Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Skrytá touha - 28. kapitola

01.03.2014 (15:30) • LadyS • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 5080×

Druhý den jsem si připadala jako tělo bez duše. Když jsem se ráno probudila ve své posteli, opuštěná a smutná, bylo mi kvůli absenci Edwarda coby klimatizace vedro a zpotila se snad na všech dostupných místech.

Sprcha mi moc nepomohla. Skleněné stěny mi jen připomínaly, co jsme tu spolu nedávno prováděli, a akorát se mi z toho chtělo ještě víc brečet. Deprese na mě dopadla plnou silou, a když jsem vyšla ze sprchového koutu, ze kterého se ihned vyvalila pára, vlastní odraz v zrcadle mě vyděsil. Oči jsem měla zarudlé jak králík, pod nimi mi strašily děsivé tmavé skvrny a koutky úst povadlé. Zbyla ze mě troska.

Jakmile jsem ze sebe udělala jakž takž člověka, dřepla jsem si do křesla v obýváku a zírala před sebe. Zvláštní, ale potřeba breku zmizela a zbylo jen prázdno. Ticho a mrtvolno. Při tom slově jsem se krutě zachechtala. Panenko skákavá, proč se tohle musí dít zrovna mně?!

Mrzelo mě, že jsem Edwarda opustila, ale vlastně jsme se nerozdělili, jenom jsem potřebovala trochu prostoru, abych tu novinku vstřebala. Každý den se přeci nedozvídám, že abych mohla být se svou láskou, musím se stát tím, čím je i on.

Zmučeně jsem si povzdychla a promnula si spánky. Super strategie, Bello, pochválila jsem se v duchu sarkasticky. A jak sis to vlastně do budoucna představovala? ptalo se mě posměšně mé hloubavější já. Edward je nesmrtelný, nadosmrti bude mladý, zatímco ty budeš rok co rok stárnout, až se z tebe stane vrásčitá stařena. Při té představě jsem se oklepala.

Moudra na mě útočila ze všech stran do doby, než jsem to nevydržela a musela si dojít do kuchyně pro aspirin. Nepříjemná bolest hlavy byla příšerná.

Když jsem se vrátila zpátky do svého křesla, zapřemýšlela jsem se nad svým problémem víc racionálně. Já jsem člověk. Edward upír. Já mám před sebou poslední iniciační obřad, po kterém bych se stala upírem jako on. Edward je již zasvěceným celou řádku let, tedy lépe řečeno víc jak stovku. Nad tím jsem zaskřípala zuby. Bože, takhle se nikam nedostanu.

Zakručelo mi v žaludku, já však pocit hladu ignorovala.

Pro mě tu hrála hlavní roli důležitá otázka. Jedna jediná, prostá a zcela vystihující celou moji budoucnost. Jsem opravdu ochotná vzdát se všeho, celého mého lidského života, včetně rodiny a mých přátel, abych mohla být s Edwardem? S mužem, kterého miluji víc než kohokoli jiného? Odpověď zněla: nemám nejmenší zdání. A to mě děsilo.

Vždyť kdybych si tím byla jistá, nechala bych Edwarda, aby mě proměnil ještě dnes, ale na druhou stranu, když nechci opustit rodinu a nechat se zabít, neznamená to, že Edwarda málo miluji! Tohle přeci není zkouška lásky! Nebo ano?

„Do prdele!“ zaklela jsem sprostě a opřela si temeno hlavy o opěradlo křesla. „Do prdele.“

Uběhla notná chvíle času, při které jsem se snažila dojít k nějakému rozumnému závěru, dokud to nedošlo do fáze, kdy jsem se sebou nedokázala vydržet ani vteřinu. Rozhodně jsem vyskočila na nohy a rozhodla se poctít návštěvou svou nejlepší kamarádku.

Klíče od bytu jsem si dala do mikiny a zaklepala na její dveře. „Jess? Jsi doma?“ Když jsem si uvědomila tu ironii, že včera přesně takhle ona ťukala na mě, málem jsem se pominula vzteky. „Jess? Potřebuju s tebou mluvit.“

„Už jdu! Už jdu!“ ozval se zpoza dveří její upištěný hlásek a já se usmála. Počkala jsem, než je otevře, a pak se jí podívala do očí. Zalapala po dechu.

„Ježíš, holka, vypadáš hrozně,“ vyhrkla a já se za svou vizáž zastyděla. S Edwardem jsme se nerozešli! Tak co tu do prčic vyvádím?!

„Můžu dál?“ kuňkla jsem.

„Jasně, že jo, tomu říkám otázka,“ protočila panenkami. Přešla jsem její práh a usadila se ve svém oblíbeném ušáku v obýváku, který jsem si tu přivlastnila. „Chceš kafe? Čaj?“

„Kafe.“

„Dobře, připravím ho a pak mi hezky všechno povíš.“ Nebyla to otázka, ale rozkaz.

Poté co mi přinesla horký hrneček, ze kterého se voňavě kouřilo, sedla si na svůj gauč a zatvářila se odhodlaně. „Tak fajn, a teď mi hezky od začátku řekni, co se stalo. Chci slyšet úplně všechno.“

Nejistě jsem si zkousla dolní ret a přemýšlela, jak jí to vysvětlit, aniž by znala podstatná fakta. „Včera jsme odjeli s Edwardem k němu domů a on mi prozradil něco, co…“ Nevěděla jsem, jak to vysvětlit. K čemu se dá proboha přirovnat přeměna v upíra?

„Řekl něco, co tě naštvalo?“ zkusila mi pomoct, ale já zavrtěla hlavou.

„Ne, v tom to není. Je to… komplikované.“

„Nic není komplikované, dokavaď to takové neděláš.“

Iritovaně jsem si povzdychla. „O mysteriích víš.“

Nejistě kývla.

„Tohle s tím tak trochu souvisí.“

„Čtvrté mysterium bylo na tebe moc?“

„Ne! Naopak, moc se mi líbilo, ale o tom jindy. Má to něco společného s pátým.“

Jessica na mě koukala a čekala, co ze mě vypadne dál.

„Má se na něm stát něco, co by změnilo můj život od základu.“

„Jak konkrétně?“

„A-a-asi bych musela opustit celou rodinu i tebe a zbytek přátel a… Ale není to jisté! Teda tohle.“ Naštvaně jsem vydechla vzduch z plic. „Musela bych se změnit od základu, celou svou podstatu bych zatratila a stala se… tím, čím jsou oni.“

„Vůbec tomu nerozumím.“

„To mi je jasný,“ zabrblala jsem.

„A v čem je problém? Kvůli tomu ses k nim přece přidala, ne? Abys mohla být s tím svým sexy bohatým lordíkem a začlenila se do té jejich, ehm, sekty.“

Něco jsem zabručela a mávla nad tím rukou. „Nechme to být. Co kdybychom si vyrazily ven? Ještě jsem pořádně nejedla a vydatná snídaně by mi jen bodla.“

„Jo, klidně.“

„Tak já se skočím k sobě převléknout a dáme si za deset minut sraz na chodbě.“

„Domluveno.“

A tak se i stalo. S Jess jsme se shodly na Colazione & Selezionato a za deset minut už snídaly v našem oblíbeném podniku, kde dělaly ty nejlepší croissanty ve městě. Každá jsme snědly nejméně tři, přestože nám šly do boků, ale pochutnaly si.

Mělo mě ale napadnout, že Jess, hned jak bude mít možnost, téma ‚Vůbec ničemu nerozumím‘ znovu vytáhne.

„Bello, ráno jsi vypadala opravdu zoufale. Nechceš mi po pravdě vysvětlit, co se děje? Co se mezi vámi stalo?“

Uhnula jsem pohledem a vyhlédla skleněnou výlohou ven do ulice. „Nemělo by to cenu, věř mi.“

„Mrzí mě, že jsi nešťastná. Poslední týdny jsi zářila jak měsíček na hnoji. Když jste byli spolu, zářila jsi, Bello.“

Sklonila jsem tvář. „Opravdu, Jess. Já to nějak vyřeším. Neboj se o mě.“

Jessica si mě podezřívavě změřila a poraženě si povzdychla. „No dobře, jak myslíš.“

„Děkuju.“

Chvíli jsme mlčely, když se mé kamarádce v očích objevily známé jiskřičky. „Musím ti něco říct.“

Nedočkavě jsem nadzvedla obočí.

„Já… asi jsem se zabouchla.“

Vyvalila jsem na ni oči. „Do koho, proboha?“

„Jmenuje se Vincenzo Rossi, je mu třicet dva let a pracuje pro jednu soukromou loďařskou firmu.“

„A co dělá tady?“

„Bydlí tu jeho babička a přijel ji navštívit. Potkali jsme se asi před měsícem večer na zábavě a on mi koupil drink. Bože, Bello, od první chvíle, co jsem ho spatřila, se mi při pohledu na něj rozbuší srdce a rozklepou kolena. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle k nějakému klukovi pocítím, ale on… Je tak jiný! Svérázný a sexy a gentleman a-a-a… Jedním slovem úžasný.“

„Sakra, Jess, ty jseš v tom až po uši!“ zavýskala jsem šťastně a Jessica se začervenala. Ona! Nymfomanka!

„Asi ano. Má na mě hroznej vliv, víš. Podívej, něco ti ukážu.“ Z kabelky si vyndala mobil a chvilku na něm surfovala. „Tu jsme si pořídili minulý týden.“ Podala mi ho a já se zadívala na obrázek se šťastně se šklebícím párečkem. Byla pořízená předním foťákem, kde Jess s Vincenzem měli tváře natisklé k sobě a zračila se jim v nich jen láska a… chtíč.

„Krásná, povedla se vám.“

Jess se usmála.

„Ne, opravdu, mám z tebe radost. Jsem ráda, že sis konečně našla někoho, s kým by sis dokázala představit zbytek života. Je na tobě vidět, že ho máš opravdu ráda.“

„Mám, Bello. A proto mě štve, že ty máš naopak problémy. Za tu dobu, co jsem vás viděla pohromadě, mi přijde, že k sobě s Edwardem zkrátka patříte." Pokrčila rameny.

„Ach, Jess, já ho hrozně miluju, ale jestli se podvolím tomu, co mě čeká v pátém mysteriu, zatratím celý svůj život.“

„Zatratíš, nezatratíš, hlavní je, abys byla šťastná ty. Nikdo jiný, Bello, jen ty. Vždycky děláš všechno, aby bylo tvé okolí šťastné. Teď konečně nastal čas, aby ses přestala ohlížet na ostatní a rozhodla se tak, aby to vyhovovalo tobě. A pokud změníš život od základu? A co!“

„To není tak jednoduchý,“ zabrblala jsem.

Sekla po mně očima. „Je, věř mi.“

„Není,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Je.“

„Není!“

„Nevracím se do Ameriky!“ Jess si rychle přikryla ústa a zděšeně na mě zírala. Já ji jen neschopna slova pozorovala.

„Co? Co prosím?“

„Nic, jako bych nic neřekla.“

Z mého pohledu nyní čišel jen mráz. „Tak tohle hezky vysvětly, kámoško.“

Jess zasténala. „Ještě to není stoprocentní, tak jsem ti nechtěla nic říkat, ale… Vincenzo mi tu nabídl práci na plný úvazek a já… chtěla bych tu s ním zůstat, Bello. Nechci ho opustit… Mnohem radši bych nechala školy a nadobro se sem nastěhovala. Teda, ehm, k němu. Už to vlastně pomalu zařizujeme.“ Nevěřícně jsem poslouchala, co jí vychází z úst, a nemohla uvěřit svým uším.

„Ty už se k němu stěhuješ?“

Provinile sklonila hlavu. „Stejně u něho trávím skoro všechen svůj volný čas, takhle to bude aspoň jednoduší.“

„Jak dlouho toho kluka proboha znáš?! Mohl by to být taky nějaký… mafián!“

Jess se na mě smutně usmála. „Miluju ho, Bello. A on mě, vím to. A to mi stačí k tomu, abych s ním svůj život spojila navždy.“

Navždy. To slovo mi před očima blikalo jako maják. Vysmívalo se mi. Panebože!

„Musím… musím jít, promiň.“ Prudce jsem se zvedla od stolu, až jsem málem převrhla židli, a na desku hodila tři eura.

„Bello, počkej! Neodcházej takhle.“

„Potřebuju si, ach sakra, Jess! Musím si všechno promyslet, jasný?! Budu v pohodě.“ A s tím jsem vyrazila z kavárny, jako by mi za patami hořelo.

Když jsem dorazila domů, zhroutila jsem se na postel a zírala do stropu. Opravdu se to děje právě mně? letělo mi zkroušeně hlavou. Proč sakra musím neustále zažívat takové šoky? Copak si nezasloužím alespoň v jednom ohledu mít klidný a jednoduchý život? Ach, Jess.

Vůbec nechápu, jak se k něčemu takovému mohla rozhodnout. Ano, má kamarádka je sice nerozvážná a impulzivní, ale má mozek. A zahodit celý svůj dosavadní život kvůli klukovi, kterého zná sotva měsíc?! To je holá šílenost! Panenko skákavá, vždyť se rozhodla opustit svou rodinu, kamarády, studium, a odstěhovat se do cizí země, jenom aby tam mohla žít s nějakým chlapem, kterého za měsíc ani nemůže pořádně poznat!

Ach můj bože! uvědomila jsem si najednou zděšeně. Ne, ne, to není stejné! přesvědčovala jsem se úpěnlivě. Nemůžu její a moji situaci srovnávat. Jí nejde o život!

Ale vždyť neumřeš, šeptal mi tichý hlásek, naopak se staneš nesmrtelnou. A netouží po tom přeci polovina mladých dívek?

„Ach jo!“ zasténala jsem na hlas a hodila si na hlavu polštář. „To je děs.“

Ale ať jsem se snažila sebevíc, už jsem na to nedokázala zapomenout. Prostě jsem naše situace musela srovnávat. A výsledek mě neskutečně děsil. Ona by to dokázala. Dokázala by se všeho vzdát a bojovat za svou lásku. Byla by schopná všechny opustit a žít s Vincenzem tady. V Itálii.

A já? Jsem strašpytel, protože jsem zase utekla. Nechala jsem Edwarda zklamaného stát ve vlastním domě, zatímco já, vyděšená a citově rozrušená, zdrhala pryč, abych se mu nemusela dívat do očí. Jsem příšerná!

Ale miluji ho, prokristovyrány! Od první chvíle jsem jím byla doslova okouzlená a jak plynul čas, vklouzával do mého srdce hlouběji a hlouběji. A že je upír? Co na tom sejde! Jeho duše je čistější než kteréhokoli obyčejného člověka.

Miluji ho. Hořím pro něho nepředstavitelnou láskou, až se toho občas děsím.

Miluji ho. A udělala bych pro něho cokoli. Cokoli.

A s tímto pocitem jsem se odhodlaně zvedla a co nejrychleji se vypravila do Palazzo Ferrini.

͠

„Buon pomeriggio, Domenico,“ pozdravila jsem udýchaně Edwardova majordoma, když jsem tak neomaleně vtrhla na soukromý pozemek. Stála jsem před hlavním vchodem do paláce a chytala dech. Nechtělo se mi doma čekat na taxíka, a tak jsem to vzala pěšky. A protože jsem pospíchala a chtěla to mít co nejdříve za sebou, celou dobu jsem běžela.

„Buon pomeriggio, signora Bella. Chápu to dobře, že vás pán neočekává?“

S červenými tvářemi jsem přikývla a proklouzla kolem něho dovnitř. Ve vrásčité tváři mu zaškubal sval, ale jinak svůj strojený postoj nezměnil a jen mlčky zavřel dveře.

„Musím s ním urychleně mluvit,“ dodala jsem na vysvětlenou.

„Rád vás ohlás-“

„Není třeba,“ přerušila jsem ho, přičemž už jsem byla jednou nohou na schodišti. „Je ve své pracovně, že?“ Každou středu v pět odpoledne trávil ve své pracovně zanořený do papírů a bůhví čeho dalšího spojeného s prací.

„Sì, ale-“

„Děkuju, zbytek zvládnu sama.“ Spěšně jsem se s ním rozloučila a pádila po schodech do prvního patra. Potom dlouhou chodbou až na konec, doprava a pak poslední dveře vlevo. Neklepala jsem. Jako upír mě musel slyšet už dole.

A také že jo. Když jsem vešla dovnitř, zpoza svého mohutného stolu na mě třeštil své rudě zabarvené oči a já se, nevím proč, uchichtla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho s lehkým úsměvem na rtech.

„Bello,“ vypravil ze sebe nevěřícně a já protočila oči.

„Nemusíš být tak překvapený,“ zabručela jsem, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Když se však chystal postavit a jít ke mně, zadržela jsem ho.

„Počkej, než se začneme vítat a tak vůbec, chci, abys mě vyslechl.“ Ostražitě klesl zpátky do svého koženého křesla a já po jeho pracovně začala pochodovat jako lev v kleci.

„Hodně jsem nad vším přemýšlela a přebírala si to v hlavě. Je to velké rozhodnutí, a pokud se unáhlím, nepůjde již nic vrátit.“

„Carissima, nemusíš - “

„Nepřerušuj mě. Nejdříve mě vyslechni, ano? Takže. Snažila jsem se na to dívat ze všech úhlů pohledu a nejdříve si absolutně nevěděla rady. Je to velký krok do neznáma. Něco, co mě i můj život změní od základu. Nevím, jestli jsem na něco takového připravená.“ Odmlčela jsem se a hleděla mu do očí. Snažila jsem se v těch jeho číst, ale překvapivě své emoce moc dobře skrýval. Zachvěla jsem se. „Ale,“ pokračovala jsem, „měla jsem velice zajímavý rozhovor s Jess, který mě donutil zapřemýšlet se nad budoucností, a došlo mi…“ Cítila jsem, jak se mi nahrnují slzy do očí a naštvaně vyfoukla přebytečný vzduch z plic. „A došlo mi, že bych bez tebe nemohla žít. Miluji tě, Edwarde Ferrini, zbožňuju tě, jsi můj život, druhá polovička. A jestliže otázka zní: zda bych se kvůli tobě dokázala vzdát svého života a stát se upírkou, abych ti jako rovnocenná partnerka směla stát po boku? Tak má odpověď zní ano. Dokázala. A také jsem připravená tu změnu podstoupit.“

Edward mě s neskrývaným šokem ve tváři pozoroval a já s červenými skvrnami na obličeji, zpocená a ubrečená, nervózně přešlapovala na jeho drahém kusovém koberci a vyšlapávala mu na něm cestičku. 

„Edwarde?“ pípla jsem.

A vtom židle přede mnou zazela prázdnotou a já se ocitla ve vzduchu. Ta rychlost mě překvapila, ale vítr ve vlasech a známé paže obtočené kolem mého pasu mě donutily se přešťastně rozesmát a na oplátku jsem Edwardovi dala ruce kolem krku. Držela jsem se ho jako klíště a užívala si točení, u kterého mi nohy vlály ve vzduchu jako prapory. Jeho zvonivý smích se mísil s mým.

„Miluju tě, lásko moje. Miluju a navěky budu, cara mia.“ Jeho horlivé vyznání lásky mi, když mě něžně jako porcelánovou panenku postavil na zem, vehnalo opět slzy do očí.

„Také vás miluji, můj lorde Ferrini. Z hloubi svého srdce vás miluju a dokonce i věčnost bude krátká na to, abych vám to mohla dokázat… Čestný skautský.“ Můj dovětek dojemnou scénu přikrášlil o Edwardův hurónský smích a já se k němu přidala. Poté jsme naše vyznání stvrdili v nekončícím a vášnivém, skorem nesmrtelném polibku.

Autor: LadyS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Skrytá touha - 28. kapitola: