardově náruči, a tak jsem učinila jediné: pevně se ho chytla, jako kotvy v rozbouřeném moři. Slzy v očích se mi rychle hromadily, až hrozilo, že přetečou. Slova Billiho Blacka mě zevnitř trhala a bodala přímo do srdce. Panebože, táta…

V ten moment jsem si uvědomila skutečné následky vzkazu. „Edwarde, táta mi nesmí umřít!“ vykřikla jsem plná beznaděje a konečně se poddala pláči.

Došel s námi ke gauči, na který mě položil, a sedl si mi k boku. „On neumře,“ přesvědčoval mě chlácholivě.

„Ale táta není zrovna nejmladší,“ vzlykala jsem, „a zásah kulkou a na to těžká operace… Edwarde, jeho srdce to nemusí vydržet! J-j-já… musím jet zatím,“ prohlásila jsem a prudce se zvedla. „Musím ho vidět a ujistit se, že je v pořádku.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Edward, ale já už ho nevnímala. Vyskočila jsem na nohy a začala pochodovat po bytě, přitom si neohrabaně stírala slzy. „Musím si ihned zarezervovat letenku do Ameriky, ještě dnes. Nevím, jak dlouho se ve Státech zdržím, což znamená, že musím i o všem informovat Jessicu. A možná by bylo dobré nechat jí tu peníze na nájem, kdybych ve stavu nejvyšší nouze musela na čas zůstat ve Forks a starat se o otce. Ano, ano, a-“ Mé rychlé blekotání ukončil Edward přikrytím mých rozjetých úst. Ani nevím, jak se přede mnou tak z nenadání ocitl. 

„Bello, klid-“

„Klid? Klid?! Edwarde, jestli si to neuvědomuješ, můj otec s největší pravděpodobností právě teď umírá!“

„Já vím, Bello, jen nechci, aby sis ublížila. Teď se zhluboka nadechni a podívej se mi do očí.“ Popotáhla jsem a učinila, jak mi nařídil. Jeho prazvláštní zeleno-oranžové oči mě ihned chytily do svých spárů a již nepustily. Cítila jsem, jak se mi zklidňuje dech.

„No vidíš. Tak. A nyní se soustřeď na to, co ti řeknu. Tvůj otec bude v pořádku, ano?“

„To nemůžeš vědět,“ vzlykla jsem.

„Bude. Ale dobře, jak myslíš.“ Chytil mou tvář do dlaní a hluboce se mi zadíval do očí. „Nechci, aby se ti něco stalo, takže to uděláme následovně. Vlastním soukromý tryskáč, což znamená, že s letenkami si nemusíš dělat starosti, navíc to tak budeš mít mnohem rychlejší než běžnou linkou.“

„Co to povídáš?“

„Rozhodně tě nenechám v tomhle stavu cestovat přes půlku zeměkoule samotnou. V práci si to zařídím.“

Nechápavě jsem ho pozorovala.

„Poletíme spolu podívat se za tvým tatínkem, zda je v pořádku.“

Nevěřícně jsem zamrkala a zírala na něho jako na fatu morgánu. „To myslíš vážně?“

„Samozřejmě.“

„Ty se mnou opravdu odcestuješ do Ameriky? A zanecháš kvůli mně své práce i povinností, co tu máš?“

„Bello, miluji tě, ty jsi pro mě v mém životě to nejdůležitější,“ pravil něžně a přivinul si mě do objetí. „Ve srovnání s tebou jde všechno stranou.“

„Ach Edwarde,“ rozvzlykala jsem se a vlepila mu ubrečený polibek. Láskyplně mi ho oplatil a odtáhl se.

„Tak dobrá,“ řekl a utřel mi mokré tváře, „pojedu teď domů a vše zařídím. Ty si zatím sbal to nejdůležitější, a já tě přesně za hodinu vyzvednu, ano?“

Přikývla jsem a dala mu ještě jednu pusu. „Budu na tebe čekat dole.“

„Dohodnuto.“ Líbl mě na rozloučenou na čelo a odešel. Já se vydala balit.

 ≈

Let byl zdlouhavý, navzdory komfortnímu vybavení letadla. Vypadalo to tu jako v malém moderním bytečku se všemi příslušenstvími, prostě luxus na entou.

Spolu s Edwardem jsme seděli v kožené sedačce a tiskli se k sobě, moje nervy byly na prasknutí. Snažila jsem se číst nebo poslouchat muziku, ale na nic z toho jsem se nedokázala soustředit. Ještě štěstí, že měl se mnou Edward tolik trpělivosti.

Mezipřistání v New Yorku netrvalo dlouho a zakrátko už jsme byli opět ve vzduchu a mířili rovnou na Olympijský poloostrov na letiště v Port Angeles.

Přistání proběhlo hladce, a když jsme kráčeli letištní halou, mrazilo mě v zádech. Vzpomínky tu na mě útočily ze všech koutů a já už si přála, abychom seděli v autě a mířili do nemocnice. Byla jsem nervózní a roztřesená.

Edward si vypůjčil černé Volvo XC60, které bylo elegantní a drahé, a nasadil nejvyšší rychlost.

Tudy jsem jezdívala každé prázdniny, když jsem byla malá a trávila je u táty, letělo mi hlavou, když jsme projížděli silnicí lemovanou stromy. Bylo to dávno, ale nyní jsem měla pocit, jako by se to odehrálo před měsícem. A pak má poslední jízda, když jsem se k Charliemu stěhovala natrvalo. To bylo v mých sedmnácti letech. Brr.

Navigovala jsem Edwarda, kudy má jet, a poté co se před námi zjevila bílá velká budova, srdce se mi bolestně rozbušilo. Útroby nemocnice jsem znala jako své boty, mé časté zlomeniny, naraženiny a pohmožděniny mi zajistily časté návštěvy. Ale z představy, že sem jdu protentokrát jako návštěva a ne pacient, se mi dělalo zle. Edward zaparkoval poblíž vchodu a já vystřelila z auta, až jsem se málem nechala přejet sanitkou.

„Bello!“ Edward mě strhl na chodník a zmrazil mě pohledem. „Můžeš na mě laskavě počkat? Nerad bych, aby si skončila rozlámaná v pokoji vedle svého otce.“

Zavrtěla jsem hlavou, vyškubla se mu a vtrhla do nemocniční haly. Sestřička za pultem zrovna něco ťukala do počítače.

„Prosím vás, měl by tu být hospitalizován můj otec,“ vyhrkla jsem na zrzavou sestru, která znuděně odtrhla oči od monitoru.

„A jméno?“

„Charlie Swan.“ V očích se jí mihlo poznání.

„Ach, vy jste Isabella Swanová?“

„Ano.“

„Málem bych vás nepoznala,“ zasmála se. Měla jsem chuť zavrčet.

„A můj otec?“ ptala jsem se nevrle.

„Ale jistě. Pokoj číslo… 356. Ošetřujícím lékařem je Dr. Philipson.“

„Děkuji vám,“ zabrblala jsem, popadla Edwarda za ruku a táhla ho k výtahům. Tlačítko na přivolání jsem mačkala jako splašená, dokud mi od něho neodtáhl ruku.

„On přijede,“ ujistil mě a já si povzdychla. Byla jsem napnutá jako struna a chtěla to mít všechno za sebou. Chtěla jsem vidět otce a vědět, že je v pořádku. Výtah cinkl a my vešli dovnitř. Zmáčknula jsem třetí podlaží a výtah s námi vyjel nahoru.

„Jaký že to byl pokoj?“ mumlala jsem si pro sebe, když jsem pohledem přejížděla po dveřích pokojů ve třetím patře.

„356. Tady, lásko.“ Edward mě vzal kolem ramen a dovedl před správné dveře. Zhluboka jsem se nadechla. Prosím, prosím, ať je otec v pořádku.

Stiskla jsem kliku, polkla knedlík v krku a odhodlaně vešla dovnitř. První, co mě uhodilo do očí, bylo okno s vlající záclonou ven. Udělala jsem několik kroků vpřed a natočila hlavu doleva.

„Tati?“ pípla jsem nejistě a zarazila se u druhé postele, která byla jediná ze tří zaplněná, avšak dotyčnému jsem neviděla do obličeje.

„Bello?“ Chraplavý hluboký hlas pronesený mým otcem mi vehnal slzy do očí. Je to on! A je vzhůru!

„Tati!“ vykřikla jsem šťastně a dojatě současně a vrhla se k němu. Věděla jsem, že musím dávat pozor, ale krotit jsem se nedokázala. Padla jsem mu na hruď a silně objala, u toho mi tekly slané potůčky po tváři.

„Bello, holčičko, co tady děláš? Nemáš být někde ve slunné Itálii?“

„Ach tatínku,“ vzlykla jsem a odtáhla se od něho. Utřela jsem si mokrá líčka. „Tolik jsem se o tebe bála! Když mi Billy volal, že tě postřelili, málem jsem zešílela strachy.“

„Já toho starého kozla- Jasně jsem mu říkal, ať ti nic neříká,“ mračil se táta a na čele mu vyskočila vráska. „Věděl jsem, že tě tím akorát znepokojí.“

„No a co se tedy stalo?“ ptala jsem se zmateně. Táta opravdu vypadal v pohodě, možná měl trochu našedivělou barvu a kruhy pod očima, ale kvůli své profesy býval často unavený.

„O nic nešlo. Jeden holomek se rozhodl se svými kamarády vykrást místní benzínku jako ukrácení volného času, a když se tam moje jednotka vydala pro jejich zadržení, tolik se vyděsil, že upustil zbraň, která vystřelila. Kulka mě trefila do stehna a roztříštila mi kost. Musel jsem na operaci a čeká mě třiměsíční rekonvalescence, ale jinak jsem v pořádku.“

„To je dobře, moc dobře,“ řekla jsem a ještě jednou tatínka objala.

„Bello?“

„Ano?“

„Kdo je ten mládenec, co postává ukrytý za rohem?“ zašeptal mi do ucha a já ztuhla. Úplně jsem na Edwarda zapomněla!

„Ehm, tati, ráda bych ti představila,“ chytla jsem Edwarda postávajícího ve stínu za ruku a dotáhla ho k Charlieho posteli, „svého přítele. Lorda Edwarda Ferriniho.“

„L-lorda?“ zakoktal se táta a já tak tak zadržela uchechtnutí.

„É jo.“

„Edward Ferrini, pane,“ představil se Edward a natáhl ruku k potřesení.

„Charlie Swan. Mrzí mě, že se setkáváme za takovýchto nemístných podmínek.“ Zatřásli si dlaněmi a Edward se pousmál.

„Ale vůbec ne.“

„Takže… vy s mojí holčičkou… randíte?“

„Tati!“ sykla jsem a zčervenala.

„No co, zeptat se mohu, když si mi ho sem přivedla.“

Zakňučela jsem a přešlápla z nohy na nohu, skousla jsem si ret. Už jsem svého rozhodnutí vzít Edwarda s sebou litovala.

„To je v pořádku, lásko,“ pronesl ke mně Edward a já si všimla, jak se táta zarazil nad jeho něžnůstkou. „Ve skutečnosti jsme pár, pane. Miluji vaši dceru a od prvního okamžiku našeho setkání jsem věděl, že navždy budu.“

„Ach.“ Tátova reakce mě nepřekvapovala. V lásce chodit neuměl, jeho jedinou zkušeností byla máma a pár letmých známostí, ale jinak… nic.

Dveře na chodbu se otevřely a vešla sestra s vozíčkem plným léku. Když si nás všimla, překvapeně zamrkala. „Omlouvám se, ale tady byste neměli být, návštěvní hodiny skončily už před hodinou.“

„Cože?“

„Je po návštěvních hodinách, slečno, pacient musí odpočívat.“

„To není nut-“ chtěl říct táta, ale já ho přerušila.

„To jsme nevěděli, omlouváme se. V tom případě už půjdeme. Jenom poslední otázka. Kdy tě mají pustit, tati?“

„Myslím, že do týdne bych mohl být doma.“

„To je vynikající zpráva. No, my tedy jdeme. Mám tě ráda,“ usmála jsem se na tátu a naposledy ho objala. Uvedla jsem ho tím do rozpaků, ale objetí mi opětoval.

„Já tebe taky, dceruško.“ Odtáhla jsem se a zavěsila se do Edwarda.

„Měj se, tati, zítra se za tebou přijdeme zase podívat. Nashledanou,“ rozloučila jsem se se sestřičkou a nakročila si to ke dveřím.

„Rád jsem vás poznal, náčelníku Swane,“ pozdravil Edward mého otce.

„Charlie, říkejte mi Charlie, vždyť jsme skoro rodina.“

Edward se uchechtl. „Charlie,“ dodal uličnicky. Protočila jsem oči, drapla ho za ruku a odtáhla na chodbu. Sestřičku už pozdravit ani nestihnul.

Kráčela jsem přibližně do poloviny chodby, když jsem se zastavila a otočila k Edwardovi čelem. Následně jsem mu obtočila paže kolem pasu a tváří se přitulila k jeho košili. „Drž mě, prosím, jenom mě chvíli drž,“ žádala jsem ho nakřáplým hlasem a úlevně si povzdychla, když tak učinil.  

„Je v pořádku,“ šeptala jsem mu do hrudi, „nic mu není. Ach bože, tak se mi ulevilo!“

„Říkal jsem ti to,“ špitnul mi do ouška a políbil na tvář. Strach pominul a celodenní únava na mě dopadla plnou parou, až se mi zamotala hlava.

„Měla bys něco sníst, jinak zkolabuješ.“

„Asi jo.“

„Nechceš někam na oběd? Sice to tu neznám, ale určitě si tu někde měla svoji oblíbenou jídelnu.“

„Vlastně ano.“

„Takže rozhodnuto, veď mě.“

Usmála jsem se a postavila se na špičky. „Víš, že tě miluju? Hrozně moc.“

„A já tebe, cara mia. Jako nikoho na světě.“ A políbili jsme se.

No vida, a máte to za sebou. Abych se přiznala, s dnešní kapitolou nejsem moc spokojená, psala jsem ji po večerech, kdy jsem byla unavená a nějak ze sebe nedokázala vyloudit nic lepšího. Škola je teď opravdu peklo. Ale doufám, že se vám alespoň trošku zamlouvala. :) Co se týče časové prodlevy, moc mě mrzí, že jsem nedodržela stanovené datum, ale na druhou stranu, bylo to jen o den, tak prosím buďte shovívaví. :D Budu se snažit přidávat kapitoly ob tři dny, ale nevím, zda to budu stíhat. Nemám napsáno nic dopředu a skoro vůbec nejsem doma. A když jo, tak se učím nebo spím. :D Ale nebojte, nehodlám usnout na vavřínech a dvě kapitoly týdně snad zvládat budu. Vaše autorka LadyS.│ 20 komentářů limit

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 15. kapitola: